„Jedním z největších problémů současného světa je neustálá hrozba jaderné války mezi Západem a Ruskem. USA, NATO a jejich spojenci často provokují Moskvu ve snaze eskalovat ukrajinský konflikt. Zdá se, že západním cílem je vyčerpat trpělivost Ruska a podnítit tak násilnou reakci, která by mohla vést k totální světové válce,“ tak začíná na stránkách portálu infoBRICS svůj text výzkumný pracovník Centra pro geostrategická studia, vojenský expert a člen BRICS Journalists Associations Lucas Leiroz.
Navzdory tomuto extrémně provokativnímu postoji však podle autora americký prezident Joe Biden nadále tvrdí, že jeho země je ochotna spolupracovat pro mír. Podle Bidena je Washington připraven hrát diplomatickou roli a podporovat mezinárodní jaderný dialog. V nedávném prohlášení vyzval světové mocnosti, aby v jaderném rozhodovacím procesu jednaly racionálně a vyhýbaly se akcím, které by mohly ovlivnit globální bezpečnost.
Biden uvedl, že USA jsou připraveny vyjednat diplomatické podmínky v jaderné otázce se všemi soupeřícími zeměmi, včetně Ruska, Číny a Severní Koreje. Cílem takového dialogu by prý bylo snížit rizika jaderné hrozby prostřednictvím vzájemně výhodné dohody pro všechny strany – a dosáhnout tak možné deeskalace globálního napětí.
„Spojené státy jsou připraveny zapojit se do rozhovorů s Ruskem, Čínou a Severní Koreou bez předpokladů ke snížení jaderné hrozby. Pro naše národy ani pro svět není žádná výhoda bránit pokroku ve snižování jaderného arzenálu,“ prohlásil americký prezident.
Je ironií, že Bidenova slova zazněla v projevu blahopřejícím japonské organizaci proti jaderným zbraním Nihon Hidankyo – která získala Nobelovu cenu za mír za intenzivní práci ve prospěch denuklearizace. Je zvláštní, že Biden takové organizaci blahopřeje, protože Nihon Hidankyo byla vytvořena právě japonskými občany, kteří přežili americké jaderné útoky na Hirošimu a Nagasaki. Biden zřejmě „zapomněl“, že USA jsou jedinou zemí na světě, která použila jaderné zbraně ve skutečné bojové situaci – právě proti Japonsku.
Kromě historické rozporuplnosti zní Bidenova podle Leiroze slova krajně pokrytecky, vezmeme-li v úvahu, že americký prezident vede zemi v jednom z nejnestabilnějších momentů nedávné historie, kdy je jaderné riziko značně vysoké kvůli nezodpovědnému jednání Washingtonu a západních spojenců. státy.
Biden například zmínil Rusko, Čínu a Severní Koreu jako národy, se kterými by byly USA ochotny jednat o diplomatických podmínkách. USA však nedávno aktualizovaly svou jadernou strategii tak, aby proti těmto třem zemím zavedly „plán více úderů“ v případě eskalace napětí. Je nemožné navázat vyjednávání mezi národy, když jedna strana otevřeně plánuje použít jaderné zbraně proti druhé, a proto by Bidenův projev měl být vnímán jako pouhá pokrytecká a propagandistická rétorika.
„Veškerá eskalace globálního jaderného napětí se děje kvůli USA. Postoj zemí jako Rusko, Čína a Severní Korea je jasně defenzivní, s jediným cílem bránit se neustálým hrozbám ze strany Washingtonu prostřednictvím jeho agresivní zahraniční politiky. Tváří v tvář tolika provokacím a agresím nemají soupeřící země USA jinou možnost, než se připravit na nejhorší scénář – což vysvětluje například postoje, jako je reforma ruské jaderné doktríny, čínské vojenské investice a korejské strategické testy odpalu raket,“ píše na portálu infoBRICS Leiroz.
Je zřejmé, že ani jedna strana v mezinárodní politice nemá skutečný zájem o jadernou válku, protože takový konflikt by neměl vítěze. USA jsou však zjevně ochotny riskovat světovou bezpečnost, aby zajistily své sobecké zájmy. Spojené státy, které jsou s geopolitickým přechodem k multipolaritě nepohodlné, dělají vše pro to, aby zabránily vytvoření nového globálního řádu, a proto se proti zemím považovaným za „nepřátele“ používají války a sankce.
Ve skutečnosti nikdy nedojde k žádnému jadernému dialogu pod vedením USA jednoduše proto, že Washington je hlavním provokativním a destabilizujícím činitelem v této otázce. Aby se zabránilo globální jaderné eskalaci, musí USA přestat jednat s unipolární a hegemonickou mentalitou a přiznat, že změnám v politickém scénáři se nelze vyhnout. Teprve když USA učiní definitivní krok k ukončení svých hegemonických posedlostí, bude reálná možnost mírového dialogu a jaderné diplomacie. Dokud se Washington bude snažit zachránit upadající unipolární řád, svět bude i nadále vystaven neustálému riziku katastrofy.
Vybrala a přeložila J. Putzlacher, zdroj infoBRICS, server vasevec.cz
X X X
Macron: Izrael byl „vytvořen dekretem OSN“
Francouzský prezident Emmanuel Macron připomněl izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, že jeho země byla „vytvořena rezolucí OSN“.
„Pan Netanjahu by neměl zapomínat, že jeho země byla vytvořena rozhodnutím OSN, a proto by neměl porušovat rezoluce OSN,“ citovaly Macrona zpravodajské agentury.
