CNN: Soudruh Fiala by nikdy bez exprezidenta Klause žádný milionový a miliardový kšeft nezískal. Nedostal by se k rozhazování mld. ČR, utrácet, jak se mu zachce a jezdit po světe bez milosti a nic z toho ČR nezařídit. V Africe ho politici vyhodili, zrovna jako další politiky jeho vlády. Rakušana, Pekarovou, Kupku a další jinde.
ČR je na mizině, v miliardovýcvh dluzích, ale NSZ Stříž, policisté, NKÚ zatím k tomu mlčí a rozházené milirdy Fialou a spol. nestíhají. Možná už na šetření Fialy, Perkarové, Rakušana, Kupky a dalších pracují, ale čekají na vhodnou příležitost, kdy to oznámí veřejnosti. Třeba čekají na období voleb, kde vyjdou i s miliony a miliardami utracenými Bartošem, za což může Fiala, protože sestavoval vládu, vybíral ministry.
Nevyhodil ani za mrtvé a zraněné na FFUK v Praze ing. Jurečku. Zábava neskončila, i když byli mrtví a zranění, ale zábava pokračovala. Fiala žádného neschopného ministra, politiky, úředníky nevyhodí. Drží se i Pekarové, která za něj vykonává veškerou špinavou príci, aby se všichni udrželi u moci a je jim jedno, že je ČR bez milionů, miliard, lidé bydlí na ulici, v kanálech, v kulnách a nikoho od Fialy to nezajímá.
V ČR nejsou miliardy na nic, ale na válku na Ukrajině je milionů a miliard. Vrah Lipavský se v tom dokonce vyžívá. A zřejmě i Fiala a spol., protože nebrání válce a zabíjení lidí, i když Ukrajinci válku odmítají a už přes 10 milionů uteklo do ciziny, aby si zachránili život.
Fiala, Pekarová, Jurečka, Lipavský, gen. Pavel a spol. by určitě své děti neposlali do boje na Ukrajině, kde jsou stále i fašisté Hitlera, ale Fialu, Pavla, Zelenského a další politiky EU, Německa, Anglie, USA to nezajímá. Vypadá to, jako kdyby s fašisty po Hitlerovi mají dohodu o spolupráci. Jak dlouho ještě? Zabrání tomu prezident Trump?
X X X
ZELENSKÝ, KTERÝ UŽ NEMÁ MANDÁT NA PREZIDENTA, CHCE ZASTAVIT PLYN SR
TO BY MĚLA ŘEŠIT EU, LEYENOVÁ
JINAK EU NEMÁ CENU, ABY EXISTOVALA
V EVROPĚ MUSÍ BÝT SPOLUPRÁCE ZEMÍ
A NEJEN V EVROPĚ
Fico hrozí Ukrajině zastavením dodávek elektřiny, pokud nedostane plyn
Slovenský premiér Robert Fico pohrozil Ukrajině odvetnými opatřeními, včetně zastavení dodávek elektřiny, pokud Kyjev po Novém roce zastaví tranzit ruského zemního plynu na Slovensko. Fico to uvedl v příspěvku na sociální síti.
Fico na sociální síti Facebook uvedl, že Rusko je připravené v dodávkách plynu pokračovat i po 1. lednu 2025, což podle něj potvrdilo i jeho nedávné setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Moskvě.
„Až po 1. lednu přestane proudit plyn na Slovensko přes Ukrajinu a dojde k následkům, o kterých jsem otevřeně hovořil a proti kterým bojuji, neobracejte se, prosím, na Úřad vlády Slovenské republiky, ale obraťte se na úřad prezidenta Ukrajiny a na úřady vlád členských států EU, které ve jméně poškození Ruské federace jdou do této ekonomické sebevraždy,“ uvedl Fico.
„Po 1. lednu vyhodnotím situaci a možnosti recipročních opatření proti Ukrajině. Jestli to bude nevyhnutelné, zastavíme dodávky elektrické energie, kterou Ukrajina potřebuje při výpadcích sítě. Anebo se dohodneme na jiném řešení,“ řekl.
Slovensko napadenému sousedovi poskytlo humanitární pomoc a také na Ukrajinu vyváží naftu a elektřinu. Za leden až listopad letošního roku vyvezlo na Ukrajinu 2,4 milionu megawatthodin elektřiny, což představuje meziroční nárůst o 152 procent, napsal Reuters.
Ukrajina, která se od února 2022 brání rozsáhlé ruské vojenské agresi, oznámila, že neplánuje neprodloužit smlouvu o přepravě ruského plynu do Evropy prostřednictvím své sítě plynovodů.
Premiér tvrdí, že alternativní trasy by prudce zvýšily náklady a také by postihly slovenské zisky z tranzitu, země by podle Fica přišla o půl miliardy eur na poplatcích. Tvrdil také, že zastavení tranzitu plynu přes Ukrajinu zasáhne Evropskou unii a její konkurenceschopnost a zmiňoval odhady, podle kterých by náklady „sedmadvacítky“ v příštích dvou letech mohly dosáhnout 120 miliard eur.
Vinu svaloval na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, s nímž se minulý týden podle diplomatů pohádal přímo na jednání summitu EU.
Slovenský premiér také Zelenskému vyčetl, že „nepochopitelně“ odmítá příměří, a tím celou Ukrajinu zavléká do katastrofy. Vyjednávací pozice Kyjeva se podle Fica zhoršují každým dnem a Ukrajina „za toto západní dobrodružství zaplatí obrovskou cenu v podobě ztráty území a přítomnosti cizích vojsk“. Znovu apeloval na zahájení mírových jednání a ujistil o připravenosti Slovenska hostit taková jednání.
Fico v neděli jednal v Moskvě s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, na jehož rozkaz ruská vojska vpadla do sousední země a rozpoutala tak nejkrvavější konflikt v Evropě od druhé světové války. Putin ale odpovědnost svaluje na Kyjev a Západ, který podle něj zavlekl Rusko do války.
Fico se tak stal teprve třetím vrcholným činitelem z EU, který od začátku války navštívil ruského prezidenta Vladimira Putina v Moskvě, poznamenala agentura Reuters.
Ruský prezident ve čtvrtek potvrdil, že Slovensko, jehož „neutrální postoj“ pochválil, se nabídlo jako jakási „platforma“ pro možná jednání.
X X X
Návrat Babiše i tlak Trumpa na příměří. Co experti očekávají v roce 2025
Česko v příštím roce čekají klíčové volby do Poslanecké sněmovny. Evropa bude zase pozorně sledovat, jak nástup Donalda Trumpa do Bílého domu ovlivní probíhající válku na Ukrajině. Redakce MF DNES se na největší očekávané tuzemské i zahraniční události zeptala expertů.
Podle bezpečnostního analytika Vlastislava Břízy mladšího se válka na Ukrajině zásadně promění po 20. lednu, kdy má Trump inauguraci. „Je to nepředvídatelný hráč, jehož kroky nelze vůbec odhadnout. To může ale být paradoxně pro Ukrajinu i výhoda,“ nastínil Bříza.
Koalice ANO se STAČILO! nebo Motoristy se vyloučit zcela nedá
X X X
TRUMP CHCE PANAMU, GRONSKO, MOŽNÁ I DALŠÍ ÚZEMí…
Trump chce nejen Panamu, ale i Grónsko. Připojení Kanady ke Spojeným státům jako 51. člen Unie, byl možná žertíček, ale úvahy o opětovném převzetí Panamského kanálu a odkoupení Grónska od Dánska asi ne. Měsíc chybí do střídání služeb v Bílém domě, a Trump už vládne. Nebo aspoň říká, co udělá, a jsou to takové pecky, jako kdyby s tím už začal. Teď třeba nabídl úvahu, že by koupil Grónsko. Od Dánska. Že přijde s nabídkou, která se nedá odmítnout. Taková slova jednoho přimějou k vážnému zamyšlení.
O odkoupení Grónska Trump uvažoval už během svého prvního funkčního období. Líbily se mu tam zásoby uhlí a uranu, a nejen to. Je to na půli cesty Atlantikem, což má své strategické hodnoty. Zmiňoval se o tom čas od času při poradách v Oválné pracovně. Jeho okolí se neodvážilo říci, že je to nesmysl, navíc před chystanou cestou do Dánska, kde je Grónsko součástí království. Tak raději řekli, že takovou možnost prostudují. To bylo taky naposled, kdy se tím zabývali.
