Čína: Viníkem války na Ukrajině USA. Na válkách se vydělávají miliardy, protože zbrojaři nikomu nic nedají zadarmo. Biden se už často objevil tam kde byla válka. Exprezident USA Trump několikrát zdůraznil, že uvažuje o zrušení NATO. Počítal s tím , že sníží počet vojáků v Německu a některé odsune do Polska. Experti tvrdí, že kdyby byl nadále prezidentem USA Trump, válka na Ukrajině nebude. Trump si totiž dokáže miliardy dolarů vydělat jiným způsobem, bez války, zabíjení lidí a ničení měst a obcí Ukrajiny.Zalekl se toho Biden, a z toho důvodu vyprovokoval válku na Ukrajině? Protože našel šílence Zelenského, jemuž je jedno, kolik lidí v boji zemře a jak bude Ukrajina zničena? Přes NATO a další země v NATO tam dodává zbraně, aby pak mohl zdůraznit, že bez NATO se ani Evropa neobejde? A Zelenskému nevadí ani to, že už přes pět milionů obyvatel ze zničené země uprchlo do zahraničí a ztěžují život dalším lidem v zemích Evropy? Nastěhovali se do Polska, ČR, SR Rumunska, Bulharska, Německa, Rakouska a jinam. Tím je narušena i ekonomika těchto zemí, normální spokojený život a začala chudoba obyvatel těchto zemí. Jsou drahá paliva, plyn, elektřina, nefungují automobilky a další průmyslové podniky. To jsou miliardové ztráty, škody, které nevadí ani USA, Bidenovi, protože Biden je daleko za mořem a nedotkne se to ani Američanů.

X X X

Zbrojařské fIrmy v USA i jinde se samozřejmě radují z miliard, které dostanou za válku na Ukrajině. A co Biden? Zelenskyj miliardy nemá, nebo je už dostal na tuto válku a ničení země a zbrojení Ukrajinců a dalších lidí? Je dohoda s Bidena o této válce, protože to dělá přes NATO, o němž stále Zelenskyj medituje? Od NATO ale Zelenskyj na znovu obnovení nové Ukrajiny miliardy nedostane. Do NATO všechny země musejí dodávat miliardy na zbrojení. Kde je vezme Zelenskyj na vybudování zničené Ukrajiny, nebo už je má slíbené, když splnil úkol, že byla rozpoutána válka s Ruskem, k němuž Ukrajina vždycky patřila?

X X X

Do války s Ukrajinou se plete i premiér Fiala, který ví o miliardách za zbraně, jak to bylo s obrněnými auty pandura, kde se jednalo miliardy za nákup, o který se staral kamarád premiéra Topolánka Dalík, a pak za to nedostal odměnu, ale seděl v base ve Znojmě. O další zbraně za miliardy se starala ministryně Parkanová, která také neuspěla a několik let za to byla souzena. Takže kde jsou zbraně, vojenský materiál, jsou i miliardy na placení a výdělek zbrojařských majitelů firem. Ministryně Černochová a premiér Fiala by si také měli dávat dobrý pozor, protože se točí kolem zbraní, válce na Ukrajině, do níž se dodávají zbraně i z ČR, zbraně za miliardy. A kde je válka, je i velký byznys, na úkor životní úrovně lidí v ČR

X X X

Když už byl Fiala na Ukrajině a přijel živ a zdrav, měl spíš se šílencem Zelenským jednat o ukončení bojů a nezabíjení lidí a ničení země, jak o tom už několikrát hovoří dřívější předseda ODS a prezident ČR Václav Klaus. Fiala to nedokáže, protože není rozumný a ostřílený politik, který je však rád, že je v čele vlády neodborníků. A podle toho to také vypadá, že je ČR v miliardových dluzích a Fiala je nadále rozhazuje i na válku na Ukrajině, místo slušného žití občanů ČR.

X X X

Proč by se nemohla chovat ČR jako Švýcarsko? Do žádné války se neplete. Britové utekli z EU, aby nemuseli zemím EU pomáhat. Teď se Johnson ale znovu spojil s USA, Bidenem, který podporuje válku na Ukrajině, kde je miliardový byznys za zbraně. A to nechce Johnson opomenout. Britové vítali v zemi i bohaté cizince z Ruska, kteří přivezli do země miliardy na provoz sportovních klubů, protože sami Angličani na to nemají. Teď se však ke všem bohatým lidem z Ruska otáčení zády. Politikům Anglie nelze nikdy věřit. Lordi myslí jen sami na sebe.

X X X

Vedení EU s Leyenovou z Německa nemá sílu a umění na jednání o ukončení války na Ukrajině. Chybou Německa je, že navrhla do vedení EU Leyenovou. Pokusit by se měl obnovit jednání o ukončení bojů na Ukrajině jedině kancléř Scholz spolu a Bidenem, Čínou a Ruskem. Musí se však připravit na to, že budou jednat šílencem Ukrajiny Zelenským, který si dovolil, jako hulvát, odmítnout prezidenta velmoci Německa Steinmeiera. Sami Ukrajinci se ho měli už dávno zbavit, protože jim zničil celou zemi a nadělal miliardové škody a miliony mrtvých.

X X X

Ve velké části světa Rusko prohrává informační válku o Ukrajinu. V Číně je tomu naopak, tam jasně vítězí.

Směrem navenek se Peking tváří neutrálně a kolem Putinovy války našlapuje po špičkách, své vlastní obyvatele však masíruje tou nejdrsnější ruskou propagandou.

Leitmotivem propagandy je tvrzení, že za bezuzdné vraždění Ukrajinců vlastně mohou Spojené státy, potažmo Západ.

Rusko není agresor, ale spíše trpělivá oběť, co Moskva řekne, to je zákon. A to od samého počátku.

Jen pár hodin poté, co Rusko 24. února Ukrajinu přepadlo, zveřejnil Global Times, hlásná trouba čínské komunistické strany, video, podle něhož velká část ukrajinské armády skládá zbraně.

X X X

Rusko prostřednictvím Lavrova potvrdilo, že probíhá nová fáze operace na Ukrajině

O zahájení nové ruské ofenzivy na ukrajinském východě v pondělí informovali přední ukrajinští činitelé v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským.

„Začíná další fáze této operace (na východě Ukrajiny) a jsem si jist, že to bude pro tuto celou speciální operaci význačná chvíle,“ řekl Lavrov.

K nové fázi operace se dnes poprvé po třech týdnech vyjádřil také ruský ministr obrany Sergej Šojgu, podle kterého Rusko „konzistentně naplňuje plán osvobození“ obou povstaleckých republik. Spojené státy a další západní země ale obvinil, že dělají vše proto, aby válečný konflikt prodloužily.

Ruskojazyčný server BBC poznamenal, že se Šojgu v poslední době neukázal na veřejnosti a události země ve válce komentuje jen sporadicky. Podobnou odmlku měl ministr obrany i v březnu, kdy média spekulovala o jeho zdravotním stavu. Šojgu naposledy na veřejnosti promluvil 29. března.

O novém, silnějším útoku na východě Ukrajiny hovoří západní i ukrajinští činitelé od doby, co Rusko na konci března po vyjednávání delegací obou zemí v Istanbulu stáhlo své jednotky ze severu napadené země. Moskva tehdy krok zdůvodnila snahou vytvořit lepší podmínky pro dohodu s Ukrajinou a posílením vzájemné důvěry. Kreml si však zároveň po nezdařeném pokusu obsadit Kyjev v posledních týdnech vytyčil za svůj hlavní cíl právě převzetí kontroly nad Donbasem.

X X X

Šéf Státní dumy Volodin: Bez Putina by nebylo Rusko

Bez něho není Rusko. Duma se před Putinem koří v ošemetné servilnosti:

Ruský prezident Vladimir Putin má minimálně jednu věc jistou. Neutuchající loajalitu předsedy Státní dumy Vjačeslava Volodina. Ten je svým servilním postojem vůči šéfovi Kremlu inspirací pro další ruské politiky, kteří se horlivě snaží Putinovi zavděčit. To s sebou však nese mnohá úskalí.

„Pokud je tu Putin, je tu Rusko. Pokud tu není Putin, není tu žádné Rusko.“ Taková míra oslavování vůdce země by se dala čekat spíše v Severní Koreji. Byl to však ruský politik, kdo použil exaltovaný jazyk známý ze severokorejské propagandy.

Autorem výroku je předseda Státní dumy Vjačeslav Volodin. Putina vyzdvihuje jeden z jeho nejoddanějších přívrženců jako muže, který přeměnil „Rusko v silný moderní stát, který dokáže ochránit své občany a krajany“, a každou Putinovu ideu ihned přijímá jako geniální myšlenku.

Například když Putin požadoval, aby evropské státy za dodávky plynu platily v rublech, Volodin okamžitě přispěchal s návrhem, aby se toto opatření týkalo i hnojiv, obilí, ropy, uhlí, kovů či dřeva. Je to též Volodin, kdo nejhlasitěji podporuje „speciální vojenskou operac                                                                                                                                                                                                                   Šéf Dumy hrál v zahájení války důležitou úlohu. Byl to on, kdo vyzval Putina, aby uznal nezávislost separatistických republik na východě Ukrajiny – a učinil tak krok, který předcházel invazi. Podle zdrojů z prezidentské administrativy a Volodinovy strany Jednotné Rusko citovaných serverem Meduza Volodin své kroky s nikým nekonzultoval a jednal „nezávisle“. Jeho instinkt, co si ruský vůdce žádá, se nicméně ukázal být správný.

„Mnoho svých kroků dělá instinktivně. Sleduje svůj nos a ví, odkud vítr vane,“ popisuje Volodina jeden zdroj. Prý například pečlivě sleduje, co Putin říká na setkáních Bezpečnostní rady a následně to přetlumočí na veřejnosti. Za všech okolností se snaží odhadnout „prezidentovu náladu“ a pochlebovat mu, kdykoliv je to možné.

„Nepracuje pro Putina, pracuje pro sebe. Rozumí tomu, že podpora prezidenta tímto způsobem jej v současností dosadí do nejlepší pozice. Další politici si to uvědomují a začínají jej napodobovat,“ dodává zdroj.

Medveděvův ukazatel

Zřejmě nejvýraznějším imitátorem Volodinova přepjatého vlasteneckého stylu je bývalý prezident a premiér Dmitrij Medveděv. Svého času byl Medveděv považován za hlas liberálnějšího směřování země. Nyní zní jako ten nejzarputilejší putinovský ideolog, snící o obnově velkého Ruska a dokonce i vytvoření „otevřené Euroasie“ sahající od Lisabonu po Vladivostok.

Medveděv je nyní z pohledu nezávislých ruských médií smutnou figurkou, která se zoufalým výsměchem západním sankcím a ultravlasteneckými výboji proti „zrádcům“ snaží znovu vydrápat do nejvyšších pater moci, z nichž ho Putin potupně svrhl před dvěma lety při upevňování neotřesitelné kontroly nad ruským politickým životem. Vysmívají se mu, že podle jednotky „Medveděvův ukazatel“ mohou politologové rozpoznat provládní mainstream.

O Putinovu přízeň horlivě zápasí i ruské tajné služby. Každá se snaží přijít se zpravodajskými informacemi, které nejlépe budou vyhovovat Putinovu světonázoru. Výsledkem je ovšem nedostatek koherence, podotýká odborník na Rusko a mezinárodní politiku z University of Bath Stephen Hall .

Tím, že si jednotlivé tajné služby navzájem nevěří a hází na sebe špínu, si zavírají dveře ke spolupráci. Selhání ruských vojenských jednotek, jasně překvapených silou ukrajinského odporu, odhaluje úskalí takovéto zápasu o „carovu“ pozornost. Jak se na vlastní kůži přesvědčil šéf 5. oddělení FSB Sergej Beseda, odměnou za podávání nepravdivých zpráv s cílem nerozhněvat neomezeného vládce je vězení.

Strach z Putina paralyzuje jeho vnitřní kruh a veškerou vládní reprezentaci. Po veřejném vystoupení proti invazi musel odstoupit z čela státem podporovaného technologického fondu Skolkovo bývalý vicepremiér Arkadij Dvorkovič a nikdo další nechce následovat jeho příkladu

Autor knihy „Všichni muži Kremlu“ Mikhail Zygar nazývá Putinův okruh blízkých poradců „kolektivním Putinem“, protože mají tendenci veškeré své aktivity upravovat tak, aby naplňovaly Putinovy touhy. Podle Zygara Putin léta kontroloval vládní politiku vůči Ukrajině naprosto sám, protože nikomu dalšímu nevěří.

