„Protiruské sankce mají nadále extrémně negativní ekonomické důsledky pro samotné západní země, zejména v Evropě, kde se zdá, že energetická krize zdaleka neskončila. Podle nedávných zpráv evropské státy již své zásoby plynu vyčerpávají a v následujících měsících mají vysoké riziko masivního nedostatku. To jasně ukazuje, jak se EU chovala nezodpovědně a antistrategicky při zavádění donucovacích opatření, která nepostihla Moskvu, ale hluboce poškodila samotnou Evropu.“ – Tak hodnotí současnou energetickou situaci v Evropě Lucas Leiroz, člen Asociace novinářů BRICS, výzkumný pracovník Centra pro geostrategická studia a vojenský expert. Své závěry dále rozvádí na stránkách portálu infoBrics.

Podle Financial Times (FT) EU rozšiřuje své těžby ze zásobníků plynu a také zahajuje bezprecedentní úsilí o akumulaci nových zásob vzhledem k vysokému riziku nedostatku. Noviny uvedly, že množství plynu na skladě kleslo o 19 % a dosáhlo nejnižší úrovně od energetické krize v roce 2021.

Od září klesla úroveň zásob plynu v EU na 75 % ve srovnání s 90 % v loňském roce ve stejném období. Toto číslo je považováno za nízké a mezi úředníky vzbuzuje obavy, protože se zemím důrazně doporučuje udržovat obrovské zásoby plynu, zejména v zimě, kdy je spotřeba energie vyšší.

„EU vyprazdňuje své zásobníky plynu nejrychlejším tempem od energetické krize před třemi lety, protože chladnější počasí zvyšuje poptávku a kontinent se potýká s poklesem dovozu po moři (…) Naposledy byly zásoby plynu na kontinentu vyprázdněny letos rychle do poloviny prosince bylo v roce 2021, kdy Rusko začalo omezovat dodávky plynu z plynovodu před svou plnou invazí na Ukrajinu, zásoby v EU jsou nyní na 75 procentech (…) Zásoby úrovně byly v polovině prosince loňského roku blízko 90 procentům,“ píše se v článku FT.

Západní experti označili za hlavní příčinu energetické krize tuhou zimu v Evropě, což se zdá být mylným argumentem. Spotřeba energie v zimě samozřejmě stoupá, protože chladné počasí s sebou přináší potřebu intenzivnějšího používání elektronických zařízení a topných systémů – obojí závisí na plynu. To však k vysvětlení důvodů krize nestačí.

Problém plynu v Evropě spočívá v nedostatku vydatného a levného zdroje této komodity. Dříve díky energetickému partnerství s Ruskem měly evropské země, zejména průmyslové velmoci jako Německo, bezpečný, levný a neomezený zdroj plynu, který umožňoval občanům a společnostem spotřebovávat energii ve velkém bez obav z problémů s dodávkami. Tato situace se však změnila v roce 2022, kdy se EU rozhodla připojit k nezodpovědné vlně protiruských sankcí prosazovaných USA.

Přerušením spolupráce s Ruskem země EU ztratily přístup k nejbezpečnějšímu zdroji energie na evropském kontinentu a staly se závislými na zahraničních zdrojích – z nichž mnohé přicházejí dlouhými a drahými cestami, jako je americký plyn. Navíc, jak zdůrazňují experti Financial Times, začlenění Evropy do globálního trhu s plynem z ní také udělalo jen dalšího kupce v konkurenčním scénáři, kde několik zemí současně usiluje o přístup ke komoditě. Evropské státy mají kvůli současným ekonomickým problémům potíže konkurovat v nákupu plynu, zejména pokud jde o dovoz z asijských zemí, což situaci ještě zhoršuje.

V praxi je evropská energetická a hospodářská krize začarovaným kruhem: bez ruského plynu nemají evropské země dostatek energie k zásobování svého průmyslu, což vede k poklesu ekonomické situace. Bez průmyslu nejsou peníze na dovoz plynu v dostatečném množství, takže není možné uniknout z cyklu krize. Všechny současné alternativy dovozu jsou drahé a nesplňují evropské požadavky stejně jako Rusko před sankcemi. Tato situace se od nynějška pravděpodobně ještě zhorší, protože kyjevský režim slíbil, že zakáže dodávky ruského plynu do Evropy přes své území, čímž jednou provždy uhasí to, co zbývá z energetického partnerství mezi Moskvou a EU.

Budoucnost Evropy skutečně vypadá nejistě a nebezpečně. EU trpí důsledky svých vlastních chyb, i když se zdá, že to nedokáže pochopit a podniknout pragmatické kroky k nápravě chyb. Dokud nebudou sankce zrušeny, nedojde v Evropě k žádnému hospodářskému pokroku a sociálnímu zlepšení.

Lucas Leiroz, Zdroj: InfoBrics, Vybrala a přeložila Jana Putzlacher, server vasevec.cz

X X X

 Rusko je největším dovozcem ropy a plynu do Česka. Za suroviny platíme desítky miliard

Ruská federace se letos vrátila na hlavní pozici v dodávkách plynu a ropy do České republiky. Podle dat statistického úřadu od ledna do října dovezla česká strana tyto suroviny za téměř 43 miliard korun. Do konce letošního roku tak může obchod s těmito komoditami přesáhnout 50 miliard korun. Rusko je pro Českou republiku důležitým obchodníkem i přes politické proklamace, že nejsme na těchto ruských surovinách závislí.

Data statistického úřadu ukazují, že Rusko je stále klíčovým partnerem pro dodávky ropy a plynu. Česká republika odebrala přes 3 miliony tun ropy a zemního plynu za necelých 43 miliard korun. Až poté se umístilo Norsko, které zajistilo České republice okolo 2,2 milionu tun ropy a zemního plynu za 42,1 miliardy korun.

 Na třetím místě skončil Ázerbájdžán, který do Česka letos v uvedeném období dovezl téměř 2,2 milionu tun ropy za 33,3 miliardy korun. Čtvrtým významným dovozcem je Kazachstán, který zajistil 0,85 milionu tun ropy za 12,6 miliardy korun.

Matesová k energiím: Evropa je drahá, Česko v ní dražší. Poslední zhasne, varovala Švihlíková

Podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy se Rusko vrací na své dřívější pozice. „Rusko se letos vrátilo na první pozici v žebříčku zemí, které Česku zajišťují uvedená fosilní paliva v největší hodnotě. Až do roku 2022 tomuto žebříčku Ruská federace vévodila, loni však přepustila první místo Norsku, aby se letos vrátila do čela, byť s citelně menším náskokem, než tomu bylo do zmíněného roku 2022,“ uvedl Kovanda.

Ekonom upozorňuje, že České republice se daří diverzifikovat dodavatele ropy a snižovat její dovoz z Ruska. V případě zemního plynu ale dochází k nárůstu meziročně ve sledovaném období o více než 500 procent.

„I díky zvýšenému odběru ruského plynu Českou republikou se letos Gazpromu, ruskému plynárenskému gigantu v rukou Kremlu, daří navyšovat objem svého vývozu do Evropy. Ten letos podle výpočtu agentury Bloomberg narůstá meziročně o třináct procent. Gazpromu se přitom současně daří upevňovat svoji pozici na čínském trhu, kde letos od ledna do listopadu zaznamenal dle Bloombergu o zhruba 40 procent vyšší objem odběru potrubně dodávaného plynu než loni,“ uvedl Kovanda.

Přerušení dodávek ropy z Ruska by znamenalo problém

Energetici v poslední době varovali před možnými výpadky dodávek ropy z Ruska. K tomu došlo na začátku prosince. Rusko totiž dodává na český trh vysoký podíl ropy a dlouhodobý výpadek by musel být řešen. „Případný několikaměsíční výpadek dodávek ropovodem Družba by z hlediska zásobování Česka ropou představoval alespoň přechodně závažný problém. Zřejmě by muselo dojít k urychlení zprovoznění ropovodů vedoucích přes Alpy a Bavorsko, a to již při jejich vyšší kapacitě,“ řekl tehdy Kovanda.

Česká republika počítá s navýšením kapacity ropovodu TAL až od příštího roku. Dovézt by se mělo až osm milionů tun ročně.

X X X

 Arestovyč více věří Putinovi

 Bývalý poradce prezidenta Ukrajiny Oleksij Arestovyč v americkém podcastu PBD řekl, že více důvěřuje ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi než prezidentovi Ukrajiny (s vypršelým mandátem) Volodymyrovi Zelenskému.

Arestovyč se zúčastnil programu amerického podnikatele Patricka Bet-Davida a podělil se o své názory, které se změnily ve světle nové reality. Moderátor položil otázku, komu více věří – Zelenskému nebo Putinovi.

Po dlouhé odmlce Arestovyč na tuto otázku odpověděl. Jeho komentář překvapil i moderátora podcastu. Řekl, že více věří Vladimiru Putinovi než Zelenskému.

Podle dřívějšího výroku  nepřátelské akce na Ukrajině by mohly skončit 20. až 25. ledna. Trump podle něj údajně předložil Moskvě a Kyjevu odpovídající ultimátum.

