Rusko a USA spolu musí mluvit, vyzývají analytici vew York Times. Vývoj rusko-ukrajinské války ukazuje, že Západ nepřipustí porážku Ukrajiny. Prohrát ale nechce ani Rusko. Z toho plyne hrozba další eskalace konfliktu. V komentáři na stránkách amerického deníku New York Times před tím varují experti Samuel Charap z výzkumného institutu Rand Corporation a Jeremy Shapiro, vědecký ředitel panevropského think-tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy.

 Během pěti měsíců od chvíle, kdy Rusko vpadlo na Ukrajinu, jí Spojené státy přislíbily vojenskou pomoc ve výši čtyřiadvaceti miliard dolarů. To je částka, která čtyřikrát převyšuje ukrajinské výdaje na obranu v loňském roce. Američtí partneři v Evropě i jinde přidali dalších dvanáct miliard dolarů.

Ani tyto obrovské částky ale nestačí k tomu, aby si Ukrajina mohla pořídit všechny zbraně, o které by stála. Nesoulad mezi tím, co by chtěla Ukrajina, a tím, co jsou její západní partneři ochotni poskytnout, odráží skutečnost, že západní představitelé musí vyhovět dvěma protichůdným požadavkům.

Na jednu stranu jsou odhodláni pomoci Kyjevu v obraně před ruskou agresí, na druhou stranu se ale také snaží zabránit tomu, aby konflikt přerostl ve válku supervelmocí.

Podpora ano, ale i jednání s Ruskem

Ke stupňování konfliktu už ale dochází, domnívají se Charap a Shapiro, i když je pořád omezen jen na Ukrajinu. Západ poskytuje napadené zemi stále výkonnější zbraně, kdežto Rusko působí čím dál tím větší zkázu.

Dokud jsou obě strany odhodlané porazit tu druhou a neváhají kvůli tomu sahat hluboko do svých zbraňových rezerv, další eskalace se zdá být v podstatě nevyhnutelná.

Spojené státy a jejich spojenci by Ukrajině určitě měli dál poskytovat vojenský materiál, který země potřebuje, nepochybují autoři komentáře. Měli by ale také – v těsné součinnosti s Kyjevem – začít otvírat kanály pro komunikaci s Ruskem.

Cílem by podle amerických expertů mělo být uzavření příměří, i když se to z dnešního pohledu jeví jako těžko dosažitelná meta.

Zahájit jednání v době, kdy zuří boje, bude politicky riskantní a neobejde se to bez nemalého diplomatického úsilí, obzvláště vůči Ukrajině. Úspěch je navíc krajně nejistý.

Rozhovory ale můžou ukázat cestu ke kompromisu a pomoct najít únikovou cestu ze spirály. Jinak by válka mohla vést až k přímému konfliktu mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí, obávají se Charap a Shapiro.

Nepřijatelná porážka, nepřijatelné vítězství

Problém není v tom, že by snad Západ neměl Ukrajině dodávat některé typy zbraní, jak se o tom někdy diskutuje. Podle expertů je to mnohem prozaičtější – pokud Západ poskytne Ukrajině takovou podporu, s jejíž pomocí by zastavila ruský postup, pro Moskvu to bude znamenat nepřijatelnou porážku. Stejně tak je pro Západ nepřijatelné vítězství Ruska.

Pokud by Rusko na Ukrajině dál postupovalo, západní spojenci by poslali Ukrajině víc zbraní. Kdyby tato výzbroj ukrajinským silám umožnila situaci na frontě zvrátit, Moskvu by to pravděpodobně donutilo zdvojnásobit své úsilí.

V případě reálné hrozby porážky by pak Kreml mohl začít uvažovat o přímých útocích proti NATO. Jinými slovy řečeno zatím neexistuje žádné, oboustranně přijatelné východisko. Rozhovory by přinejmenším pomohly zjistit, jaké kompromisy by takové řešení umožnily.

Hlavním motorem eskalace je odhodlání jak Západu, tak Ruska udělat pro vítězství na Ukrajině cokoliv, co bude potřeba. Západní představitelé by si měli uvědomit, že jejich cíle jsou naprosto nekompatibilní s cíli Kremlu. Opatrnost při dávkování vojenské podporu Ukrajině je sice rozumná, ale nejspíš se mine účinkem.

Jak se dostat ze spirály

Jenom tím, že Ukrajině poskytneme víc a lepších zbraní, se pravděpodobně situaci vyřešit nepodaří. Je jasné, že západní zbraně umožnily ukrajinské armádě obstát na bojišti. Rusové ale už ukázali, že aby zvítězili nebo přinejmenším neprohráli, jsou ochotní nasadit jakékoliv množství zdrojů a nezastaví se před sebevětší zkázou.

Jsme svědky klasické spirály, ve které jedna strana cítí nutnost přidat ve chvíli, kdy začíná mít druhá strana navrch. Nejlepším způsobem, jak předejít tomu, aby se nám tato dynamika vymknula z rukou, je začít komunikovat dřív, než bude příliš pozdě, uzavírají svůj komentář na stránkách amerického deníku New York Times experti Samuel Charap a Jeremy Shapiro.

X X X

Střelba i blokáda hranice. Kosovo pod tlakem odkládá platnost nových omezení pro Srby

Mezi Srbskem a Kosovem opět roste napětí. Kosovská vláda totiž chtěla pro Srby zavést nová pravidla pro vstup na své území. Ta se týkají dokladů totožnosti a registračních značek. Kosovští Srbové reagovali blokádou silnic poblíž hraničních přechodů. Místy se ozývala i střelba. Kosovo nakonec plánované nařízení o měsíc odložilo.

Jarině a Brňak. Právě silnice poblíž těchto dvou klíčových hraničních přechodů se rozhodli etničtí Srbové zablokovat. V noci se tam ozývala i střelba.

Kosované chtějí, aby Srbové při cestě na jejich území žádali o speciální doklady. Ty mají mít jen omezenou platnost – devadesát dní. Kromě toho má vstoupit v účinnost i nové nařízení týkající se registračních značek aut. „Ještě jsme ani nezačali vymáhat vstupní a výstupní dokumenty na hranicích a ilegální srbské struktury na severu začaly s blokádami silnic a střelbou,“ reagoval na vyhrocení situace kosovský premiér Albin Kurti.

Vzhledem k srbské reakci se rozhodla kosovská vláda nová pravidla o měsíc odložit. Podmínkou Prištiny je ale odstranění všech barikád a plné obnovení svobody pohybu.

Odložení platnosti nových pravidel potěšilo i šéfa unijní diplomacie Josepa Borrela. „Vítáme rozhodnutí Kosova nařízení odložit na 1. září. Očekáváme, že všechny blokády budou okamžitě odstraněny,“ poznamenal.