„Putin si vypěstoval systém, ve kterém je obklopen superloajalisty, kteří sdílejí jeho světonázor ohledně snah Západu zničit Rusko, nebo těmi, kteří se obávají dát najevo svůj nesouhlas,“ vysvětluje specifika putinovského systému Ben Noble, specialista na ruskou politiku z University College London.

I kdysi významní oligarchové, jejichž obchodů se přímo dotýkají mezinárodní sankce, nesouhlas s prezidentovými kroky vyjadřují jen velmi opatrnými, obecnými výzvami k míru. „Jedna věc je volat po míru, druhá je kritizovat Putina obecně,“ podotýká Noble.

X X X

CO  SI  DOVOLIL  ZELENSKYJ   K   PREZIDENTU  MĚMECKA,  NELZE  ODPUSTIT

Ukrajinské odmítnutí a dvojí německé ponížení                                      

Steinmeier, který se v minulosti podílel na vyjednávání o zklidnění politické situace na Ukrajině po událostech na Majdanu, což možná také hraje dnes svou roli, Evropa se přece tehdy mohla postarat lépe, měl být tímto způsobem potrestán hlavně za svou minulou vstřícnost vůči Putinově režimu, který se propojoval s Německem novým plynovodem a zvyšoval svůj vliv na energetickou bezpečnost Německa.

Petr Fischer: Dvojí německé ponížení

Steinmeier v tom ale nebyl výjimka, v Německu nebylo moc politiků, kteří by šli jiným směrem, plyn z Ruska byl společným projektem všech politiků, kteří se dostali v posledních patnácti letech k moci. Tedy i Steinmeiera, který byl více vidět, dokonce více než Angela Merkelová, ale nakonec projekt podporoval i kancléř Scholz, který byl poslední čtyři roky vicekancléřem Angely Merkelové. Když Zelenskyj místo německého prezidenta nyní rychle zve Olafa Scholze, aby se neřeklo, je to dost podivné, nelogické, ba trapné.

Ruský plyn a ropu brala celá Evropa, včetně České republiky, Putinův režim, který má hlavní příjmy z vývozu nerostných surovin a fosilních paliv, tak v jistém smyslu platily všechny státy. A dodnes platí, protože odpojení od ruských zdrojů zatím naplno dokázali jen Litevci, chystají se na něj Poláci, pracují na něm Němci, uvažují Češi. Ti všichni nyní Ukrajinu podporují penězi, sankcemi i dodávkami zbraní.

 Lekce pro obě strany

Němci jsou největší a byli to oni, kdo chtěl táhnout do Evropy nový plynovod vzdor varováním, že Rusové svého postavení dodavatele první instance zneužijí. Tvrdou kritiku si jistě zaslouží a tu nejostřejší, kterou německým politikům vmetl do tváře ukrajinský prezident při svém online projevu v německém parlamentu, nakonec Němci přijali – ale velmi osobní diplomatické ponižování už snad nutné nebylo.

Scholz pochopitelně do Kyjeva nepojede, celou kauzu považuje za iritující – to ale nemění postoj německé vlády k pomoci Ukrajině. Německý kabinet dál slibuje materiální vojenskou a humanitární pomoc. O dodávkách těžké obrněné techniky se ještě detailně jedná, dá se ale očekávat, že k nim nakonec dojde, protože výrobce požadovaných strojů je připraven tanky pro Ukrajinu vyrobit.

Diplomatická rozmíška skončila, zapomeňte? Ne tak docela, je to totiž lekce pro obě strany. Pro Němce v obrovské pochybnosti o falešném sebeobraze, který si o své politice dlouhodobě vytvářeli; pro Ukrajince v možném prozření, že honit obětní beránky morálním bičem uprostřed války přinese místo posily jen pocit hořkosti a rozmlží stále větší naději na porážku agresora.

X X X

Západ musí proti ruské agresi udržet jednotu, ne jako v minulosti, míní vojenský expert Galeotti

 Rusko už téměř dva měsíce vede válku na Ukrajině. Místo očekávaného rychlého vojenského úspěchu ho odpor ukrajinských obránců donutil stáhnout se od Kyjeva. Ruský ústup odhalil masakry stovek civilistů a další zločiny spáchané ruskými vojáky. Proč se jich Rusové dopouštějí? A jak může Západ donutit Rusko k ukončení invaze? Hostem Interview Plus byl expert na ruskou politiku a vojenství, čestný profesor londýnské University College Mark Galeotti.

 X Mezinárodně známým jste se stal díky vaší knize „Musíme si promluvit o Putinovi“. V ní vysvětlujete, že ruský prezident není dobrodruh, že neriskuje a vyhýbá se obtížným rozhodnutím a že Rusko není Mordor. Ukázaly nám skoro dva měsíce války na Ukrajině jiného Putina a jiné Rusko, než jak jste je vnímal v době psaní knihy?

Ano, řekl bych, že můžeme vidět jiného Putina. Je otázkou, zda to nějak souvisí s pandemií covidu, nebo ne. Pokud se ale podíváme na období před vypuknutím pandemie a na dnešek, máme před sebou jiného Putina.

Mark Galeotti, přední znalec Ruska a Vladimira Putina, v Interview Plus Filipa Nerada

Vizuálně vypadá jako ten samý Putin, jakého v té knize popisuji. Stal se ale svým způsobem karikaturou tohoto Putina. Je mnohem přesvědčenější o své pravdě a zároveň odhodlanější uskutečnit svá rozhodnutí než naslouchat jiným. Přesně toho jsme teď byli svědky. Přesvědčil sám sebe, že Ukrajina není žádnou skutečnou zemí a že bude stačit slabý úder, celý ten stát se zhroutí a on tam bude moci nainstalovat svůj vlastní loutkový režim.

Putin samozřejmě neznal obranné plány Ukrajinců a těm se podařilo jeho záměr úplně zničit. Z Putinovy strany to byl obrovský, a jak se teď ukazuje, také neúspěšný risk. Je ale zřejmé, že věřil, že to bude snadné.

X Je jasné, proč u Putina došlo k této změně uvažování?
Abych byl upřímný, já ten důvod neznám. Objevila se spousta spekulací. Někdo tvrdí, že je nemocný a to může ovlivňovat jeho chování. Že ho to přimělo podniknout něco, co by jinak neudělal, protože může mít pocit, že mu nezbývá tolik času, aby se zapsal do dějin. Jiní se domnívají, že to souvisí s mimořádnými a až paranoidními bezpečnostními opatřeními během pandemie. Během ní se potkával s velmi malým množstvím lidí a kvůli tomu na něj má vliv jen velmi omezený okruh lidí. Další soudí, že to jednoduše může být důsledek věku. Je diktátorem ve své zemi už 22 let a je obklopen lidmi, kteří mu říkají hlavně to, co chce slyšet. A on přesvědčil sám sebe, že je strategickým géniem, který si podrobí Ukrajinu.

Nevíme, co bylo tím důvodem, a v určitém ohledu na tom ani nezáleží. Putin udělal to, co udělal. Je přesvědčený, že Rusko vede existenční boj proti spikleneckému Západu a že Ukrajinci nemají právo na vlastní suverenitu a na rozhodování o svých životech. A tyhle směšné představy nás teď přivedly do současné situace.

X Tohle byly podle vás hlavní důvody, proč prezident Putin udělal obrovský risk a rozpoutal válku na Ukrajině?
On byl posedlý Ukrajinou už dlouhou dobu. Byl přesvědčený, že Ukrajina není skutečnou zemí a že patří do širší sféry ruského vlivu. Nezapomínejte, že Kyjev je matkou ruských měst a někdejší srdce Ruské říše ve středověku. Tohle na něj mělo velký vliv.

Když se na to podíváme ze širší perspektivy, můžeme vidět, že Putin je přesvědčený o tom, že Západ proti němu něco skrytě chystá. Podle něj ukrajinská revoluce na Majdanu v roce 2014 nebyla přirozeným a spontánním povstáním proti zkorumpované vládě, ale operace CIA a MI6. Něco podobného jsme mohli nedávno vidět i v Bělorusku v případě tamních protestů.

Z Putinovy perspektivy šlo o to, že se ho Západ snaží dostat, a Ukrajina pro něj nebyla jen Ukrajinou, ale i bojištěm zápasu se Západem. Představa, že by Ukrajina byla nejen členskou zemí NATO, ale měla na svém území jednotky NATO, mu určitě nedávala spát. A tak se evidentně rozhodl, že je proti tomu potřeba něco udělat.

Selhání Putinova plánu

X Ukrajina se tedy stala skutečným bojištěm. Putinova válka se ale nevyvíjí podle ruských představ. Kde udělali Rusové chybu? I západní odborníci předpokládali, že se Ukrajina nevydrží bránit déle než 72 hodin…
Ukrajinci to nejen dokázali, ale velkou ironií je, že se jim to podařilo právě díky Putinovi. Nenechal totiž své generály vést tu válku způsobem, na který byli vycvičení a připraveni. Putin se zjevně považoval za strategického génia, který rozumí Ukrajině lépe než oni, a byl přesvědčený, že se ta země snadno zhroutí. Tradiční ruský postup by byl takový, že na začátku by přišlo masivní bombardování doslova každého letiště a kasáren a obecně snaha o co nejrychlejší zničení ukrajinské armády. Potom by následoval pečlivě koordinovaný kombinovaný útok všech ostatních složek ruského vojska.

Místo toho jsme však viděli jen velmi krátké bombardování a hodně bizarní představení několika skupin výsadkářů, kteří se pokusili dostat do centra Kyjeva. Působilo to, jako by bylo možné dojet zatknout ukrajinskou vládu a nainstalovat tam nový režim. Putin zřejmě vůbec nepochopil povahu této země a vnutil ruské armádě strategii založenou na tomto nepochopení.

To má teď velmi vážné důsledky a vedlo to ke krachu plánu na ovládnutí celé země. Nepodařilo se jim ovládnout ani celý východ Ukrajiny, a tak se teď soustředí na tu nejvýchodnější část, region Donbasu a na jihovýchod země. Na druhou stranu ale nemůžeme Rusy považovat za vyřízené. Jmenovali teď velitele operací na Ukrajině, což se mělo stát už na začátku, a zaměřují se nyní na mnohem realističtější cíl. Boje tak budou pokračovat. Jisté ale je, že Putinův původní plán se míjel s realitou

X Jsou nějaké důkazy, že to byl opravdu Putinův plán a jeho selhání?
Domníváme se to, protože nejsou žádné důkazy, že by tomu tak nebylo. Víme, jak ruská armáda provádí velké operace. Děje se tak hodně byrokratickým způsobem. Vytvoří speciální sbor v rámci svých obranných struktur, který válku řídí. Jmenuje velitele operace a tak dále. Podle toho, co víme, se nic z toho nestalo. Sbor na koordinaci operací se začal dávat dohromady až po známé a televizí vysílané schůzce Putina s Bezpečnostní radou země. Tedy asi jen den před začátkem invaze.

Za normálních okolností by sbor vznikl týdny nebo možná měsíce předem. Až do nedávna také nebyl určený jediný velitel operací na Ukrajině. Nenastal žádný z kroků, které by nastaly, pokud by rozhodovala armáda. Místo toho se spustila operace, která nese evidentní znaky Putinova rukopisu. Nemáme sice k dispozici příslušný dokument, který by to jasně říkal, ale viděli jsme, že armáda neměla situaci pod kontrolou a vyplývá to i z některých komentářů lidí z ruské armády.

Generál Dvornikov a ničení měst

Tím velitelem ruských operací na Ukrajině, kterého jste zmiňoval, se teď stal generál Alexandr Dvornikov. Ten řídil ruské vojenské operace v Sýrii v době devastace Aleppa. Znamená to, že máme očekávat ještě ničivější válku, než jaké jsme teď svědky v Mariupolu a jiných rozbombardovaných ukrajinských městech?

Neočekávám žádnou velkou změnu. Už teď byla ruská taktika na Ukrajině dost nevybíravá a neměla problém zničit celá města jako právě Mariupol. Tohle je způsob, jakým Rusové vedou válku ve městech. Je to naprosto bezohledný, pragmatický postup. Boje ve městech jsou složité a nebezpečné a vyžadují dobře vycvičené jednotky. Je mnohem jednodušší města rozbombardovat a rozstřílet, až z nich zůstanou jen sutiny. Tohle Rusové dělali v Grozném v Čečensku, v Aleppu v Sýrii a nemám pochyb o tom, že to budou dělat i na Ukrajině.