Teď je to však možná na stole znovu. Píší o tom New York Times. List tvrdí, že nově zvolený prezident Donald Trump začal otevřeně mluvit o svých plánech na územní expanzi, když prohlásil, že Spojené státy mají jak bezpečnostní obavy, tak obchodní zájmy, které lze nejlépe řešit převedením Grónska a Panamského průplavu pod americkou kontrolu nebo přímo do amerického vlastnictví.
Teď už prý nejde o žertíček, jako když v posledních týdnech Trump opakovaně navrhoval, že Kanada by se měla stát 51. státem Ameriky. Docela se v tom vyžíval, když na sociálních sítích mučil kanadského premiéra označením „guvernér Justin Trudeau“.
S Grónskem je to jiné. V neděli měl Trump prohlásit, že předloží takovou nabídku na koupi ostrova, kterou Dánsko nedokáže odmítnout. Mělo to zaznít jako komentář u příležitosti jmenování nového amerického velvyslance v Dánsku. New York Times spekulují, že Grónsko teď dostává pro Trumpa novou hodnotu, když tání arktického ledu otevírá nové obchodní a dopravní příležitosti a na ostrově jsou zásoby vzácných zemin potřebných pro pokročilé technologie.
Převzetím Panamského kanálu Trump pohrozil už ve čtvrtek. Za záminku mněly posloužit „horentní“ poplatky za průjezd, ale to ho asi někdo špatně informoval. Žádný horentní růst poplatků tam nebyl, zato kanál prožil obrovský růst potíží. Jejich pramenem bylo sucho, což je v této subtropické zemi nezvyklý jev. Nicméně klima se mění a lodě neměly na čem plout.
Spojené státy kdysi tento kanál dostavěly po tragickém neúspěchu Francouzů, které tam kosila žlutá zimnice. Američani proto začali likvidací komárů, ale změnili i stavební strategii a smířili se s tím, že lodě musí cestou překonat značné převýšení. Výsledné dílo z roku 1914 patří do kategorie technických zázraků, protože dodnes slouží prakticky ve stejné podobě.
Mistrovství musejí nabídnout i kapitáni lodí vlečených elektrickou lokomotivou přes zdymadla, kterými se dostanou z úrovně Atlantiku o 26 metrů výše do jezera Gatún. Boky lodí mají při průjezdu maximálně metr od betonových stěn a je opravdu zázrak neškrtnout. Na jezeře si kapitáni odfrknou, ale pak musejí stejnou soutěskou dolů do Pacifiku.
Když Trump ve čtvrtek téma probíral na veřejném mítinku AmericaFest v Arizoně, podělil se také o obavu, že kanál by mohl „přijít do špatných rukou“. Koho jiného než Číny.
Číně se v posledním období ve Střední a Jižní Americe daří. Je v tom pochopitelně prvek BRICS. Pomohlo tomu také rostoucí sebevědomí na obou stranách, napřed možná to čínské, když se rozvojová země změnila v nepřehlédnutelnou velmoc. To povzbudilo snahy jihoamerických zemí hledat solidnějšího partnera, než je velký soused, který je systematicky ožebračuje.
Pokud jde o samotnou Panamu, podstatné je, že Čína má na obou koncích kanálu vlastní přístav, tedy dva z celkových sedmi, které kanál obsluhují. Žádná snaha o územní expanzi v tom není. Čína je druhým největším uživatelem vodní cesty napříč Panamskou šíjí a jde jen o to, že může své lodě obsloužit sama.
„Byl darován Panamě a panamskému lidu, ale to má svá ustanovení,“ řekl Trump podle Reuters o průplavu, který byl roku 1999 předán Panamě. „Pokud nebudou dodrženy morální i právní zásady tohoto velkorysého gesta darování, pak budeme požadovat, aby nám byl Panamský průplav vrácen, a to v plné výši, rychle a bez dalších otázek.“
Tady si neodpustím osobní příběh z podzimu 1979, kdy vstoupila v platnost smlouva Torrijos – Carter o tomto kompletním předání průplavu do panamských rukou a začalo dvacetileté přechodné období. Byla to obrovská událost, výsledek půlstoletí panamských snah, a tou dobou jasný průlom do americké hegemonie.
Toho dne jsem tam byl a mohl poslat zprávu do Mladé fronty jako zvláštní zpravodaj. Žádný další novinář z Československa tam nebyl, pochopitelně, redakce byly chudé a nemohly si takové věci dovolit. Nejspíš nám zaviděly takový rozmach, ale netušily, jak jsem se tam dostal. Vlastně mě tam přifoukl vítr.
O tehdejší redakční bídě nemají dnešní kolegové ani tušení. Původně jsem jel na vrcholnou schůzku nezúčastněných zemí v září 1979 v Havaně, kam se sjelo snad 80 prezidentů a ministrů zahraničí, takže to byla diplomatická událost roku. Před odletem jsem se dozvěděl, že revoluční Nikaragua už se otevírá, pár týdnů poté, kdy krvavě padla Somozova diktatura. Agenturou ČTK se mihla zpráva, že tam na půl dne pustili pár zahraničních novinářů.
Tak jsem si v Praze vyjednal, že moje karibská letenka dosáhne ještě o kousek dál, do Managuy. Ta byla za koruny, to šlo, ale dolary redakce neměla. Nemohla mi tedy poskytnout vůbec nic. Ubytování, diety… Však už si nějak poradíš. Zprávy jsem posílal z poštovních dálnopisů na předplacenou kartu Presscolect, kterou si v redakci reportéři předávali. Mohl jsem tak zůstat novinářem i o žebrácké holi.
V zahraničním oddělení deníku se nade mnou slitovali kolegové a sáhli do šuplat s drobnými, které jim zbyly z minulých cest. Dali mi pytlík evropských mincí, které však, jak se ukázalo, v Nikaragui nikdo neznal. Ale ještě v Havaně jsem přecejen něco měl, kubánská pesa. Že nikde jinde neplatí? Tak je přeměním na něco konvertibilního. Koupil jsem za ně dvě lahve rumu a přidal je k šišce salámu z Prahy, kterou jsem v tropickém prostředí ošetřoval solí a průvanem. S tímhle kapitálem jsem vyrazil napříč Karibikem.
Letěl jsem do Managuy a po celodenním vyjednávání s velitelem letiště jsem vyměnil jednu láhev kubánského rumu za vízum. Spřátelený velitel mě pak nechal odvézt do města, a tam mě za tu druhou láhev a šišku salámu přijala mezi své jedna revoluční skupina. Spal jsem ve vile svrženého somozovského důstojníka, kterou povstalci pohotově obsadili.
S návratem domů to bylo těžší. Mezitím nad Havanu dorazil hurikán a všechny lety byly zrušeny. Počítal jsem se službou Středoamerických aerolinií, ale ty mě vysadily v kostarickém San José. Nějaká šance měla být druhý den ráno, ale chlap bez víza (a bez peněz) směl jen pobíhat po letištní ploše. Zabrzdili jedno letadlo na rozjezdu a nahnali mě na schůdky k letu do opačného směru. Druhý konec té linky byl v Panamě.
Zůstal jsem na krku letecké společnosti, která mně původně tak bezstarostně převzala. Platila mi ubytování v hlavním městě Ciudad de Panamá a skromnou polopenzi. K tomu jsem dostával kupon na taxík, abych ráno mohl znovu přijet na letiště a zeptat se, jestli už to lítá. Nelítá. Další den pro novináře s nečekanou příležitostí.
Jenže kanál je od hlavního města dost daleko, potřebuji dopravu. Kde na to vzít? Zachránil mě světácký Hilton, v jehož směnárně ty evropské drobáky kupodivu znali. Dokonce dokázali spočítat, že mi za ně můžou dát 17 dolarů. Na první pohled pakatel, ale pro mě tenkrát poklad.
To byla částka, za kterou mne taxík svezl do Zóny, jak se průplavovému území říká, abych mohl nafotit transoceánský provoz. Byl zrovna ten slavný den předání odpovědnosti za kanál Panamě a já mohl poslat do redakce zprávu, jak to tam vypadá. Popsal jsem zacházení s lodí, převzal něco z novin o klidu na amerických základnách, a vůbec, že to krásně klaplo.
Jestli bude Trump kanál přebírat zpátky, zkusím se tam podívat znovu.