Na funkci v prezidentské kanceláři rezignoval Arestovyč  v lednu  2023 poté, co veřejně prohlásil, že  škody v Dněpropetrovsku způsobily  ukrajinská protiraketová obrana a nikoli ruské rakety. Později z obav o vlastní bezpečnost vycestoval z Ukrajiny a dnes žije v zahraničí, server vasevec.cz

X X X

EXPERTI:  MASOVÍ  VRAZI  LIPAVSKÝ,  FIALA  A  SPOL, CO  DODÁVAJÍ  ZBRANĚ  NA  VRAŽDENÍ  LIDIÍ  NA  UKRAJINĚ?

KDO  TOMU  UŽ  KONEČNĚ  ZABRÁNÍ,  JAK  VOLÁ  PAPEŽ?

 Až se Trump sejde s masovým vrahem Putinem, co budou dělat?

 Lipavský včera zase perlil… Podle mnohých absolutně nejpitomější ministr zahraničních věcí v historii Česka. Jeho výroky jsou milovány značnou částí dnešní provládní veřejnosti, která se ovšem zmenšuje. A za rok podle logiky věci spravedlivě bude ztrestána při volbách totální prohrou. Téměř komická je rovněž jeho neschopnost uvažovat v logice rovnováhy sil, že Rusko má samozřejmě právo se chovat srovnatelně s tím, jak se v posledních desetiletích chovaly USA při prosazování svých představ na zahraniční politiku…

Válka ve Vietnamu, bombardování nevinných dětí v Jugoslávii, válka v Iráku,  včetně mučírny zajatců v Abú Ghrajb, a následné bezprávné internaci v americkém vězení na Guantánamo,  dvacetiletá prohraná tragická  válka v Afghánistánu ukončená  přirozeně smrtelnými  pády z úchytných provazů odlétajících posledních helikoptér z Kábulu.

To, co se děje na Ukrajině je logickým, byť  velmi trpkým důsledkem selhání administrativy Bidena a spol., který odmítl akceptovat podmínku Putina během jejich videokonference, že se Ukrajina nesmí stát členem NATO. A protože v NATO už nebyli na rozdíl minulosti žádní myslící rebelové, typu Merkelové či Genschera a z francouzské strany Sarkozyho či Chiraca, kteří by se postavili na zadní, Putin byl nucen realizovat svůj cíl vyřčený již na Mnichovské konferenci v roce 1992, že Ukrajina či Gruzie už se do NATO nedostane.

A invaze mohla začít.

Robert Fico byl vcelku bleskurychle přijat Vladimírem Putinem v Moskvě a projednávaly se především otázky dodávek plynu, ale i další, které jsou pro Slovensko klíčové.

Honzík Lipavský na to promluvil: Nemusíme se plazit před masovým vrahem a v podobném duchu zazněly i výroky dalších dotázaných provládních jestřábů : Pekarové Adamové, Nerudové, Pavla Fischera a dalších zní na Ficovu adresu z „Černína“.

Rusko přirozeně na Ukrajině zvítězí. Nebude to za měsíc, ale do konce příštího roku je to realistické až jisté. Tím ovšem, jak bude vítězně postupovat, bude vzrůstat hysterický  ryk milovníků protiruské války, blížící se výkřikům zoufalým.

Česká společnost, přirozeně jako ovšem asi každá na Západě, je ostře rozdělena na proukrajinskou a proruskou. Zatím je ta proukrajinská  silnější a možná ještě až do voleb nějakou dobu bude a emotivní výlevy se budou stupňovat. Vidíme to ostatně i na časté až neurvalé kritice Donalda Trumpa, kterému vytýkají, že nepokračuje v současné politice totální podpory Ukrajiny a porážky Putina.

Ať protiputinovští šakali vyjí, Putin táhne dál…

Až se Donald Trump sejde s masovým vrahem Putinem,  začnou hledat cestu k urovnání největšího světového konfliktu po roce 1990, nastane vystřízlivění.

A bude to důležitý krok pro konečně normálnější svět. JUDr. Jiří Vyvadil, server vasevec.cz

 X X X

PREZIDENT  NĚMECKA  PROTI  NENÁVISTI

 Nenávist a násilí nesmí mít poslední slovo, vyzývá Němce prezident po útoku v Magdeburku

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier ve vánočním projevu vyzval společnost, aby po pátečním útoku na vánoční trh v Magdeburku stála při sobě. Němce také s ohledem na četné krize ujistil, že mají dostatek sil ke zvládnutí složitých situací. Krátce se věnoval i pádu vlády vlády sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze, která podle prezidenta neznamená konec světa.

„Nenávist a násilí nesmí mít poslední slovo. Nenechme se rozeštvat. Stůjme při sobě,“ řekl Steinmeier k útoku v Magdeburku. Před týdnem v pátek tam útočník najel do davu u vánočních stánků, zabil tak pět lidí a přes 200 dalších zranil. Příbuzné obětí prezident ujistil, že se svou bolestí nezůstali sami. „Lidé v celé naší zemi s vámi soucítí a truchlí,“ uvedl.

Prezident se v projevu věnoval i četným krizím, kterými Německo stejně jako jiné evropské země prochází. Němcům připomněl, že díky nasazení, vynalézavosti, tvrdé práci a důvěře v sebe už v minulosti těžkosti a velké krize zvládli. „Nic z toho se v nás neztratilo,“ řekl.

V projevu se Steinmeier věnoval i rozpadu vládní koalice kancléře Scholze. „I když vláda končí předčasně, není to konec světa, ale případ, na který předem myslí ústava,“ uvedl. Poznamenal, že rozhodnutí o rozpuštění Spolkového sněmu a nových volbách učiní po svátcích. Očekává se, že vyhlásí předčasné volby na 23. února, jak se část politických stran dohodla.

 X X X

VÝZVA  PAPEŽE

 Ukrajina by měla mít odvahu otevřít dveře k jednání o ukončení války, vyzval papež ve vánočním poselství

Papež František ve středu ve svém tradičním vánočním poselství vyzval k překonání rozdílů a umlčení zbraní ve světě, jejž sužují četné konflikty a humanitární krize. Otevřeně přitom vyzval k jednání mezi Ukrajinou a Ruskem o ukončení války. Tu zahájil Kreml svou invazí před téměř třemi lety a připravila o život desítky tisíc lidí.

 Ve svém poselství Městu a světu (Urbi et orbi) před tisícovkami lidí shromážděnými na Svatopetrském náměstí František přímo zmínil konflikt na Ukrajině a vyzval k „odvaze otevřít dveře k jednání“.

Z balkonu svatopetrského chrámu prohlásil: „Nechť na válkou zmítané Ukrajině utichne zvuk zbraní!“ Vyzval také ke „gestům dialogu a setkání, aby bylo dosaženo spravedlivého a trvalého míru“.

 František se letos stal terčem kritiky ukrajinských představitelů, když řekl, že země by měla mít odvahu „vyvěsit bílou vlajku“ a jednat s Ruskem o ukončení války. Bez návratu do předválečných hranic to dříve odmítal i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, od zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA však jeví větší ochotu k jednání, píše agentura Reuters.

Ruská armáda ve středu ráno provedla další masivní úder pomocí více než 70 balistických i řízených střel a stovky dronů proti energetickému systému Ukrajiny, což Zelenskyj označil v době vánočních svátků za nelidský čin.

Osmaosmdesátiletý František, který slaví dvanácté Vánoce svého pontifikátu, vyzval také k ukončení dalších konfliktů, ať už politických, sociálních či vojenských, v Libanonu, Mali, Mosambiku, Venezuele, Nikaragui a na Haiti.

Papež se v poslední době staví čím dál kritičtěji také k izraelské vojenské kampani v Gaze, kterou o víkendu označil za „krutost“. Dnes opět vyzval k příměří mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás a k propuštění zbývajících izraelských rukojmích držených touto teroristickou skupinou. Humanitární situaci v Gaze přitom označil za nesmírně vážnou a vyzval, aby se „dveře k dialogu a míru otevřely dokořán“.

X X X

 Dánsko náhle posiluje obranu Grónska. Náhoda, to není kvůli Trumpovi, brání se

Dánsko nečekaně oznámilo, že plánuje investovat nejméně 1,5 miliardy dolarů do posílení obranných schopností Grónska. Tento krok přichází po slovech zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa, který ještě před svou inaugurací projevil zájem o koupi tohoto arktického území ze strategických důvodů.

 Dánský ministr obrany Troels Lund Poulsen uvedl, že plánované investice budou zaměřeny na nákup dvou nových inspekčních lodí, dvou dronů na dlouhé vzdálenosti a posílení hlídek na saních v Grónsku. Informuje o tom server Business Insider.

Poulsen zároveň poznamenal, že tyto investice byly již dříve plánovány a že jejich oznámení „nemusí nutně souviset“ s Trumpovými komentáři. „Je ironií, že se to shoduje s oznámením ze Spojených států,“ dodal ministr obrany.

Trumpovy komentáře k Grónsku, zveřejněné v pondělí na jeho platformě Truth Social, vyvolaly pozornost veřejnosti. Zvolený prezident zopakoval, že podle něj je „vlastnictví a kontrola Grónska absolutní nutností pro účely národní bezpečnosti a svobody na celém světě“. Tímto výrokem navázal na dřívější pokusy z roku 2019, kdy Trump opakovaně projevoval zájem o koupi Grónska, což tehdy vyvolalo ostrou reakci dánských představitelů.