Izrael ovšem dlouhodobě rezoluce OSN nerespektuje a každou kritiku doložených kroků označuje za protiizraelskou. Naposledy Izraelci dokonce vtrhli na území dislokace jednotek OSN v Libanonu.
Připomeňme, že Macron již dříve vyzval k ukončení dodávek zbraní do Izraele, server vasevec.cz
X X X
Británie by měla platit za historické masové zločiny
Africká unie a karibské země loni vytvořily alianci s cílem prezentovat „jednotnou frontu“ ve snaze usilovat o odškodnění bývalých kolonií za „historické masové zločiny“. Jen skupina 15 karibských zemí může od Británie požadovat reparace ve výši nejméně 206 miliard liber jen za její roli v obchodu s otroky, uvedl britský Daily Mail. Kalkulace poradenské společnosti Brattle Group se sídlem v USA, je však považována za spornou.
Otázka reparací bude projednána na příštím zasedání předsedů vlád Commonwealthu (CHOGM), které se bude konat na Samoe ve dnech 21. až 25. října. List varoval, že splacení účtu takového rozsahu, byť jen částečně, by vedlo k „bankrotu Británie“.
Více než 30 zemí může očekávat, že západní státy zaplatí reparace za transatlantický obchod s otroky, uvádí Zpráva o reparacích za transatlantické otroctví Chattel Slavery v Americe a Karibiku, zveřejněná v roce 2023. „Až se setkáme na Samoe, karibští vůdci budou velmi důrazně mluvit ke Commonwealthu jako jeden hlas. A je tu jedna konkrétní země s novým králem a labouristickou vládou s vynikajícím mandátem a těšíme se na říjnovou reakci,“ uvedl v srpnu premiér Trinidadu a Tobaga Keith Rowley.
Reparace za otroctví a kolonialismus by měly být nedílnou součástí nového „globálního resetu“, prohlásila barbadosská premiérka Mia Mottleyová, která vede požadavky na reparace ze strany národů Západní Indie, v projevu na 79. zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů. v září. Barbadoská premiérka v nedávném tweetu poznamenala, že dříve v říjnu vedla telefonický rozhovor s králem Karlem III., aby o této záležitosti diskutovala. Očekává se, že britský monarcha i Starmer se zúčastní shromáždění CHOGM.
V posledních letech se karibské státy stále častěji vyslovují k tomu, že Velká Británie musí platit reparace za obchod s otroky, který v 17. a 18. století aktivně Londýn prováděl. Na předchozím summitu Commonwealthu ve Rwandě v roce 2022 tehdejší následník britského trůnu princ Charles vyjádřil „smutek“ nad „nejbolestnějším obdobím naší historie“, ale nedokázal nabídnout výslovnou slovní omluvu obyvatelům bývalých kolonií, server vasevec.cz
X X X
Zdanit bohatství, které roste samo
Obrovské sociální nerovnosti by mohli britští labouristé zmírňovat tím, že budou daně z bohatství postupně zvyšovat, ale zdanění práce snižovat, píše bývalý mluvčí premiéra Blaira.
Každá labouristická vláda, která vyhrála volby tak drtivě jako ta Starmerova, vládla dlouho a dokázala prosadit významné reformy. Až bude labouristická ministryně financí Rachel Reevesová 30. října představovat svůj první rozpočet, měla by ohlásit reformní přístup spočívající v tom, že jen skutečné zásluhy, podnikavost a práce si zaslouží nízké daně. Při té příležitosti lze poukázat na to, že žádná z těchto zásad se v současné době nedodržuje.
Píše o tom Philip Collins, někdejší mluvčí úřadu premiéra Blaira, v britském prestižním měsíčníku Prospect. Dokládá to astronomickým nárůstem společenských nerovností, kdy v lednu 2023 vlastnilo nejbohatší jedno procento Britů větší bohatství než nejchudších 70 procent dohromady. Bohatství roste rychleji než pracovní příjmy. Nová labouristická vláda by proto měla zdanění bohatství postupně zvyšovat, ale zdanění práce naopak snižovat.
Jak tento propastný sociální nepoměr vznikl? Máme za sebou tři desetiletí nemovitostní bubliny, kouzla kvantitativního uvolňování a trvale nízké úrokové sazby, zatímco ve stejné době pokračoval tlak na snižování reálných mezd. Britská nadace Resolution Foundation spočítala, že od roku 1980 bohatství rostlo dvaapůlkrát rychleji než ekonomika Spojeného království, takže ocenění britských soukromých aktiv za tu dobu vzrostlo z trojnásobku na osminásobek HDP. Jedna věc se však nezměnila. Uvedené bohatství bylo stále ochraňováno směšnou daňovou sazbou, která se opírala o historická ocenění z roku 1991.
Jestliže však společenské postavení závisí víc na dědictví (neboli na štěstí v loterii života) než na práci a podnikání, pak se jedná se o mocnou a škodlivou změnu v charakteru společnosti. A pokud se nic nestane, tato nerovnost se ještě zvýší, konstatuje Collins. Jak připomíná, zrovna teď čeká Spojené království úplná tsunami dědictví, až začne vymírat poválečná „generace baby boomu“. Rozjede se tak největší převod bohatství v historii.