Když Dvornikov velel v Sýrii, tak nepřišel s žádnými taktickými novinkami. Jen prováděl to, co ruská armáda běžně provádí. Nemyslím si proto, že s jeho nástupem uvidíme na Ukrajině nějakou eskalaci bojů. Současně ale také neuvidíme žádné jejich zmírnění. Vedení bojových operací bude pod jeho velením mnohem serióznější a koordinovanější a pravděpodobně uvidíme už brzy jejich rozšíření na další města.

X Kromě ničení měst jsou teď prakticky každý den na Ukrajině odhalovány případy masakrů civilistů, znásilňování žen a dětí a další zločiny. Je to strategie ruské armády, ke které dává někdo příkaz, nebo je krutost v ruských vojácích zakořeněná?
Domnívám se, že vychází z té situace a ze samotných vojáků, než že by k tomu někdo dával příkaz. To v žádném případě nezbavuje Kreml viny za to, co páchají, ale vzniká tu nová situace. Máme před sebou armádu složenou z nedisciplinovaných vojáků a důstojníků, kteří si vymáhají poslušnost násilím. Armádu, která je vystavená propagandě, která líčí Ukrajince jako zrádce ruského lidu a neonacisty a Ukrajince zcela dehumanizuje. Vojáky, kteří jsou naštvaní a mají strach. Mysleli si totiž, že to bude snadné a nebudou muset bojovat v opravdové válce. Teď jsou navíc na ústupu. V takové situaci se disciplína bohužel zcela vytrácí. Viděli jsme to v Čečensku i v Afghánistánu ještě v sovětské éře.

Kreml nese plnou odpovědnost za démonizování Ukrajinců a za neschopnost zajistit disciplínu u svých vojáků. I kdyby to mělo být alespoň zpětně a snažil se je zatknout a pohnat je před spravedlnost za to, co provedli. Primárně je to ale důsledek nedisciplinovanosti ruské armády, která se ocitla ve složité situaci.

Ptám se i proto, že ruská agentura RIA Novosti, která je propagandistickým nástrojem ruské vlády, vydala nedávno článek nazvaný Co má Rusko dělat s Ukrajinou. V něm otevřeně píše o nutnosti likvidace Ukrajiny a Ukrajinců. Je tohle konečný cíl Ruska? Případně co je cílem?
Měli bychom k takovým extrémním článkům přistupovat opatrně, ale je naprostá pravda, že z pohledu Putina nemá Ukrajina právo považovat se za nezávislou zemi. Může být něčím, co se jmenuje Ukrajina, ale musí uznat, že její suverenita podléhá Rusku. Putinovým konečným cílem tak je přivést Ukrajinu do sféry vlivu Ruska. To se ale nepodařilo. Ukrajinci dali způsobem, jakým jsou odhodlaní bojovat a jak dobře jsou odhodlaní bojovat, jasně najevo, že Putin musí přehodnotit své cíle.

Když se ještě vrátím k tomu článku, tento druh jazyka, který Ukrajince líčí jako nacisty, kolaboranty a fašisty, naznačuje, že likvidace Ukrajiny jako celku by mohla být ruským cílem. Zároveň ale tato rétorika zásadně přispívá k vytváření atmosféry, ve které Rusové provádějí ta hrozná zvěrstva.

Vyhraná válka, prohraný mír

Jaký bude mít barbarství ruských vojáků vliv na vnímání Rusů obecně? Nehrozí vlna antiruské xenofobie ve světě?
Ano, to se může stát. Putin válku popisuje jako denacifikaci Ukrajiny. Ale to, jak Rusové vpadli na Ukrajinu a co tam páchají, v mnoha ohledech připomíná vpád německé armády na Ukrajinu v roce 1941. V širším ohledu to napomáhá k vytváření rusofobie, ze které Putin Západ neustále obviňuje. Pro Rusko to bude problém, jak dlouho nad ním bude viset stín Buči a dalších masakrů.

Současně je to ale politický problém pro nás na Západě. Ve chvíli, kdy Putin provedl invazi na Ukrajinu, tak nezačal jen prohrávat tuhle válku, ale začal prohrávat i jeho systém. Dopad sankcí a dopad tohoto konfliktu je zničující. I když většina Rusů teď říká, že tuto válku podporuje, ve skutečnosti podporují válku, kterou vidí ve své televizi. Tedy válku, která je omezenou operací k zastavení nacistického režimu, který chce jaderné zbraně a páchá genocidu. Teď ale bude do Ruska přicházet stále více informací, zejména od chlapců z první linie, o tom, co se na Ukrajině skutečně děje. Pak uvidíme v Rusku jiný postoj k této válce.

Může to dopadnout tak, že vyhrajeme válku, ale prohrajeme mír. Ano, ruští vojáci budou poraženi na Ukrajině a ruský stát kvůli sankcím přijde o kapacity, aby si mohl pořizovat válečnou techniku. Ale co se stane pak? Pokud necháme Putina přesvědčit Rusy, že je nenávidíme, hrozí, že se může stát něco podobného jako po podpisu Versailleské smlouvy po první světové válce.

Rusové budou naštvaní a budou prahnout po odvetě a za jedno nebo dvě desetiletí může přijít někdo, kdo může tuhle zlobu mobilizovat. Jednou z výzev tak pro nás bude úplně zlomit Putinův systém. Současně musíme běžným Rusům dát najevo, že máme problém s Putinem, jeho systémem a s tím, co provádí, ne s Rusy jako takovými.

V knize, o které jsem mluvil na začátku, píšete, že Putin touží po uznání Západem. Aby Západ bral Rusko jako respektovaného partnera. Může jím ještě být i po tom, co Rusko rozpoutalo na Ukrajině? Nebo je Rusko tak důležitým mezinárodním hráčem, že ho nepůjde vynechat a Západ se s ním přese všechno bude muset bavit?
Mluvíme s mnoha nepřátelskými vládami. Nutně to ale neznamená, že musíme mluvit s jejich vládci, ale dá se to dělat přes diplomatické kontakty a podobně. V určitém momentě bude muset dojít k nějakému kontaktu. Putin teď vede Rusko zpátky někam do 70. let minulého století, kdy Sovětský svaz řídilo stárnoucí vedení, které bylo stále více mimo styk s realitou, země měla stagnující a pak kolabující ekonomiku a stále více rozladěné obyvatelstvo kontrolované propagandou a represemi.

Ať už tato válka skončí jakkoli, nebude možné zapomenout na všechno, co se stalo, a obnovit status quo. Určitě budou pokračovat některé sankce minimálně po dobu, dokud bude Putin v Kremlu. Budeme tedy muset najít nový způsob, jak s Ruskem vzájemně fungovat. To bude samozřejmě záležet i na tom, jestli vznikne mírová dohoda s Ukrajinou, nebo ne. Naprosto zásadní ale bude říct jasně sami sobě i Rusku, že se nemůžeme vrátit k tomu, jak to fungovalo před válkou. I když vznikne mírová dohoda a v jejím rámci budou odstraněny některé sankce, což bude pravděpodobně jedna z ruských podmínek, ocitneme se v něčem jako studené válce, která potrvá, dokud bude Putin v Kremlu.

X X X

Západ musí být jednotný?

Co soudíte o přístupu Západu k ruské agresi na Ukrajině? Je uvalování sankcí na ruský režim, dodávky zbraní Ukrajině, finanční a morální podpora Kyjevu maximem toho, kam je Západ ochoten zajít?
Nepředpokládám, že uvidíme nasazení západních jednotek na Ukrajině, pokud Rusko nespáchá ještě nějaký větší válečný zločin, jako například široké nasazení chemických zbraní nebo nepoužije taktické jaderné zbraně. Něco takového by samozřejmě úplně změnilo situaci. Pokud se tak nestane, nečekám žádný entuziasmus pro vyslání západních jednotek. Maximálně omezený počet na ochranu některých měst na východě Ukrajiny nebo možná i Kyjeva někdy v budoucnu. Taková možnost existuje.

Za větší výzvu než to, co by se dalo ještě udělat, ale považuji to, zda dokážeme udržet úroveň současného úsilí. Putin v minulosti spoléhal na fakt, že my na Západě se sice dokážeme pro něco nadchnout a k něčemu se přihlásit, ale ne na dlouho. Že se rychle rozptýlí naše pozornost nebo se necháme demoralizovat tím, že se nedostaví rychlý úspěch. Na straně Západu je teď neskutečná a neočekávaná jednota na sankcích nebo na přijetí ukrajinských uprchlíků. V případě uprchlíků je to úžasná ukázka solidarity a šlechetnosti.

Obávám se, co se stane, pokud tato válka ustrne na mrtvém bodě. Tuto možnost považuji za dost pravděpodobnou. Tedy ne zamrzlý konflikt, protože se bude bojovat dál, ale žádná ze stran nebude schopná dát té druhé konečný úder a ta válka se promění v dlouhé nekončící boje. Ukrajina bude v takovém případě dál potřebovat vojenskou, politickou a ekonomickou podporu. Současně si budeme muset zvyknout na to, že miliony Ukrajinců u nás zůstanou na dlouhou dobu a že na ně poputují další výdaje. Doufám, že Západ bude schopný udržet si svou jednotu po celou dobu. Ne jako v minulosti.

Předpokládám, že tady narážíte i na to, co se stalo po ruské anexi Krymu v roce 2014, kdy tvrdá protiruská politika Západu vydržela zhruba rok a pak se v mnohém vrátila do starých kolejí. Hrozí, že se bude opakovat něco podobného?
Může se to stát. Ani ne tak z důvodu, že by to lidi začalo nudit, spíš v případě, že se objeví nová krize, například nový problém v severní Africe a začnou odtud přicházet velké počty uprchlíků. Nebo nastane masivní ekonomická krize, protože se rozhodneme neodebírat ruskou ropu nebo plyn. Je snadné nadšeně podporovat Ukrajinu v tomto momentě. To na Západě ale nikdy dlouho nevydrželo. Vzpomeňte si už před anexí Krymu na válku v Gruzii. Na jednu stranu jsme byli zděšení, když Rusko vpadlo do Gruzie, ale do roka prezident Obama nabízel Rusům restart vzájemných vztahů. Tentokrát už ale nesmí být žádné restarty.

Jaký dopad mají na Rusko západní sankce uvalené kvůli jeho agresi na Ukrajině? Evropská unie přijala už pět balíků sankcí a diskutuje o šestém. Mají tyto sankce nějaký dopad na Putinův režim, aby ho donutily válku ukončit?
Ekonomická válka není nikdy rychlý proces. V určitém ohledu to znamená, že nechceme na Ukrajinu posílat své vojáky, aby tam bojovali a umírali. Je to druhá nejlepší možnost, kterou máme. Sankce mají reálný dopad, ale ten se neprojeví hned. Podle odhadů se ruská ekonomika, hrubý domácí produkt Ruska, letos propadne o deset až patnáct procent. To je zničující. V ruských obchodech je už teď nedostatek potravin, Rusko se potýká s nedostatkem léků a tamní banky se ocitly v krizi. Ruský obranný průmysl čelí vážnému nedostatku součástek třeba pro výrobu malých zbraní a podobně. To všechno Rusko silně zasahuje.

Jestli je to dost, aby to Putina přinutilo uzavřít mír, je jiná otázka. Autoritářský režim jako ten jeho může přežívat pod sankcemi dlouhou dobu. Podívejte se na Severní Koreu. Není to ale bez následků. Jeho schopnost vést dál válku bude výrazně omezená. Armáda, kterou budoval dvacet let, byla zdecimována Ukrajinci za pomoci zbraní poskytnutých Západem. A Putin ji nebude moct postavit znovu, protože na to nebude mít dost peněz a technologií. Takhle o tom musíme uvažovat.

Teď se vedou dvě paralelní války. Válka podle vzorce 20. století, která zuří na Ukrajině a Ukrajinci v ní válčí s Rusy na bojišti. A pak je tu válka 21. století, ekonomická válka, politická válka, ale současně i kulturní a právní válka, kterou mezi sebou vedou Západ a Rusko. Ukrajinci nedokážou svrhnout ruský režim. Stejně tak naše ekonomická válka nedokáže ukončit válku na Ukrajině. Ale když je spojíte, vznikne velmi mocná kombinace, kterou už můžete něčeho dosáhnout. Musíme si ale přiznat, že to nebude hned, ale nějakou dobu to potrvá.

X X X

Vláda povolává vojáky i ozbrojence od celníků do policejní služby kvůli předsednictví EU a covidu

Na běžný kriminální případ celníci nasadili před rokem nebývalou sílu: nesčetně lidí, operativní techniku, sledování. A prokazatelně do něj nezákonně zapojili i armádní specialisty z prostějovské 601. skupiny speciálních sil.