Podle Kosova jde o reciproční opatření. Vozy s kosovskou značkou si při příjezdu na srbské území musí také zařídit novou registraci. Srbsko totiž – na rozdíl od většiny států Evropské unie – neuznává nezávislost Kosova. „Chceme mír, ale rovnou vám říkám: Nevzdáme se. Srbsko zvítězí,“ řekl ke konfliktu srbský prezident Aleksandar Vučić.

Kosovo vyhlásilo svou samostatnost na Srbsku v roce 2008. Tu od té doby uznalo celkem 98 ze 193 členských států OSN. U hranic se Srbskem jsou i nadále připravena vojenská vozidla. Situaci monitoruje také NATO. To má v Kosovu zhruba 3 800 vojáků , mezi nimi i osm Čechů.

X X X

Jako Irák a Kosovo. Německý ministr přirovnal ruskou agresi k akcím USA, čelí tvrdé kritice

V tvrdý politický střet eskaluje pohled ministra dopravy německé spolkové země Bádensko-Württembersko Winfrieda Hermann na situaci kolem ruské okupace a agrese na Ukrajině. Porovnává ji s americkými vojenskými zásahy v Iráku, bývalé Jugoslávii či Afghánistánu. Sklidil za to kritiku od koaličních partnerů v zemské vládě.

„Rusko jako zlá mocnost, která prosazuje své zájmy silou.“ Tak citovala německá televizní stanice SWR na svých internetových stránkách z dokumentu ministra dopravy Hermanna (Zelení). Ten varoval v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině před příliš jednostranným pohledem na roli Ruska a Západu. „Vojenské konflikty a válečné angažmá v posledních 30 letech neopravňují k představě, že pouze Rusko bylo ‚bojovné a zlé‘, když opakovaně prosazovalo své zájmy vojenskou silou,“ napsal Hermann ve své práci o válce, kterou má k dispozici Německá tisková agentura.

 „Od zániku Sovětského svazu vede Rusko brutální války v rozporu s mezinárodním právem a prokazatelně páchá válečné zločiny v údajně ruských zájmových oblastech, například v Čečensku, Gruzii a Sýrii,“ pokračoval Hermann.

 A svůj pohled a varování před jednostranným odsuzování vysvětloval v dokumentu slovy: „USA, podporované jednotlivými státy NATO, jako jsou Francie, Velká Británie a Německo, však ve stejném období dvakrát zasáhly v Iráku, Jugoslávii, Kosovu, Afghánistánu. A to soustředěnou vojenskou silou a částečně i v rozporu s mezinárodním právem. Americké intervence přinesly především mnoho zkázy namísto míru a demokracie.“

Hermann zároveň kritizoval „promarněné příležitosti k míru“ po zániku Sovětského svazu a Varšavské smlouvy. „Šance na novou bezpečnostní architekturu s kontrolou zbrojení a odzbrojením, která by zohledňovala i zájmy bývalých sovětských států a Ruska, byla promarněna ve prospěch rozšíření NATO na východ,“ doplnil Hermann.

Podle SWR jde o pacifistu, který patří k levému spektru německých Zelených. Upozorňuje, že politika, zejména zahraniční a bezpečnostní, by se neměla řídit především emocemi.

Ve svém elaborátu se ptal, zda dodávky zbraní ze Západu skutečně ukončují válku, nebo spíše prodlužují násilný konflikt. „Nakonec musí být mírová smlouva uzavřena i s Ruskem bez ohledu na to, jakých válečných zločinů se dopustilo. To je hořká, nevyhnutelná pravda,“ zdůraznil politik.

Nepochopitelné výroky, varují ostatní

Šéf zemské parlamentní frakce Svobodných (FDP) Hans-Ulrich Rülke zeleného politika ostře kritizoval. „Jsem zděšený posledními výroky amatérského zahraničněpolitického experta Winfrieda Hermanna, který se projevil jako Putinův pochop,“ uvedl pro SWR a žádal, aby předseda vlády Bádenska-Württemberska Winfried Kretschmann (Zelení) okamžitě zasáhl: „Když člen zemské vlády relativizuje Putinovu zločinnou útočnou válku, velmi to poškozuje pověst Bádenska-Württemberska. Kretschmann musí jasně říci, že toto není stanovisko státní vlády.“

 Kritika zazněla také od koaličního partnera CDU (křesťanští demokraté). Generální tajemnice Isabell Huberová uvedla, že Hermann působí špatným dojmem. „Že by Rusko mělo skutečný zájem na mírových jednáních, nelze předpokládat, spíše naopak,“ uvedla. Útok na Ukrajinu podle ní navazoval na dlouhodobější plán, jehož jediným cílem bylo zničení ukrajinského státu. „Je opravdu nepochopitelné, když se člen zemské vlády vyjadřuje v současné situaci takto relativizujícím způsobem,“ uzavřela Huberová.

X X X

 Nezavírejte jaderné elektrárny, budeme mít problémy, vyzývají němečtí profesoři

Změna klimatu a energetická krize přiměly mnoho zemí k úvahám o větším využívání jaderné energie. Německo je ale zvláštním případem. Přestože nedisponuje významným množstvím stálých a stabilních zdrojů energie, s výjimkou uhlí a plynu, které však poškozují klima, chce na konci roku odstavit poslední jaderné elektrárny a vsadit na kolísavou větrnou a solární energii. Skupina dvaceti profesorů německých univerzit nyní prosazuje návrat k jádru.

Ve své „Stuttgartské deklaraci“, kterou vědci plánují podle deníku Welt brzy zveřejnit, požadují, aby „vláda zrušila konec konce jaderné energetiky“ a aby byl zajištěn další provoz německých jaderných elektráren jako třetího pilíře ochrany klimatu vedle solární a větrné energetiky.

 V Německu stále ještě „dosluhují“ poslední tři jaderné elektrárny. Isar 2 v bavorském Essenbachu, sto kilometrů od českých hranic, Neckarwestheim 2 ve stejnojmenném městě ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko a Emsland v Lingenu v Dolním Sasku na severozápadě země poblíž hranic s Nizozemskem. Všechny by měly podle původních plánů ukončit výrobu energie do konce roku 2022.

„Požadujeme okamžité zrušení paragrafů o postupném ukončení jaderné energetiky a přezkoumání povolení k provozu z hlediska bezpečnosti, aby mohly německé jaderné elektrárny pokračovat v provozu,“ píší vědci v prohlášení, které má list k dispozici, a varují: „Jednostranným zaměřením na solární, větrnou energii a zemní plyn se Německo dostalo do energetické tísně.“

Svou deklaraci chtějí zaslat petičnímu výboru Spolkového sněmu, který by ho měl zveřejnit a dát k podpisu široké veřejnosti. Pokud se sejde alespoň 50 tisíc podporovatelů, mohou univerzitní profesoři v souladu se zákonným postupem vysvětlit své požadavky ve výboru Spolkového sněmu.