Grónský premiér Mute Egede reagoval na Trumpovy komentáře jasným vzkazem. „Nejsme na prodej a nikdy na prodej nebudeme.“ Dánská vláda, která má nad Grónskem suverenitu, zdůraznila, že ostrov není na prodej, ale je otevřený ke spolupráci s USA a dalšími partnery.

Grónsko, autonomní území Dánského království, je považováno za klíčovou lokalitu díky své poloze mezi severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. To z něj činí strategické místo, zejména v kontextu rostoucí aktivity Ruska a Číny v Arktidě. K tomu se přidávají přírodní zdroje, které ostrov skrývá, včetně významných ložisek minerálů a energetických surovin.

Grónsko, které má přibližně 56 tisíc obyvatel, je domovem nejsevernější americké vojenské základny a v posledních letech se stalo důležitým bodem zájmu nejen pro USA, ale i pro jiné světové mocnosti. Aktivita v oblasti Arktidy, včetně zbrojení a těžby, neustále roste, což zvyšuje důležitost regionu pro globální bezpečnost a politiku.

 X X X

 Ukázkový b*zerant a naivní k*kot: Fico se v uniklých nahrávkách naváží do Pellegriniho

 Na platformě YouTube se objevily kompletní nahrávky z myslivecké chaty, kde se scházel v létě 2021 okruh kolem nynějšího premiéra Slovenska Roberta Fica (Smer-SD). Ty vznikly náhodou při policejní akci zaměřující se na pytláky. Administrátorkám stránky Pravda & fikcia je poskytl neznámý člověk, který s nimi mohl nakládat. Fico na nich mimo jiné hrubě nadává současnému prezidentovi Peteru Pellegrinimu – hovoří o něm jako „b*zerantovi“ a „naivním k*kotovi“. Informoval o tom web Denník N.

Celkem se jedná o 36 videozáznamů, které je možné si pustit na účtu Chata v Čifároch na YouTube. Pocházejí z léta roku 2021, kdy se Fico scházel na myslivecké chatě se svými nejbližšími spolupracovníky, píše web Denník N.

 U jednoho stolu se tak pod střechou chalupy sešli s Ficem jeho blízký stranický spolupracovník a současný slovenský ministr obrany Robert Kaliňák (Smer-SD), syn bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara Pavol Gašpar, který v současnosti působí ve vedení Slovenské informační služby, advokát z okruhu slovenského premiéra Marek Para nebo nitranský podnikatel Miroslav Bödör.

Na jedné z prvních nahrávek narazí Fico i na současného slovenského prezidenta Pellegriniho, který v době před třemi roky stál v čele nynější vládní strany Hlas-SD. „Pelle mi říkal, že cestuje,“ řekl, čímž měl na mysli Pellegriniho cestu do Itálie, kde ho fotografové ve městě Verona zaznamenali s poslancem Peterem Náhlikem (Hlas-SD).

 Fico u Putina? Kdo zvolí vlastní přístup k Rusku, narušuje jednotu, tvrdí Pavel

„Chodí po městě jako dva… Vyfotili je, jak jdou vedle sebe,“ cituje záznam z roku 2021 web startitup.sk. „Stojí před prodejnou s domácími potřebami, nože, vidličky a další. Stojí a vybírají si. Normálně ukázkový pár b*zerantů,“ pronesl nynější premiér Slovenska, zatímco se ozývá smích Pavola Gašpara a vyprávění naslouchá i Bödör.

Poté se zamyslel nad tím, zda by fotografie zveřejnil, ovšem poté to odmítl. Když podnikatel namítl, že mohou snímky „Pellegriniho dostihnout“, reagoval Fico, že by měl někdo tehdejšímu šéfovi Hlasu-SD říct, že je „naivní k*kot“, pokud to nebere vážně.

První část nahrávek se dostala na veřejnost v říjnu 2021 a pobouřila slovenskou veřejnost. Fico tehdy mluvil o aktu „státního terorismu“. Záznamy vznikly v souvislosti s vyšetřováním pytláctví, což umožnilo policii nahrát důvěrné rozhovory současného premiéra se spolupracovníky a známými. Po zveřejnění uvedl v usnesení krajský prokurátor v Nitře Ivan Mandalov, že policie porušila zákon.

Kompletní soubor videí se objevil na platformě YouTube v úterý. „Legálně jich má k dispozici asi 30 lidí mimo orgány činné v trestním řízení (slovenská zkratka OČTK, pozn. red.), kteří nejsou nijak omezeni v šíření tohoto materiálu. Nejspíše nám je poskytl někdo z nich,“ objasnily zveřejnění administrátorky stránek Pravda & fikcia Jana Ďurková, Natália Svítková a Jarmila Koteková na Facebooku. Ty se již delší dobu věnují bouřlivému dění uvnitř slovenského policejního orgánu.

X X X

SOUDCE  PEJCHAL:  ŽIVOT  SE  MÁ  PROŽIT…

 Bývalý soudce Aleš Pejchal: Život se má prožít, nikoli jen vydržet

 Devět let byl soudcem Evropského soudu pro lidská práva. Dnes žije Aleš Pejchal ve Francii na předměstí Štrasburku. Napsal o Evropském soudu knihu. České justici poskytl v předvánočním čase rozhovor, ve kterém odpověděl například i na to, zda pobírá od soudu rentu. Zamýšlí se i nad současným stavem Ruska či nad chybami štrasburských soudců.

X\ Po ukončení vašeho mandátu soudce Evropského soudu pro lidská práva v prosinci 2021 jste se nevrátil zpátky do České republiky. Vaši novou knihu  Zpráva o stavu Evropského soudu pro lidská práva jste psal ve Francii, kde žijete. Souvisí to s tím, co v knize popisujete?

S údělem bývalých soudců, kterým se po tomto vrcholu kariéry v jejich původních státech už nic nenabízí? Se ztrátou kontaktů i vazby na realitu v původní zemi po devíti letech ve Štrasburku? A třeba i se závistí, když si mnozí myslí, že snad od Evropského soudu pobíráte nějakou rentu?

To je složitý soubor otázek, na který nedokážu odpovědět jednoznačně. Francii a speciálně Alsasko, já i moje žena milujeme dlouhodobě. Od konce devadesátých let jsme je nejen pravidelně navštěvovali, ale zde jsme v určitých obdobích před začátkem mého mandátu soudce ESLP v roce 2012 i žili. Tedy především moje paní, která ve Štrasburku měla určité pracovní povinnosti. Kdyby se nám tento francouzský region nelíbil a nebyli jsme zde spokojeni, tak tu určitě nezůstaneme. Druhou stránkou mince je i můj věk, ve kterém už na nějakou další karieru nechci pomýšlet. Leč ono „ticho“ ve vztahu k mé osobě v České republice po skončení mého mandátu před třemi roky bylo také příznačné. Takže zase nebylo příliš o čem přemýšlet.

Máte však naprostou pravdu, že devítiletá ztráta kontaktů s realitou vztahů v českém justičním světě byla obrovská. A bez jakéhokoli relevantního zájmu o moje případné zkušenosti, podotýkám zcela výjimečné zkušenosti soudce ESLP, ze strany domovské komunity nemá smyslu do těchto poněkud zvláštních vztahů znovu pronikat. Český justiční svět v širším slova smyslu je i včetně advokacie poměrně velice malý a většinou zcela uzavřený do sebe, plný nezájmu o okolní, daleko rozmanitější svět.

Stejně jako já zvolilo cestu „nenávratu domů“ poměrně velké množství mých bývalých kolegů. Emeritní prezident ESLP Robert Spano se pohybuje v soukromé sféře mezi Londýnem a Paříží a o návratu na Island nepřemýšlí. Výborný albánský soudce Ledi Bianku již několik let přednáší na Právnické fakultě Štrasburské univerzity. Nevrátili se také např. anglický či moldavský soudce, stejně jako ukrajinská nebo gruzínská soudkyně. Po skončení mandátu žil nadále ve Štrasburku až do své nedávné smrti nezapomenutelný švýcarský kolega Mark Villiger. Mohl bych pokračovat v tomto výčtu.

X Pokračujte. Faktem je, že některé členské země Rady Evropy naopak nabízejí emeritním soudcům ESLP velice zajímavé posty.

Tak třeba bývalý portugalský soudce ESLP Ireneu Cabral Barreto je již dlouhá léta představitelem portugalské vlády na ostrově Madeira. Lotyšská soudkyně Ineta Ziemele stejně jako litevská soudkyně Danutė Jočiene se staly předsedkyněmi národních ústavních soudů a emeritní slovenský soudce Ján Šikuta předsedou slovenského Nejvyššího soudu.

Rozumnou cestu, jak využít excelentní zkušenosti bývalých soudců ESLP, však vidím trošku jinak. Především Rada Evropy ve spolupráci s členskými státy by měla dát přednost schopnostem emeritních soudců před množstvím svých úředníků, kteří málo platné nejsou a nemohou být obdařeni přirozeným respektem, jenž by měli emeritní soudci ESLP požívat. Ostatně poměrně podrobně se o tom zmiňuji ve své knize a odkazuji na projekt „Judge Emeritus“, jenž jsme před několika lety společně vypracovali s vynikajícím polským soudcem ESLP Krzysztofem Wojtyczekem, který v těchto prosincových dnech na Evropském soudě pro lidská práva končí.