Ministerstvo spravedlnosti skartovalo návrh novely zákona o státním zastupitelství

Nařízením vlády povolává vláda k plnění úkolů policie 120 vojáků v činné službě se zbraněmi a 30 příslušníků ozbrojené Celní správy. Stane se tak od 1. července 2022 kvůli českému předsednictví EU s platností do konce roku. Jen sama policie podle vnitra na mimořádná opatření nestačí. Vojáci budou řídit auta s politiky a zajišťovat s pyrotechniky a psy bezpečnost. Celníci mají obsluhovat rentgen.

Nařízení vlády je od 28. března 2022 v připomínkovém řízení. Návrh je předkládán ministerstvem vnitra mimo legislativní plán vlády „na základě potřeby posílení Policie ČR v průběhu předsednictví ČR v Radě EU“.

V souvislosti s českým předsednictvím bude podle návrhu „pro zajištění bezpečnostního opatření k plnění úkolů Policie České republiky povoláno nejvýše 120 vojáků v činné službě a 30 příslušníků Celní správy České republiky“. Podle dohody z roku 2019 vyčlení na pomoc ministerstvu vnitra vojáky ministerstvo obrany a příslušníky ozbrojené části Celní správy ministerstvo financí.

Počty vojáků a celníků obsahuje § 1 návrhu nařízení vlády.

Vojsko bude řídit vozidla s delegáty

Na bezpečnosti českého předsednictví se tak má podílet celkem 100 vojáků, kteří budou určeni „k řízení vozidel k přepravě členů oficiálních delegací“, 10 psovodů na bezpečnostní prohlídky a 10 pyrotechniků vykonávajících pyrotechnické prohlídky, uvádí důvodová zpráva.

Celkem 30 příslušníků Celní správy České republiky pak bude vyčleněno „ke spolupráci na zajištění ochrany určených významných objektů v souvislosti s předsednictvím a obsluze mobilního velkokapacitního rentgenu“.

Ministryni obrany se ukládá

Kteří vojáci a kteří příslušníci Celní správy budou přesunuti k policejní službě rozhodnou podle § 3 vládního nařízení ministři dotčených rezortů. „Ministryně obrany určí vojáky v činné službě, včetně vojenské techniky a výzbroje, k plnění úkolů podle § 1. Ministr financí určí příslušníky Celní správy České republiky, včetně techniky a výzbroje, k plnění úkolů podle § 1,“ zakotvuje předmětný paragraf.

„Tímto ustanovením se ministryni obrany ukládá určit vojáky v činné službě, kteří budou plnit úkoly Policie České republiky podle tohoto nařízení, a vojenskou techniku a výzbroj, která jim k tomu bude dána k dispozici. Obdobná povinnost se ve vztahu k příslušníkům Celní správy České republiky ukládá i ministru financí. Předpokládá se, že vojáci budou úkoly plnit s využitím krátkých střelných zbraní,“ uvádí se k § 3 v důvodové zprávě.

Policie na mimořádná opatření nestačí

Pomoc ze strany Ministerstva obrany České republiky, Armády České republiky a Celní správy České republiky je nezbytná, neboť v době konání mimořádných bezpečnostních opatření, tj. v době od 1. července 31. prosince 2022, kterou je nutno považovat za dobu nezbytně nutnou, lze důvodně předpokládat, že síly a prostředky Policie České republiky nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, stojí v důvodové zprávě k nařízení vlády.

„Policie České republiky nedokáže poskytnout z vlastních zdrojů dostatečný počet policistů a prostředků a zabezpečit tak plnění plošně zvýšených bezpečnostních opatření v delším časovém horizontu bez vlivu na řádné plnění svých úkolů. Povolání vojáků v činné službě v intencích navrhovaného nařízení vlády však v žádném případě neznamená, že by Policie České republiky přestala plnit činnosti související s vyhlášenými bezpečnostními opatřeními,“ stojí rovněž v důvodové zprávě k návrhu ministerstva vnitra.

Zaplatí to obrana a finance

Kromě nárůstu výtržností, pouliční kriminality a zvýšených požadavků na bezpečnost akcí souvisejících s předsednictvím počítá návrh rovněž s podzimní epidemií Covidu-19. „Na podzim 2022 též nelze vyloučit opětovnou potřebu zvýšené činnosti Police České republiky v souvislosti s onemocněním COVID-19,“ uvádí se doslova v důvodové zprávě.

Předmětná opatření a povolání vojska a celníků přinesou náklady nad rámec schváleného rozpočtu pro rok 2022. Hrazeny budou dotčenými ministerstvy obrany a financí, uvádí se v důvodové zprávě. „Počítá se s tím, že rozpočet resortu obrany a financí pokryje náklady na plat, stravování, ubytování i výstroj povolaných vojáků a celníků. Vojáci i celníci by měli plnit úkoly Policie ČR v rámci fondu pracovní doby, při jejich využití není počítáno s přesčasovými hodinami,“ stojí v odůvodnění návrhu vládního nařízení. Irena Válová, ceskajustice.cz

X X X

Ministerstvo spravedlnosti skartovalo návrh novely zákona o státním zastupitelství

 Ministerstvo spravedlnosti skartovalo návrh novely zákona o státním zastupitelství z dílny předešlé ministryně Marie Benešové. Vyplývá to z vládního registru předkládané legislativy. Podle dřívějších vyjádření ministra spravedlnosti Pavla Blažka navrhne resort vlastní novelu, která má mít výraznou podporu ve sněmovně. Ó úpravě se začalo hovořit před devíti lety.

Skartovaná novela zákona o státním zastupitelství prošla částečně legislativním procesem včetně připomínkového řízení v roce 2019. Poté byla zaslána vládě, avšak vláda ji neprojednala a nepostoupila sněmovně. Kvůli zákonu o státním zastupitelství a ministryni Marii Benešové se dokonce konaly demonstrace.

Mezitím v roce 2019 vznikaly další návrhy novely zákona o státním zastupitelství z poslanecké iniciativy. Jeden z nich byl společný návrh poslanců za Pirátskou stranu, ODS a KDU-ČSL. Další návrh předložily společně strany TOP09 a STAN. S vlastní iniciativou přišla také skupina senátorů.

Nezávislost, odvolávání, funkční období

Účelem všech návrhů bylo zajištění větší „nezávislosti státních zástupců“, úprava jejich odvolávání prostřednictvím kárného řízení a úprava jejich funkčního období na sedm let. Stanovena byla vždy výběrová řízení na funkci vedoucích státních zástupců, výsledkem se ale ministr nemusel řídit.

Poslední novela mimo jiné rovněž řešila aktuální poznatky z praxe a z vězeňství. Například rozšiřovala oprávnění nejvyššího státního zástupce v netrestní oblasti a k zavedení oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit či měnit nezákonné příkazy a nařízení ukládané státními zástupci v rámci výkonu netrestní působnosti a ve vztahu k vazbě: Vydávat příkazy k zachovávání právních předpisů či nařizovat propuštění osob z těchto zařízení, jsou-li tam bez právního podkladu; pro případ, že takový příkaz nebo nařízení je vydán nezákonně, kdy zákon nestanovil možnost nápravy

Jeden návrh psali sami šéfové státního zastupitelství

Navrhnout a prosadit novelu zákona o státním zastupitelství se pokoušela Sobotkova vláda a poté Babišova vláda od samého začátku ve funkcích od roku 2013. Tyto snahy končí po devíti letech skartací posledního návrhu.

Návrh měl předložit už ministr Jan Kněžínek, který však v dubnu 2019 rezignoval. Po něm poslední převzala návrh Marie Benešová.

Vlastní zákon o státním zastupitelství předložil ministr spravedlnosti Robert Pelikán v roce 2016, přestože věděl, že neprojde.

Ministerstvo spravedlnosti pod vedením Roberta Pelikána na nové legislativě pro státní zastupitelství pracovalo několik let a v roce 2015 ho exministr veřejně představil tiskovou konferencí. Proti Pelikánové návrhu se stavěla většina právních profesionálů v čele s Legislativní radou vlády. Rada návrh označila za dílo z pera samotných státních zástupců a z 15% autorství ministerstva.

V předmětném návrhu se objevilo speciální státní zastupitelství pro boj s korupcí. To bylo v připomínkách označeno za koncentraci moci nově vznikající prokuratury.

Sněmovna nakonec Pelikánův návrh neprojednala ani v prvním čtení a návrh „spadl pod stůl“ spolu se všemi návrhy zákonů s koncem volebního období v roce 2017.

Blažek už jednou rušil vrchní státní zastupitelství

Už v roce 2014 označil bývalý i současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek zásahy do zákona o státním zastupitelství ze strany ministrů jmenovaných za ANO11 za „Babišovo chapadlo do justice“.

Sám Pavel Blažek totiž z pozice ministra spravedlnosti předložil do sněmovny už v roce 2013 na jaře také nový zákon o státním zastupitelství, který ovšem po volbách ministerstvo spravedlnosti pod vedením nové ministryně Heleny Válkové (ANO11) změnilo a Blažkův návrh byl usnesením vlády stažen.

Co se týče návrhu ministra Blažka z roku 2013, obsahoval mimo jiné zrušení vrchních státních zastupitelství a zavedení protikorupčního úřadu. „Známá věc je ta, že pokud ten zákon bude schválen zákonodárnými sbory, tak dojde ke zrušení Vrchních státních zastupitelství v Praze a v Olomouci tím, že agenda bude převedena na Nejvyšší státní zastupitelství, kde bude dílem vykonávána na Úřadu pro potírání korupce, a dílem na krajská státní zastupitelství. Současně v rámci Nejvyššího státního zastupitelství bude působit Úřad pro potírání korupce, který bude mít působnost celorepublikovou a v jeho čele bude stát náměstek Nejvyššího státního zástupce, kde, zdůrazňuji, bude to jediný funkcionář v této soustavě, který nebude jmenován politikem, tj. ministrem či prezidentem republiky,“ uvedl Pavel Blažek na tiskové konferenci vlády v květnu 2013.

Pavel Blažek, který se stal znovu ministrem, předloží podle svého lednového vyjádření další nový zákon ještě letos. Zákon o státním zastupitelství podle jeho slov pro televizi Prima má schválit celá sněmovna včetně opozičních stran SPD a ANO11, se kterými o novele podle svých slov jednal. V této souvislosti ministr Pavel Blažek také kritizoval úniky z přípravných řízení do médií. Irena Válová, ceskajustice.cz

X X X

Maďaři jsou jiní. S Rusy je spojuje pocit křivdy, Beneš je pro ně démon, říká publicistka

Maďarsko je od nás jen pár kilometrů, na první pohled ale vypadá jako úplně jiný svět. V nedávných volbách projevilo obrovskou podporu autoritáři Viktoru Orbánovi, k Ukrajině sužované ruskou agresí se chová až překvapivě zdrženlivě. Kde se tohle bere v národě, který má do jisté míry podobné historické zkušenosti jako my? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to vysvětluje publicistka Lucie Sulovská, která se Maďarsku dlouhodobě věnuje, mluví i tamním jazykem.

X Po Orbánově volebním vítězství jste na internet napsala delší úvahu s titulkem Proč jsou Maďaři tak jiní. Dá se na tuhle otázku odpovědět nějakou kratší, zhuštěnější formou?
Je to vícero faktorů, aktuálních s přesahem do historie. Zaprvé: Maďarsko mělo v posledních letech velmi špatné vztahy s Ukrajinou. Pořád se předvolávali velvyslanci, odevzdávaly se protestní nóty, několik maďarských státních úředníků bylo z Ukrajiny vyhoštěno. Europoslankyně Andrea Bocskorová, která se narodila nedaleko od Užhorodu, a několik dalších maďarských osobností tamního veřejného života bylo zařazeno na seznam nepřátel sestavených jistou nacionalistickou ukrajinskou organizací. Řešil to i šéf unijní diplomacie Josep Borrell, předmětem sporu byla maďarská menšina v Zakarpatí. Když Rusko v roce 2014 napadlo Ukrajinu, provedlo anexi Krymu a podpořilo separatisty na Donbasu, ukrajinský stát se začal samozřejmě bránit a opevňovat. Především Porošenko byl v tomto ohledu tak trochu jestřáb, Zelenskyj ne. Zavedli školský a jazykový zákon, kvůli nimž s nimi bylo Maďarsko ve sporu. To je jedna věc, která ovlivnila současnou spíše vlažnou maďarskou reakci na invazi.