Ohrožení konkurenceschopnosti a prosperity

Odborníci se bojí hospodářských problémů způsobených ukončením jaderné energetiky. „Rostoucí ceny energie a klesající bezpečnost dodávek ohrožují konkurenceschopnost a prosperitu. Dodržení odstoupení od jaderné energetiky by zbrzdilo ochranu klimatu, protože k zajištění dodávek energie by bylo zapotřebí uhlí,“ vysvětlují.

 Přidávají se k nim i další vědci, tvrdí iniciátor prohlášení André Thess, profesor skladování energie na univerzitě ve Stuttgartu. „Ve vědecké komunitě panuje stále širší shoda, že Německo nesmí nadále ignorovat prohlášení Mezivládního panelu pro změnu klimatu o jaderné energii jako technologie na ochranu klimatu,“ popisuje Thess v rozhovoru pro Welt.

Mezivládní panel pro změnu klimatu zdůraznil, že jaderná elektrárny vyrábějí energii bez emisí CO2, které by oteplovaly klima. Také Evropská unie řadí jadernou energii mezi udržitelné zdroje energie.

Jaderné elektrárny navíc nevyžadují mnoho prostoru, takže se na rozdíl od větrných a slunečních elektráren téměř nedostávají do konfliktu s ochranou přírody, druhů a krajiny. Nedávný průzkum v německých médiích však prokázal, že tamní jaderná energetika měla od 70. let minulého století na rozdíl od jiných zemí těžší postavení.

Protijaderné hnutí v Německu zesílilo po roce 2011, kdy došlo k havárii v japonské jaderné elektrárně Fukušima. Vláda tehdejší kancléřky Angely Merkelové poté rozhodla, že se Německo od jaderné energie „odkloní“. Aktivní byli a jsou především zástupci Strany zelených, kteří se stále obávají rizika uvolněného radioaktivního záření a neexistence konečného úložiště starých palivových tyčí.

Německá transformace je v počátcích

Na jadernou energii však nadále spoléhají Japonsko a Ukrajina, ačkoli se právě v těchto zemích staly dvě vážné jaderné havárie v elektrárnách starého typu. Ukrajinský Černobyl „vybouchl“ 26. dubna 1986. A první konečná úložiště jaderného odpadu budou uvedena do provozu ve Finsku a Švédsku

„Německá transformace zásobování energií je stále v počátcích, je složitá, nákladná, technologicky nevyzrálá a charakterizovaná ideologií,“ uzavírají němečtí univerzitní profesoři poselství k vládě kancléře Olafa Scholze.

X X X

 Vysněné zaměstnání v krizi? Úředník EU. Kromě platu dostává enormní přídavky skoro na vše

Nejenže se zaměstnanci Evropské unie – jejích institucí, komise, parlamentu nebo rady – mohou těšit na automatické více než osmiprocentní navýšení platů kvůli inflaci, mnoho z nich pobírá i další přídavky. A to v takových výších, které jsou pro obyčejné občany EU prakticky nedostupné.

Úředníci, kteří žijí a pracují v bruselském sídle EU, mají kromě každoročně valorizovaných platů nárok také na denní příspěvky. Ty činí 37,26 eur, v přepočtu 915 korun. Za 21 pracovních dnů v měsíci je to 782 eur (19 210 korun). Pokud zaměstnanci pobývají v Belgii s rodinami, polepší si o dalších devět eur denně a příspěvek vzroste na téměř 24 tisíc korun za měsíc.

 Evropské úřady jsou výrazně štědřejší než členské země také v zaopatření dětí svých pracovnic a pracovníků. Přídavek na dítě dělá měsíčně 439,54 eur (10 790 korun). Jak připomíná německý list Bild, který přehled podpor evropským úředníkům sestavil, je dvakrát vyšší než v Německu, kde dosahuje 219 eur na dítě (5 376 korun).

Sto sedm eur (2 626 korun) měsíčně vyplácejí evropské instituce jako „podporu“ na vzdělávání dětí zaměstnanců. Existuje také příspěvek na domácnost pro vdané úřednice a ženaté úředníky – 215 eur (5 278 korun). Zajímavostí je příspěvek na zařízení bydlení. Jednorázově se vyplácí 1 315,28 eur (32 290 korun).

V záplavě podpor evropských úředníků, kteří jsou placení z daní všech občanů EU, proto ani nepřekvapí příspěvek za práci v zahraničí. Vyslaní státní zaměstnanci získají minimálně 596,18 eur (14 636 korun) měsíčně.

Desítky tisíc korun navíc

Součet příspěvků a přídavků pro čtyřčlennou rodinu pracovnice či pracovníka evropských institucí se dvěma nezletilými školou povinnými dětmi činí minimálně 2 864,46 eur měsíčně, v přepočtu 70 323 korun.

Medián platů v Česku vyčíslil statistický úřad za červen 2022 na 32 tisíc korun hrubého.

Po zveřejnění očekávaného zvýšení platů 60 tisícům zaměstnanců evropských orgánů přišla v členských zemích a z řad diplomatů první vlna bouře. Druhá se dá očekávat vzápětí, což naznačil finanční expert německé vládní strany Svobodných (FDP) Frank Schäffler když v rozhovoru pro Bild uvedl: „Po všech těchto nových informacích požadujeme od Bruselu signál umírněnosti. Pokud Evropská centrální banka dělá příliš málo proti inflaci, pak by alespoň byrokraté EU neměli podněcovat mzdovou cenovou spirálu.“

X X X

Pelosiová přiletí na Tchaj-wan v úterý, píší média. USA posílají lodě a letadla

Předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová pravděpodobně v úterý večer přiletí na Tchaj-wan a následující den se setká s prezidentkou ostrova Cchaj Jing-wen, tvrdí japonská agentura Kjódó. Podle serveru Nikkei Asia USA přesouvají část svých sil, včetně letadlových lodí a velkých letadel, blíže k ostrovu.

 Bílý dům uvedl, že Pelosiová nepotvrdila žádný plán cesty na Tchaj-wan. Její případná návštěva ostrova by „nezměnila status quo, ani politiku Spojených států vůči Tchaj-wanu,“ podotkl mluvčí americké rady pro národní bezpečnost Bílého domu John Kirby. Ministr zahraničí Antony Blinken řekl, že vláda neví, jestli Pelosiová ostrov navštíví, jde o její rozhodnutí a „Peking by měl být zodpovědný a nevyvolávat eskalaci“.