V příštích dvou desetiletích se má reálná hodnota dědictví zdvojnásobit. Jak vypočítal britský Institut pro fiskální studia, děti narozené v 80. letech, jejichž rodiče patří k nejbohatší pětině národa, dostanou jako dědictví 30 procent svých celoživotních příjmů. A teď to srovnejte s dědictvím jejich protějšků narozených v 60. letech, kdy dědictví činilo jen 17 procent celoživotního výdělku. Nejjednodušší to měly děti chudších rodičů, ty nedostaly téměř nic. A tak nerovnosti plodí další nerovnosti. To pak ale není ani tak ekonomika, jako čirá hra zděděného majetku.
Tento dědičný efekt později dostal jméno „Gatsbyho křivka“. Tak jej pojmenoval Alan Krueger, předseda ekonomických poradců Baracka Obamy. Gatsbyho křivka názorně ukazuje, jak je těžké, aby chudý zbohatl. Ústředním argumentem je, že pokud už při vstupu do nového působiště nevykážete velké vlastní jmění, budete se jen velice obtížně prosazovat ve společnosti. Peníze přitahují kontakty a kontakty přinášejí více peněz.
Je to i otázka budoucnosti národa. Hromadění obrovského bohatství, zejména v Londýně, ničí trh s bydlením pro mladé. Před čtyřiceti lety trvalo průměrnému páru tři roky, než si našetřil částku, se kterou může jít pro hypotéku. Dnes to bude trvat téměř deset let a v Londýně 18 let. Je to proto, že růst cen aktiv překonává růst příjmů, a děje se to po celá desetiletí. Cena průměrného domu v letech 1970 až 2021 se vynásobila 65krát, ale průměrná týdenní mzda vzrostla jen 36krát.
Americký filozof John Rawls věnoval svou práci Teorie spravedlnosti (1971) hledání definice toho, kdy je nerovnost spravedlivá. Zmíněná Gatsbyho křivka je grafickou ukázkou, že bohaté společnosti jsou nyní ovládány nerovnostmi, které jsou zjevně nespravedlivé.
Takové nerovnosti by mělo napravovat zdanění. Filozofické základy daní nabídl ve druhé polovině 19. století jeden ze zakladatelů klasické politické ekonomie John Stuart Mill, když rozlišoval mezi vydělaným a nevydělaným příjmem. Na obrázku, který často používal, si zoufal nad situací, kdy boháčům padá bohatství „přímo do úst, i když spí“. V roce 1909 se to pokusil napravit liberální premiér Lloyd George, když navrhl 20procentní daň z přírůstků ceny půdy, ale Sněmovna lordů, která byla plná vlastníků, to zarazila.
Téma znovu otevřela až zpráva profesora Jamese Meadea pro Institut fiskálních studií (IFS) z roku 1978, která nezasloužené bohatství opětovně označila za vhodný cíl pro zdanění. Jak konstatuje, „kapitál produkuje příjem, který na rozdíl od výdělečné schopnosti neklesá s věkem a nezískává se na úkor volného času.”
Meade si však vybral špatnou dobu. Přišel rok 1980, nastoupila premiérka Margareta Thatcherová a začalo období nezřízeného růstu nerovností.
Ale v současnosti už má zdanění bohatství znovu podporu veřejnosti. Průzkum YouGov z roku 2023 ukázal, že tři čtvrtiny lidí ve Velké Británii by takovou daň podporovaly. V neposlední řadě proto, že má jít o velké majetky, takže nikdo z dotázaných by ji pravděpodobně neplatil.
Zdanění je praktickou záležitostí, daň musí fungovat, připomíná autor. Peníze musí přitékat a daň nesmí narazit na snadnou „optimalizaci“. Vždy existovala praktická námitka proti přímé dani z majetku, už proto, že o rozsahu a obsahu britského bohatství toho není moc známo. První překážkou je tedy absence spolehlivých údajů.
Labouristická strana se zavázala k dani z majetku v roce 1974. Volební program sliboval zavedení roční daně z bohatství pro bohaté, dále daně z velkých převodů osobního bohatství a silné zdanění spekulace s majetkem“. Proti tomu se okamžitě postavila Národní zemědělská unie, London City a Bank of England. Kampaň na obranu druhého domu na venkově přilákala milion podpisů.
Denis Healey ve svých pamětech uvedl: „Nikdy byste se neměli zavázat k opozici vůči novým daním, pokud nemáte velmi dobrou představu, jak budou fungovat v praxi. Zavázali jsme se k dani z bohatství, ale za pět let jsem zjistil, že je nemožné navrhnout takovou, která by přinesla dostatek příjmů, aby stála za administrativní náklady a politické potíže.”
Problém je v časovém horizontu. Z roku na rok toho moc nejde, ale dlouhodobější řešení jsou k dispozici. Jedno z nich Collins ve svém příspěvku pro Prospect uvádí, má podobu zvláštního suverénního fondu. Nejbohatší pro něj poskytnou počáteční vklad, buď dobrovolně, nebo povinně. Fond pak bude investovat a výnosy budou předávány občanům. Jako dividenda, podpora bydlení nebo třeba jako startovní kapitál osobám, které právě vstoupily do dospělého věku.
Dnes má daň z majetku pouze pět zemí OECD: Kolumbie, Francie, Norsko, Španělsko a Švýcarsko. Část obtíží s touto daní lze obejít postupem, který navrhla Komise pro daň z majetku do roku 2020, vedená Arunem Advanim, který je také členem IFS. Právě proto, že je tak těžké získat data, uvedená komise doporučuje zaměření jen na domácnosti s čistým jměním 10 milionů liber a více.