 X Co dalšího sehrálo roli?
Také se znovu ukázalo, že určujícím okamžikem dějin 20. století je pro Maďary Trianonská smlouva z roku 1920, na jejímž základě Uhersko ztratilo obrovskou část svého předválečného území. To je natolik silné a dodnes hmatatelné trauma, že jej nepřebije ani krvavé potlačení povstání z roku 1956. Bohužel část území, o nějž tehdy Maďarsko přišlo, má i dnešní Ukrajina. Politici o tom veřejně nehovoří, je to naprosto nerealistické (Maďaři dnes ve většině Zakarpatí tvoří menšinu obyvatel), ale v lidových vrstvách rezonuje, že by přece Maďarsko mohlo využít příležitosti… A je tu ještě třetí věc, v níž jsou Maďaři jiní: Nemají emocionální vztah ani k Rusku, ale ani k Ukrajině. Z vládních kruhů i z úst samotného Orbána zazněla i tak děsivá věta, že současný konflikt je vnitroslovanská válka. Že to samozřejmě odsuzují, agresorem je Rusko, podporují sankce, na nichž je jednotná shoda, přijímají uprchlíky, ale že se jich to až tak netýká, že oni mají právo na vlastní hru. To zarezonovalo i u maďarských voličů.

X Zmínila jste Trianon, od kterého uplynulo více než století. Jak to, že tohle zaprášené téma zůstává v Maďarech stále tak živé?
Je živé, protože jsou živí Maďaři v sousedních zemích. Oni jsou každodenní připomínkou Trianonu. Jsou součástí maďarského veřejného života minimálně v kulturním smyslu, díky dvojímu občanství hrají v posledních letech roli i politicky. Když byl ještě Orbán v opozici, jezdíval několikrát ročně do Transylvánie. Mířil tam pravidelně za jedním maďarským mnichem, který se stará o maďarské a romské sirotky, rovněž se tam koná politicko-kulturní festival, kde má Orbán svůj zásadní každoroční projev, a to už přes třicet let. Trianon tedy připomínají konkrétní lidé, kteří podle osmi z deseti Maďarů „trpí různými formami diskriminace“. Podle stejného průzkumu akademie věd, pořádaného u příležitosti stého výročí Trianonu, 94 procent Maďarů souhlasí, že mírová smlouva byla pro jejich zemi „obecně nespravedlivá a příliš přísná“. 84 procent souhlasí s tvrzením „Kdo je Maďar, toho Trianon dodnes bolí“. V podobném duchu se vyučuje ve školách, rodiče to předávají svým dětem, promítá se to do umění, do veřejné paměti. Ve stejném průzkumu lidé odpovídali také na otázky ohledně svého vztahu k sousedním státům.

Podle názoru respondentů se maďarské menšině nejhůře žije na Ukrajině, rovněž jen 4 procenta vyhodnotila vztahy s touto zemí jako pozitivní. Na takzvaný Den maďarské sounáležitosti, který se připomíná každý rok na výročí podepsání Trianonu 4. června, všechny politické strany zpravidla zveřejní nějaký svůj post k tématu, pořádají vzpomínkovou akci. Na sté výročí progresivní budapešťský starosta Gergely Karácsony přišel s nápadem, aby se na minutu ve městě zastavila doprava. Pravice si zoufala, že na to nepřišla sama.

 X Je právě Trianon i za tím, co jste jednou prohlásila, a sice, že Maďaři jsou zahledění sami do sebe a z jiných národů nemají vůbec nikoho rádi?
To zcela určitě ne. Jako o národu, který je zahleděný sám do sebe, nedružný a panovačný, se o Maďarech zcela běžně psalo v českém tisku 19. století. Vzpomeňme si na výrok Karla Havlíčka Borovského, který se dostal do veřejného povědomí po ruské agresi: „Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí.“ Dále to pokračuje: „To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy.” To jsou záležitosti mnohem hlubší a starší než Trianon. Maďaři byli vždy specifičtí, země se v každé době vymykala.

xJe dodnes konkrétně i v jejich vztahu k nám znát pocit trianonské křivdy?
K nám ne. Maďaři dnes nemají důvod vnímat nás jako součást problému, od rozpadu Československa nemáme žádná „jejich“ bývalá území, ani přirozenou maďarskou menšinu. Nicméně, když se dostaneme do diplomatického sporu – nedávno byla například medializována zpráva o důvodu zrušení návštěvy české ministryně obrany a o jejím expresivním vyjádření, že Maďaři upřednostňují ruský plyn před ukrajinskou krví – v diskusích každý druhý příspěvek obsahoval slova „Beneš“ nebo „Benešovy dekrety“. To je takový jejich démon, občas ke mně doputuje skrze mé konzervativní maďarské známé nějaký obrázek Beneše s výživným textem a diskusí. Je pro ně velmi jednoznačnou postavou. Na druhé straně se jim není příliš co divit. Nemyslím, že bychom měli požadovat, aby Němci nebo Maďaři Beneše milovali.

X Spisovatel Sándor Márai, rodák z Košic, nazval Československo „státním útvarem, který Beneš a jeho druhové slepili násilím a historickými klamy“. Márai byl přitom humanista, citlivý na jakékoli bezpráví. Nenaznačuje nám jeho postoj, že Trianon opravdu nebyl k Maďarům fér?
Fér zcela určitě nebyl. Rozsah škod byl neporovnatelný s Mnichovem. Stát nejen přišel o 65 procent území, které Maďaři vnímali jako svou historickou svatoštěpánskou říši, ale za hranicemi zůstaly miliony Maďarů, v nově vzniklých státech, k nimž tito lidé nic necítili a které jim dávaly více či méně najevo, že jsou tam trpěni. Maďaři do poslední chvíle nevěřili, že to tak dopadne. Máraiovo vyjádření je ještě velice mírné, byl to útlocitný pán. Srovnejte si to s tím, co řekl meziválečný maďarský politik János Esterházy: „Na Československou republiku jsme vždy pohlíželi jako na neživotaschopný slepenec lidské zlomyslnosti a hlouposti a dobře jsme věděli, že tato umělá a za stát mylně označovaná ohavnost nemá právo na existenci.“ Putin si mimochodem myslí o Ukrajině něco podobného, o tom je celá jeho esej, co napsal v karanténě. Jemu nejde o žádné NATO. Podle něj Ukrajina prostě nemá právo na samostatnou existenci a nedá jí pokoj, dokud ji nezničí. Jakýkoliv mír bude za Putina jenom příměří. V podobném mentálním rozpoložení bylo meziválečné Maďarsko vůči svým sousedům. Dnes už je to samozřejmě lepší.

 X Orbán je Evropou už nějakou dobu považován za Putinova člověka. Je to jen z vypočítavosti obou stran, že si jejich země přinejmenším vzájemně neškodí, nebo je v ruské a maďarské mentalitě něco až překvapivě podobného?
Já si nemyslím, že Orbán je úplně Putinův člověk. Jednak je to z vypočítavosti, jednak si musíme uvědomit, že především česká média měla v této věci dlouhodobě gigantickou slepou skvrnu vůči Západu. Dnes se v Německu začíná zpytovat svědomí nad merkelovskou politikou vůči Rusku. U nás se o tom vůbec nepsalo, přitom ve světových médiích byl informací dostatek. Orbánova ruská politika se od merkelovské v podstatných rysech nelišila. V jistém ohledu byla míň pokrytecká, protože k čemu je, že pronesu na společné tiskovce jednu vzletnou větu o svobodě a vězních svědomí, když je to akce k energetickému projektu, který Evropu vydá na dlouhá léta Rusku na milost ? Putin se tomu smál, všichni se tomu smějí. Bohužel ještě nedošli tak daleko, aby třeba uvalili sankce na Gerharda Schrödera. Nebyl ani vyloučen z SPD, na rozdíl od Thila Sarrazina za údajnou islamofobii.

X I Francie má proč zpytovat svědomí.
Tam k fázi zpytování ještě ani nedospěli, přitom navzdory embargu po Krymu masivně vyzbrojovali Rusko. Macron citoval Duginovu „Evropu od Lisabonu až po Vladivostok“. Orbán je proti nim malý pán. Kdyby existovala skutečná jednota například ve věci sankcí na ruský plyn, devítimilionové Maďarsko nedokáže samo vzdorovat. Na druhé straně Orbán občas pro Němce a Francouze udělá „zlého muže“, za kterého se oni schovají. Může si to dovolit, jeho nezajímá, co se o něm bude psát v západním tisku. Ví, že nic dobrého, alespoň pokud jde o liberální tisk. Zřejmě dospěl k názoru, že zpytování svědomí mu politicky nic nepřinese. Změnu ve vztazích k

X Abychom ale nezamluvili, co mohou mít Rusové a Maďaři společného.
To je zapeklitější. Nejsem odborník na Rusy, ale stejně jako Maďaři mají asi i oni pocit nespravedlnosti. Nejsou spokojeni s tím, jak vypadají jejich dnešní hranice. Maďaři určitě neplánují revizi, mají tu smůlu, že jsou doslova obklopeni státy, vůči nimž by mohli mít územní požadavky. Ale pocit křivdy a s ní spojené sebelítosti v nich vězí hluboko. Také Maďaři, podobně jako Rusové, obvykle nechápou, proč s nimi ty národy nechtěly dál žít. Reflexe tvrdé maďarizace v posledních dekádách Uherska, toho, že reálně někomu ublížili a on má taky důvod být ukřivděný, je tam poměrně malá.

 X Mají Maďaři podobný třeba i sklon k podléhání vládě silné ruky jako Rusové?
K vládě, která se o nás postará a nebude nás příliš obtěžovat, ano. Češi na rozdíl od Maďarů rádi rozdrobují moc. Volební strop je v Česku 30–⁠35 procent, v Maďarsku je to jinak. Fidesz dvakrát prohrál volby (2002, 2006), i když získal přes 40 procent hlasů. Maďaři mají tendence sdružovat se do bloků, nejsou takoví individualisté a velká moc je neděsí. Slibuje stabilitu, cítí se v ní pohodlně. Ale také umějí demonstrovat. Stačí si vzpomenout na masivní protesty proti socialistické vládě v roce 2006. Zatímco u nás obrovské demonstrace proti Babišovi připomínaly koncert, v Maďarsku hořela auta, hořely budovy, praskaly kosti.

X Divíme se, že Maďaři mohou být k Rusům tak shovívaví, přestože mají za sebou stejně jako my několik desetiletí Moskvou řízené totality. Nezapomínáme ale na to, že jejich gulášový komunismus byl poněkud jiným režimem než náš, a že odlišné může být tedy i jeho dědictví v myšlení dnešních Maďarů?
Srovnávací průzkumy ukazují, že Maďaři nejsou nijak zvlášť proruští. Má-li někdo z V4 skutečné proruské sympatie, pak jsou to Slováci. Maďaři na osobní úrovni necítí k Rusům nic. Ale zároveň se příliš neumí vcítit do Ukrajinců. To jsme s kolegou vnímali i na opoziční straně společnosti. Ani tam by si nikdo nekoupil polštář s Volodymyrem Zelenským. V Budapešti jste častěji narazili na tureckou vlajku v nějaké kebabárně než na ukrajinskou. Ten konflikt prostě vnímají jinak. I lidé, kteří vědí, jak to je, že Rusko přepadlo cizí stát a vraždí tam lidi, to vnímají méně emocionálně než například my nebo Poláci. Samozřejmě litují běžné občany na Ukrajině, ale nemají ozvěnu vlastní historické zkušenosti. Je to zvláštní. Neřeknou vám to, ale je pravděpodobné, že více slyší na narativ, že někdo „jde zachraňovat menšiny“. Roli hraje bolest maďarské menšiny v Zakarpatí a dlouhodobě špatné vztahy s Kyjevem.

X Neslyšení na vlastní historickou zkušenost u nich stejně nechápu. V Česku je přístup k současné ruské agresi poznamenán zkušeností z roku 1968. Jak je možné, že stejně silný efekt ve vztahu k Rusku nemá pro Maďary i daleko krvavější rok 1956?
Paralelu s rokem 1956 kupodivu zvedli dva vládní politici. Prezident János Áder to udělal při návštěvě Polska. A pak Zsolt Németh, což je jeden ze zakladatelů Fideszu, takový velice milý člověk a celoživotní atlantista, napsal na svůj Facebook „Rusáci, táhněte!“, což bylo jedno z populárních hesel povstání z šestapadesátého. Reakce byly dost ambivalentní. Je každopádně dost charakteristické, že to udělali právě Áder a Németh. To je stará garda Fideszu, generace zakladatelů. Nejenže jsou antikomunisté, ale také mohou říct Orbánovi „vole“. Orbán tohle vycítil, a tak starou gardu postupně odstavuje a obklopuje se mladými loajalisty. Stará garda je poslána do Evropského parlamentu, dostane nějaké důstojné funkce ve státním aparátu. Pořád se mají rádi na osobní úrovni, Orbán se s lidmi nerozchází ve zlém, jejich přátelství si váží. Jsou to jeho bývalí spolužáci, vždy pro něj budou důležití, je to 35 let života. Ale reálný politický vliv tato generace postupně ztrácí. Lidé jako Péter Szijjártó, Judit Varga nebo Gergely Gulyás jsou mladí, bezmezní loajalisté. Orbán si je vybral a vypěstoval, jsou mu zavázaní.