Vyjádření z nejvyšších míst americké politiky přišla poté, co stanice CNN s odvoláním na zdroj z tchajwanské vlády a „vysoce postavený americký zdroj obeznámený se situací“ uvedla, že Pelosiová navštíví Tchaj-wan po zastávce v Malajsii. Přesné datum cesty Pelosiové zatím americké zdroje neuvedly, návštěva bude ale pravděpodobně trvat „hodiny, ne dny“, dodala CNN.

Pelosiová v pondělí přiletěla do Singapuru. Japonská agentura Kjódó s odkazem na tchajwanská média uvedla, že předsedkyně přiletí na ostrov v úterý večer a následující den se setká s prezidentkou Cchaj Jing-wen.

USA posílají k Tchaj-wanu lodě

Podle Nikkei Asia v blízkosti ostrova nyní operuje letadlová loď USS Ronald Reagan, jež se nachází v Jihočínském moři, a obojživelné útočné lodě USS Tripoli a USS America, které jsou primárně nasazené u Japonska. Další válečná plavidla jsou v případě potřeby připravena u Havaje.

Webové stránky zaměřující se na sledování letů do oblasti dále zaznamenaly dvě vojenské dopravní letadla HC-130J Combat King II. Byla doprovázena několika letadly na doplňování paliva.

Šéf amerického sboru náčelníků štábů Mark Milley už dříve uvedl, že armáda zajistí bezpečí Pelosiové. Podle něj se Pentagon vždy staral o to, aby členům Kongresu na jejich zahraničních cestách nic nehrozilo. Neupřesnil ale, jaké kroky armáda podnikne.

Čínské hrozby

Spekulace, že se Pelosiová zastaví na Tchaj-wanu, vyvolaly opakovaná varování ze strany Číny. Peking v pondělí prohlásil, že čínská armáda nebude nečinně přihlížet, pokud Pelosiová ostrov navštíví. „Bylo by to hrubé zasahování do vnitřních záležitostí Číny,“ uvedl mluvčí čínského ministerstva zahraničí Čao Li-ťien a varoval, že by situace vedla k velmi vážným následkům.

Podle tiskového prohlášení, které v neděli vydala kancelář Pelosiové, zavítá šéfka Sněmovny reprezentantů při své asijské cestě do čtyř zemí – Singapuru, Malajsie, Jižní Koreje a Japonska. Tchaj-wan nezmiňuje.

Čína v posledních dnech opakovaně varovala Spojené státy před následky, pokud se šéfka dolní komory amerického Kongresu rozhodne Tchaj-wan navštívit. Pelosiová by se stala nejvýše postaveným americkým činitelem, který by takovou návštěvu podnikl od začátku století.

Čína demokratický Tchaj-wan považuje za svou nedílnou součást a hrozí mu vojenským zásahem v případě vyhlášení nezávislosti. Peking dlouhodobě upozorňuje ostatní státy, aby nejednaly s tchajwanskými činiteli, a nebudily tak zdání, že uznávají samostatnost ostrova.

Washington udržuje oficiální diplomatické vztahy pouze s Pekingem, zatímco oficiální vztahy s Tchaj-pejí přerušil v roce 1979. S Tchaj-wanem mají ale Spojené státy čilé neoficiální styky a nadále mu dodávají zbraně. Tvrdí, že tak činí proto, aby mu pomohly udržet obranyschopnost.

X X X

Nástupce bin Ládina je po smrti. Zemřel při americkém útoku v Afghanistánu, píší média

První muž teroristické organizace Al-Káida Ajman az-Zaváhirí zemřel během útoku USA v Afghánistánu, informuje britská televize Sky News. Podle americké stanice CNN šlo o útok drony, agentura Reuters informuje o akci CIA. 71letý Zaváhirí byl osobním lékařem Usámy bin Ládina. Po jeho smrti v roce 2011 se stal tváří militantní islamistické organizace.

„Má se za to, že lídr Al-Káidy Ajman az-Zaváhirí, který nastoupil po Usámovi bin Ládinovi, zemřel o víkendu během útoku USA v Afghánistánu,“ napsala stanice na svém twitterovém účtu. Al-Káida stála za teroristickými útoky 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu.

„O víkendu provedly Spojené státy protiteroristickou operaci proti důležitému cíli v řadách Al-Káidy v Afghanistánu. Operace byla úspěšná a obešla se bez civilních obětí,“ cituje CNN seniorního úředníka americké administrativy. Podle stanice mělo jít o útok drony.

Agentury Reuters doplňuje, že mělo jít o akci CIA. Smrt Zaváhirího označila za největší ránu pro militantní skupinu od smrti bin Ládina v roce 2011.

Americká vláda zatím informace médií nepotvrdila. Prezident Joe Biden ale promluví o „vydařené protiteroristické operaci“ proti Al-Káidě v půl osmé večer amerického času (cca 1:30 českého času). Biden nepromluví na standardní tiskové konferenci, protože je znovu pozitivní na covid. Promluví proto z balkonu Modrého pokoje Bílého domu.

Zaváhirí pocházel podle The New York Times z významné egyptské rodiny. Jeho dědeček byl imámem na univerzitě Al-Azhar v Káhiře. Jeho prastrýc byl zase prvním tajemníkem Arabské ligy.

Na informaci vedoucí k přímému dopadení nového šéfa Al-Káidy byla vypsána odměna 25 milionů dolarů (přes půl miliardy korun). Zpráva OSN z června 2021 naznačovala, že se měl nacházet kolem hranic Afghánistánu a Pákistánu a že mohl být už příliš slabý na to, aby byl využíván k propagandě.

X X X

Ombudsman Křeček: Instituci, která by občany kárala za to, že žijí podle svého, lidé nepotřebují

 Netušil jsem, že se něčeho takového dožiju, komentuje veřejný ochránce práv Stanislav Křeček výroky soudkyně Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Kateřiny Šimáčkové. Ta uvedla, že na funkci ombudsmana měla ČR přesvědčivější kandidáty. Vzdělávání Romů v sobě podle něho obsahuje morální dilema. Bez účasti Romů řešení není, radikální postup je nemožný. Usnesení Senátu k lepšímu soužití v obcích nevede, uvádí ombudsman v rozhovoru pro Českou justici.

Aktuálně jste oslovil obce s upozorněním, že odmítání stejných služeb, zejména ubytování, Romům z Ukrajiny stejně jako jiným Ukrajincům, kterým český stát poskytuje mezinárodní ochranu, tedy ubytování, sociální dávky, zdravotní pojištění a vzdělávání dětí, je čistý akt diskriminace podle antidiskriminačního zákona. Obcím jste nabídl i pomoc. Máte na dopis nějaký ohlas? Existují už s tímto soužitím nějaké zkušenosti? Kromě Romů z Ukrajiny jste se zastal i starostů, se kterými nikdo nejednal o tom, že do státních objektů na území jejich obcí stát nastěhuje až stovky ukrajinských Romů.