Tato jediná dávka pro nejbohatší domácnosti by mohla poskytnout inaugurační vklad pro instituci, která by mohla časem transformovat problém nadměrného dědictví: britský státní investiční fond. Existuje 70 takových fondů po celém světě, včetně Singapuru, Nového Zélandu, Francie a Irska, nebo v 10 státech USA. Čtyřicet fondů bylo vytvořeno po roce 2005. Spojené království tam mělo investovat výnosy z ropy v Severním moři — 166 miliard liber v letech 1980 až 1989 – ale následné konzervativní vlády daly pošetile peníze pryč prostřednictvím daňových škrtů.
Naléhavou otázkou je, kde najdeme další peníze na rozvoj fondu? Organizace Global SWF oznámila, že polovina kapitálu ve státních investičních fondech pochází z prodeje komodit a druhá polovina z devizových rezerv, rozpočtových přebytků, emise cenných papírů a výnosů z prodeje pozemků a privatizací.
Liam Byrne ve své vynikající knize Nerovnost bohatství (The Inequality of Wealth) prochází takové možnosti. Mohli bychom požádat o dobrovolné příspěvky. Mohli bychom vložit hodnotu veřejného podílu v bankách (30 miliard lilber). Mohli bychom získat výtěžek ze státní půdy (Crown Estate). Mohli bychom použít peníze ze spících bankovních účtů. Mohli bychom, stejně jako Singapur, použít naše devizové rezervy, vypočítává Collins.
Účelem Státního fondu bohatství je přinést veřejnosti prospěch z vyšší návratnosti investic a vytvořit společné bohatství tím, že každému občanovi poskytne podíl na prosperitě. Singapur vkládá dividendu na individuální spořicí účet. Místo toho bychom mohli poskytnout větší kapitálovou částku pro každého člověka, když se dostane do věku 25 let.
Byrne odhaduje, že životaschopný státní investiční fond potřebuje v bance 180 miliard liber. Část zdrojů musí být zajištěna daní z majetku, takže jaké máme možnosti? Existují tři úložiště bohatství, a každé je lepším zdrojem než daně z příjmu a odvody z práce: majetek, dědictví a půda.
Majetek, na rozdíl od příjmů, je těžké skrýt a dani z něj je těžké se vyhnout. Nemovitost se často stává hlavní investicí. To neznamená, že všechny majetkové daně mají politický i ekonomický smysl. Podrobit domácí rezidenci zdanění kapitálových výnosů vyděsí každého politického stratéga pověřeného vítězstvím v příštích všeobecných volbách. Majetková posedlost Spojeného království by však neměla zůstat nezdaněná. Pokud se kdekoliv nabízejí neočekávané nezasloužené zisky, je to na trhu s nemovitostmi.
Celková hodnota britského bydlení vzrostla za poslední desetiletí o 75 procent, a bylo to tlačeno hrou nabídky a poptávky a vzestupem nízkých úrokových sazeb spíše než genialitou milionů domácích investičních guru. Daň lze zaměřit na nemovitosti oceňované nad 1 milion liber (30 milionů korun). Ukázalo by to taky stávající nerovnováhu mezi severem a jihem, když by celá Anglie severně od Birminghamu přispěla pouhými 2 procenty příjmů, zatímco 60 procent výnosu by pocházelo ze čtyř londýnských čtvrtí.
Brzy se toto obrovské pozemkové vlastnictví stane předmětem dědictví. Když byla v Británii v roce 1894 zavedena dědická daň, ministr financí William Harcourt parlamentu připomněl, že neexistuje přirozené právo dědit:
„Příroda nedává člověku žádnou moc nad jeho pozemskými statky nad rámec jeho života. (…) Jako rodič jsem si vydělal peníze, ale jako dítě ne. (…) Odvážnou reformou, kterou by měl reformující ministr financí přijmout, by bylo nahradit dědickou daň doživotní daní z majetkových příjmů. Platba by neměla padnout na osobu, která si alespoň část peněz vydělala. Měla by to dopadnout na osobu, která si nezasloužila vůbec nic.“
Třetí možnost kapitalizace státního investičního fondu, kterou nabízí půda, je ze všech nejodvážnější. Winston Churchill jednou poukázal na to, že vlastníkovi půdy „stačí jen sedět a spokojeně sledovat, jak se jeho majetek rozmnožuje … bez úsilí nebo příspěvku z jeho strany“.
John Stuart Mill konstatoval totéž – půda je „monopol nikoli činem člověka, ale přírody“.
Proto má půda jako zdroj příjmů řadu ctností. Je to statický zdroj, na rozdíl od příjmu nebo zisku, který lze přesouvat i skrývat. Je vlastněna spíše jako výsledek dědictví než jako výsledek pronikavé podnikatelské práce. Zachycuje pro státní pokladnu i část výhod, které vlastníkům půdy plynou z investic do infrastruktury.
Zdanění pozemků by mohlo změnit britskou fiskální politiku. 60 milionů akrů půdy ve Velké Británii má celkovou hodnotu blížící se 5 bilionům liber. Daň ve výši 1 procenta by pro státní investiční fond vynesla 50 miliard liber. Nebo by to mohlo být použito ke snížení daně z příjmu o třetinu nebo k úplnému odstranění daně z příjmu právnických osob.
Kdybychom měli dost odvahy vybírat daň z pozemků ve výši 2 procent, mohli bychom zrušit obecní daň, kolkovné a živnostenské sazby a přenechat peníze na nápravu sociální péče, prohlašuje bývalý premiérův mluvčí Collins.