 X Maďarsko má takových specifik víc, kupříkladu své členství v Turkické radě. Co si od něj Maďaři slibují? Je spíš znakem jejich zoufalého hledání vlastní identity, nebo ryze pragmatickým krokem?
Je obojím. Na počátku stály určitě ekonomické zájmy. Orbán podle svých slov někdy kolem roku 2008, po velké hospodářské krizi, která Maďarsko tvrdě zasáhla, začal chápat, že vývoj ve světě jde směrem k multipolaritě a že roste vliv takzvané Eurasie na úkor Západu. Do té doby byl velmi protiruský, tvrdě kritizoval tehdejší socialistickou vládu za to, jak je vstřícná k Moskvě, že posiluje energetickou závislost na Rusku, po Gruzii požadoval sankce na Rusko. Ale pak se něco zlomilo a od svého nástupu k moci v roce 2010 začal provádět současnou „politiku více azimutů“. Dalším zlomem byl odchod ministra zahraničí Tibora Navracsicse. To je takový umírněný, prozápadní fideszák. V roce 2014 odešel dělat eurokomisaře a byl nahrazen Péterem Szijjártóem.

Co je to za člověka?
S naprostým chladem vám řekne, že pro Maďarsko jsou důležité jen maďarské národní zájmy, nic jiného. Že nějaké lidskoprávní nebo hodnotové otázky v zahraniční politice pouze zdržují od práce. Němci nebo Francouzi si možná myslí totéž, ale Maďaři vám to řeknou. Mají na to prý právo, protože na ně ohled taky nikdo nebral, nikdo jim historicky v ničem nepomohl, vždycky jen uškodil. Je potřeba říct, že to není jen jednostranná orientace na Rusko a Čínu. Největším investorem v Maďarsku se za Orbánových vlád stala Jižní Korea. Maďarsko se stalo největším evropským spojencem Izraele. Szijjártó se snaží pravidelně cestovat do Indie, na Blízký východ, do Afriky. A pak jsou tu nadstandardní vztahy s Tureckem a středoasijskými národy.

Lucie Sulovská (26)

Publicistka, která momentálně pracuje v Bruselu jako asistentka europoslance Alexandra Vondry.
Zabývá se zejména střední Evropou, zejména Polskem a Maďarskem.

Kde se vzaly?
Má to určitý historický základ. Jako my jsme tu měli v 19. století panslavismus, v Maďarsku byl populární panturkismus (hnutí usilující o sjednocení všech turkotatarských národů – pozn. redakce). Dodnes se to drží hlavně v pravicových kruzích, jak v Maďarsku, tak v Turecku. Pořádají se různá setkání kmenů, z nichž největší je každoročně Bugac v maďarské pustě. Maďarsko se v posledních letech účastní i Světových nomádských her, kam se jel podívat i Orbán. Nevylučuju, že se jim to v určitou chvíli zalíbilo i na osobní úrovni. Že se v nich probudily staré instinkty. Všichni si přece pokládáme otázky „Kdo jsem? Odkud jsem vzešel? Co mě odlišuje od ostatních?“ Maďarská jazyková izolace a historický pocit osamělosti to podporuje. Další věcí je, že Orbán mnohokrát zmiňoval, že se mu líbí, jak si tam každý hledí svého, jak jsou přímí a otevření, jak nikdo nemusí nic předstírat. On považuje západní politiky za slabé figurky, které se bojí; ať už liberálních médií, byznysu, koaličních partnerů, či opozice. Toho se východní lídři bát opravdu nemusejí. Péter Szijjártó zmiňoval, že mu jeho západoevropští kolegové říkají, že udělal to či ono dobře, ale omlouvají se mu, že veřejně ho podpořit nemohou. Orbán a spol. tím jejich

X Třeba nizozemský premiér Rutte už loni vyzval Maďary, že pokud se nechtějí řídit evropskými hodnotami, mají raději vystoupit z EU. Může to tak podle vás v blízké budoucnosti dopadnout?
Nemyslím si. Maďarské členství v EU má vysokou podporu napříč společností, i mezi voliči Fideszu. Maďaři si, stejně jako Poláci, pravděpodobně myslí, že asertivním přístupem mohou chod EU ovlivnit a třeba i změnit. Oni chtějí hrát, ne odcházet. Orbán před brexitem platil v britském bulváru inzerci na podporu setrvání Británie v EU. „Rozhodnutí je na vás, ale chtěl bych, abyste věděli, že Maďarsko je hrdé, že stojí po vašem boku jako člen Evropské unie. Viktor Orbán, premiér Maďarska.“ Tak zněl text toho inzerátu. Teď Orbán dokonce překonal svou nechuť k Ukrajině a podpořil iniciativu osmi východoevropských států, které plédovaly za co nejrychlejší přístupové rozhovory pro tuto zemi. On se řídí tím, že potřebuje v EU spojence proti užší integraci, proti progresivismu apod. Chytá se každé příležitosti, když na to přijde, nikdo mu „nesmrdí“. Pro Orbána samotného má členství v EU ještě jeden milý „bonus“.

Maďaři na útoky zvnějšku reagují semknutím. Je jedno, jestli útočí Brusel kvůli LGBT, nebo Zelenskyj kvůli nedostatečné podpoře Ukrajině.

X Jaký?
Spory s EU už cíleně vyhledává, protože mu přinášejí vnitropolitické body. To byl případ zákona na ochranu dětí před LGBT propagandou. Jde o naprosto děravý zákon, který v praxi neznamená vůbec nic; sami politici Fideszu nedokázali říct, co je přesně jeho cílem. Moji známí ve Fideszu mi naprosto bezostyšně říkali, že je to pokus vytvořit si před volbami bitevní pole, na němž „setneme opozici“, která bude muset zaujmout nepopulární postoj. Maďaři na útoky zvnějšku reagují semknutím. Je jedno, jestli útočí Brusel kvůli LGBT, nebo Zelenskyj kvůli nedostatečné podpoře Ukrajině. Několik mých velmi liberálních známých se cítilo uraženo jak Zelenským, tak třeba tím, když jim Němci během fotbalového šampionátu dávali najevo svůj pokrokový názor duhovými bannery na stadionech. I lidé, kteří předtím šli na budapešťský Pride, jsou Maďaři, kteří jsou hrdí na svůj fotbalový tým. A Němci ho v podstatě ztotožnili s Orbánem. Mám kamaráda, levicového gaye, který volil opozici. Po porážce řekl krásnou větu, která podle mě vystihuje celý problém: „I já vnímám, že Fidesz je ochoten se konfrontovat navenek, ať už s korporacemi, nebo s Bruselem, zatímco dovnitř země slibuje věrnost; no a opozice se konfrontuje dovnitř a věrnost slibuje navenek.“ Samozřejmě, že to u Maďarů s jejich historickou zkušeností rezonuje.

X Marketingový expert Martin Jaroš na vašem Facebooku napsal: „Někde mezi Bratislavou a Budapeští opouštíte měkký svět Františků Vomáčků, svět, který má své chybičky, ale nebere sám sebe moc vážně. To třeba Budapešť je město, které se bere smrtelně vážně. Ten rozdíl je hluboko v duši.“ Popsal to trefně?
Rozhodně. S jedním českým přítelem, který žije dlouhodobě v Maďarsku, jsme si dělali legraci, jak by asi vypadaly Opráski sčeskí historje v maďarské mutaci. A došli jsme k názoru, že něco takového by v Maďarsku vyjít nemohlo, protože značná část národa by se tím cítila smrtelně uražena. Na druhé straně když občas překládám Orbánovy projevy pro naše čtenáře, říkám si, že takový patos by v Česku nebyl únosný vůbec pro nikoho. On to vypráví jak Pána prstenů.

x Co máte přesně na mysli?
Vzpomínám si na jeho trianonský projev z roku 2020, lze citovat jakýkoliv odstavec: „Maďaři se podobně jako lidské srdce jednou stáhnou, jindy roztáhnou, ale v podstatě už jedenáct set let přebývají na tom místě, které vytyčili zakladatelé našeho státu. Ochraňujme Karpatskou kotlinu, protože to je naším posláním. Každé narozené dítě je dalším stanovištěm. My Karpatskou kotlinu nerozdělíme, neoslabíme, nerozprodáme, ale zachováváme ji. Musíme žít se sebedůvěrou národa, který světu více dal, než od něj dostal… Jsme nezlomný národ, nikdy jsme se nemínili účastnit vlastního pohřbu…“

x Máte pravdu, v tom jsou tuny patosu.
Jde o projev, který v Maďarsku nevzbudil žádné pohoršení, při jeho překladu se mi přitom třásly prsty. Orbán je v tom mistr, je schopen zakomponovat takové množství nejrůznějších odkazů a narážek, že výbušný potenciál má v podstatě každá věta.

x Aby ale náš rozhovor nevyzněl jako jedna velká obžaloba Maďarů – je v jejich povaze a přístupu k okolnímu světu naopak i něco, z čeho by si Češi mohli vzít příklad?
Jsou srdeční a velkorysí. Pohostinní. To je vidět i na jejich přístupu k uprchlíkům, z nichž většinu dnes tvoří Ukrajinci. Nevšimla jsem si výraznějších výkřiků, jak to že nám cizí lidé „ujídají náš chlebíček“. Orbán natočil před pár dny video pro iniciativu Global Citizen, kde nejen vyzval k pomoci ukrajinským uprchlíkům, ale také zmínil, že v Maďarsku mají uprchlíci jízdné nebo obědy pro děti zdarma. Takové věci u nás úřady vyvracejí jako hoaxy, on to říkal hrdě. Svým způsobem mě též vždy dojímal jejich vztah k Maďarům všude na světě, taková kmenová soudržnost, která se projevuje i velkou péčí o maďarské komunity v sousedních zemích. Když v daleké Venezuele začal být problém s nedostatkem potravin a vůbec všeho, maďarská vláda je evakuovala i s rodinami. A to byli lidé, kteří do Venezuely přišli po roce 1945 nebo 1956, řada z nich už neuměla maďarsky. Tohle my moc nemáme, ani teď nebyla příliš řeč o lidech českého původu na Ukrajině. Také v sobě mají balkánskou svobodomilnost.

X X X

Elitní český sniper: Odstřelovač musí být neviditelný. Na ránu čeká bez hnutí i celé

  x Jak se to projevuje?
Třeba tím, že pro velkou romskou a židovskou komunitu není těžké se asimilovat do maďarské většiny. Byl to Fidesz, jakkoliv nacionalistická partaj, kdo měl v Evropském parlamentu první romskou europoslankyni, šéf delegace Tamás Deutsch je maďarský Žid. Orbán má moc rád cikánskou hudbu a kulturu, hodně stál o podporu romských umělců před volbami. Pamatuju si, že mě překvapilo, když jsem zjistila, že jeden z vojenských a policejních důstojníků, kteří se podíleli na zvládání covidu, je Rom, který se kdysi rozhodl dát do služeb armády. protože ho nudilo hrát s otcem a sourozenci po hospodách na housličky. Na druhé straně, v období covidu mě překvapila jejich disciplinovanost. Čekala jsem živelné protesty, děl se pravý opak. Byl tam mnohem větší klid než v Česku, nemluvě o některých západních zemích. A ještě něčím bychom se od nich mohli inspirovat: Jejich sebevědomí bývalé „velmoci“ je sice někdy přemrštěné, ale my v Česku trpíme pravým opakem. V Maďarsku mnohem méně rezonují argumenty typu „máme ostudu na celém světě“, kdykoliv se o ně někdo zvenčí otře. Jsou asertivní. V tomto ohledu jsou také naším protikladem. My bychom jim mohli dát trochu naší sebeironie, oni nám něco ze svého sebevědomí.