Upozornění, které jsme zaslali obcím, bylo spíše vzato na vědomí, než aby na něj byl nějaký písemný ohlas. Náš antidiskriminační zákon je založen na myšlence, že s nikým nesmí být zacházeno odlišně pro jeho věk, národnost, sexuální orientaci, světový názor, pohlaví, nebo pro příslušnost k dalším skupinám, chráněných antidiskriminačním zákonem. Pokud by tedy některá obec oznámila, že neposkytne ochranu Romům z Ukrajiny, tedy právě jen z toho důvodu že jde o Romy, dopouštěla by se zjevně diskriminačního jednání. Ale jak už to u takových diskriminačních kauz bývá, je to mnohem složitější. Obce, ale ani občané, si tehdy příliš nevěděli rady s velkou skupinou osob s obtížnou možností komunikace, bez obvyklých hygienických návyků, s omezenou gramotností, vyžadujících společné ubytování a s odhodláním setrvat tam, kde se právě nachází bez ohledu na cokoliv. Přidáme-li k tomu ještě obtížnou identifikaci z různých dokladů a s požadavkem nikoliv na pomoc uprchlíkům v nouzi, ale o výplatu velkoryse poskytované sociální dávky je zřejmé, že hovořit pouze o diskriminačním chování kohokoliv je přinejmenším nespravedlivé. To ovšem nezabránilo tomu, aby nálepkou diskriminátora byl těmi, kteří za nic neodpovídají a nic řešit nemusí, označen kde kdo, včetně hejtmanů a starostů. Ti měli řešit to, s čím si ani stát příliš nevěděl rady. Ostatně, kde je těmto uprchlíkům, jejichž pobyt zde provázelo takové vzrušení, dnes konec?

ČR je už patnáctým rokem pod mezinárodní kontrolou Výboru ministrů Rady Evropy kvůli případu D.H. v. ČR, poté, co byla v roce 2007 Evropským soudem pro lidská práva Česká republika odsouzena za umísťování Romů do zvláštních škol. V aktuální zprávě o diskriminaci Romů jste upozornil, že Výbor ministrů pracuje s mylnými čísly. Skutečný počet romských žáků ve zvláštních školách byl loni 25,3, přičemž počet všech romských školáků činí necelá čtyři procenta. To je negativní, nikoli pozitivní vývoj, jak byli přesvědčeni ministři zahraničí ve Výboru ministrů. Uvádíte, že je to znepokojující. Upozornil jste na tuto chybu Radu Evropy? Další hodnocení mělo být nyní v červnu.

Česká justice o dohledu nad ČR kvůli případu D.H. v. ČR informovala už v roce 2018 zde a v roce 2019 zde, kdy se zjistilo, že zavedená inkluze počty mentálně postižených Romů nesnížila.

S velkou nevolí přihlížím tomu, že již 15 let je ČR v tomto tématu sledována a stále není problém vyřešen. Doposud není zveřejněn výsledek červeného jednání Výboru ministrů. Jakmile bude jejich další hodnocení zveřejněno, seznámím se s ním a naplánují další kroky, které jako ombudsman mohu v dané věci učinit.
Naše poznatky v této věci byly uveřejněny v monitorovací zprávě za rok 2021 nazvané „Naplňování práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací“. Podíl romských žáků v základních školách by tehdy 3,6%  a z toho plných 25,3% bylo vzděláváno se sníženými nároky na výstupy ve vzdělávání z důvodů lehkého mentálního postižení. To je vysoký podíl, ale jde o odborný problém a nemyslím že do jeho řešení by mělo být zasahováno ať již z důvodů politických, ideových nebo z důvodů politické korektnosti.

Výchova dětí přicházejících z romského prostředí je součástí celého problému soužití všech občanů v naší republice a řekl bych, že jedním z nejzákladnějších, nejviditelnějších a – proč to nepřiznat – i nejostudnějších. A nejobtížněji řešitelný.

Když jsme u Evropského soudu pro lidská práva, za spory s vaší zástupkyní Monikou Šimůnkovou vás zkritizovala soudkyně ESLP zvolená za ČR Kateřina Šimáčková. Tvrdí, že lepším ombudsmanem než vy, by byla Eliška Wagnerová nebo současný zmocněnec vlády pro ESLP Vít Šorm, který hájí práva našeho státu. Tím ovšem vaše stanoviska diskvalifikuje. Budete to ve Štrasburku nějak uvádět na pravou míru?

Netušil jsem, že se něčeho takového vůbec dožiji. Tento rozhovor vzbudil pozornost i v zahraničí a byl jsem několika evropskými autoritami vyzván, abych na něj, a to i na evropské úrovni, reagoval. Takový projev nezdrženlivosti a zřetelné stranickosti soudce se jen tak nevidí. Soudce ESLP musí být v očích všech osob, které se s důvěrou na ESLP obracejí, nestrannou a nezávislou osobností. Vyjadřovat by se měl především svými rozhodnutími anebo disentními stanovisky, popřípadě vysoce odbornými komentáři či úvahami. Při veřejných rozhovorech by měl zachovávat nejvyšší míru zdrženlivosti. Soudce by se měl při výkonu funkce i v osobním životě vždy chovat způsobem, který neohrožuje důvěru odborné i laické veřejnosti. Musí se vyvarovat chování, které by mohlo vést k jeho vyloučení z projednávané věci. Soudce by měl být zdrženlivý při veřejném vyjadřování politických názorů, kam jistě můžeme zařadit vámi zmíněnou kritiku zákonodárného sboru, který vybírá z kandidátů na ombudsmana.

V opačném případě pak každý soudce svou nezdrženlivostí na veřejnost působí jako osoba, která není nestranná, ale ani nezávislá, neboť má zapotřebí vyzdvihovat schopnosti některých osob a jiné znevažovat. Soudkyně Šimáčková veřejně obecně chválí vládního zmocněnce před ESLP, tedy jednu ze stran případného sporu a dává tak bezesporu najevo, že druhá strana sporu, tedy osoby, které se na ESLP obracejí, mají velmi ztíženou šanci na úspěch. Toto, dle mého názoru, úlohou soudce ESLP není a ani nemůže být.