Zbyněk Fiala, server vasevec.cz
X X X
Připojit Velkou Británii k USA?
Zvolený šéf Bílého domu Donald Trump by měl britským úřadům nabídnout dohodu o připojení ke Spojeným státům. Tuto myšlenku na svých stránkách uvádí britský list The Telegraph.
Úvaha má nepochybnou souvislost s některými návrhy Trumpa, které zazněly v poslední době. Nejdříve se vyslovil o možném vstupu Kanady do Spojených států. Později mluvil o potřebě, aby USA vlastnily Grónsko, které je v současnosti autonomní oblastí Dánska. Grónský premiér Egede řekl, že území ostrova patří jeho obyvatelům a není na prodej.
Naposledy bylo od Trumpa slyšet, že by si Washington měl opětovně přivlastnit pod svou juristikci Panamský průplavu.
Podle Telegraphu by britští obyvatelé měli velké „štěstí“, kdyby Londýn obdržel z Washingtonu odpovídající návrh. „Pokud by se nějaká anglosaská země měla sjednotit se Spojenými státy, byla by to jistě Británie,“ domnívají se autoři materiálu, server vasevec.cz
X X X
Proč britské „elity“ nenávidí Rusko?
Současná Velká Británie žije z minulosti. Ze vzpomínek na dávnou velikost kdysi největší námořní koloniální říše na světě. Současní obyvatelé britských ostrovů mají pochopitelně své starosti a jejich starosti se vcelku neliší od běžných záležitostí občanů jiných zemí západní části Evropy. Britské „elity“, tedy starou aristokracii a bohaté finanční a průmyslové, kdysi panské koloniální kruhy, ovšem vzpomínky na slavnou minulost neopouštějí. Dávná koloniální moc se jim prostě usadila nejenom na starých vybledlých fotografiích a v rámech portrétů vznešených předků, ale zůstala ve výchově a zakotvila i v duši. A ne a ne se smířit s tím, že všechno, co tvořilo britskou velikost, je prostě pryč.
Ještě v roce 1921 zaujímalo Britské impérium rozlohu 33 miliónů čtverečních kilometrů a na jeho ploše žila téměř třetina obyvatelstva celé tehdejší planety. Na britském hospodářském úspěchu se podílely zdroje plynoucí z kolonií, suroviny, zboží koloniálního původu a výsledky práce „domorodců“, kteří v Britech byli nuceni respektovat své pány. No a britští kolonisté naopak viděli v obyvatelích kolonií pouhou pracovní sílu, sluhy, nádeníky, vojáky pro službu v britských ozbrojených silách. Tenhle poměr koloniálních pánů vůči ovládaným koloniím trval několik staletí. Mnohé zůstalo zaznamenáno v dílech anglických spisovatelů 19. století. Jeden Brit, jmenoval se Henry Morton Stanley, dokonce pomohl belgickému králi Leopoldu II. oklamat a podvést na čtyři stovky kmenových náčelníků v Kongu, kteří pak Leopoldovi předali do soukromého užívání Kongo i s jeho obyvateli, ze kterých belgický král učinil otroky a způsobil smrt nejméně deseti miliónů lidí. Ale to jen na okraj koloniální mentality. A 19. století, popravdě řečeno, nebylo až tak dávno.
Ještě v první polovině devatenáctého století například vnutili Britové Číně svá pro Čínu krajně nevýhodná obchodní pravidla. Tehdy Čína s touto koloniální mocností, čerpající zdroje i lidský materiál z kolonií, prohrála obě opiové války. Takto se dostali Britové k několika čínským přístavům, například Hongkong, Šanghaj a jiné, no a pochopitelně k bohatství čínských zdrojů a čínského zboží. Britové ovládli také Indii, své kolonie rozeseli v podstatě po všech světadílech. Severní Amerika byla také jejich kolonií. Po druhé světové válce byli ale Britové nuceni vzdát se kolonií, a britský ministerský předseda, W. Churchill, v roce 1946 v americkém Fultonu nejenom, že vyhlásil Sovětskému svazu studenou válku, ale v podstatě předal do Washingtonu žezlo britské planetární moci. Málem jako král, jenž abdikoval ve prospěch svého syna. Takto byl zahájen proces, který postupně vedl k tomu, že si Velká Británie (Anglie) prohodila role se státem, který vznikl na území její bývalé kolonie.
Bez kolonií, bez surovin a s postupným ubýváním nezávislosti se z největší koloniální říše světa stal v podstatě ostrůvek v moři. Když Napoleonu Bonaparte „darovali“ Elbu, údajně snad tento francouzský císař měl smutně prohodit, že mu dali „kamínek“. Na Svaté Heleně potom dostal kamínek ještě menší. Dokonce tohle byl dárek od Angličanů. Tehdy ještě měli impérium. Ach, kdeže loňské sněhy jsou?
Jistě, Velká Británie má nyní rozlohu cca 243 610 kilometrů čtverečních, což je cca trojnásobkem rozlohy českého státu. Češi se jí proto jistě nemohou posmívat pro samotnou nevelkou rozlehlost. Nicméně, optika britské rozlohy se prudce změní, jestliže pohlédneme na globus nebo na panoramatickou mapu planety. V porovnání s obrovskou rozlohou Ruské federace není skutečně více než ostrůvkem v moři. A zde se možná dostáváme k jedné z příčin britské historické neutuchající nevraživosti vůči Rusku, jež nelze přehlédnout ani dnes. Například Boris Johnson by neváhal obětovat posledního Ukrajince, kdyby taková oběť mohla uškodit Rusku. Proto Kyjevu zakázal uzavřít s Moskvou mír. Cizí prolitá krev bývalé kolonizátory netrápí. Jsou na oběti cizích etnik prostě zvyklí. Celá staletí kolonialismu se nezapřou.
Britové, zejména Angličané, představovali největší námořní říši planety. No a Rusko bylo největší kontinentální říší. Dokonce takovou, která se rozkládala (a stále rozkládá) na území dvou kontinentů. Tvoří v podstatě páteř Eurasie. Nejpozději od časů Petra Velikého (přelom 17. a 18. století) byli Angličané nuceni brát ruskou přítomnost v Evropě velice vážně. Postupně se s Ruskem srážely britské (anglické) zájmy na mnoha místech planety. Na Blízkém východě, na Balkáně, v oblasti Středozemního i Černého moře, v Severní Africe, ve Střední Asii, na Dálném východě. Zkrátka, téměř všude.
Rusko, ať už carské nebo později bolševické či ještě později Rusko Putinovo, Britům nejenom překáželo v uplatňování a prosazování britských zájmů, ale zároveň představovalo svojí rozlohou, zdroji a surovinami unikající, nedostižnou kořist. Jelen prostě běžel a lovci za ním klopýtali o kořeny stromů a padali nosem do jehličí. Rusko bylo pro Brity prostě problémem ve dvou dimenzích: Konkurence a unikající kořist najednou. Rusko nepřekáželo pouze za Gorbačova a za Jelcina. Tehdy Britům i Američanům zářily oči očekáváním hostiny.
Po druhé světové válce Britové tedy ztratili své kolonie a s nimi se rozplynula jejich dávná velikost. Koloniální panská mentalita „elit“ ovšem zůstala beze změny. Britové stejně jako ostatní bývalé koloniální mocnosti západní Evropy a jejich pokračovatel ve Spojených státech sice rychle ovládly neokoloniální metody (Mezinárodní měnový fond, Světová banka, FED a další), díky kterým pokračovalo a stále pokračuje využívání a zneužívání chudších regionů planety, ale na mapě světa už žádná britská říše prostě neexistuje. Zůstal jen ostrůvek v moři.