A abych byl v odpovědi zcela úplný. Ano, již jsem několikrát v Čechách slyšel: „Tak sis za těch devět let nahrabal… „. Anebo: „To se vám to žije s evropským důchodem.“ Nu, plat jsem měl jako soudce příjemný, leč předtím, jako docela kvalitní advokát, jsem si dokázal vydělat více. Žádný „zlatý padák“ se po skončení mandátu nekonal. A žádný evropský důchod od Rady Evropy také nepobírám. Na skromný, ale pohodový život ve starším věku, jsem se postupně zajistil ještě před příchodem do funkce soudce ESLP.

Nezdá se vám, že jak „továrna na výrobu rozsudků“ chrlí více rozhodnutí, rozmáhají se v rozhodnutích ESLP zmetky? Neposuzování případů ve vztahu k Úmluvě, nýbrž k době a trendům? Spravedlnost zahrnuje flexibilitu a zvážení okolností v kontextu, stojí v rozsudku Veselý v. ČR.

Český Nejvyšší správní soud cituje trend „zelenání lidských práv“ nebo „ozelenění lidských práv“ v souvislosti s dubnovým rozsudkem Velkého senátu v případu Verein KlimaSeniorinnen Schweiz, což je úspěšná stížnost spolku švýcarských důchodkyň, že jejich stát nečiní dost proti změně klimatu. Velký senát ESLP v rozsáhlém rozsudku nezdůvodnil, jak dovodil z práva na ochranu soukromého života ve smyslu Úmluvy uhlíkovou neutralitu, upozorňuje český Nejvyšší správní soud.

X Neznamená tento trend ve skutečnosti úplnou a záměrnou změnu hřiště?

Doslova nesnáším módní „rozjímání“ různých autorů, ale i soudů, o tom, že lidská práva jsou cosi jako živý organismus. Ono to pak v praxi znamená, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je interpretována každou chvíli poněkud jinak, přičemž její text je po dlouhá desetiletí zcela konstantní, neměnný. Mnohokrát jsem upozorňoval, že tuto Úmluvu je zapotřebí vykládat, stejně jako kteroukoliv jinou mezinárodní smlouvu, ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu.

Abych se neopakoval, dovolím si citovat z výborné publikace, která v těchto dnech vyšla. Jde o knihu autora, jenž se bohužel již vydání svého díla nedožil, a to nedávno předčasně zesnulého, profesora Alexandera J. Bělohlávka. Jmenuje se „Výklad mezinárodních smluv“ a asi před rokem jsem na žádost pana profesora psal, tehdy ještě k rukopisu knihy, recenzi. Mimo jiné zde autor naprosto přehledně uvedl, jak musí výklad mezinárodní smlouvy ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu vypadat: „Výklad provedený v dobré víře by tak neměl být nerozumný. Naopak by měl vyloučit striktně formálně jazykový, či příliš teleologický výklad, který může vést k nerozumným závěrům“. Není prakticky zapotřebí nic dodávat.

 Konkrétně k vašim otázkám přeci jenom něco přidám. Začínám v posledních letech v mnoha rozsudcích ESLP poněkud postrádat onu dobrou víru a tím i rozumnost závěrů. Jde především o vyváženost pokorné úcty k textu Úmluvy na straně jedné a používání argumentů z rozsáhlé judikatury ESLP na straně druhé při zdůvodňování rozsudků. Každý případ je jedinečný a nelze bezhlavě „roubovat“ do rozhodnutí interpretaci Úmluvy z jiné kauzy, protože se to zdánlivě dá použít. A opačně, nelze výklad, tedy tím i judikaturu, do nekonečna měnit. Leč v případech, kde se předchozí rozhodnutí ne zcela povedla, nesmí převážit obava ze změny judikatury. Pak však nové rozhodnutí musí znamenat návrat k rozumnému výkladu textu Úmluvy. Pro mě to znamená také návrat k co nejvíce konzervativnímu výkladu.

Nechci tvrdit, že v posledních letech nastává nějaká záměrná a úplná změna hřiště. Ale k judikatuře ESLP, kterou jsem v devadesátých letech minulého století začal s nadšením objevovat, četl si ji s obdivem a úctou, má současný trend rozhodování velice daleko. Což mne nesmírně mrzí i při vědomí, že Evropský soud pro lidská práva je součástí Rady Evropy, mezivládní organizace, tedy především politické organizace. Vždyť i „politický“ výklad mezinárodní smlouvy, stejně jako rozhodování soudu, by měl být veden v dobré víře a rozumně. Ostatně politika prováděná bez dobré víry a rozumnosti již není politikou.

Je dobře, že takové otázky, které kladete, začínají padat i u nás. V anglickém nebo francouzském tisku se o rozhodování ESLP s velkou dávkou kritiky diskutuje daleko více a velmi dlouho.  Jsem rovněž přesvědčen, že vámi zmíněný rozsudek proti Švýcarsku nebude v této zemi vykonán. A to je skutečně to poslední, co by si mohl emeritní soudce ESLP přát, byť se švýcarské federální vládě ani trochu nedivím.

X A co říkáte těm stovkám rozsudků proti Rusku, které jdou „do zdi“, neboť Rusko není od 16. září 2022 Vysoká smluvní strana? Kontakty jsou přerušeny a rozsudek není kam odeslat.  

Soud přijal opatření, že zúřaduje „ruské“ stížnosti přijaté do 16. září 2022. Při tom ve statistice soudu čeká k vyřízení neuvěřitelných 68 450 ruských stížností přidělených některé soudní formaci k 31. prosinci 2023. Je to 18 % všech stížností. I kdyby ESLP vydal sto rozsudků proti Rusku měsíčně, bude to činit padesát sedm let.

Zkusme se na tento stav podívat naprosto věcně a bez jakýchkoliv emocí. K tomu je zapotřebí postupovat tak, jak jsem již naznačil (společně s profesorem Bělohlávkem), tedy vykládat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod v dobré víře a hlavně rozumně.

Pro připomenutí, takovýto je obsah článku 36 odst.1: „Vysoká smluvní strana, jejímž státním příslušníkem je stěžovatel, má ve všech případech projednávaných před senátem nebo Velkým senátem právo předložit písemná vyjádření a účastnit se slyšení.“ Ruská federace není Vysokou smluvní stranou. Ruská vláda nemá tudíž na základě Úmluvy, na rozdíl od Vysokých smluvních stran, právo ani se písemně vyjadřovat, ani se účastnit slyšení.

Lze si možná představit postup předsedy ESLP podle článku 36 odst.2 Úmluvy: Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou Vysokou smluvní stranu, která není stranou v řízení, nebo každou dotčenou osobu, která není stěžovatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily slyšení. Tedy Ruská federace může být vyzvána jako „dotčená osoba, která není stěžovatelem“, aby se vyjádřila či se dostavila ke slyšení. Ale to není nárok Ruské federace, daný Úmluvou, být stranou řízení před ESLP. Záleží tedy pouze na uvážení jednoho člověka, tedy předsedy Soudu, zda vyzve nebo nevyzve. Navíc volby tohoto předsedy Soudu se nemohl zúčastnit soudce zvolený za Ruskou federaci. Takový soudce v současnosti není ani nemůže být, neboť Ruská federace není Vysokou smluvní stranou.

A vyvstává další problém, když si přečteme článek 26, odst.4 Úmluvy: „Členem senátu a Velkého senátu je automaticky soudce zvolený za dotčenou Vysokou smluvní stranu. Pokud takový soudce není nebo není schopen zasedat, zasedá jako soudce osoba vybraná předsedou Soudu ze seznamu poskytnutého předem touto stranou.“

Lapidárně řečeno ve všech „ruských“ řízeních před ESLP, která pokračovala poté, kdy již Ruská federace přestala být Vysokou smluvní stranou, nemohlo být složení jakéhokoliv senátu nebo Velkého senátu ESLP v souladu s Úmluvou. Je možný nějaký jiný výklad, jenž by byl veden dobrou vírou a vyzníval rozumně? Obávám se, že neexistuje.

Dále nebudu komentovat, leč rozhodně takto si, jako emeritní soudce ESLP, spravedlivý proces nepředstavuji. Dle mého názoru jediné korektní a velmi jednoduché řešení situace, kdy Ruská federace přestala být Vysokou smluvní stranou, by bylo všechna nedokončená řízení před ESLP přerušit a vyčkat, zda se situace z jakéhokoliv důvodu nezmění.

Velice důležitá je i ekonomická stránka věci. Ruská federace, která není Vysokou smluvní stranou, neplatí žádné příspěvky Radě Evropy. Tedy na účet všech ostatních Vysokých smluvních stran jsou zajištovány platy velkého množství ruských právníků (valná většina z nich získala během let i francouzské občanství), kteří nadále pracují na ESLP. Bez nich se prostě tyto ruské kauzy nedají řešit. Oni znají ruské právo a ruský jazyk, na rozdíl od soudců ESLP, kteří posléze rozhodují, samozřejmě bez účasti ruského soudce.