Labouristická strana vznikla, aby podpořila zájmy nejméně bohatých. Proto je teď nutné, aby se daňové břemeno z příjmů přesunulo do daní z bohatství, konstatuje závěrem.
A tohle by mohlo inspirovat i českou levici. Zbyněk Fiala, server vasevec.cz
X X X
RUSKO PŘED VOLBAMI V USA NEJVĚTŠÍ ŮSPĚCH
Analytik: Jednání s Ruskem? Putin chce před volbami v USA dosáhnout co nejvíce vojenských výsledků
Nobelovu cenu za mír získala japonská organizace Nihon Hidankjó, která bojuje proti jaderným zbraním. Jak souvisí ruská agrese nebo současná situace v Izraeli s výběrem laureátů? A je vůbec možná dohoda o konci války na Ukrajině bez větších ústupků napadené země? Na otázky odpovídá bezpečnostní analytik Michal Smetana.
Nihon Hidankjó je organizace, která sdružuje přeživší jaderných útoků na města Hirošima a Nagasaki. „Tato skupina byla už několikrát v užším výběru. I výbor Nobelovy ceny její jméno v minulosti zmiňoval a získala čestnou zmínku,“ říká Smetana.
„Musíme se také podívat na to, jaká je věková struktura lidí, kteří tuto cenu dostali. Bavíme se o přeživších událostí z poloviny 40. let. Byl tedy nejvyšší čas, aby tuto cenu skupinu dostala.“
Jaderné výhrůžky
Jeden z faktorů, který mohl hrát roli ve výběru oceněných, je ruská agrese na Ukrajině. „Rusko používá jaderné výhrůžky k tomu, aby dosáhlo svých strategických cílů a je určitě jedním z důvodů, proč mezi světovou veřejností rostou obavy,“ vysvětluje analytik.
„Tyto obavy jsou rozhodně nejvyšší od konce studené války,“ dodává. Nobelova cena za mír podle něj může alespoň tímto způsobem klást důraz na tematiku a vyvažovat události tím, že si svět uvědomuje alarmující vývoj, který může mít dramatické důsledky.
Válka na Ukrajině ale není jediným klíčovým bodem. „Sama organizace upozornila na to, že všechny jaderné státy v současnosti kvalitativně zlepšují své jaderné arzenály a neplní svůj závazek zbavit se jaderných zbraní,“ upozorňuje Smetana.
Další postup na Ukrajině?
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj představí v parlamentu ve středu 16. října plán na vítězství Ukrajiny. „Součástí bude několik bodů. Jedním z nich nejspíš bude zvýšení tlaku na Rusko tím, že západní země dodají Ukrajině větší množství zbraní a munice,“ přemýšlí analytik.
„Dojde nejspíš k uvolnění některých restrikcí, které existují směrem k používání zbraní delšího doletu, které má Ukrajina k dispozici. A součástí bude určitě zvýšený diplomatický a ekonomický tlak na Rusko, aby bylo ochotné zasednou k jednacímu stolu.“
„Nutnou součástí bude i debata o bezpečnostních zárukách Ukrajiny,“ dodává. „Pokud by byla Ukrajina součástí NATO, Rusko se už nikdy k budoucímu útoku neodhodlá.“
Plány vs. realita
Tento plán má ale podle analytika několik zásadních problémů. Jedním z nich je, že vůbec není jasné, zda by Rusko v současné situaci chtělo o něčem jednat.
„Vladimir Putin bezesporu situaci vnímá tak, že je schopen po relativně dlouhé době konečně dosahovat nějakých významných zisků na bojišti. Výsledků hrubou silou chce dosáhnout co nejvíce před americkými volbami.“
Dlouhodobou rétorikou Ukrajiny je, že se chce vrátit k hranicím země z roku 1991, to znamená včetně Donbasu a Krymu, který Rusko anektovalo v roce 2014. Nálada ve společnosti se ale pomalu mění. V červenci 2024 bylo proti obětování části území Ukrajiny 55 procent dotázaných, v prosinci 2023 to přitom bylo 74 procent lidí.
„Trend je jasný, mezi ukrajinským obyvatelstvem roste únava, a tím pádem je stále větší množství lidí ochotno přemýšlet o jednání s Ruskem,“ vysvětluje Smetana. „Ztráta části území je značný problém, ale pokud by díky tomu získali členství v Severoatlantické alianci, zajistí si tím do budoucna ochranu.“
„Je to velmi těžká oběť, kterou rozhodně nikdo neudělá snadno,“ dodává analytik.
X X X
ČUNEK PRAVÝ, POCTIVÝ LIDOVEC
JUREČKA, VÝBORNÝ, BERTOŠEK, BĚLOBRÁDEK A SPOL JEN KRIÉRISTÉ, CHTĚJI JEN KORYTO V POLITICE
LUXOVI SE NIKDO Z NICH NEVYROVNÁ
Politika vlády táhne lidovce dolů. Mezi námi a ANO nemá být zeď, říká Čunek
Jiří Čunek se bude o víkendu na sjezdu KDU-ČSL v Olomouci ucházet o místo předsedy strany. Vyzve ministry Mariana Jurečku a Marka Výborného. V rozhovoru pro iDNES.cz svým soupeřům vyčetl, že kvůli nim má strana v průzkumech preferencí jen dvě procenta.
X Dlouho jste na otázku, jestli budete kandidovat na předsedu, odpovídal, že to zvažujete a rozmýšlíte se. Co pro vás nakonec bylo určující?