„Elity“ se sice snaží tvářit se, že tuto skutečnost nevidí, že prostě neexistuje. M. Thatcherová dokonce svého času vyrazila na moře proti Argentině, jako kdysi Francis Drake nebo admirál Nelson. Ach ty vzpomínky! Ty uschlé květy na památnících zašlé slávy. To už byla labutí píseň dávné námořní velmoci. Realita ale příliš slávy nenabízí. A zatímco Brit tesknící po dávné velikosti hledí v Doveru smutně na moře, tak Rusko ve své staré velikosti pokračuje. Je stále velké, už Ivan Hrozný (1530 – 1584) jeho rozlohu téměř zdvojnásobil. Má skoro nevyčerpatelné zásoby energií, surovin, rud, půdy, lesů, vod i strání. Západ hodnotu těchto zdrojů dokonce spočítal a vyšlo mu závratné číslo v biliónech dolarů. Ale hostina se nekoná! Bylo to, jako by se před Brity a Američany najednou propadla do země vysoká hora z ryzího zlata. Ale hlavně si Rusko uchovává nezávislost. Brání se zahnání do americké ohrady, ve které Británie je. Je tam i se svou starou koloniální pýchou, s fotografiemi a obrazy ve zlatých rámech. A tehdy se stará nesnášenlivost a averze vůči Slovanům, kteří si dovolili utvořit vlastní říši a bránit její trvání, začíná pojit s něčím, o čem si pyšný Angličan nikdy nemyslel, že by mohl kdy pociťovat. Se závistí, jaká plodí už skutečnou zášť. Odtud ony články v britských denících a zprávy v britské televizi, jaké vůči Rusku prozrazují v podstatě bezmocný vztek. Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam. Jak ti Římané nenáviděli Kartágo, že?
Rusové z britského pohledu prostě neměli dost slušnosti, aby se po druhé světové válce sami zhroutili, jak s tím počítal W. Churchill, který dokonce už v květnu 1945 plánoval útok západní koalice proti SSSR. Dokonce s využitím zajatých vojáků německé nacistické říše. Co na tom, že největší tíhu války proti nacistickému Německu, ale i Japonsku, nesla Rudá armáda? Co na tom, že v té válce přišlo o život na 26 miliónů občanů SSSR, z toho počtu deset miliónů vojáků? Ve všech osvobozených zemích zůstaly ležet na hřbitovech desítky tisíc vojáků Rudé armády. Vůbec nevadilo, že nacisté vyvraždili a vypálili tisíce obcí a městeček v evropské části SSSR a že v SSSR byla zničena nejméně třetina průmyslu. Právě naopak. Právě s tím se počítalo. Dost možná také i proto západní spojenci tak otáleli s otevřením dva roky slibované druhé fronty v Evropě. Nespěchali. Jen ať Rus ještě krvácí… F. M. Dostojevskij ve svých denících z roku 1876 napsal: „Evropa nenávidí slovanské plémě.“
Churchill dal svému plánu na útok západní koalice proti SSSR dokonce název Unthinkable. Veřejné mínění v západních zemích ale tyto plány nepodpořilo, a tak bylo nutné spokojit se pouze se „studenou válkou“ a trpělivě čekat, zda Rusové konečně jednou nabudou slušných mravů a zhroutí se. Třeba někdy později. Za Jelcina se o to, pod usilovným americkým dohledem, skutečně docela i snažili. Britské (i americké) naděje na rozpad Ruska, jeho následnou kolonizaci, tedy úplné rozkradení, ukončil Jelcinův nástupce v Kremlu, Vladimír Putin. Proto, především proto a patrně jedině proto, se stal Putin démonem západního mediálního mainstreamu. Nepřátelé Ruska čekají na okamžik, kdy Putin v čele ruského státu skončí, a doufají, udělají všechno proto, aby do Moskvy přijel nějaký nový „Lžidimitrij“. Nemusí být z Polska. Může mít jakýkoliv jiný pas. Podobně, jako mají cizí pasy bývalá gruzínská prezidentka Zurabišviliová nebo stále ještě prezidentka Moldavska, Sanduová. Ale může to být třeba i Rus. Namísto cizího pasu mu postačí cizí myšlení. Politiků s cizím odnárodněným myšlením máme v Evropě obrovskou spoustu. Můžeme je exportovat.
Britům a Američanům tedy kořist ruských ploch a ruských surovin a energií zatím stále uniká. Spolu s dalšími nepřáteli Ruska tedy Britové čekali na příležitost dál. Čekají na ni od Krymské války, od bolševické revoluce, od krvácení Rudé armády, od rozpadu SSSR. A Rusové pořád ne a ne dospět ke slušnému chování a hezky, jak se sluší a patří, spáchat sebevraždu. Slované, kteří přece nepatří a nikdy nepatřili do rodiny vyspělých západních národů, jež sledují svůj rodokmen od Caesara, od Merovejců a Karla Velikého, od krále Artuše, Lancelota, Robina Hooda a Harryho Pottera, mají pořád tak velikou a bohatou zemi. Stále odmítají poslouchat, vzdát se, nechat se převzít, vést, přátelsky rozkrást. Trvají na nezávislosti! Nezávislost vedle americké diktatury? Copak tohle se může? Kdo to kdy slyšel? Britové přece nezávislí už dávno nejsou. Ani Francouzi, ani Němci, ani Italové. Nikdo v Evropě není nezávislý. Němci jsou dokonce stále okupovaní na vlastním území. V americkém unipolárním systému nezávislost přece neexistuje! Jen ti Rusové na ní pořád trvají. No, není to k vzteku? Příslušník britských „elit“ se může ukousat zlobou a závistí, a tak aspoň na stránkách některého deníku nebo v televizi vysloví naprosté porozumění pro spáchání atentátu na ruského generála.
Nebo se to zkouší alespoň s podporou vylučování ruských sportovců z mezinárodních soutěží. Zakazuje se jim hlásit se k vlajce, k hymně, mluvit s novináři. Mají se vlastně pouze plížit sportovišti jako duše v Dantově Pekle a Očistci. Mají se tak „očišťovat“ od vlastního národa a státu. A přitom se mohou dívat, jak se k vlajce, hymně a k vlastnímu státu smějí hlásit sportovci ze Spojených států nebo od dalšího pachatele agresí, z Izraele. Sportovcům z Kanady rovněž nijak nepřekáží fakt, že kanadský parlament v kompletním počtu poslanců i s premiérem země aplaudoval ve stoje příslušníku jednotek SS! Není-li možno Rusy zničit hospodářsky, izolovat ve světě, porazit je vojensky, tak je aspoň potupíme ve sportu. Ubohé, ale zároveň je právě tohle projevem bezmocného vzteku a závisti.
Nakonec se příležitost k útoku na Rusko a k vyhojení závistivé nenávisti naskytla díky ukrajinskému extrémnímu nacionalismu, jaký má už ve zvyku nabídnout se nepřátelům Ruska pro válku s Ruskem. Ukrajinští nacionalisté tak činí vždy s vidinou, že budou nepřáteli Ruska povýšeni nad Rusy (to by si moc přáli), a takto přijati do rodiny západních států. Nikdy, ani v jediném případě, neměli nepřátelé Ruska tohle v plánu. Nikdy! Přáli si jen Ukrajinu a Ukrajince využít? Němci je chtěli dokonce částečně vyhladit a zbytek národa zotročit. A pokrýt ukrajinskou černozem panskými farmami. Inu, Herrenvolk! Banderovcům se se svými plány na Východě samozřejmě nesvěřili.
No a co chtějí Američané a Britové? Dost možná, aby Ukrajinci nakonec poslali na smrt i děti. Generální tajemník NATO, tedy přesněji řečeno vybraný úředník bez kompetencí určený pro tlumočení americké politiky v centrále NATO v Bruselu, Mark Rutte, nedávno apeloval na Ukrajince s tím, že snad ještě nějaké bojeschopné lidi v zemi přece mají. Takže by se tihle lidé měli obléknout do maskáčů, zjistit si, jak se nabíjí samopal a za hodinu poté by se mohli vrhnout nechat se zabít. Tohle by přece mohlo vydržet alespoň do inaugurace nového amerického prezidenta. Denně je z boje vyřazeno (zabito, zraněno) cca dva tisíce příslušníků ozbrojených sil kyjevského režimu. Za měsíc je to tedy cca 60 tisíc obětí zisků vojensko-průmyslového komplexu Západu, kvůli jehož bezednému měšci se tato válka vede především. No, Rutte je sice Holanďan, jenže i Holandsko (Nizozemsko) bylo významnou koloniální mocností. Možná právě toto vysvětluje tu úžasnou bezohlednost. Rembrandta nebo Vincenta van Gogha by něco takového sice nenapadlo, ale Rutte bude asi z jiného těsta.