Na tomto místě připomenu Rawlsovu teorii, že spravedlnost je především slušnost a při nastavování kritérií spravedlnosti je zapotřebí začít právě slušností. Tato teorie však není ani nová ani převratná. Již Cicero ve svých De officiis konstatoval: „Fundamentum autem est iustitiae fides, id est dictorum conventorumque constantia et veritas.“ (Základem spravedlnosti je důvěra, to znamená stálost a upřímnost ve slovech i v dohodách).

Při nalézání spravedlnosti v oblasti mezinárodního práva Rawlsova teorie platí daleko více než v právu vnitrostátním, kde má stát možnost dodržování právního řádu vynutit státní mocí, což v oblasti práva mezinárodního je těžko představitelné. Ostatně na principu slušnosti v mezinárodních vztazích je velice správně založena Vídeňská úmluva o smluvním právu, kterou jsem zmiňoval v souvislosti s interpretací mezinárodních smluv.

Nepovažuji tedy za slušné vůči všem daňovým poplatníkům, svobodným občanům Vysokých smluvních stran, že je v ruských kauzách před ESLP pokračováno na jejich účet a za podmínek, které nejsou, dle mého velmi silného názoru, v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

S tím souvisí ve vaší knize celkem šokující popis fungování kanceláře soudu. Počínaje personálem, který podléhá jinému, politickému subjektu a má tuto práci jako celoživotní pašalík.  Konče neexistencí rozvrhu práce soudců a rozhodováním, na které národní soudce vůbec nemá vliv.

Informaci o absenci žurnalizovaných, číslovaných a řádně vedených spisů musí člověk číst dvakrát, aby jí uvěřil. Ze spisů u ESLP se může cokoli ztratit, jak vám potvrdila kolegyně se slovy, že „stav je stále stejný od doby, kdy na soud před dvaceti roky přišla a že se s tím nedá nic dělat“.

X Soudci tedy dostanou spis k rozhodnutí na stůl od úředníků podle jim neznámých pravidel a v neznámém čase? Tak to je Kafkův Zámek i Proces v jedné realitě. A alarmující korupční potenciál. Opravdu se s tím nedá nic dělat?

Asi bude vhodné pro každého, kdo čte tento rozhovor, přečíst si i moji knihu. Možná můj přísně subjektivní pohled na fungování kanceláře ESLP, obsažený v knize, nebude vnímat až tak bezútěšně, jak je naznačeno ve vaší otázce. Ale problém je to obrovský. Nikdy jsem neměl ve zvyku něco planě kritizovat bez toho, že bych nenabídl vyřešení stavu. Činím tak i ve své knize. Ptáte se, zda se dá se stavem kanceláře soudu něco dělat. V závěru knihy jsem se k této otázce vyjádřil a pokládám za vhodné, abych citoval sám sebe, protože žádné jiné řešení jsem pro danou chvíli nevymyslel:

 „Výběr nejbližších spolupracovníků soudců, tedy právníků kanceláře soudu, naléhavě volá po přirozenosti. Přirozený stav je prostý – výběr provádí soudce, jenž je za něj zodpovědný. Stav, kdy soudce nemůže do tohoto výběru zasáhnout, natož aby sám vybíral, musí být změněn. Prvním krokem k naplnění tohoto požadavku je, aby kancelář soudu skutečně řídil prezident soudu společně s užším vedením soudu a byl odstraněn stávající stav, kdy se kancelář doslova řídí sama.“

Až bude dosaženo shora uvedeného, budou muset následovat další pečlivě promyšlené, podrobné kroky, ale nejdříve musí být nastolen onen „přirozený stav“.

Neexistence knihovny, komparativního práva, výzkumu, jak popisujete, pak už je jen třešnička na dortu. Že Soud žádá informace o národním právu od těch, jejichž rozhodování posuzuje, už snad ani nepřekvapí.

Je to otázka právní vědy. Asi bychom se na tomto místě vrátili k onomu klimatickému rozsudku, kde ESLP vymyslel test, aniž by popsal kritéria. Je to obecně otázka vědy. Co si myslet o člověku s titulem profesora, který sepíše knihu, kde se vyjadřuje k vašemu jmenování a opře se pouze o své fantazie o vaší ženě a o fakt, že nemá rád Václava Klause? A příslušné stránky tohoto textu jsou publikovány tak, jak je v knize citujete.

Neplánujete zužitkovat vaši zkušenost právě ve výzkumu? V právní vědě? Nesouhlasím s jediným z vašich závěrů, totiž že na vině stavu jsou politici. Na vině jsou voliči, lidé, z nichž někteří mohli udělat více, ale neudělali.

Ve své odpovědi začnu odzadu. Pořád ještě žijeme v zastupitelské demokracii, alespoň doufám. Čili když hovořím ani ne tolik o vině, ale o odpovědnosti politiků, pak samozřejmě míním i odpovědnost voličů. Tedy se asi shodneme v tom, že jak občané-voliči, tak jimi zvolení politici, čím dál tím více rezignují na svobodný, odpovědný život ve vlastní komunitě a tím i v Evropě, potažmo v celém světě.

Pokud jde o právní vědu, rád bych zdůraznil myšlenku, kterou při nejrůznějších příležitostech opakuji a jsem o ní hluboce přesvědčen. Právo je jednoduchá vědní disciplína, za předpokladu, že stav naší mysli splňuje tři základní postuláty pro poznání práva. Jde o toto. Naše mysl, za prvé není naplněna zlou vůlí, za druhé dokáže logicky uvažovat a za třetí zná dokonale systém.

Bohužel právní věda v českém akademickém prostředí se formálně projevuje zcela jinak. Akademici jsou hodnoceni především podle počtu publikovaných článků v tom, kterém kalendářním roce. Nezáleží na tom, že ve valné většině tyto publikace nikdo nečte, hlavně když jsou vydány v tom správném časopise a je jich co nejvíce, na obsahu už příliš nezáleží. K tomu lze přičíst hromadění různých akademických hodností, aniž by bylo důležité, zda příslušný „hodnostář“ je vskutku kvalitní pedagog. Proto mě akademické prostředí a „výzkum“ nikdy příliš nelákaly. Dával jsem vždy přednost praxi.

Dovolím si oživit náš rozhovor příhodou z devadesátých let minulého století. V jedné velmi sledované kauze jsem zpracovával obsáhlé odvolání do prvoinstančního rozsudku. Protože jsem si velice vážil docenta Vladimíra Mikuleho (již zesnulého) z pražské právnické fakulty, konzultoval jsem celou věc s ním a text odvolání jsem mu dal přečíst. Jeho reakce mne docela vyvedla z míry. S úsměvem mi řekl: „Pane doktore, nechcete k nám jít dělat docenta? Bral bych vás hned, habilitační práci jste právě napsal.“ Takže takto se to má se mnou a „právní vědou“.

Nu a ona „práce“, jistého amerického profesora, jenž nemá rád Václava Klause a o které hovoříte ve své otázce, je názornou ukázkou toho, jak je dnes v celém světě „právní věda“ velice často pojímána.

 Co říkáte na soustavně postupující normalizaci, regulaci, příkaznictví a trendu až do neuvěřitelných detailů v právu definovat, vymezovat všechny lidské činnosti? Vše sledovat, kontrolovat, nejlépe digitálně, vše pod dozor státu a raději trojnásobně. Navíc zákony stále měnit, až se prostředí pro lidi stává oním „tekutým pískem“, kterému se mají stále přizpůsobovat. Nejvíc mě zneklidňuje, že debata o těchto jevech skončila.

Neexistuje debata o svobodě. Ta smlouva se přece jmenuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Slovo svoboda ale zmizelo z veřejného prostředí. Zákaz, jaký to fenomén svobody, napsal jste v Základních slovech, připomenu.

Ano, svoboda a její ochrana je určitě nejdůležitější otázkou dneška. Neřekl bych, že debata o ochraně svobody neprobíhá. Bohužel se však soustředí toliko na některé otázky, jako je svoboda slova nebo omezení osobní svobody v souvislosti s nemocí, jež je prohlášena za pandemii, leč chybí ono podstatné. Skutečný důvod, proč se svoboda především z evropského prostoru vytrácí, diskutován není. Inu, dle mého skromného názoru, velká část obyvatelstva Evropy nemá o skutečně svobodný život zájem. Tedy o život, jenž je prožíván především na vlastní odpovědnost, co nejvíce bez pomocné berličky státu či mezinárodních organizací. Roste velice rychle počet mladých lidí, jejichž snem není něco v životě dokázat díky svým schopnostem, ale hned po ukončení studia (pokud možno co nejdelšího) zaujmout úřednické místo ve státní správě anebo v mezinárodní organizací. Výdělek za tuto činnost vůbec nemusí být snový, hlavně když je zaměstnání spojeno s každoměsíční jistotou příjmu, o který už není zapotřebí příliš usilovat. Je to stejné jak v České republice, tak ve Francii, kde v posledních letech ponejvíce žiji.