Pokoušet se o snižování autority ombudsmana není o nic menší problém. Základní směřování jak Veřejného ochránce práv, tak Evropského soudu pro lidská práva je obdobné, to znamená ochranu osob před zásahy státní moci, především v oblasti mezinárodně i národně zaručených práv a základních svobod. Toto obdobné směřování je v praxi vyjádřeno např. tím, že v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva jsou pravidelně citována vyjádření jak mezinárodních, tak národních ombudsmanů k problematice ochrany lidských práv a základních svobod. Je naprosto logické, že soudci Evropského soudu pro lidská práva na straně jedné a mezinárodní či národní ombudsmani na straně druhé se vůči sobě chovají vesměs korektně se zachováním potřebné úcty, a to především na veřejnosti. V opačném případě by byla ohrožena důvěra občanů členských států Rady Evropy nejen k národním a mezinárodním ombudsmanům, ale i k Evropskému soudu pro lidská práva. Velmi lituji toho, co se v této souvislosti stalo, ale svoji představu o právním státě bychom si neměli nechat od nikoho vzít.

X Vraťme se k té rozsáhlé a velmi podrobné zprávě o diskriminaci Romů v České republice. Zpráva „natvrdo“ popisuje segregaci dětí ve školách, na které se podílejí školy i rodiče. Zohledňuje pokusy měnit metodiku tak, aby zvláštní chování dítěte z romské rodiny nebylo označováno za mentální postižení. Upozorňuje na anticiganismus v bydlení, jak zaznělo na letošním fóru k případu D.H. v. ČR. Vy sám uvádíte, že jste se v tématu vzdělávání Romů angažoval loni nejvíce. Nacházíte jako ombudsman a právník vůbec nějaké východisko z tohoto setrvale neblahého stavu?

Situace některých Romů u nás je jistě problémem, ale nějak nenacházíme shodu na tom, zda jde o problém morální, kulturní, ekonomický, legislativní či participační. Jedno se mi zdá být jisté. Třicet let řešíme integraci Romů na různých úrovních. Od roku 2001 máme Radu vlády pro záležitosti romské menšiny, její předchůdkyní byla od roku 1997 Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity. Existuje celá řada neziskových a osvětových organizací. Jedná se o citlivé téma. Chtěl bych poukázat i na statistiku. K romské národnosti se během loňského sčítání lidu přihlásilo celkem 21 691 obyvatel. Výhradně k Romské národnosti se přihlásilo 4 458 osob. Většina osob (17 233) uvedla v kombinaci s jinou národností, například romská a česká, romská a moravská atp. Nechci zde opakovat již mnou mnohokráte napsané a řečené, ale jsem hluboce přesvědčen, že problémy je možné vyřešit jen participací dotčených na řešení problému a ne jen poukazování na diskriminaci.  Teda, aby sami předkládali návrhy jak řešit jejich např. bytovou situaci, zaměstnávání, přípravu dětí na školu a chování dětí ve škole a mnoho dalšího. Nic takového jsem nikdy neslyšel a spíše naopak: jsem obviňován z toho, že chci, aby Romové zůstávali bez pomoci. Tak to určitě není, ale chybí nám vědomí, že bez aktivní účasti Romů tento náš morální problém nevyřešíme.

Nemyslím si, že existuje něco jako „romský školák“ a nemyslím si, že hlavním problémem je zde snaha o diskriminaci.  Ale pokud do školy přichází dítě, které dosud nevidělo knihu, nemá ani tu nejmenší přípravu  z domova, nezná čas nebo barvy, pak je zde velký problém. A to bez ohledu na to, z jakého etnika přichází. Samozřejmě za to to dítě nemůže, ale obviňováním školských orgánů, obcí, nebo dokonce rodičů ostatních dětí z diskriminace to nevyřešíme. Ale jsme toho vůbec schopni? Obávám se, že jakékoliv radikálnější řešení by natolik zasáhlo do rodičovských práv, že si to za současné právní úrovně evropských států nemůžeme dovolit. A tak vymýšlíme  modely inkluze a předškolního vzdělávání a přihlížíme segregaci škol, rostoucímu počtu dětí bez základního vzdělání, dětským „gangům“ obtěžující spoluobčany  a mnoha dalším dokladům toho, že si uvědomujeme, že je něco špatně, ale přesně nevíme, co s tím máme dělat.

x  Na konci června 25 senátorů odhlasovalo, že vaše výroky ohledně znepokojivé reality života Romů v ČR jsou předsudečné a mohou odrazovat diskriminované osoby od podání stížnosti do vašich rukou. Hovořil jste s nimi o tom?

Tato „většina“ to odhlasovala po té, co vzala na vědomí moji zprávu o činnosti ochránce za minulý rok. Chápu, že by bylo nezvyklé zařadit na program schůze Senátu „Hodnocení výroků Stanislava Křečka“,  ale snad se nedočkáme toto, aby při projednávání situace např. v dopravě byly následně projednány statusy ministra dopravy na facebooku. Mám s celou řadou senátorů, zejména s těmi, kteří se starají o život v obcích, velmi dobrý vztah a ti si rozhodně nemyslí, že by mojí snahou bylo něco jiného než zřetelně a pravdivě popsat situaci, se kterou se mnozí občané denně setkávají. Oni musí řešit praktické kroky dotýkající se soužití všech obyvatel obce i tam, kde  představy o tomto soužití jsou od různých skupin občanů odlišné. Ztráta kontaktu se životem obyčejných lidí, s realitou života v obcích, pak u řady politiků vede k ideologicky podmíněným představám, k obviňování druhých z předsudečnosti a diskriminace a ve svém důsledku pak k fatálnímu rozdělování společnosti.

Snažím se upoutat pozornost nejen veřejnosti, ale i politiků k těmto problémům a usnesení zmíněného Senátu je jen jeden z mnoha ohlasů. S názory veřejnosti se lze seznámit na sociálních sítích. Rozhodně z toho nemám radost. Hledám nikoliv souhlas se svými názory, ale cestu k praktickým krokům činícím život v mnoha  obcích snesitelnější. Obávám se, že ono usnesení Senátu cestou k tomuto cíli není.

x Co se týče českých politiků, už v roce 2019 jste z pozice místoombudsmana apeloval na plnění tzv. pařížských principů. V tom se ztotožňujete s poslední zprávou Evropské komise o stavu právního státu v ČR, která dává naší zemi stejné doporučení. Jde o splnění rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1993, podle které mají národní státy ustavit čistě lidsko-právní instituci, což český úřad veřejného ochránce práv není. Váš tři roky starý závěr říká, že je nutné založit instituci k ochraně lidských práv nově a mimo úřad ombudsmana, který plní ze zákona jiné úkoly. Učinil jste od té doby v této věci nějaké kroky? Činí tyto kroky poslanci a senátoři?

Jedním z problémů současného zákona o veřejném ochránci práv byla skutečnost, že byl zřízen dříve než ona národní lidskoprávní instituce na ochranu lidských práv. Proto stále dochází k zaměňování našeho úřadu za tuto instituci – i v oficiální komunikaci jsem někdy označován jako „veřejný ochránce lidských práv“- a když se pokusím toto nedorozumění napravit, jsem obviňován z toho, že lidská práva nechci hájit. V nedávných týdnech jsem se o takovém obviňování doslech i od lidí, od kterých bych to nečekal.