Když se to vezme kolem a kolem, západní koalici proti Rusku tvoří především bývalé koloniální mocnosti, které všechny přišly o kolonie a staly se v podstatě „obyčejnými“ nevelkými státy, většinou bez surovin, jejichž nezávislost je pečlivě odměřována z Washingtonu, a to s velkorysostí hodnou Harpagona. Nehojí si nakonec na Rusku své komplexy vícero evropských států? Přesněji řečeno jejich „elit“, neboť občané většiny států NATO/EU nemají s těmito svými „elitami“ už skoro vůbec nic společného. Občané-voliči sice jistou míru odpovědnosti za chování svých vlád nesou. Ale od chvíle, kdy Washington začal s otevřeným bezskrupulózním anulováním nehodících se volebních výsledků v Rumunsku, zdá se, že občané budou už brzy zcela bez viny. A bez práv… Tak si to Fukuyama představoval?
Ivo Šebestík, (Nové slovo), server vasevc.cz
X X X
Anketa: Co bylo událostí v justici v roce 2024?
Navýšení platů pracovníků v justici, zásadní novelizace trestních předpisů, navýšení advokátního tarifu či obměna Ústavního soudu. Jaké byly nejzásadnější události roku 2024 v oblasti justice a práva? Na to v tradiční anketě České justice odpovědělo několik osobností.
Karel Šimka, předseda Nejvyššího správního soudu
Rok 2024 je nepochybně v justici rokem Ústavního soudu. Jednak byl, jako každých deset let po nástupu nového prezidenta republiky, zajímavě doplňován i nedoplňován o nové soudce. Ale především vydával zajímavá rozhodnutí. Z mého pohledu je událostí roku jeho plenární nález, jenž řešil ústavnost „osekání“ valorizace důchodů (nález ze 17. 1. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 30/23). Jako klíčové vidím zejména dvě v něm vyslovené myšlenky. Za prvé že stabilita a vyrovnanost státního rozpočtu a veřejných financí není jen cílem politickým, nýbrž jedná se o právní povinnost podle zákona o rozpočtové odpovědnosti. Konsolidované veřejné finance jsou přitom v zájmu především sociálně slabších a zranitelných osob – právě ty jsou totiž do značné míry závislé na pomoci ze státního rozpočtu.
Druhou, za mě ještě důležitější myšlenkou nálezu je, že neexistuje základní právo na trvalý růst důchodů v důsledku růstu cen (inflace). Podstatou základního práva podle čl. 30 odst. 1 Listiny je záruka důstojného života ve stáří, což mimo jiné znamená spravedlivý a přiměřený důchod, nikoliv jeho automatické zvyšování. To je výsledkem konkrétní politiky a předmětem úpravy zákonodárcem, přičemž v důsledku uskutečňování této politiky nesmí dojít k podkročení esenciální podstaty tohoto základního práva. Myslím, že v příštích letech a desetiletích nás demografie (nárůst podílu starších lidí v populaci, kterému se prakticky nelze vyhnout) donutí k citelným zásahům do nejrůznějších parametrů sociálního zabezpečení i systému veřejného zdravotního pojištění. Bude k tomu třeba odvahy a neobejde se to bez ostrých ústavněprávních sporů, jež bude muset rozseknout Ústavní soud. Jakkoli mám výhrady k pojetí retroaktivity v uvedeném nálezu (rozvíjení tam vyslovených myšlenek o ní bych považoval za nebezpečné třeba pro ochranu vlastnického práva před zpětným zdaněním), rozhodnutí samotné považuji za odpovědné a prozíravé.
Robert Němec, předseda České advokátní komory
„Domnívám se, že pro celý advokátní stav je, ne-li justiční, pak jistě advokátní, událostí roku 2024 navýšení advokátního tarifu. Jde totiž skutečně o největší valorizaci mimosmluvní odměny advokáta od roku 2006. Valorizaci se podařilo prosadit po nekonečně dlouhých 18 letech, byť to bylo ve stávajícím znění extrémně obtížné. Na odměnu advokáta má totiž každý velmi odlišný názor a dosáhnout konsenzu na prosazovaných změnách se zástupci vlády, justice i neziskového sektoru, se v mnoha okamžicích zdálo téměř nemožné. Věřím, že nový tarif bude užitečným nástrojem pro každou advokátku i advokáta a přispěje k zabezpečení právní pomoci potřebným všude tam, kde je jí třeba a kde již začínala narážet na své limity.
Další neméně významnou skutečností je novela zákona o advokacii, jejíž třetí čtení je ve chvíli, kdy píšu tento příspěvek na pořadu právě probíhající schůze Poslanecké sněmovny. Pokud nebude schválena ještě v roce 2024, doufáme, že se tak stane záhy v novém roce, a že brzo zamíří do Senátu a dokončí úspěšně svou pouť legislativním procesem. V mnoha směrech by měla přinést podstatné a dlouho očekávané změny do výkonu advokacie, jež jsou důležité nejen pro nás advokáty, ale i pro naše klienty.“
Tomáš Foldyna, prezident Unie státních zástupců
Významných okamžiků v letošním roce byla nepochybně celá řada, včetně předložení zásadní novely trestního zákoníku do Poslanecké sněmovny. Ale z mého pohledu je pochopitelně nejvýznamnější událostí novelizace zákona o státním zastupitelství, zavádějící funkční období všech vedoucích státních zástupců a zvyšující míru ochrany nejvyššího státního zástupce před bezdůvodným odvoláním ze strany vlády. O této novelizaci se dlouhá léta pouze hovořilo, ale až letos byla schválena a nabyla účinnosti. Neméně významnou událostí je pak pro justici vyjednání výrazného navýšení objemu prostředků na mzdy justiční administrativy, které se v rámci schvalování rozpočtu podařilo prosadit ministru spravedlnosti. To by mohlo zajistit personální stabilizaci soudů a státního zastupitelství v příštích letech.
Petr Šuk, místopředseda Nejvyššího soudu
Událostí roku bylo zvýšení objemu prostředků na platy zaměstnanců justice pro rok 2025. Jde o důležitý krok na cestě ke stabilizaci justičního personálu. Mrzí mě, že se toho nepodařilo dosáhnout politicky a právně korektním způsobem, ale za výsledek jsem rád.
Luboš Dörfl, předseda Vrchního soudu v Praze
Letošní rok s sebou v justičním prostředí přinesl množství významných událostí. Z pozice předsedy Vrchního soudu v Praze bych vyzdvihl přijetí novely zákona o kárném řízení, která znovuzavádí dvoustupňové kárné řízení s kárnými senáty prvního stupně u vrchních soudů, dále úspěšný boj o navýšení platů zaměstnanců v justici a také rozvoj odborné debaty o vlivu a možnostech využití AI v právních profesích, specificky i v justici.
Petr Novák, předseda Krajského soudu v Ostravě
Za událost roku 2024 v justici považuji boj nesoudcovského personálu soudů o zasloužené navýšení svého platového ohodnocení. Přes vyhlášení stávkové pohotovosti a dvě proběhlé stávky sice dochází k jistému posunu ve stanovení výše platů soudní administrativy, stále zde však chybí systémové řešení platových otázek, které by lépe vystihovalo náročnost a nenahraditelnost administrativní práce u soudů.
Tomáš Valášek, ředitel Insolvence 2008
Prvního října tohoto roku vstoupila v účinnost novela insolvenčního zákona. Rezonujícím výsledkem je nejen plošné zkrácení doby oddlužení z pěti na tři roky, ale také řada nevyjasněných a sporných otázek. Jedna z nich se bohužel týká odměn insolvenčních správců. Je třeba si uvědomit, že novela zkrácením doby oddlužení o 40% krátí také odměny a neumělé snahy zákonodárců alespoň o narovnání odměny do původní výše může přijít vniveč. Je to tím horší, že od nabytí účinnosti insolvenčního zákona nedošlo k žádné valorizaci odměny insolvenčních správců související s agendou oddlužení splátkovým kalendářem.
Kumulovaná inflace od zavedení institutu oddlužení přitom přesáhla 45 % a má zásadní vliv na mzdové náklady, ale i ceny energií, pojistek, dopravy a spoustu dalších položek. V důsledku toho se insolvenční správci ocitli v situaci, kdy se jejich činnost dostala za hranici rentability. Z důvodu nízkých odměn tak mnozí insolvenční správci zvažují, že svoji činnost pověsí na hřebík. To by způsobilo kolaps celého systému a prohloubení sociálního problému.