1.července 1990 jsem byl ve svých třiceti osmi letech postaven před holý fakt, že od tohoto dne se stává advokacie v České republice privátním, svobodným povoláním. Ze dne na den jsem si na vlastní účet musel pronajmout vhodné místnosti pro kancelář a vybavit je, zaměstnat sekretářku, určit si přibližnou částku měsíčního i ročního rozpočtu při kterém nebude provoz advokátní kanceláře ohrožen a naučit se mnoho věcí, které jsem předtím, ač jsem byl dobrý advokát, nikdy nedělal. Velmi rychle jsem si osvojil ono přirozené, co je upraveno v čl.2., odst. 4. naší Ústavy: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Osvojil jsem si s nadšením zákaz, jako základní fenomén svobody v rámci života komunity! A dělal jsem vše, co mi zákon neukládá, aby se moje advokátní kancelář rychle etablovala na trhu a byla lepší, kvalitnější než konkurence.

Člověk, jenž po skončení studia míří ihned do státní sféry (nebo na úřednický post v mezinárodní organizaci) je nadšen pro zcela jiné věci než pro činnost, která není zákonem zakázána. Jemu je vlastní předchozí odstavec naší Ústavy, tedy čl.2., odst.3.: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ On potřebuje pro svoji profesní činnost zákonný příkaz, tedy způsob, jenž stanoví zákon. Když takový zákonný způsob nenajde v příslušném předpise, volá po dalším předpise, po dalším zákoně, který by upravil zdánlivý problém, jenž se vyskytl. Takový člověk nesnáší nejistotu, kterou přináší vlastní odpovědnost, vlastní rozhodnutí. Chce v klidu dělat vše v rámci, co možná nejpodrobnějšího předpisu, nic jiného jej nezajímá, všeho jiného se doslova bojí, nejvíce vlastní svobody.

Nechci v žádném případě zlehčovat práci ve státní správě (v mezinárodní organizaci), ale ten, komu je ostatními občany svěřen post ve státní správě (lhostejno zda volbou, jmenováním či uzavřením pracovní smlouvy), by měl mít dostatečnou zkušenost z života na vlastní odpovědnost. Znát důkladně život, ve kterém neexistuje jistota měsíčního příjmu. Takového příjmu, jehož zdrojem jsou jen a jen peníze vybrané od daňových poplatníků ve sféře soukromé.

Můžeme se bavit o dalších ohroženích svobody, jako jsou příliš vysoké daně, nesmyslné dotace, ale osobně se domnívám, že nejdůležitější pro ochranu svobody je vědomí občanů, že výkonem ochrany svobody lze pověřit pouze toho, kdo už ve svém životě dokázal se svobodou odpovědně nakládat. A za to není odpovědný nikdo jiný než všichni občané. Neexistuje žádné my a oni.

Když jsem více jak devět let vykonával funkci soudce ESLP, tak jsem byl každodenně ve styku s pracovníky kanceláře Soudu. Mnozí z nich mi připadali jako živočiši (živočichy jsme my všichni, nemyslím to urážlivě) ve zlaté kleci. Zajištěni velmi slušným platem, velice se obávající svoji klec opustit, protože život „bez stálého přísunu potravy“ si již neumí vůbec představit, ani se v takovém životě pohybovat. Snad nejotřesnější, a přitom zcela upřímné odpovědi se mi dostalo od jedné ze zaměstnaných právniček na Soudě na tuto otázku: „Proč jste si vybrala pro svoje uplatnění právě Evropský soud pro lidská práva? Jaká právní filozofie je vám vlastní“. Velice lakonicky a bez uzardění odpověděla: „Právní filozofie je blbost. Mojí jedinou filozofií je vydržet tady do důchodu.“ Bylo mi jí docela líto. Život se má „prožít“ a ne „vydržet“. Jenomže Štrasburk je místo spojené s vrcholnou ochranou svobody v Evropě…

A tak si musí každý občan České republiky, jemuž je vlastní svoboda a s ní spojená osobní odpovědnost, položit další otázku. Udělal jsem dost pro ochranu svobody v mé komunitě, když nejvyšší představitel země, tedy prezident republiky, svůj profesní život spojil jen a jen s mezemi a způsoby, které stanoví zákon? Je v České republice zajištěna skutečná justiční ochrana svobody, když např. předseda Ústavního soudu nebo předseda Nejvyššího správního soudu taktéž spojili svůj profesní život pouze s mezemi a způsoby, které stanoví zákon? Odpověď je na každém z nás Irena Válová, ceskajustice.cz

X X X

 Poslanci hrají o čas. Kvůli zákonu o lobbingu Česko může přijít o více než 15 miliard

Hrají o čas i peníze. Přijetí zákona o lobbování je klíčovou podmínkou Evropské unie pro čerpání financí z Národního plánu obnovy. Ve hře je více než 15 miliard korun, konkrétně 605 531 346 eur. Zákon, který slibuje průhlednost jednání s lobbisty, se však zasekl na sporech o výjimky pro asistenty politiků či státní podniky. Oslabená je i jednota vládní koalice. Zda a v jaké podobě se klíčová reforma stihne prosadit, zůstává nejisté a lhůta pro schválení se stále přibližuje. Zákon je nutné schválit do března 2026. Pokud se to nepovede současně Poslanecké sněmovně, ta další už nebude mít šanci termín dodržet.

Zákon o lobbování, inspirovaný fungujícími modely v Německu či Francii, byl vládou schválen v březnu 2024 a vychází z evropské směrnice. Poprvé se v ČR začalo o jeho schválení mluvit už v roce 2016. V roce 2020 se už dostal do sněmovny, ale projednání se nedočkal. Aktuálně čeká v Poslanecké sněmovně na třetí čtení. Návrh počítá s vytvořením registru lobbistů a lobbovaných osob, do kterého by spadali i vysoce postavení činitelé. Vedle zvýšení transparentnosti má přijetí zákona předejít střetům zájmů, klientelismu a minimalizovat korupční rizika.

Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda například varoval před tím, že taková úprava může negativně ovlivnit kompletní politickou činnost. Výhrady měl z pozice předkladatele i ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), který zpochybňuje užitečnost registrace lobbistů a upozorňuje, že výsledná podoba je kompromisem složitých koaličních jednání.

Lhůta je přitom kritickým faktorem. Přijetí předpisu je podmínkou pro uvolnění unijních prostředků a reforma musí být hotová do 31. března 2026. Předseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO) je v tuto chvíli stále přesvědčen, že se zákon povede schválit ještě do konce tohoto volebního období. „Ano, domnívám se, že určitě,“ odpověděl na dotaz České justici. Projednání zákona však zatím sněmovna na programu nemá.

Mohlo by vás zajímat

Útočil na Pekarovou Adamovou a další. ČAK uložila Rajchlovi pokutu 50 tisíc

Výjimky pro asistenty nebo státní podniky

Spory vyvolala zejména otázka, zda do seznamu lobbovaných osob zahrnout asistenty poslanců a senátorů. V původním návrhu zákona, schváleném vládou v březnu 2024, asistenti mezi lobbované osoby patřili. Ústavně-právní výbor Poslanecké sněmovny v říjnu však doporučil jejich vyškrtnutí s tím, že v seznamu by měly být jen osoby s rozhodovací pravomocí. To však kritizuje například opoziční poslanec Jakub Michálek (Piráti), který varuje před „dírami v zákoně“ a obává se, že schválený zákon bude polovičatý. „Lobbisté se budou moci v horní i dolní komoře parlamentu nahlásit s tím, že jdou navštívit asistenta, a tím zákon lehce obejít.“

 Napětí také panuje kolem možných výjimek pro státní podniky. Původní návrh zákona lobbisty státem vlastněných gigantů, jako jsou ČEZ, České dráhy či Česká pošta, zcela opomíjel, přestože tyto firmy aktivně najímají lidi specializované na ovlivňování zákonodárců. Ústavně-právní výbor navíc navrhl vyjmout z působnosti zákonu i aktivity představitelů a zaměstnanců krajů a obcí, čímž by se vyhnuli povinné registraci lobbistických kontaktů. Opoziční Piráti se tomu snaží čelit požadavkem, aby všechny společnosti – státní nevyjímaje – musely ve výročních zprávách přiznávat náklady na lobbování. Tento krok má vyrovnat hřiště mezi energetickými aktéry, jako je ČEZ, a jejich konkurencí.

Osud pozměňovacího návrhu, který by státním firmám ukládal povinnost vykazovat komunikaci se zákonodárci, je však stále nejistý. Zda takový přístup nakonec proklouzne do finální verze zákona, zůstává otázkou nadcházejících týdnů či měsíců.

Ani vládní poslanci však v otázce úprav nejsou jednotní. „Nezahrnutí asistentů poslanců do lobovaných osob nepovažuji za závažný problém, ostatně ze 27 zemí EU mají tuto úpravu pouze 3 země – Francie, Slovensko a Litva. Naopak výjimky pro státní podniky a ani pro žádné jiné lobbistické organizace, jako jsou například svazy samospráv, se mi jeví jako nevhodné,“ sdělila redakci České justice Lucie Potůčková (STAN).

Oproti tomu Martin Dlouhý (TOP 09) s určitými výjimkami souhlasí: „Jde o nový zákon, ani dnes nevím, kdo a kolik lobbistů vůbec je, co a jak vykazovat. Je dobré se to nejdříve naučit,“ uvedl. Návrh na vynětí asistentů pak podporuje i Radek Vondráček, který zdůraznil, že „každý z návrhů má své racionální odůvodnění,“ ale předpokládá úspěch návrhů předložených vládními poslanci.