NHRI (National Human Rights Institution – Národní lidskoprávní instituce) bychom asi měli ustavit, ať jako samostatnou instituci nebo – obdobně jako dětského ombudsmana – jako součást našeho úřadu. Obávám se totiž, že za současné situace nebude v zákonodárných sborech nálada na zřizování nových institucí. Vztah mezi veřejným ochráncem práv a ochráncem lidských práv nebo dětským ombudsmanem by musel být ze zákona zcela jiný, než je dnešní neuspokojivý vztah mezi ochráncem a jeho zástupkyní podle současného zákona o veřejném ochránci práv. Potřeba jasně vymezených práv, kompetencí a povinností by byla nezbytná. Příkladů dobré spolupráce těchto institucí je ze zahraničí v tomto smyslu dostatek.

V současné době je v Poslanecké sněmovně předložen poslanecký návrh za zřízení dětského ombudsmana jako samostatné instituce, ale je zde i prosazován názor, že by se mělo jednat o vládní návrh takového zákona. My jsme, pokud jde o dětského ombudsmana, připraveni na obě varianty. Máme vyhotoven i vlastní návrh novely zákona o veřejném ochránci práv, který by toto společné fungování umožnil. Pokud jde o NHRI pak zatím jde jen o akademické úvahy o potřebě takové instituce, konkrétní návrhy a natož pak návrhy legislativní jsou zatím v nedohlednu. Vámi zmíněné „pařížské principy“ vyžadují velmi přísná kritéria na výběr kandidátů na tuto funkci a obávám se, že při dnešním stavu rozdělené společnosti bude výběr takové osobnosti obtížný. Termín „lidská práva“ patří totiž k těm, která jsou nejvíce zneužívána a z jejich nerespektování je obviňován kde kdo. A instituci, která by občany kárala za to, že kdekoho diskriminují, pokud chtějí žít podle zákona a podle svého a nechovají se dostatečně genderově vyváženě, obyčejní lidé asi nyní nepotřebují.

x Nemohu se závěrem nezeptat na váš spor s vaší zástupkyní Monikou Šimůnkovou. Mohl byste srozumitelně vysvětlit, oč jde?  Odebral jste ji mimo jiné agendu vězeňství nebo sociálních ústavů, tedy agendu obtížnou a velmi citlivou, která se týká lidí, jichž se takřka nikdo za stát nezastává. Tedy vězněných nebo starých či postižených bezmocných lidí v ústavech. Převzal jste tuto rozsáhlou a důležitou agendu vy sám? Jaké dáváte záruky, že jmenovaní lidé budou mít zastání?

Již jednou jsem se v tomto rozhovoru zmínil o některých problémech, které nám v praxi způsobují některá ustanovení zákona o veřejném ochránci práv. Dalším z nich je ustanovení o zástupci ochránce. Je sice navrhován a volen stejně jako ochránce, ale těmto stejným okolnostem volby neodpovídají další ustanovení zákona o jeho pravomocech. Nejsou totiž žádná. Zákonodárce počítal s tím, že zástupce nebude žádné pravomoci vykonávat, protože stanovil, že ochránce mu jen může některé své pravomoci svěřit.

Takové uspořádání vztahů ovšem vyžaduje, aby ochránce i jeho zástupce respektovali toto zákonné uspořádání, k čemuž v posledních dvou letech nedocházelo. V diskusích o tomto mém kroku bylo některými účelově zdůrazňováno, jak jsme byli oba stejně navrhováni a stejně voleni, ale podle mého názoru je důležitější ne jak, ale k čemu jsme byli zvoleni. Jeden jako ochránce, kterému zákon svěřil veškeré kompetence a jeho zástupce, kterému zákonodárce nesvěřil nic. O žádný „spor“ tedy mezi námi nešlo. Já jsem se jen rozhodl, že pravomoci, které jsem své zástupkyni dočasně svěřil, budu nadále vykonávat sám.

Důvody, které mne k tomu vedly, jsem vysvětlil a písemně doložil Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny a vzhledem k jejich přijatému usnesení (vzali bez dalšího na vědomí) myslím, že úspěšně. Choval jsem se v tomto smyslu mediálně velmi zdrženlivě – ač mne to někteří vytýkali, jakoby to byla slabost – protože nechci dále poškozovat profesionální kredit paní zástupkyně. Ale varoval jsem jí, že rozpoutá-li kolem tohoto, v podstatě administrativního opatření, mediální smršť, bude asi připomenuto její neslavné skončení ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva, kterou dříve zastávala. A obojí se, žel, stalo. Nejen mediální, ale i politické vzrušení, které bylo kolem této záležitosti rozpoutáno, je neuvěřitelné a nepochopitelné bez přihlédnutí ke stavu celé společnosti. Všechny své pravomoci vykonávám již nyní s odpovídající pozorností a s velkými zkušenostmi, které vzhledem k předchozímu působení jako zástupce dvou ombudsmanů  mám. A samozřejmě bych chtěl ujistit veřejnost, že veškeré agendě věnuji plnou péči a vyřizování podnětů stěžovatelů se změna nijak nedotkne.

Ale jedno bych rád na závěr našeho rozhovoru zdůraznil: myslím, že jak kauza „senátorská“ tak kauza zástupkyně ukázaly, že ombudsman nepodléhá ani politickému tlaku z nejvyšších míst, ani náladám části veřejnosti a zachová si svoji naprostou nezávislost. Irena Válová, ceskajustice.cz

X X X

Hasiči na stopě viníka ničivého požáru v Českém Švýcarsku. Už vědí, kde začalo hořet

Hledání viníka ničivého požáru v Českém Švýcarsku bude složité. Jak zjistil štáb CNN Prima NEWS, první kroky vyšetřovatelů zřejmě povedou na místo zvané Malinový důl. Tam svědci poprvé viděli plameny, které se pak rozšířily na území větší než tisíc hektarů.

Jako jeden z prvních oheň spatřil minulou neděli ráno strážce národního parku České Švýcarsko Václav Sojka. V té době už o něm věděli i hasiči, kteří se okamžitě vydali na místo. Plameny šlehaly z oblasti Malinový důl.

 „Už tehdy hlásili, že to bude něco většího. Potom jsem se přesunul s fotografickou technikou na kopec Kobylka, odkud byl ten požár dobře vidět, a zaznamenával jsem ty první okamžiky zásahu,“ popsal Sojka.