Petr Konůpka, zmocněnec vlády pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva
V červenci v čele Evropského soudu pro lidská práva vystřídal Marko Bošnjak Síofru O´Leary. První ženu v čele štrasburského soudu tak nahradil první zástupce bývalého východního bloku. Možná se v dohledné budoucnosti u osoby ve funkci předsedy oba tyto atributy spojí. Velkou výzvou pro ESLP nadále zůstává velký počet nevyřízených věcí. V roce 2024 se mu podařilo celkovou zátěž snížit o 11 %. Stále má nicméně na stole více než 61 tisíc běžících řízení. Česká republika si i v roce 2024 vedla dobře, odsouzena byla jen v sedmi případech. Z celkového počtu téměř tisíce odsuzujících rozsudků, které ESLP vydal, je to malý zlomek. Dvakrát jsme ale byli odsouzeni za nedostatečné vyšetření trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Tyto případy budou v dalších letech vyžadovat zvýšenou pozornost a péči. Novela trestního zákoníku přinesla potřebnou legislativní změnu. Klíčová bude její aplikace v praxi.
Jan Mlynarčík, prezident Exekutorské komory
Za zcela nejdůležitější událost v justici v roce 2024 jednoznačně považuji říjnovou stávku justičních zaměstnanců, kteří touto cestou usilovali o lepší platové podmínky. Tato konkrétní situace pomohla veřejnosti i politické reprezentaci demonstrovat, jak moc podhodnocená byla práce nesoudcovského justičního personálu.
Bohužel obdobná situace zůstává i nadále u soudních exekutorů, jejichž tarifní odměny se na rozdíl od ostatních právnických profesí od roku 2016 nikterak nezvýšily. Jedná se přitom o důležitou složku výkonu soudní moci. Eva Paseková, ceskajustice.cz
X X X
Úvěry v eurech se stále vyplatí. Podnikatelé si jich ale už neberou tolik
V souvislosti s diskusí o vstupu České republiky do eurozóny je často zmiňována spontánní eurizace. Tou je vedle přechodu firem na účtování v eurech myšleno zejména čerpání úvěrů v eurech. Zájem podniků o úvěry, jejichž hlavní vlastností momentálně zůstává to, že jsou levnější než úvěry v korunách, sice existuje i nadále. Ale z agregovaných čísel je vidět, že už neroste tak intenzivně jako kdysi. A podle ekonomů hned tak nějaký nový boom nenastane. Důvody jsou zřejmé: spolu se snižováním sazeb České národní banky (ČNB) klesají i úrokové sazby u úvěrů a snižuje se tak rozdíl mezi cenami úvěrů v korunách a v eurech.
„Rozdíl v úrokových sazbách Evropské centrální banky (ECB) a domácí ČNB zapříčinil v roce 2022 výrazný nárůst objemu eurových úvěrů z úrovně zhruba 30 na 45 procent z celkového firemního úvěrového portfolia České spořitelny. Růst podílu objemu eurových úvěrů pokračuje i v letošním roce a v říjnu 2024 dosáhl úrovně 46 procent“, uvedl pro Českou justici mluvčí České spořitelny (ČS) Filip Hrubý.
Na podobné, avšak o něco nižší úrovni, se pohybuje i podíl úvěrů v eurech v globálním měřítku. Podle statistik ČNB si firmy v říjnu vzaly úvěry v korunách a v eurech v celkovém objemu zhruba 37,5 miliardy korun, z čehož 43,7 procenta připadlo na úvěry v jednotné evropské měně. V předchozích měsících jejich podíl kolísal oběma směry, ale nad hranici 60 procent, k níž se vázalo přesvědčení, že úvěrům v domácí měně zvoní umíráček, se od ledna 2014 dostaly celkově jen třikrát. Vrchol byl v srpnu 2022, kdy se úvěry v eurech na celkovém objemu podílely 65,6 procenta.
Úvěry v eurech byly a jsou levnější, ale…
„Vývoj zájmu českých podniků o úvěry v eurech je jednoznačně dán úrokovým diferenciálem,“ shrnuje hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil. Zájem o úvěry v eurech šel nahoru ruku v ruce s tím, jak ČNB začala zvyšovat své úrokové sazby, zatímco sazby Evropské centrální banky (ECB) zůstávaly nezměněny, což se odráželo na úrokových sazbách pro klienty. V červnu 2022 se 14denní repo sazba ČNB dostala na sedm procent a tam setrvala půldruhého roku. Se snižováním začala ČNB až v prosinci 2023. Rozdíl mezi eurovými a korunovými úrokovými sazbami tak byl na svém vrcholu v roce 2022 kolem tří procentních bodů.
Tento rozdíl se ovšem setrvale snižuje. Nejdražší úvěry v korunách byly v prosinci 2022, kdy průměrná úroková sazba českých bank dosáhla 9,13 procenta. Naproti tomu eurové úvěry byly za 3,75 procenta. V letošním říjnu se už průměrný úrok u korunových úvěrů snížil na 5,85 procenta, zatímco průměrná sazba eurových úvěrů poskytovaných českými bankami byla na úrovni 4,56 procenta. Rozdíl mezi cenou úvěrů v eurech a korunách se tedy zmenšuje. A zmenšovat se patrně bude, i přes nedávné snížení sazeb ECB a skutečnost, že členové Bankovní rady ČNB začali v posledních dnech vysílat signály, že do konce roku už žádné snížení domácí repo sazby nebude a že tedy sazba zůstane na současných čtyřech procentech.
Dlužno ovšem podotknout, že repo sazba z největší míry určuje cenu krátkodobých zdrojů. Úroková sazba u dlouhodobých zdrojů záleží na dalších faktorech. „Tam se sazby v poslední době moc nehýbaly. Většinou platí, že když nenastane nějaké překvapení, k žádným znatelným změnám nedochází. Sazby jsou postaveny na očekávání určité politiky a pokud politika ta očekávání následuje, nemají dlouhodobé sazby důvod se hýbat. A to se děje v současnosti, sazby se nehýbou,“ říká Hradil. V současnosti mají takzvané tříleté swapy, které určují cenu úvěrových zdrojů na tři roky, hodnotu 3,50 a pětileté 3,47 procenta.
Mohlo by vás zajímat
Polský prezident jmenoval bývalého šéfa kontrarozvědky předsedou ústavního soudu
Dalším faktorem, který ovlivní úrokový diferenciál a chuť podniků brát si úvěry v eurech, je další vývoj sazeb v eurozóně. ECB před pár dny – letos už počtvrté – snížila v rámci podpory evropské ekonomiky své hlavní úrokové sazby. Refinanční sazba se snížila o čtvrtinu procentního bodu na 3,15 a analytici se shodují, že kvůli pomalejšímu oživování ekonomik EU i dobrému inflačnímu výhledu bude centrální banka eurozóny ve snižování pokračovat.
Úvěr v eurech není pro každého
Pokud jde o zájem českých firem o úvěry v eurech, samozřejmě bude vedle sazeb záležet i na tom, o jak velkou firmu jde. „Větší firmy, které mají pobočky v zahraničí a účtují v eurech, budou zřejmě čerpat eurové úvěry. Ryze české firmy půjdou spíše po korunových úvěrech,“ upozorňuje analytik XTB Tomáš Cverna.
I když je úvěr v eurech levnější, může se firmě nakonec prodražit. Ve hře je zejména riziko změny kurzu, kterému nutně čelí firma, která prodává své zboží a služby za koruny a bere si úvěr v eurech. Pojistit se proti tomuto riziku samozřejmě lze, ale – jak setrvale zdůrazňuje Asociace českých exportérů – taková pojistka je dost drahá.
Typ podnikání respektive to, zda firma vydělává v korunách či v eurech, ovlivňuje také rozhodování banky. „Jakkoli eurové úvěry poskytujeme standardně, je pro nás klíčové vyhodnocení eurové saldo pozice klienta tzn. aby měl příjmy v eurech, tak aby byl schopen s dostatečnou rezervou obsluhovat náklady eurového financování. Ve velmi individuálních případech můžeme firemním klientům financování poskytnout i při nedostatečné eurové pozici, ale jen po splnění stress-test scénáře a v situaci, kdy si je klient schopen v dohledné budoucnosti zajistit příjmy v eurech,“ podotýká mluvčí České spořitelny Filip Hrubý. Ivana Pečinková, ceskajustice.cz
X X X
Největší hotel v Česku Hilton Prague změní vlastníka. Skupina PPF kupuje firmu Quinn Hotels Praha
Skupina PPF Renáty Kellnerové s rodinou kupuje společnost Quinn Hotels Praha, která vlastní největší hotel v Česku Hilton Prague. Na transakci upozornil server Hospodářské noviny. Transakci posuzuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který o tom informoval na stránkách. ČTK požádala o vyjádření společnost PPF. Podle HN se bude cena pohybovat ve vyšších miliardách korun.