Očekával jsem, že to někdo z mnoha lidovců zvedne. Zdá se mi nesmyslné, aby kandidovali pouze dva lidé, kteří zapříčinili to, že máme ze šesti procent dvě.
Je těžké, aby lidová strana měla lídry, což poslanci a senátoři jsou, kteří říkají, že budeme pro manželství pro všechny.
X X X
Z PRIMÁTORŮ PRAHY NEJHORŠÍ HŘIB
VĚTŠINA PRAŽANŮ VOLÁ PO JEHO KONCI V PRAZE, LIDEM NEPOMOHL
Bitva tří primátorů: Bém s Krnáčovou se shodli, že má Hřib odejít. Ten odstoupit odmítl
Bylo by fér, kdyby Zdeněk Hřib (Piráti) rezignoval na post náměstka primátora Prahy pro dopravu, uvedla někdejší pražská primátorka Adriana Krnáčová v pořadu 360° na CNN Prima NEWS. Stejný názor sdílel i bývalý primátor Pavel Bém. Oba to řekli v souvislosti s probíhajícím policejním vyšetřováním možného úplatkářství v Dopravním podniku hlavního města Prahy (DPP). Hřib to odmítl s argumentem, že on policií stíhaný není.
Podle Krnáčové Hřib ve své pozici jako politik selhal a měl by vyvodit osobní zodpovědnost. „Chtěl jsi vymýtit z dopravního podniku korupci, což se ti nepovedlo. Je fér říct – dobře, nepovedlo se mi to, tak prostě odstupuji,“ řekla Krčnáčová Hřibovi v přímém přenosu ze studia.
„Já určitě odstupovat nebudu. Naopak si myslím, že by měli odstoupit ti, kteří brání opatřením pro zvýšení transparentnosti,“ nechal se slyšet Hřib. „Mě policie v kanceláři ani doma nenavštěvuje. Za šest let jsem neměl žádnou takovou zkušenost,“ zdůraznil bývalý primátor za Piráty.
Hřib by v probíhající kauze naopak uvítal rezignaci generálního ředitele podniku Petra Witowského. „Odejít by měli i lidé z dozorčí rady, kteří nejdříve usilovali o otevřená výběrová řízení, ale když o tom měli možnost hlasovat, tak to neudělali,“ uvedl politik.
Krnáčová současnou situaci porovnala s obdobím svého působení v pozici primátora hlavního města před deseti lety. „Mě by vynesli lidé lopatami. Tebe nechají novináři žít normálně,“ pronesla směrem k Hřibovi.
S Krnáčovou souhlasil i další z bývalých primátorů Pavel Bém, který poukázal na klíčovou roli dopravního podniku v hospodaření metropole. „Nechceme manažerskou destabilizaci dopravního podniku, ale je tu nějaká politická odpovědnost. Zdeňku Hřibovi se nedaří ty problémy řešit,“ konstatoval bývalý přední politik ODS. Hřib se podle něj zachoval alibisticky a schovává se před zodpovědností.
Policie v souvislosti s pondělním zásahem v sídle Dopravního podniku hlavního města Prahy obvinila 13 lidí. Stíhá je za úplatkářské trestné činy související s plněním veřejných zakázek. Vyšetřovatelé vyslýchali mimo jiné i generálního ředitele společnosti Petra Witowského. Ten však žádnému obvinění nečelí.
X X X
POUČENÍ PRO PAVLA, PAVLOVOU:
HAVEL, HAVLOVÁ SI VŠECHNO HRADILI SAMI
Má role první dámy? My jsme s manželem vše platili sami, říká Dagmar Havlová
Dagmar Havlová měla potřebu otevřeně se vyjádřit na aktuální téma finančního ohodnocení za vykonávání služby první dámy. Všechny takové výdaje v době, kdy byl prezidentem republiky její manžel Václav Havel, byly podle jejích slov hrazeny výhradně z jejich vlastních finančních prostředků.
„Donesla se ke mně informace z médií, že jsem údajně požadovala i já finanční odměnu za vykonávání služby na Hradě v době, kdy byl manžel prezidentem republiky,“ začala své vyjádření na Instagramu Dagmar Havlová.
Tato informace se podle ní nezakládá na pravdě. „Je nepravdivá, lživá a zavádějící. Všechny výdaje na reprezentaci doma i v zahraničí, stejně jako náklady spojené s pobytem na zámku v Lánech a bydlení ve vlastním domě byly výhradně hrazeny z našich vlastních finančních prostředků. A rozhodující roky mi nebyly započteny do důchodu, i když jsem zastávala činnost, která patřila funkci ombudsmana a jeho kanceláře. Ta byla zřízena v roce 2000 – Ochránce lidských práv,“ dodala bývalá první dáma.
Tu na Instagramu okamžitě podpořilo mnoho sledujících, včetně známých osobností, jako jsou Bára Basiková, Martina Jandová, či Ornella Koktová.
Dagmar Havlová se vyjádřila v souvislosti s novinkou, že s výdaji na činnost a reprezentaci první dámy by měl nově – poprvé v historii – pomoci stát. Od nového roku by měla být v účinnosti novela zákona o Kanceláři prezidenta republiky, která první dámě přiznává paušální náhradu výdajů spojených s doprovázením prezidenta při výkonu jeho funkce ve výši třicet procent nezdanitelné víceúčelové paušální náhrady výdajů prezidenta republiky. To by pro současnou první dámu Evu Pavlovou aktuálně představovalo částku 95 250 korun měsíčně.