X X X

Matka exministra Pelikána, 15 let JUDr. Irena Pelikánová soudkyní Tribunálu Soudního dvora EU

Bavilo mě hledat řešení náročných otázek, říká bývalá soudkyně Tribunálu EU

Soudce musí být pokorným sluhou spravedlnosti a práva, nikoli arogantním přikazovatelem. Z evropské úrovně si tedy můžeme vzít respekt k obecným hodnotám spravedlnosti, říká v rozhovoru pro seriál iDNES.cz Inspirativní ženy Irena Pelikánová. Bývalá soudkyně Tribunálu Soudního dvora EU mimo jiné mluvila o překážkách v justici na evropské úrovni či zájmu Čechů o evropský soud.

x Právu se věnujete celý život. Co vás k němu přivedlo?
K právu mě přivedla rodinná tradice – otec, jeho bratr i manžel jeho sestry – všichni byli právníci, ale i moje zájmy. Již od střední školy jsem tíhla k humanitním vědám. Paradoxně mě však otec odrazoval, říkal, že „v této zemi není žádné právo“ a přemlouval mne ke studiu medicíny. Jenže byl rok 1967 a já naivně věřila, že u nás právo bude. Netušila jsem, že budu muset hodně dlouho čekat.

X Když se ohlédnete zpětně. Vydala byste se jiným profesním životem?
Asi ano, můj otec měl pravdu, medicína byla a je na politice méně závislá. Ztratila jsem 20 let, než konečně komunistický režim padl. Na druhé straně se mi podařilo nějakým zázrakem zůstat po studiích na právnické fakultě jako interní aspirantka, a za to jsem byla velice šťastná. Bohužel i poměrně brzy po změně systému začala znovu politika pronikat do výkonu právnické profese i tam, kde by tomu tak být nemělo.

X Jako soudkyně Tribunálu Soudního dvora EU jste pracovala zhruba patnáct let. Specializovala jste se na nějakou konkrétní oblast?
Soudce, který přijde k Soudnímu dvoru EU si zpravidla svoji specializaci přinese s sebou. Já jsem si přinesla specializaci na soukromé a obchodní právo a tu jsem neopustila. Jenom jsem prohloubila aspekt unijního práva a vydala se do některých nových oblastí.

X Setkávala jsem se jenom s poctivým úsilím

x Jak si běžní lidé mají představit Soudní dvůr EU? Co je tam jiného než u českého soudu?
Především je tam jiný mezinárodní a evropský rozměr. Pracujete každý den s lidmi z různých evropských států a se všemi sdílíte obrovské nadšení pro evropskou myšlenku.
Není o tom třeba mluvit, protože se to rozumí samo sebou, všichni si jsou vědomi, jak významná myšlenka to je a že stojí zato pro ni pracovat. Všichni, s nimiž jsem pracovala, byli zapáleni pro unijní právo a byli do něj zcela ponořeni. Takové prostředí je velice motivující. Vždy jsem se setkávala jenom s poctivým úsilím vyřešit věci co nejsprávněji.

X Jak se dala takováto skloubit práce s osobním životem?
V mém případě snadno, protože jsem měla již dospělé děti a můj manžel byl v důchodu. Mohli jsme se snadno přemístit do Lucemburku a já se plně věnovala své práci.
V poslední době přicházejí ovšem soudci mladší, pro které je to poněkud náročnější. Musí umístit děti do škol. Většinou ovšem oceňují, že evropská škola, která je v Lucemburku, dává dětem dobré startovní postavení pro budoucí kariéru.

X Co vás na práci nejvíce bavilo?
Mě nejvíce bavilo hledat správné řešení náročných právních otázek, které nám denně přicházely na stůl. Měla jsem štěstí, že jsem našla skvělé asistenty, s nimiž bylo takové hledání velmi podnětné. Každý den jsme začínali diskusemi o problémech, které musíme řešit, a nelituji času, který jsme věnovali těmto ranním debatám.
Pokud někdo poctivě vykonává právní profesi, je nestále stavěn před náročné otázky právní teorie, právní logiky, ale také principů, které musí být respektovány.

X Co naopak jste na této úrovni považovala za problém či překážku?
Často jsem narážela na problém v senátních poradách, kde se nedařilo vždy dospět ke konsensu, někdy bylo naše stanovisko málo pochopeno. Ale to je asi nevyhnutelné v každé týmové práci. Otázka vzájemného porozumění není jenom problém jazykový, ale mnohem víc je to problém vůle, snahy o porozumění, pochopení argumentů druhého. Kde chybí snaha porozumět, stává se diskuse bezúčelnou.

Soudkyně Irena Pelikánová | foto: Jakub Dospiva

X Tam potom rozhoduje jenom většina, ale nikoli argumentované přesvědčení. V řadě případů nedojde k vzájemnému pochopení i v důsledku nedostatku času, nedostatku pozornosti nutné k pochopení problému. To se dotýkám problému, zda je lépe rozhodnout rychle a třeba špatně, nebo později, ale dobře. To je věčné dilema soudní práce.

V mé rodinné tradici je frankofilie

X Jak velký rozdíl je soudnictví v Česku a na evropské úrovni? Co musí umět takový soudce navíc?
Národní soudce musí zvládat národní právo, unijní by měl zvládat právo unijní, to je stejné. Unijní soudce musí ale často vykonat exkurzi i do národního práva a nemůže si dovolit ho zkreslit. Národní soudce na druhé straně musí pronikat i do unijního práva, které má před národním právem přednost.
Nezbytné u soudního dvora EU je samozřejmě být schopen komunikovat v pracovním jazyce, tedy ve francouzštině. Leckdy je nedorozumění produktem nedostatečné znalosti francouzského jazyka některých soudců. Nutné jsou i alespoň dílčí znalosti dalších jazyků, zejména angličtiny. Obsah spisu nutno zkoumat v jazyku řízení, není možné ve všech případech žádat o překlady, to by velmi zdržovalo. Tento problém národní soudce zpravidla nemá.

 X Jak jste se k práci soudkyně u Soudního dvora EU dostala?
Upozornil mě na zahájené řízení tehdejší děkan právnické fakulty profesor Kindl. Neváhala jsem, ačkoli jsme v té době vůbec neznala žádné podmínky spojené s touto praxí.

X Pracovním jazykem evropského soudu je francouzština. Nebylo to omezující?
Naopak. V mé rodinné tradici je frankofilie, takže jsem i maturovala z francouzštiny, i když jsem poté 20 let nemohla tento jazyk využít. Byla jsem velmi šťastná, že pracuji ve frankofonním prostředí.

X Před několika lety jste v jednom z rozhovorů říkala, že Češi se na Evropský soudní dvůr moc neobrací. Změnilo se to?
Bohužel nikoli. Zrovna nedávno jsem viděla statistiku, podle níž za Českou republiku bylo podáno v roce 2021 jenom 6 předběžných otázek. Pro srovnání za Německo to bylo 106, za Polsko 34, za Maďarsko 17, za Bulharsko 58. Tato čísla vypovídají dostatečně o rozdílu v postojích, který je výsledkem soustavné politické protievropské manipulace.

X S čím se na Evropský soudní dvůr nejčastěji obracejí Češi?
Předběžné otázky se týkají nejrůznějších oblastí, nelze to jednoznačně charakterizovat, ale brzy lze očekávat, že budou častější i takzvané přímé žaloby v souvislosti se strukturálními fondy.

X V jakém stavu je podle vás justice v Česku? Co by si naopak mohla vzít z evropské úrovně?
Domnívám se, že české soudy obtížně hledají hranici mezi nutným a správným výkladem právní normy a kreativitou hraničící s libovůlí. Najít tuto hranici není snadné. Je třeba také přihlížet k celkovému kontextu případu, aby výsledné rozhodnutí bylo spravedlivé i v očích veřejnosti. Jenom tak posílíme obecnou důvěru v právo a justici.
Soudce musí být pokorným sluhou spravedlnosti a práva, nikoli arogantním přikazovatelem. Z evropské úrovně si tedy můžeme vzít respekt k obecným hodnotám spravedlnosti.

Věnuji se psaní a občas přednáškám

X V posledních týdnech se spekuluje o zmrazení platů pro soudce. Je to podle vás dobře?
Nikoliv, soudci musí být placeni nezávisle na jakýchkoli politických změnách a výkyvech, jejich nezávislost je zaručena mimo jiné i materiální stránkou jejich postavení, aby nebyli v pokušení podlehnout korupci.

X Jak těžké bylo odejít ze soudnictví? Není vám to někdy líto, že již nesoudíte?
Je mi to líto velmi často, ale respektuji, že v 70 letech je čas odejít a přemýšlet.

X Čemu se nyní věnujete?
Věnuji se psaní a občas přednáškám. Věnuji se tomu, nač jsem 15 let, ale ani předtím, neměla čas.

X Jaký případ vám za dobu kariéry nejvíce utkvěl v hlavě?
Nebyl jenom jeden, ale určitě kartel elektrických spínačů nebo ADR Center a rovněž případy zmrazení fondů fyzických a právnických osob z Íránu.

X Ocenila byste více žen v justici?
Nemyslím, že by se mělo rozlišovat podle pohlaví, ale na druhé straně se obávám, že mužská dravost pořád výrazně ovlivňuje obsazování funkcí v justici i jinde. Ženy zpravidla nejsou schopny vyvíjet takový tlak. Příkladů je mnoho.

X Na co jste se nejvíce těšila až budete mít volno?
Na to, že konečně budu moci dočítat knížky až do konce a že budu moci soustředěně psát.

X V jednom z rozhovorů jste rovněž říkala, že žijete s manželem v Lucemburku. Jak se vám tam žilo? Nechyběla vám Česká republika?
V Lucembursku se nám žilo velmi dobře. Musíte si uvědomit, že jsem denně odcházela ráno do práce a vracela se pozdě večer, někdy i hodně pozdě. Takže na nějaké velké užívání si nebyl čas ani síly. Do Prahy jsme se vraceli několikrát do roka vždy jenom na pár dnů. Postrádala jsem samozřejmě děti i vnoučata, která jsem viděla jenom vzácně.

X Po těch letech života v jednom z center Evropské unie. Necítíte se dnes už spíš jako Evropanka než jako Češka?
Cítím se skutečně především jako Evropanka a velmi těžko snáším jakékoli xenofobní a protievropské řeči, na něž u nás dost často narážím. Je mi velmi líto, že se národ dal tak snadno zmanipulovat proti svým vlastním vitálním zájmům.

X Jak vy osobně vnímáte protievropské nálady v Česku?
Už jsem vlastně odpověděla – vnímám je nesmírně těžko, dá se říci, až fyzicky. Nechci se stýkat s lidmi, které něco tak zaslepeného hlásají. Nepřesvědčuji je, protože vím, že to není možné, své závěry nestaví na rozumové úvaze.

Studium je náročná životní etapa

X Co říkáte na současnou situaci v Česku. Sledovala jste dění i ze zahraničí?
V současné době se poněkud obávám, že síly, které jsem volila, nesplní naše naděje. Koneckonců první akt, s nímž jsem se setkala, byl, že jsem byla odvolána z funkce předsedkyně rady justiční akademie. Přitom se jedná o orgán, který má ryze odborné poslání a na politických změnách nebyl dosud závislý.
Nemyslím, že to je příliš překvapivé, ale není to radostné. Opět se setkáváme se snahou oddálit vstup do eurozóny, přestože nás to staví na periferii EU, a to mne rozesmutní. Lucemburk je pro mne osvěžením, protože tam je Evropa přítomna.

X Co byste vzkázala mladým začínajícím právníkům, kteří sní o soudcovské kariéře nebo o práci na Nejvyšším správním soudu? Co byste jim doporučila?
Domnívám se, že rozhodující je být zapálený pro věc, mít touhu prosazovat právo a pomáhat této zemi. Práce musí být radostí a naplněním. Cynický oportunismus a egoismus brání osobnímu štěstí, protože to musí pramenit z práce. Té přece věnujeme naprosto největší část svých životů. Začátek cesty je už na právnických fakultách.
Studium musí být centrálním zájmem, aby student získal profesní kompetenci. Mám dnes dojem, že všichni studenti na fakultách studují dálkově, protože každý má nějaké vedlejší zaměstnání v advokátních kancelářích. Výuky se jich zúčastňuje jenom zlomek.
Již v totalitní době jsme však vždy věděli, že z dálkových studentů zpravidla skuteční právníci nevyrostou. Studium je náročná životní etapa, bez jejíhož úspěšného absolvování stěží může někdo být dobrým soudcem. Jestliže tedy studenti nechodí na přednášky a navíc často ani nečtou učebnice a nahrazují je jakýmisi amatérskými excerpcemi na internetu, zbavují se sami možnosti dosáhnout později vysoké odborné úrovně.