„K navrhovanému spojení soutěžitelů má dojít především v oblastech služeb hotelového ubytování a služeb souvisejících s organizováním konferencí a kongresů. Rozhodnutí ve výše uvedené věci dosud nebylo vydáno,“ uvedl antimonopolní úřad ke zjištění Hospodářských novin.
Firma Quinn Hotels má irské vlastníky, jejím jediným akcionářem je lucemburská firma Quinn Group Luxembourg Hotels. Společnost to uvádí ve výroční zprávě za rok 2023 dostupné ve Sbírce listin. Podle účetní závěrky za minulý rok měla firma čistý obrat 1,3 miliardy korun a hospodaření v roce 2023 zakončila ztrátou 160 milionů korun, o rok dříve byla 239 milionů v zisku.
Ve výroční zprávě uvádí společnost také to, že podle ocenění nezávislou firmou CBRE měla k poslednímu prosinci 2022 hodnotu 250,4 milionu eur, tedy podle aktuálního kurzu eura více než šest miliard korun.
Cena? Až 8,25 miliardy
Podle poradenských společností, které noviny oslovily, se bude cena hotelu pohybovat v korunách mezi 6,25 a 8,25 miliardy. Nabídková cena má být podle Hospodářských novin nad 350 miliony eur, tedy v přepočtu podle aktuálního kurzu přes 8,8 miliardy korun.
PPF kupuje Quinn Hotels Praha prostřednictvím firmy PPF Real Estate. Hilton Prague, dříve hotel Atrium, byl dokončen v roce 1991, postavit jej nechala státní společnost Čedok ve spolupráci s francouzskou CBC Paris. Hotel má 11 pater a 791 pokojů, v minulosti hostil státníky, mimo jiné americké prezidenty Billa Clintona, George W. Bushe i Baracka Obamu, i filmové a hudební hvězdy.
Investiční skupina PPF podniká v Evropě, Asii a Severní Americe. Investuje do finančních služeb, telekomunikací, médií, biotechnologií, nemovitostí či strojírenství. Skupina vlastní aktiva 44,1 miliardy eur, tedy asi 1,1 bilionu korun, a zaměstnává celosvětově 47 tisíc lidí.
Do skupiny patří například Air Bank, telekomunikační firmy Cetin a O2, mediální společnost Central European Media Enterprises (CME), nemovitostní skupina PPF Real Estate Holding, strojírenská Škoda Group nebo provozovatel mýta v České republice CzechToll.
Majitelkou PPF je nejbohatší Češka Renáta Kellnerová s rodinou. Skupinu převzala poté, co její manžel Petr Kellner v březnu 2021 zahynul při havárii vrtulníku na Aljašce.
X X X
Harry Potter in Concert opäť v Bratislave. Spojenie živej hudby a filmu je na Slovensku stále unikát, hovorí promotér Tibor Engler
Okrem hry na klavíri a dirigovaniu sa venuje aj organizovaniu koncertov. Na Slovensko priniesol najznámejší formát Harry Potter in Concert, ktorý bude mať už v 11. januára 2025 svoje tretie pokračovanie. Harry Potter a väzeň z Azkabanu bude sprevádzaný nielen fenomenálnym Symfonickým orchestrom Slovenského Rozhlasu pod taktovkou Ernsta van Tiela, ale aj 40-členným speváckym zborom.
Filmová séria o Harrym Potterovi je pre milióny fanúšikov po celom svete oveľa viac než len príbeh – stala sa súčasťou života celej generácie. Jedným z kľúčových momentov tejto čarovnej série je tretí diel, Harry Potter a Väzeň z Azkabanu™, ktorý prináša temnejšiu atmosféru, dramatické zápletky a nezabudnuteľné postavy. Práve tento film teraz ožije na veľkom plátne v sprievode živej hudby v rámci podujatia Harry Potter in Concert, ktoré sa už čoskoro uskutoční v Bratislave.
X Nájdete nejakú peknú paralelu medzi Harry Potterom a Vaším životom?
Neviem, či nájdem priamo paralelu, pretože mám na rozdiel od Harryho veľmi spokojný a naplnený život. Čo však môžem povedať je, že jeho príbeh ma sprevádza celým životom – od začiatku základnej školy až doteraz a keď som ako malý hltal knihu za knihou a film za filmom, nikdy by mi nenapadlo, že práve my s bratom budeme tí, ktorí tento magický zážitok prinesú slovenskému publiku.
Naším poslaním je robiť ľuďom radosť a ak ich dokážeme s pomocou orchestra aspoň na tie tri hodiny preniesť niekam úplne inam, do sveta, v ktorom švihnutie čarovným prútikom nie je len fráza, potom sa nám to, myslím si, darí. Verím, že vďaka takýmto zážitkom prídu diváci na to, že niečo môže byť čarovné aj bez toho, aby to vydávalo zvláštne blesky, alebo potrebovalo špeciálne zaklínadlo.
X V profesionálnom živote ste okrem organizátora takýchto koncertov aj klavirista a tourmanager v rámci tour BBC Planet Earth. Je aj táto tour populárna vo svete?
Táto tour je extrémne populárna, pričom kombinácia dokumentárnej série so symfonickým orchestrom je veľmi „niche“ záležitosť (vyčnievajúca, špeciálna, pozn. red.). Človek by si štandardne povedal, že cieľovka možno nie je taká široká, pretože ide o dokumentárny film o prírode. Ale zábery BBC sú tak vysoko kvalitné, že je to ako kinematografické divadlo, ktoré sprevádza orchester. V krajinách, cez ktoré tour prechádza, vypredáva zimné štadióny.
X Malo by to úspech aj u nás?
Myslím si, že áno a robíme všetko pre to, aby sme licenciu na podobnú šou pre Slovenskú a Českú republiku získali. Takýto typ tu ešte úplne nebol, aj keď boli pokusy v menšom. Neuveriteľné zábery, ktoré ľudia sledujú so zatajeným dychom, sprevádzané orchestrom a hudbou Hansa Zimmera a kolektívu je skrátka niečo fantastické. Stále však zostáva fakt, že na Slovensku je zatiaľ druh takýchto podujatí unikátom.
X Naberáte tam motiváciu a inšpiráciu?
V rámci tohto tour som pôsobil skôr, ako som začal organizovať koncerty na Slovensku, takže áno, pre mňa to bola obrovská inšpirácia. Zaujímalo ma, ako sa takáto produkcia v zahraničí robí na tej najvyššej možnej úrovni, ako sa promotér stará o celý orchester, ako funguje kompletná produkcia. Celé to nastavilo úroveň produkcie, ktorú chcem udržiavať aj ja na Slovensku. A potom sú aj muzikanti patrične spokojní s našou spoluprácou.
X Je to na Slovensku štandard?
Sú produkcie, ktoré to tak robia, pretože si dajú naozaj záležať a sú také, ktoré to, naopak, ľudovo povedané, holia. To znamená, že sa snažia ušetriť peniaze na všetkom možnom, aby buď vykryli náklady, alebo čo najviac zarobili.
X Je rozdiel pri organizovaní koncertu na Slovensku a v Čechách?
Pri organizovaní podujatia samotného tu rozdiel nie je, ale vidím ho pri marketingu a v predajnom správaní. Praha je priam presýtená podobnými koncertmi a, žiaľ, nielen tými licencovanými. Teraz len uvidíme, či má české hlavné mesto schopnosť absorbovať taký veľký počet podujatí podobného typu.
X Vnímajú diváci rozdiel medzi licencovaným a nelicencovaným predstavením?
Tí, ktorí chodia na naše koncerty pravidelne vedia, v čom spočíva čaro originálneho Harryho Pottera – ako jediní spájame originálny soundtrack od Johna Williamsa s projekciou celovečerného filmu. Tí, ktorí na nás neboli, si to vedia predstaviť len veľmi ťažko. Pri každej možnej príležitosti hovorím, že spomedzi týchto všetkých veľkých produkcií máme jeden z najväčších budgetov na marketing, nešetríme na ňom a tak sa nám pomerne dobre darí prehlušiť tých, ktorí „fejkujú“. A popri tom sa snažíme edukovať a hovoriť o tom, že účasťou na licencovanom formáte sa peniaze zo vstupeniek reálne dostávajú k autorom, ktorí si to zaslúžia. Toto sa, samozrejme, nedeje, pokiaľ diváci navštívia pirátske predstavenie. Tam si producenti iba niekedy splnia povinnosť ohlásiť to autorskému zväzu, ktorý potom možno vyberie nejaké poplatky, ale tým sa to končí. A to je pirátstvo.