Lobbováním reformy nekončí – EU je požaduje i v dalších oblastech

Zákon o lobbování je součástí širšího balíčku reforem a cílů, které Česko musí splnit pro získání deváté splátky z evropských prostředků. Ta zahrnuje projekty digitalizace, rozvoj vysokorychlostního internetu, dokončení 5G sítí, posílení eGovernmentu a energetické úspory ve státních budovách či modernizaci teplárenských systémů. Zaměřuje se i na ekologizaci veřejné dopravy, modernizaci vzdělávání, posílení digitálních dovedností učitelů či reformy ve zdravotnictví, jako je podpora preventivních programů včasné diagnostiky rakoviny.

Zůstává tak otázkou, zda se podaří zákon o lobbování včas schválit a v jaké podobě nakonec vstoupí v platnost. Dokončení reformy je sice v zájmu celé země, ale i uvnitř koalice existují rozpory, které mohou celý proces dále komplikovat. Pavla Ječmínková, ceskajustice.cz

X X X

 Školení pro zkušební komisaře bude dražší o více než 40 tisíc. CENDIS zvedá ceny

Státní podnik Centrum dopravních informačních systémů (CENDIS) pod sebe přebírá v souvislosti s chystanou transformací Centra služeb pro silniční dopravu od ledna školení zkušebních komisařů. A spolu s tím zároveň výrazně zvedá ceny. Od začátku roku 2025 vyjde základní školení na 98 800 korun, dosud to přitom bylo 58 500 korun. Razantní zvyšování cen podnik odůvodňuje mimo jiné i dlouhodobým podfinancováním. Zdražování je nutné také podle ministerstva dopravy.

Upozornění na převedení pravomocí už CENDIS rozeslal krajským úřadům, obcím s rozšířenou působností i magistrátu hlavního města Prahy. Informuje je o tom, že v souvislosti s proměnou Centra služeb pro silniční dopravu na Inspekci silniční dopravy pod něj přechází například distribuce tabulek registračních značek, distribuce kontrolních nálepek, tiskovin a dalších materiálů souvisejících s agendami provozu silničních vozidel, agendami řidičů, vozidel a řidičů taxislužby a agendami BESIP. A pod státní podnik přechází zároveň základní a zdokonalovací školení zkušebních komisařů.

CENDIS přistoupil také ke změně ceníku, kromě v úvodu umíněného zdražení základního školení se zvedají i další služby, zdokonalovací školení pro zkušební komisaře podraží z 19 600 korun na 29 900 korun, cena zdokonalovacího školení pro zkušební komisaře s přezkoušením se zvedá z 23 700 korun na 39 700 korun a například zdokonalovací školení s rozšířením, které podle původního ceníku stálo 23 700 korun, vyjde nově na 39 700 korun.

Ekonomický deník požádal o vyjádření ohledně zdražování státní podnik. Zvýšené náklady jsou podle CENDISu způsobené dvěma hlavními faktory. „Prvním je dlouhodobé podfinancování a nedostatečné investice, které vedly k úplnému zastarání vozového parku využívaného při vykonávání zkoušek zkušebních komisařů. Druhým faktorem jsou inflační vlivy roku 2023, přičemž dosavadní ceník byl platný od 30. ledna 2023,“ uvedla ředitelka komunikace podniku Radka Nastoupilová.

 Za zdražení se staví i ministerstvo dopravy. Podle tiskového mluvčího resortu Františka Jemelky oblast zkoušek vyžaduje investice i modernizaci a je podle něj například potřeba obměnit vozový park. „Bez investic, které se logicky promítnou do ceny a odráží dlouhodobý vývoj cen v různých oblastech, nelze nabízet kvalitní služby,“ sdělil Ekonomickému deníku mluvčí.

Že by mělo dojít ve zkoušení komisařů ke změnám, informuje ve svém dopise krajům a obcím i CENDIS. Uvádí, že se bude snažit oblast vzdělávání zkušebních komisařů v dlouhodobém horizontu rozvíjet. V průběhu příštího roku by měl být podle státního podniku zahájen ve spolupráci s Policií České republiky vzdělávací program v oblasti zdokonalování řidičských dovedností zkušebních komisařů formou dvoudenního školení na polygonech. V průběhu pěti let se ho mají zúčastnit všichni aktivní zkušební komisaři.

„V tomto trendu bychom chtěli nadále pokračovat a připravit Vám do budoucna další tematická školení zaměřená na dovednosti, zručnost, ale i bezpečnost nebo dopravní psychologii. Naším cílem bude také úprava způsobu vzdělávání a zkoušek zkušebních komisařů, a to zejména úpravou osnov a požadavků mezi základním a zdokonalovacím školením,“ uvádí CENDIS.

Na zdražení „doplatí“ obce

Navýšení cen školení zkušebních komisařů kritizovala na sněmovním hospodářském výboru 12. prosince poslankyně, místopředsedkyně ústavně-právního výboru a členka hospodářského výboru Zuzana Ožanová (ANO). Uvedla, že extrémní nárůst cen dolehne na obce, které na povinná školení zkušební komisaře vysílají.

„Tak extrémní nárůst cen nelze vysvětlit ani zamýšlenou obměnou vozového parku potřebného k přípravě zkušebních komisařů, jak bylo vysvětleno na jednání hospodářského výboru. Zkušební komisaři jsou potřební pro zkoušení u všech skupin řidičských oprávnění a k jejich profesní přípravě jsou potřebné i autobusy a nákladní vozidla. Vozový park má být obměňován průběžně,“ sdělila Ekonomickému deníku Ožanová.

Ožanová kritizuje také výjezdní poradu zaměstnanců CENDISu ve wellness hotelu na zámku Valeč, která vyšla státní podnik bezmála na milion korun. „Použijeme-li určitou míru nadsázky tak můžeme konstatovat, že školení zaměstnanců CENDISu mají platit obce prostřednictvím plateb za povinná školení zkušebních komisařů. V době úspor a konsolidačních balíčků je to prostě šlápnutí vedle, jak z pohledu pořádání akce, tak z pohledu ždímání peněz z obecních rozpočtů,“ upozornila poslankyně.

Ředitelka komunikace CENDISu Radka Nastoupilová uspořádání nákladné porady zdůvodnila tím, že se konala po třech letech a zatímco v roce 2021 se akce zúčastnilo 47 zaměstnanců, v roce 2024 už to bylo 140 lidí. Zaměstnanci CENDISu podle ředitelky komunikace pracují na několika pobočkách po celé republice a během roku se tedy setkávají s vedením a kolegy převážně on-line.

„Rozhodnutí uspořádat letošní pracovní akci bylo umožněno díky dobré finanční situaci podniku. Z manažerského hlediska bylo setkání důležité nejen z výše uvedených důvodů, ale také kvůli rostoucímu počtu projektů a významnosti podniku. S tím souvisí i nárůst počtu zaměstnanců, s nimiž je třeba komunikovat a koordinovat činnosti,“ poznamenala Radka Nastoupilová.

Popsala i program výjezdní porady. Zahrnovala hodnocení uplynulého období, vyhodnocení průběhu projektů, informování zaměstnanců o plánovaných aktivitách, změny organizační struktury v souvislosti s růstem firmy a změny interních procesů. „Náklady na jednoho zaměstnance činily přibližně sedm tisíc korun,“ upřesnila. V ceně byly zahrnuty dvě noci, plná penze a pronájem prostor.

Pro vedení státního podniku bude mít uspořádání nákladné akce zřejmě dohru. Ministr dopravy Martin Kupka (ODS) si podle prosincových informací MF DNES pozval na kobereček Jana Paroubka, který je pověřený řízením podniku. „Je to chyba a vyvodím z toho patřičné důsledky. Je jasné, že pro fungování každé organizace je důležitá i komunikace dovnitř se zaměstnanci. Nesouhlasím se způsobem, jakým byla akce realizována,“ sdělil MF DNES ministr Kupka s tím, že část nákladů které podnik na tuto akci vynaložil, se vrátí tím, že Paroubkovi nebude přiznána za rok 2024 žádná mimořádná odměna. Irena Čapková, ceskajustice.cz

X X X

 Bankám se zdvojnásobí povinné rezervy. Důvody ekonomové nechápou

 rezervy (PMR) bank ze dvou na čtyři procenta. Bankám se tak zdvojnásobí objem peněz, které musejí bezúročně uložit u ČNB, místo aby je nechaly vydělávat na úvěrech či službách pro klienty. Pro velké banky to bude znamenat pokles zisků v řádu vyšších stovek milionů korun. Je zřejmé, že přinejmenším část výpadku zisků banky přenesou na své klienty například snížením úrokových sazeb u vkladů či naopak zvýšením sazeb u úvěrů. ČNB odůvodnila svůj krok snahou snížit náklady na provádění měnové politiky při zachování její efektivity. Takový cíl je ale podle ekonomů silně zpochybnitelný.  A i kdyby tomu tak nebylo, přinese jeho naplňování minimální efekt. Zvýšení PMR kritizoval i bývalý guvernér ČNB a hlavní ekonom Generali CEE Holding Miroslav Singer. 

„Dvojnásobné zvýšení povinných rezerv je pochopitelně výrazný regulatorní zásah, o jehož dopadu na hospodaření spořitelny nyní nemůžeme spekulovat,“ řekl České justici Filip Hrubý, mluvčí České spořitelny, které se opatření dotkne nejvíce. 