X X X

Státní zástupce žádá v kauze Viktoriagruppe pro čtyři manažery vězení, peněžité tresty a zákaz činnosti

V kauze chybějící české nafty v bavorském skladu firmy Viktoriagruppe žádá státní zástupce pro všechny čtyři obžalované manažery tresty vězení v rozmezí od 7,5 do deseti let. Dále pro ně chce desetimilionové peněžité tresty a také maximální, tedy desetileté zákazy činnosti. Uvedl to v úterý u soudu v závěrečné řeči. Muži podle obžaloby podvodně připravili českou Správu státních hmotných rezerv o 108 milionů korun.

 

 Správa státních hmotných rezerv hradila firmě za skladování české nafty poplatek, jehož výše byla závislá na množství uložené pohonné hmoty. Viktoriagruppe měla naopak platit pokutu, pokud by dojednané množství nafty nestihla uskladnit včas.

Podle státního zástupce Tomáše Minxe to firma skutečně nestihla a rozhodla se to zakrýt fiktivním navýšením zásob nafty dvěma nepravdivými příjemkami, které zaslala správě hmotných rezerv k proplacení. Od listopadu 2012 do ledna 2013 navíc obžalovaní údajně vyskladnili tři vlakové soupravy nafty, kterou správě neuhradili.

Obžalovaní vinu odmítají

Obžalobě čelí jednatel německé Viktoriagruppe Petr Malý a tři zaměstnanci odštěpného závodu firmy, který sídlil v Dolních Břežanech – Lubomír Novotný, Jaroslav Slavík a Miroslav Holub. Všichni vinu odmítají. Podle Minxe postupovali jako organizovaná skupina a dopustili se jednání, které je společensky velmi závažné.

„V této době se ukazuje, jak je strašně důležité, aby Česká republika byla soběstačná a měla rezervy – nejen pohonných hmot, ale například i potravin. Správa státních hmotných rezerv plní v naší společnosti jedinečnou, ničím nenahraditelnou funkci a je ji třeba bránit před podvodným jednáním,“ zdůraznil u pražského městského soudu státní zástupce.

„Viktoriagruppe neměla k dispozici takové množství pohonné hmoty, jaké měla mít, a tím fakticky ohrožovala bezpečnost České republiky. To, že to v roce 2014 nebylo patrné, je věc jiná. Obžalovaní věděli, že neochraňují jen tak nějaký majetek, ale státní hmotné rezervy,“ podotkl státní zástupce Minx.

Pro všechny čtyři muže požaduje desetiletý zákaz činnosti související s ochraňováním hmotných rezerv státu, pro Malého a Novotného navíc stejně dlouhý zákaz působení ve statutárních orgánech firem. Všichni obžalovaní by podle Minxe měli společně uhradit škodu způsobenou správě hmotných rezerv.

Když Viktoriagruppe skončila v roce 2015 v insolvenci, začala o skladované zásoby právní bitva. Česku se nakonec po dohadech s konkurzním správcem postupně podařilo naftu přesunout zpět. Poté, co z Německa dorazila poslední cisterna, však měření potvrdilo obavy, že část paliva chybí. Správa státních hmotných rezerv postrádala 6,3 milionu litrů pohonné hmoty.

Obžalobě čelí i samotná Viktoriagruppe, pro niž chce státní zástupce desetiletý zákaz ochraňování českých hmotných rezerv a také povinnost uveřejnit odsuzující rozsudek v médiích.

,Tvrdí se, že tam něco chybí‘

„Smysl podvodu chápu v tom, že bych jím musel něco získat. Já jsem nezískal nic. Nikdo z nás nikoho neuvedl ani nechtěl uvést v omyl,“ prohlásil v úterý u soudu Malý.

 

„Tvrdí se, že tam něco chybí, ale ono to tam je – stačí se dohodnout a narovnat vztahy. Tenhle případ není první ani ojedinělý u společností, které skladovaly pro Správu státních hmotných rezerv. Nebylo nám umožněno to zaplatit,“ řekl.

Rozdíly v záznamech vysvětloval nedorozuměním a jazykovou bariérou mezi českou a německou stranou.

Podle obžaloby manažeři využili svých vědomostí o „slabých místech“ správy hmotných rezerv v evidenci skladovaných pohonných hmot.

Státní zástupce muže viní i z toho, že činili takové kroky, aby zaměstnanci správy nezjistili, že nafta chybí. Kontrolorům například údajně předložili nepravdivou tabulku s údaji.

Obžaloba upozornila i na to, že kontroloři se museli před příjezdem do skladu v bavorském Kraillingu předem ohlásit, že areál je rozlehlý a nádrže jsou propojené podzemním potrubím, jež umožňuje pohonné hmoty přečerpávat a manipulovat tak s výškami jejich hladin v nádržích.

X X X

 Kdo bude novým majitelem Chelsea? Na stole leží tři nabídky, může jít o historicky nejdražší prodej klubu

Ostře sledovaná změna vlastníků Chelsea míří do cílové rovinky. Úřady ve Velké Británii před šesti týdny ruskému oligarchovi Romanu Abramovičovi zmrazily majetek. Ten byl tak donucen nabídnout londýnský klub k prodeji. Od té doby se objevila řada zájemců, kteří by s budoucností úřadujícího vítěze Ligy mistrů rádi spojili své jméno. Nyní jsou konkrétní nabídky tři, podle médií by jasno mělo být nejpozději v květnu.

Čtvrtek 14. dubna byl posledním termínem pro konečné nabídky ze stran zájemců. Rodina Rickettů, která vlastní baseballový tým Chicago Cubs, na poslední chvíli svou nabídku stáhla, což v konečném součtu zúžilo okruh možných budoucích majitelů klubu ze čtyř na tři.

„The Ricketts-Griffin-Gilbert Group se po pečlivém zvážení rozhodla nepředkládat závěrečnou nabídku na Chelsea. V závěrečných fázích začaly být kvůli nezvyklé dynamice prodejního procesu zřetelnější určité problémy,“ oznámilo konsorcium, proti kterému fanoušci Chelsea v posledních týdnech protestovali.

Šéf skupiny Joe Rickett byl totiž kritizován za islamofobní výroky, kterých se dopustil v roce 2019.

Dva Američané, jeden Brit

V boji o získání vlivu na jeden z nejlepších anglických fotbalových týmů tak zůstávají tři hráči. Těmi jsou Američani Mark Walters a Todd Boehly, investor Stephen Pagliuca a britský podnikatel, sir Martin Broughton.

Walters a Boehly jsou považováni za favority na zisk klubu. Finanční síla obou podnikatelů je vysoká a v minulostí dokázali, že úspěšné vedení sportovního klubu jim není cizí. Poté, co v roce 2012 jejich společnost Guggenheim Baseball Management získala LA Dodgers, šel baseballový tým po sportovní i finanční stránce strmě nahoru.

Mark Walters a Todd Boehly

Další americký zájemce Stephen Pagliuca má zkušenosti i s evropským fotbalem, z 55 % vlastní menší, ale úspěšný italský klub Atalantu Bergamo. Podobně jako Daniel Křetínský, který by se mohl v budoucnosti stát většinovým vlastníkem West Hamu, by se v případě koupě Chelsea musel vlivu ve svém druhém klubu vzdát, pokud by se oba účastnily evropských pohárů.

Nabídka Pagliucy byla podpořena i organizací True Blues Consortium, kterou vede legenda londýnského klubu John Terry.

Velkou šanci v boji o vlastnictví má i britský podnikatel, sir Martin Broughton. Čtyřiasedmdesátiletý byznysmen je místopředsedou nadnárodní letecké společnosti International Airlines Group, v minulosti byl i krátce předsedou fotbalového Liverpoolu. Sám je dlouholetým fanouškem Chelsea.

„Nechceme být těmi, kteří převezmou klub v současném stavu a stáhnou ho do průměru. Nezajímá nás vydělávání peněz, tak se tato hra nehraje. Chceme zůstat na vrcholu,“ řekl pro talkSPORT Broughton, který zároveň chce, aby měli větší slovo ve vedení klubu samotní fanoušci.

Největší prodej historie

Společnosti Raine Group, která na prodej Chelsea dohlíží, bude tato trojice v příštích dnech detailně popisovat budoucí plány, které s klubem mají – od infrastruktury, obsazení jednotlivých postů po finanční strategii.

Podle webu The Athletic se například spekuluje o budoucnosti kanadsko-ruské ředitelky klubu Mariny Granovské, blízké společnice Romana Abramoviče, která je ve svém oboru považována za evropskou špičku.

Cena Chelsea by se mohla vyšplhat přes tři miliardy eur (přes 73 miliard korun), což by podle deníku Marca znamenalo nejvyšší částku vyplacenou za klub v historii sportu. Dosud nejvíc utratil Joseph Tsai, když zaplatil za většinový podíl v basketbalovém týmu Brooklyn Nets téměř tři miliardy eur.

X X X

Basketbalisté Prahy v play-off začínají dvakrát v Opavě

  Kolo: 1. a 2. utkání play-off Kooperativa NBL 2021/22, 17.4.22, 18:00, 18.4.22 18:00; Opava Utkání: BK Opava – USK Praha 

USK Praha dosáhl na jeden ze svých cílů sezóny, a to postup do play-off. V jeho předkole si poradil 2:0 s Ostravou, když po nadstavbové části skupiny A1 skončil na sedmém místě. Soupeřem pro čtvrtfinále, které se hraje na čtyři vítězná utkání systémem 2-2-1-1-1, je mistr Českého poháru a stabilní dvojka Kooperativa NBL Opava. Tým několikanásobného trenéra roku Czudka a účastníka Champions league je papírovým favoritem série. Opava vyhrála letos pětadvacet z šestatřiceti odehraných utkání a drží si tak 70 % úspěšnost výher. Pražané jsou na necelých 40 % procentech, díky 14 výhrám.

Pokud někdo je reálným vyzyvatelem Nymburka v boji o titul, jsou to právě Slezané. I to byl zřejmě důvod, proč se rozhodli pro ně poněkud netradičně v závěru sezóny přivést do týmu ještě jednoho cizince, a to šestadvacetileté americké křídlo Gumpse, který hrál naposledy ve Švédsku. Proti USK se tak poprvé představí v Kooperativa NBL.

Oba čtvrtfinalisté na sebe narazili v letošní sezóně již čtyřikrát. Ve všech případech se radovala Opava, ale nikdy to nebylo závratným bodovým rozdílem. V průměru můžeme hovořit o deseti bodech. Šance Sov zaskočit Opavu tak není nereálná. Navíc by jim mohlo vyhovovat, že se od nich tolik nečeká, pouze mohou překvapit. Pod tlakem potvrzení jasného postupu do semifinále je Opava.

Všechna utkání této série začínají v 18:00 a živě vysílána na Tvcom.cz. Druhé a čtvrté utkání je pak možné také sledovat ze záznamu na ČT Sport od 20:15.

Program play off

17.4.22 18:00 BK Opava – USK Praha

18.4.22 18:00 BK Opava – USK Praha

21.4.22 18:00 USK Praha – BK Opava

22.4.22 18:00 USK Praha – BK Opava

25.4.22 18:00 BK Opava – USK Praha 27.4.22 18:00 USK Praha – BK Opava

29.4.22 18:00 BK Opava – USK Praha

Josh King (trenér USK Praha): „Jsme natěšení na play-off, zvláště po té sezóně, kterou jsme měli. Opava pro nás znamená mnoho různých výzev. Jsou nejzkušenějším týmem celé soutěže, disciplinovaným, jsou schopni trestat naše chyby z perimetru i zpodkoše. Tak je na jejich straně, protože jsou favorité této série. Pokusíme se v každém utkání dát maximum do celých 40 minut a uvidíme. Šiřina je dirigentem na hřišti, Markusson kraluje pod košem, přidali další zbraň v podobě Gumpse. Navíc se proti nám daří Jurečkovi, který naplno využívá svou zkušenost a přesnou ruku. Pokud je chceme porazit, nemusíme hrát skvostně, ale konstantně celých 40 minut. Už se na to těšíme, a ať už je neděle.“

František Fuxa (hráč USK Praha): “Play-off je něco, na co se všichni těšíme. Účast v něm jsme si zasloužili, ale nechceme se spokojit s čtvrtfinále. Sice jsme se vyhnuli Nymburku, ale čelíme Opavě, která má asi nejzkušenější tým v lize. Mají širokou lavičku a letos jsme je ještě neporazili. To vše je pravda, ale o to větší chuť máme překvapit papírové předpoklady. Pokusíme se jim tu cestu co nejvíce zkomplikovat, k tomu budeme potřebovat určitě vyhrát i v Opavě. Nemá smysl rozebírat jednotlivé týmy, známe se dobře a bude to spíš o aktuálním naladění a tom, co kdo předvede na hřišti, než o detailní taktice.“ /mš/