Český prezident Petr Pavel se počátkem října k této informaci kvůli kontroverzím vyjádřil. „První dáma, stejně jako prezident, slouží této zemi. Společně pracují na konkrétních tématech, reprezentují, cestují. Považuji za správné, aby i výdaje první dámy za její podíl na službě této zemi byly správným způsobem oceněny,“ řekl s tím, že podle něj není správné, aby doba, kterou první dáma stráví službou, nebyla započítána do důchodu a aby jí nebylo hrazeno zdravotní a sociální pojištění.
„To je nefér. A jsem chtěl to napravit. Nikdy jsem nežádal navýšení finančních prostředků, naopak můj návrh zněl, aby část mých náhrad byla snížena a převedena na moji manželku tak, aby mohla plnohodnotně vykonávat svoji práci a nebyla závislá na manželovi,“ dodal Pavel.
Český prezident Petr Pavel a jeho manželka Eva Pavlová na recepci před korunovací britského krále Karla III. (Londýn, 5. května 2023).
Dagmar Veškrnová byla oblíbenou herečkou díky desítkám divadelních, filmových a televizních rolí. O jejím vztahu s prezidentem se veřejnost dozvěděla v listopadu 1996, kdy se starala o Havla po operaci, při které mu lékaři odebrali část pravé plíce.
Václav Havel a Dagmar Veškrnová uzavřeli sňatek 4. ledna 1997 na žižkovské radnici v Praze 3. Slavnostní akt byl přísně soukromý a do poslední chvíle bedlivě utajován. Zúčastnili se ho pouze herci Jan Tříska a Táňa Fischerová jako svědci a dcera nové první dámy Nina.
Po svatbě hereččina obliba klesla a ta si jen pomalu získávala sympatie veřejnosti zpět. Výrazně jí v tom pomohlo, když na jaře 1998, rok a čtvrt po svatbě, neúnavně pečovala o vážně nemocného manžela. Postupně se stala oblíbenou i uznávanou první dámou, a to i díky působení v Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Havel s druhou manželkou zůstal až do své smrti v prosinci 2011.
X X X
UKRAJINA SE DO NATO NEDOSTANE
NĚMECKO PO HITLEROVI JINÉ ZÁJMY
Členství Ukrajiny v NATO teď nepřipadá v úvahu. Země není srovnatelná s rozděleným Německem
Rusko neustále pomalu, leč jistě postupuje na ukrajinském bojišti. Jak Ukrajina, tak Západ jsou z války unaveni, a tak se stále silněji ozývá názor, že by Kyjev měl mít realistické válečné cíle a uzavřít s Ruskem příměří. Zárukou toho, že klid zbraní bude trvalý, by pak mělo být členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci. Analytici a novináři, kteří to navrhují, se přitom odvolávají i na historický příklad Německa. Jenže se mýlí.
Něco takového za současné situace nemůže na Ukrajině fungovat. Nyní jsme v úplně jiné situaci, než byla Evropa po druhé světové válce či v padesátých letech minulého století, kdy se povedlo zadržet expanzi Sovětského svazu a udržet mimo jeho kontrolu polovinu Německa. Samozřejmě, v něčem je současnost podobná. Stejně jako tehdy tu máme revizionistickou agresivní mocnost, která chce získat zpět údajně své ztracené území. Kdysi to byl Sovětský svaz.
Ten se pod vedením Josifa Stalina pokoušel obnovit bývalé ruské impérium. Pohltil tak už před válkou Pobaltí, Besarábii a část Finska, po válce pak Zakarpatskou Rus, část Polska a japonských Kuril. Tlak Sovětského svazu pak pokračoval a to dokonce mimo hranice původního impéria. Stalin vysvětloval svému tehdejšímu ministrovi Vjačeslavu Molotovovi nad mapou světa, tady se mi naše hranice nelíbí, tady a tady… A kam ukázal, tam byl následně problém. SSSR se pokoušel získat část Íránu, tlačil na kontrolu nad Bosporem a Dardanelami, chtěl se podílet na správě Libye jako kolonie odebrané poražené Itálii.
Restaurace sovětského vlivu
Rusko dnes opakuje něco podobného. Moskva se snaží válkou na Ukrajině získat to, co byl údajně podle ruského prezidenta Vladimira Putina odjakživa ruský svět. Tedy Ukrajinu a Bělorusko. Bělorusko ovládá dnes fakticky Moskva prostřednictvím smluv a díky svým tam umístěným jednotkám. Na Ukrajině postupuje vojensky.
Získání Ukrajiny ale není konečný cíl Vladimira Putina. Stačí si připomenout, že Putin označil rozpad Sovětského svazu za nejhorší geopolitickou katastrofu dvacátého století. Či se podívat na návrhy smluv, jejichž uzavření s NATO a Spojenými státy požadoval v zimě 2021, jen několik měsíců před invazí na Ukrajinu, od níž se ho snažil Západ odradit. Putinovi jde o restauraci bývalého sovětského vlivu v celé východní Evropě.
Po druhé světové válce byl tlak Stalina a jeho nástupců směrem na Západ odražen spoluprací nekomunistických zemí a postupným vybudováním NATO a nakonec v padesátých letech i vstupem poraženého Německa do Severoatlantické aliance. Tedy vstupem západního Německa. Formálně šlo sice o vstup celého Německa, ale na východní Německo, které bylo pod správou Sovětského svazu, se bezpečnostní záruky NATO nevztahovaly.