X Máte pocit, že takouto formou aj vašou prácou môžete prispieť k osvete?
Samozrejme, étosom našich podujatí je práve popularizácia symfonickej hudby skrz niečo, čo už diváci poznajú a majú radi. Často dostávame od našich divákov spätnú väzbu o tom, že po našich koncertoch si na spotify zapli aj ďalšie soundtracky, či navštívili aj iné koncerty symfonického orchestra.
Samostatnou kapitolou je sprievodné podujatie Čarovné nástroje, ktoré organizujeme už po 3. rok v spolupráci so ZUŠ Exnárova, ktoré približuje hudobné nástroje takzvane “na dotyk”. Deti, ale aj dospelí si tak môžu pred koncertom vyskúšať, ako sa na jednotlivé orchestrálne nástroje hrá. Výsledkom tejto aktivity bol neuveriteľný vzrast prihlášok na ZUŠ začiatkom nasledujúceho školského roka a to už o niečom vypovedá.
X Produkciu tretieho filmu – Harry Potter a väzeň z Azkabanu – ste posunuli ďalej a súčasťou bude aj spevácky zbor. Prečo ste sa rozhodli pre takúto formu spestrenia koncertu?
Tento film má podľa môjho osobného názoru najlepší soundtrack z celej série. Je to hudobný eklektizmus, v ktorom John Williams kombinuje jazz, stredovekú hudbu, obrovské chorálne pasáže a samozrejme veľký symfonický orchester. Spevácky zbor je v tomto prípade ťažiskom pre atmosféru celého filmu.
A ak do toho môžem máličko zabŕdnuť, budeme divákmi toho, čomu sa v skladateľskej hantírke hovorí motivicko-tematická práca. Znamená to, že John Williams niektoré motívy predstaví aj na začiatku, ale my ich počujeme aj pri nejakej spomienke, napríklad na rodičov či na konci filmu. Toto celému filmu dodáva veľmi špeciálnu magickú atmosféru.
X V akom zložení bude orchester?
Veľký symfonický orchester je na 90 % rovnaký ako počas predošlých koncertov, pretože je to štandardné filmové obsadenie, mení sa len set perkusií alebo iných, špeciálnych hudobných nástrojov. A, samozrejme, pribúda 40-členný spevácky zbor a dvaja sólisti na zobcové flauty.
X Ako ich chcete všetkých dať na jedno pódium?
Pódium sa máličko zväčší, ale ako sa hovorí, dobrých ľudí sa všade veľa zmestí.
X Kto bude dirigentom predstavenia?
Opäť to bude Ernst van Tiel, a to už po tretíkrát. Tým, že tento film dirigoval nespočetne veľakrát po Európe a po svete, tak to v zásade vie z hlavy. Ale, samozrejme, bude si to musieť oživiť spolu s naším orchestrom aj so speváckym zborom.
X Ako vzniká synchronizácia všetkých týchto zložiek?
Noty sa k orchestru dostanú tak 2 – 3 týždne pred koncertom. Hráči si ich môžu vziať domov na samoštúdium. Približne 5 dní pred koncertom prichádza aj samotný dirigent a začne sa veľmi intenzívne spoločné skúšanie. Tým, že v Symfonickom orchestri Slovenského Rozhlasu sedia špičkoví hudobníci, všetko ide dobre a rýchlo.
X Opäť študujete, tentoraz dirigovanie. Ako vnímate prácu samotného Ernsta van Tiela?
Pristupujem k nemu s obrovitánskym rešpektom, a to najmä k jeho neuveriteľnej kompetencii a zároveň skromnosti. Je to božská kombinácia pre toto povolanie, pretože potom to nie je o egu dirigenta, ale o službe hudbe a autorovi. Je vysoko profesionálny a koncentrovaný. A tým si dokáže veľmi rýchlo zaslúžiť a vybudovať rešpekt u hráčov z orchestra. Oni dirigenta posúdia za prvé dve minúty.
X Aj vy budete dirigovať, a to koncert Chaplina. Ako prebieha taká príprava?
Príprava je po produkčnej stránke rovnaká ako na každý takýto koncert, akurát bude v menšom formáte, teda pre nejakých 450 divákov v historickom kine Lucerna v Prahe. Od licenčnej spoločnosti sa získajú notové materiály, urobí sa príprava a ide sa na to.
X Ste klavirista, dirigent aj organizátor koncertov. Všetko spája prvok hudby. Je to vaším poslaním?
Kopec hudobníkov je práve takýchto, že si koncerty buď sami produkujú, alebo si ne zháňajú hráčov, alebo si na nich zároveň sami hrajú. A kopec dirigentov je bývalých orchestrálnych hráčov. Je to pomerne veľký prekryv množín alebo vlastností, no je to veľmi zaujímavé a dobré aj pre môj mozog. Človek tým pádom neupadne do stereotypu, ale, naopak, veľmi rýchlo preskakuje medzi rôznymi úlohami.
X Pracujete aj v štúdiu Smečky, v ktorom sa pripravuje hudba napríklad pre Netflix či HBO. Čo je vašou úlohou?
Je to forma hudobnej réžie alebo asistovania pri hudobnej réžii, a tá je veľmi blízka dirigovaniu./agentury/
X X X
Nedvěd jde do Saúdské Arábie. Bude ředitelem klubu, kde trénuje Terim
Před rokem měl Pavel Nedvěd nabídku od české fotbalové reprezentace, aby jí dělal manažera. Poděkoval, omluvil se a odmítl. Teď bere angažmá ze Saúdské Arábie, do jejíž ligy chodí světové hvězdy za luxusní výplatou. Stane se sportovním ředitelem klubu aš-Šabab. Prozradil to nový kouč týmu Fatih Terim v rozhovoru s tureckými novináři.
Bývalý kapitán české reprezentace.
Držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu planety z roku 2003.
„Pavel Nedvěd má pro mě speciální význam. Byl v Juventusu, zatímco já jsem tenkrát byl ve Fiorentině. Fantastický hráč,“ prohlásil Terim, jenž byl v pátek jmenován novým koučem aš-Šabab.
Nahradil portugalského trenéra Vítora Pereiru, jenž minulý týden odešel do Wolverhamptonu.
„Pavel po konci hráčské kariéry tvrdě pracoval jako ředitel v Juventusu. Ze spolupráce s ním mám radost,“ prohlásil Terim.
Klub angažování Pavla Nedvěda zatím oficiálně nepotvrdil.
Když Nedvěd začátkem letošního roku odmítl nabídku stát se manažerem české reprezentace, vysvětlil to tím, že po mnoha letech v zahraničí si není jistý, jestli by dokázal českému fotbalu pomoci.
Naposled pracoval ve vedení Juventusu, kde skončil v listopadu 2022, od té doby žádnou funkci ve fotbale neměl. V posledních dnech se spekulovalo, že má nabídku i z české ligy. Deník Sport přišel s informací, že je od Hradce Králové.
Nedvěd však dává přednost Saúdské Arábii.
Aš-Šabab sídlí v hlavním městě v Rijádu a je šestinásobným ligovým mistrem. Na cennou trofej však čeká už deset let. V lize mu patří momentálně šesté místo se ztrátou třinácti bodů na vedoucí al-Ittihád.
V klubu nastupuje například bývalý belgický útočník Yannick Carrasco, bronzový medailista z mistrovství světa v roce 2018 hrával za Atlético Madrid.
V tamní lize působí například Cristiano Ronaldo, jeden z nejlepších fotbalistů historie, Neymar, Karim Benzema, Sadio Mané či N’golo Kanté.
Nedvěd je plzeňským odchovancem, v české lize hrával za Duklu a za Spartu, odkud v roce 1996 přestoupil do Lazia Řím. Po pěti letech zamířil do Juventusu, kde kariéru v roce 2009 ukončil. Od října 2010 se podílel na chodu klubu jako člen vedení, o pět let později byl jmenován viceprezidentem.
\