Turisté tam nelegálně kempují

Lokalita Malinový důl je jen kousek nad Hřenskem. Nedaleko je jedno z hlavních ohnisek požáru, který hasiči likvidují už devátý den. Podle správců parku je to místo, kam chodí turisté, kteří tam nelegálně přespávají pod skalními převisy. Místo je mimo hlavní značené turistické trasy a je na samotě.

„Je to nepochybně velká neukázněnost z jejich strany, protože kdyby respektovali značení turistických cest, tak by k této události nikdy nedošlo,“ říká starosta Hřenska Zdeněk Pánek (nestr., zvolen za STAN).

„Měli jsme signály, že tam někdo tábořil, ale nebyl to nějaký masový jev,“ popisuje mluvčí Správy Národního parku Ivan Salov. Najít místo vzniku požáru je pro vyšetřovatele nejdůležitější. Podstatné jsou třeba záběry z kamer či dronů, které pořizují od prvních chvil náročného zásahu.

Nedbalost nebo úmysl

„Troufnu si říct, že ve víc jak 90 procentech to bývá lidský faktor, pak už je velmi náročné dokázat, jestli to bylo nějakou nedbalostí nebo úmyslným zapálením,“ míní vyšetřovatel pražských hasičů Martin Kavka. Dodává, že záleží na detailech, které jeho kolegové najdou.

Důležité jsou také výpovědi svědků. Ještě minulý týden je policisté k dispozici neměli. Po výzvě, kterou první přinesla CNN Prima NEWS, ale už informace od lidí získali. Mají tak přibližnou představu, kde požár vypukl.

„Přivítáme i další svědectví, která by přinesla jakékoliv informace třeba k lidem, kteří se na samotném začátku požáru v okolí pohybovali,“ prosí mluvčí ústecké policie Daniel Vítek. Vyšetřování vzniku ohně začne naostro, až bude požár uhašen. Trvat to může i několik týdnů.

X X X

Jasná ruka, jasná penalta, zlobí se Němky. Ve finále mistrovství Evropy prohrály s Anglií

Jasná ruka. Jasná penalta. Celé Německo nemá pochyb o tom, že kapitánka anglické fotbalové reprezentace Leah Williamsonová zahrála ve 26. minutě finále proti Německu nedovoleně rukou v pokutovém území. A tudíž měly Němky za stavu 0:0 kopat penaltu. Angličanky na domácím stadionu Wembley v Londýně nakonec zvítězily 2:1 v prodloužení a získaly svůj první titul.

„Jasná ruka. To přece musí rozhodčí vidět,“ uvedla rozhořčeně po zápase německá trenérka Martina Vossová-Tecklenburgová v přímém přenosu televize ARD a ještě urputněji dodala: „Vůbec nerozumím tomu, jak se na takové úrovni, zrovna ve finále mistrovství Evropy, něco takového může stát. To se nesmí stát. Samozřejmě je to hloupé. A lidé, kteří mají určitou odpovědnost, by se nad tím měli zamyslet. Nechci, aby to zapadlo.“

 Nakonec se Vossová-Tecklenburgová po těsné porážce ukázala jako spravedlivá poražená, když ocenila celkový triumf Angličanek. „Teď už nám nic nepomůže. Angličanky si vítězství zasloužily za celý skvělý turnaj. I my však můžeme být hrdé na to, čeho jsme dosáhly. I když jsme nedostoupaly až na vrchol. Pachuť samozřejmě zůstává.“

Ve 26. minutě finále mistrovství Evropy ve Wembley se míč odrazil od ruky kapitánky anglické reprezentace Leah Williamsonové, která svou paži držela vysoko nad ramenem. Pokud by míč její ruku nezasáhl, „skončil“ by v brance. Ukrajinská rozhodčí Kateryna Monzulová její „zákrok“ sice nepotrestala, ale italský videorozhodčí Paolo Valeri po poradě s nizozemským kolegou Polem van Boekelem zasáhl a scénu přezkoumal.

„Po poměrně krátké kontrole však hra pokračovala bez rozhodnutí o trestu a dokonce i bez možné červené karty pro Williamsonovou, která skutečně měla být udělena,“ napsal v komentáři německý fotbalový magazín Kicker.

K čemu je videorozhodčí?

Mohlo jít o klíčový moment finále. Německá obránkyně Sara Doorsounová-Khajehová se proto nad nezasáhnutím sudích podivovala: „Vždy se bavíme o tom, k čemu je videorozhodčí. Možná by se zápas vyvíjel jinak, protože když se dostanete do vedení 1:0, může ho to zcela zásadně ovlivnit,“ citoval Doorsounovou-Khajehovou německý deník Bild.

 Reportér Bildu po utkání oslovil v zóně pro rozhovory ukrajinskou rozhodčí s žádostí o vysvětlení situace ze 26. minuty finále. „Monzulová pokrčí rameny, omluvně rozpřáhne ruce a odejde. Bez vysvětlení,“ popsal Bild. Vzápětí se novinář o totéž pokusil s italským videorozhodčím. „Na otázku odpovídá italsky a s úsměvem: Non posso dire niente, mi dispiace.“ Tedy: „Nemohu nic říct, omlouvám se.“

„Když vám někdo takto vezme titul, bolí to,“ poznamenal sportovní ředitel Německého fotbalového svazu Joti Chatzialexiou pro Bild a doplnil: „Vždy mluvíme o fair play. To, že v této situaci rozhodčí nepískala penaltu za ruku, je pro mě nepochopitelné. Jasnější to snad ani být nemohlo. O to víc je to hořké. Proto se ptám, proč existují videoasistenti?“

Finále ženského mistrovství Evropy v Londýně se zapsalo jako rekordní. Nikdy totiž při závěrečném turnaji, a to ani při utkáních mužů, nebyla na stadionu tak vysoká návštěvnost, konkrétně 87 192 diváků. Při loňském finále evropského šampionátu mužů mezi Anglií a Itálii smělo na stejném stadionu do hlediště jen 67 173 lidí – počet byl tehdy omezen kvůli koronaviru.

Rekordní sledovanost

Rekordní sledovanost ohlásily v pondělí také veřejnoprávní televize v zemích finálových soupeřek. Na britskou BBC se dívalo 17,4 milionu diváků a šlo o nejsledovanější „pořad“ letošního roku. Dosavadní rekord ženského fotbalu drželo utkání Angličanek v semifinále mistrovství světa 2019, když vypadly s pozdějšími šampionkami z USA.

Německou stanici ARD si kvůli ženskému fotbalu pustilo zhruba 17,9 milionu lidí, což znamenalo téměř 64,8 procenta tržního podílu. Tím padl rekord z roku 2011, kdy čtvrtfinálové vyřazení z domácího světového šampionátu po souboji s Japonskem vidělo 16,95 milionu diváků.