Doposud musely banky u ČNB povinně držet dvě procenta z takzvaných primárních vkladů, tedy peněz, které si u nich uložily občané a firmy. Loni v říjnu přestala ČNB tyto rezervy úročit. A od nadcházejícího ledna se minimální objem peněz, které musejí banky takto bezúročně „ukládat u ledu“, zvýší na čtyři procenta.

K 10. prosinci letošního roku měly banky na neúročených účtech u ČNB uloženo 129 miliard korun. Po zvýšení sazby PMR by to teoreticky mohl být dvojnásobek. „Hlavní dopad spočívá v tom, že banka nemůže s vklady, které musí povinně bezúročně uložit u ČNB, běžně nakládat, tedy především je nemůže použít na poskytování úvěrů klientům. V případě Komerční banky bude objem neúročených povinných rezerv u ČNB po chystaném zvýšení přesahovat 40 miliard korun.  Z toho vyplývá snížení výnosů banky,“ uvedl pro Českou justici mluvčí Komerční banky Michal Teubner.

  Ještě konkrétnější odpověď poskytla další z velkých bank, Moneta Money Bank. „Toto rozhodnutí pro nás znamená pokles úrokových výnosů v rozmezí 200 až 300 milionů korun ročně. Přesná částka bude záviset na vývoji objemu přijatých klientských vkladů a na dalších měnově politických rozhodnutích centrální banky,“ konstatovala pro Českou justici mluvčí Monety Lucie Leixnerová. „Pokud vezmeme v úvahu i předchozí rozhodnutí centrální banky přestat úročit povinné minimální rezervy platné od října 2023, celkový negativní dopad činí dvojnásobek, tedy 400 až 600 milionů korun ročně,“ dodala.

Další banky zatím kolem změny PMR našlapují velmi opatrně. „Rozhodnutí České národní banky respektujeme a v tuto chvíli jeho dopady detailně analyzujeme. Jakékoliv další komentáře jsou v této chvíli předčasné,“ uvedla šéfka komunikace ČSOB Kateřina Dudášová. Podobně se vyjádřila i mluvčí Raiffeisenbank Tereza Kaiseršotová.  „Nebudeme rozhodnutí ČNB komentovat“, řekl mluvčí UniCredit Bank Petr Plocek. 

 Vodnila zvýšení PMR úsporami. „K tomuto kroku ČNB přistoupila s cílem snížit náklady provádění měnové politiky při zachování její efektivity,“ uvádí centrální banka ve svém prohlášení z října letošního roku.  

Jak to dopadne na klienty? Banky odpovídají neurčitě

Banky budou muset snížení zisků, kdy například společnosti Moneta Money Bank dle odhadu vypadne 200 až 300 milionů korun úrokových výnosů ročně, nějak vykompenzovat. Zhoršení ziskovosti by jim jejich akcionáři pochopitelně neodpustili. Jak to udělají? Musejí někde zvýšit výnosy. Obvyklou cestou bývá snížení úroků na spořicích účtech, termínovaných vkladech a běžných účtech a zároveň zvýšení úrokových sazeb u úvěrů. Zvýšit lze také bankovní poplatky.

Banky se samozřejmě k takovému řešení nehlásí. „Změna objemu neúročených povinných rezerv je pouze jedním z řady vlivů, které působí na hospodaření banky. Mezi další hlavní faktory patří preference klientů, vývoj konkurenčního prostředí, úrokové a ekonomické prostředí atd. Tedy změna objemu povinných rezerv bude standardně zahrnuta do předpokladů při finančním řízení banky,“ říká mluvčí KB Michal Teubner.  „Nabídka banky kontinuálně reaguje na neustále se měnící tržní prostředí a není proto možné izolovat vliv jednoho faktoru,“ dodává na otázku, jak zvýšení PMR pocítí klienti. 

„V roce 2024 se Skupině MONETA podařilo ztrátu výnosů (z toho, že ČNB přestala úročit PMR – pozn. red.) kompenzovat lepším výkonem v dalších oblastech své obchodní činnosti. I v příštím roce se vedení Skupiny MONETA bude snažit minimalizovat negativní dopad, pokud možno bez jakéhokoli nepříznivého vlivu na klienty,“ uvádí mluvčí Moneta Money Bank Lucie Leixnerová. „Dopad do hospodaření zde je, nicméně není nějak zásadní,“ konstatuje mluvčí Banky Creditas Lucie Brunclíková. „Záleží na tržních podmínkách. Klienti by to pocítit neměli, chceme jim i nadále nabízet co nejstabilnější a předvídatelné zhodnocení úspor,“ uzavírá. 

ČNB: Povinné minimální rezervy jsou skrytou bankovní daní

Banky tedy zatím drží budoucí dopady zdvojnásobení PMR na své klienty pod pokličkou. Sama ČNB ovšem na svém webu v jednom z blogů svých expertů uvádí, že zvýšení PMR dopad na klienty má. „Neúročené rezervy totiž představují skrytou daň pro bankovní sektor, a lze očekávat alespoň částečné přenesení daňové zátěže na klienty bank, tedy na firmy a domácnosti, a to formou vyššího úrokového spreadu (rozdílu mezi přijímanými a vyplácenými úroky – pozn. red.),“ uvádí text. 

V textu se dále píše, že používání PMR pro provádění měnové politiky nahradily jiné nástroje a centrální banky vyspělých zemí od něj ustoupily či ustupují.  „V situaci, kdy centrální banka v režimu cílování inflace určuje měnově politickou úrokovou sazbu a elasticky dodává či stahuje likviditu podle potřeb bankovního sektoru, PMR nehrají z tohoto čistě režimového měnově politického hlediska prakticky žádnou roli,“ uvádí text na webu ČNB s tím, že používání PMR je zastaralou metodou a že k dispozici dnes mají centrální banky jiné, účinnější nástroje.

Další věcí je samotný cíl zvýšení PMR, jak jej ČNB deklarovala, tedy úspory při provádění měnové politiky. Tady je opravdu třeba se pozastavit. Ve zkratce – zásadní je, že primárním, zákonně stanoveným cílem ČNB je péče o vnitřní a vnější cenovou stabilitu. Nikoliv maximalizace zisku. Navíc lze nad bilancí ČNB diskutovat o tom, do jaké míry se jedná pouze o fiktivní zisk či ztrátu. Výsledek jejího hospodaření totiž vždy odráží vliv vývoje kurzu koruny na pozadí velkého objemu držených devizových rezerv. Zisk či ztráta ČNB je tak pouze výsledkem účetního přecenění aktiv, přičemž je vysoce volatilní, tedy kolísá sem a tam.

Další důležitý aspekt – ČNB není v rámci své nezávislosti součástí veřejných rozpočtů, daňových poplatníků se její hospodaření, tedy ztráta, nikterak netýká. O ztrátu ČNB se deficit státního rozpočtu České republiky ani dluh státu nezvýší. Změnil by na fiktivnosti této ztráty vstup České republiky do eurozóny? Nebylo by pak nutné ji uhradit ze státního rozpočtu? To je zcela akademická otázka, o níž se dnes vlastně ani nediskutuje.  

Pokud jde o úspory při provádění měnové politiky, což je podle ČNB cíl zvýšení PMR, ekonomové odhadují, že centrální banka ušetří zvýšením PMR asi čtyři miliardy korun. To jsou při její bilanci, která k letošnímu 10. prosinci dosahovala zhruba 3 602 miliard, jen drobné. Pokud by ovšem šlo o úspory na provoz centrální banky, pak by to bylo zajímavé. 

Bývalý guvernér ČNB Singer: Kam tím směřujeme? 

Zvýšení PMR už po jeho ohlášení letos v říjnu kritizoval bývalý guvernér a v současnosti ředitel institucionálních vztahů a hlavní ekonom Generali CEE Holding Miroslav Singer. V komentáři pro Seznam Zprávy si s odkazem na zmíněný text na webu ČNB a rozpor mezi ním a postupem Bankovní rady ČNB také položil zásadní otázku, kam tím vlastně ČNB směřuje a co přijde dál.

Úsporu, na níž je podle vyjádření ČNB opatření zaměřeno, odhadl na sedm miliard korun, což označil za horní hranici. Pokud by mělo jít o provozní náklady, pak by taková úspora byla významná. „Z hlediska jejích měnově politických aktivit jsou ale jednotky miliard spíše ‚šlehačkou na dortu‘,“ píše Singer.„Zvyšování povinných minimálních rezerv z hlediska komerčních bank penalizuje klientské vklady, snižuje tedy zájem bank o držení vkladů a samozřejmě i jejich ochotu je úročit,“ dodává. 

„Samozřejmě situaci není třeba dramatizovat, vylepšení hospodaření ČNB o částku přibližně sedm miliard korun, její přenesení do hospodaření bank a pak od nich do české ekonomiky není při jejím dnešním rozměru závažným šokem,“ připojuje. „Jsem však přesvědčen, že by bylo víc než vhodné, abychom se dozvěděli, jak to stávající bankovní rada dlouhodobě myslí s prioritizací hospodářského výsledku na úkor kvality měnové politiky, tak jak ji sama definuje,“ uzavírá bývalý guvernér ČNB. Irena Pečinková, ceskajustice.cz