Něco takového by dnes ale nebylo s Ukrajinou možné. Nelze vzít Kyjev do NATO a nechat část ukrajinského území pod ruskou okupací s tím, že se na něj západní bezpečnostní záruky nevztahují. Dokonce nelze zajistit bezpečnost Ukrajiny ani prostřednictvím nějakých smluv o vzájemné vojenské pomoci a obraně, které by se nevztahovaly na východ Ukrajiny. I když to mnozí dnes s odvoláním na německý příklad tvrdí.
Nevstoupit do války s Ruskem
Protože je tu zásadní rozdíl. Po druhé světové válce totiž byl Sovětský svaz katastrofálně vyčerpán a Stalin i jeho pozdější nástupce Nikita Chruščov si to bolestně uvědomovali. SSSR přišel o milion obyvatel, podstatná část země byla zpustošena a v západní části země bojovaly léta bezpečnostní složky s protikomunistickými partyzány. Stalin věděl, že si nemůže dovolit další války, takže když narazil na odpor, ustoupil. Jeho nástupce Nikita Chruščov se choval podobně. S Ruskem je to jiné. Vede válku na Ukrajině a má ambice tam uspět. Ano, ruská ekonomika postupně upadá, výdaje na válku jsou velké, ale je to nesrovnatelné s poválečným vyčerpáním.
Jiná než po druhé světové válce je i situace Západu, který se sice bojí konfrontace s jaderným Ruskem, ale na druhé straně se neobává, že by ho Moskva mohla vojensky porazit. Po konci druhé světové války to bylo jinak. Západ se obával, že Rusko má silnější pozemní armádu, která ho může rozdrtit (což byla pravda), a později že existuje tzv. „mezera“ v jaderných bombardérech a raketách, která dává Sovětům výhodu nad USA a Západem (což byla jen iluze). To vedlo k velkému váhání Západu zasahovat do sovětské sféry vlivu a mimo jiné i k tomu, že nešťastné národy východní Evropy zůstaly bez pomoci pod sovětským jhem. Nyní takové obavy tlak na zachování statu quo nevytvářejí.
Zkrátka neexistuje tu v současné době taková rovnováha hrozeb a vyčerpání, která by dovolovala vytvořit na Ukrajině nové stabilní rozdělení mezi východem a západem. Mnozí politici si to uvědomují a proto odmítají přijetí Ukrajiny do NATO. A odmítají z podobných důvodů i případné bezpečnostní dohody mezi západními zeměmi a Ukrajinou, které by v případě překročení současné frontové linie ruskými vojsky zavazovaly země NATO vstoupit do války s Ruskem.
Nestabilita takového uspořádání by totiž mohla vést buď k větší válce, do které by se zapojily i některé či všechny země NATO, nebo by se sliby dané Ukrajině ukázaly být jen cárem papíru, což by vedlo k dalšímu ruskému postupu, který by se nemusel zastavit u Kyjeva. Členství Ukrajiny v NATO zkrátka momentálně nepřipadá v úvahu a tvrdit, že Ukrajina je něco jako poválečné Německo, je holý a nebezpečný nesmysl.
X X X
LEGENDÁRNÍ ČEŠTÍ JEZDCI BUDOU SLEDOVAT ŠPIČKOVÉ POSÁDKY NA STŘEDOEVROPSKÉ RALLY
Jedna z největších sportovních událostí roku na českém území odstartuje za několik okamžiků. Druhý ročník Středoevropské rally, která je předposledním podnikem letošního mistrovství světa v automobilových soutěžích, zahájí ceremoniální start na Pražském hradě, po kterém bude následovat úvodní rychlostní zkouška ve Velké Chuchli a večerní test v Klatovech. V pátek soutěž pokračuje náročnými erzetami po šumavských hvozdech a o víkendu se přesouvá na tratě v Německu a Rakousku.
Špičkové světové posádky šampionátu WRC, WRC2 a WRC3 bude sledovat také několik zástupců dobrovolného sdružení „Klubu mistrů,“ jehož členy jsou legendární jezdci všech automobilových disciplín, kteří se významně zasloužili o rozvoj a popularitu motoristického sportu v České republice.
„Chtěli bychom především poděkovat Autoklubu České republiky, že nám umožňuje pořádat setkání našich členů při různých motoristických akcích. Motorsport je i po mnoha letech stále naší velikou vášní a potkat se s kamarády na závodech má úplně jinou atmosféru než někde v klubovně. Považujeme to vždy za výjimečnou příležitost, obzvláště v případě, že se jedná o tak prestižní podnik, jako je mistrovství světa. Na Středoevropské rally jsme byli už při loňské premiéře, letos máme zázemí ve Švihově a už se těšíme na atmosféru předposledního podniku světového šampionátu,“ poznamenal předseda Klubu mistrů a bývalý legendární navigátor Karel Jirátko.
„Nás vždy velmi potěší setkání s jezdci, které jsme v minulosti tak obdivovali, a kteří ve své době patřili ke špičce v různých automobilových disciplínách. Klub mistrů je nejen poděkováním za jejich skvělé výkony, ale také pestrou připomínkou let minulých. Příběhy a zážitky těchto jezdců nestárnou. Doufám, že si druhý ročník Středoevropské rally užijí, připravili jsme pro ně zajímavý program,“ doplnil generální sekretář AČR – Tomáš Kunc. Jan Koudelka