Za dr. Husáka měli novináři v ČSFR domy novinářů, vydávali časopisy, knihy. V Praze na místě bývalé budovy Federálního shromáždění, z níž je dnes muzeum, byl oblíbený dům novinářů, v němž se denně scházeli novináři ze všech redakcí, novin, rozhlasu, televize, měli tam kanceláře, restauraci, archív novinářů. Po zbourání této budovy na výstavbu nové budovy FS dostali redaktoři Svazu novinářů budovu v Praze 1 v luxusní čtvrti u Staroměstského náměstí, v Pařížské ulici, kde měli restauraci, kavárnu a velký sál, v němž se pravidelně každý týden konaly tiskové besedy s politiky, ekonomy, umělci, sportovci…

Svaz novinářů měl zámek i na Kutnohorsku a další objekt na rekreaci i vzdělávání, opravený mlýn v jižních Čechách. Vedení Svazu novinářů zajistilo pro své členy i kurzy na získání řidičského průkazu, organizovalo závody v lyžování, golfu, kurzy vzdělávání a studium. Svaz novinářů byl i v Národní frontě spolu s lidovci, Čs. stranou socialistickou a kandidovali do různých úřadů, dostávali byty. Dnes si o tom všem mohou nechat jen zdát, což kritizují i mezinárodní organizace novinářů Evropy i světa. 

X X X

Svoboda tisku mizí, na média v Česku Evropa zapomněla, říká končící šéf Evropské federace novinářů

Devět let byl Mogens Blicher Bjerregård prezidentem Evropské fededace novinářů (EFJ), která sdružuje 73 novinářských organizací ze 45 zemí. Česku podle něj chybí silná profesní organizace novinářů a také nezávislá mediální rada pro soukromá média. Připouští, že Evropská unie podcenila podporu médií ve střední Evropě, protože státy typu Česka považovala za dostatečně rozvinuté. „Byla to chyba,“ konstatuje Bjerregård v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Otevřeně mluví také o aktuálních sporech mezi Evropskou a Mezinárodní federací novinářů (IFJ). EFJ nedávno změnila stanovy tak, aby byla na IFJ více nezávislá. Evropská federace nesouhlasila například s tím, že Mezinárodní federace přijala mezi členy novinářské organizace z bývalého Sovětského svazu, které jsou loajální vůči Kremlu.

x Do čela Evropské federace novinářů jste se dostal v roce 2013. Jak se za tu dobu změnila žurnalistika?

Svoboda médií je bohužel na ústupu, novinářské povolání se stalo i v Evropě také více nebezpečným. Je to opravdu děsivé, co se děje. Dovolím si ale tvrdit, že jako EFJ jsme byli v řadě věcí úspěšní. Podařilo se nám navázat dobrou spolupráci s několika institucemi a organizacemi, které pracují v oblasti svobody médií, podpory novinářů v nouzi, nebo monitoringu stavu žurnalistiky jako takové. Díky této spolupráci na konkrétních projektech získává EFJ větší relevanci a samozřejmě přehled o potřebách novinářů.

Tým EFJ se za tu dobu rozšířil z dvou na sedm pracovníků, a roční obrat se vlivem navýšení počtu projektů zvýšil z 200 tisíc eur na 1,5 milionu eur. Podílíme se na tvorbě evropské legislativy, která se týká médií a žurnalistiky. Myslím, že na to můžeme být právem hrdí.

Čeho ale lituji, je především skutečnost, že jsou oblasti, kde se nám příliš nepodařilo navázat kontakt s aktivními novináři. Když jsem nastupoval před devíti lety na pozici prezidenta EFJ, můj předchůdce mi řekl: prosím nezapomeň na střední a východní Evropu. Vzal jsem si jeho radu k srdci, ale bylo poměrně složité zaměřit na tuto části Evropy i konkrétní projekty, na které by bylo možné získat evropské prostředky. Toto bylo ze strany EU poněkud podceněno. Byla podpořena řada projektů v kandidátských zemích na Balkánu, byli jsme schopni pomoci i v pobaltských státech, byť tam především díky podpoře severských zemí. Ale země střední a východní Evropy byly po vstupu do EU považovány v tomto směru za dostatečně rozvinuté a s dalšími evropskými prostředky na tyto účely se nepočítalo. A to byla chyba. Byl bych rád, kdyby se podařilo novému vedení EFJ udržet pozornost i tímto směrem, považuji to opravdu za důležité.

Když píšeme do Česka, málokdy přijde odpověď

x Několikrát jste v pozici prezidenta EFJ navštívil také Českou republiku. Jaké byly vaše poznatky a dojmy?

Velkým problémem v České republice, ale i v některých vašich sousedních zemích, je nedostatek dobře fungujících novinářských a mediálních organizací, s nimiž by novináři považovali za relevantní být spojeni. Například jeden z členů maďarské novinářské organizace sám konstatoval, že členy jejich organizace jsou už jen důchodci a pro aktivní novináře není relevantní. S českým Syndikátem novinářů bohužel nejsme příliš v kontaktu, jen málokdy od nich dostaneme odpověď, když zasíláme emailem dotazy týkající se například aktuální situace v zemi. To samé platí pro slovenský Syndikát. Možná jim chybí kapacita, nevím.

Jsem přesvědčen, že především musí být velmi snadné stát se členem novinářské asociace, která má sloužit svým členům, chápat, co členové potřebují, a pružně vycházet vstříc jejich požadavkům. Dále také vydavatelé musí být organizováni na stejném principu, důležité je otevřené smýšlení.

Velmi důležitou součástí infrastruktury, která stojí za médii, je také mediální rada postavená na etických standardech, na kterých se shodnou média i novináři. Pokud nezávislá mediální rada pro soukromá média chybí, jako je tomu v České republice, je zde zaprvé riziko, že se do regulace bude chtít vložit stát. A zadruhé profese nemá žádnou neutrální platformu, kde by bylo možné řešit etické přešlapy a tím kultivovat žurnalistiku v zemi jako takovou.

Aktuálně je také důležité zahrnout žurnalistiku do režimu autorských práv. Nyní je zde velká příležitost, protože směrnice EU požaduje odměňování novinářů v rámci práv vydavatelů. Kdybych měl být velmi stručný, moje hlavní poselství je asi následující: Buďte otevření a spolupracujte při budování silných organizací. Je to velmi potřebné.

x Poslední roky jste kritizoval některé kroky Mezinárodní federace novinářů (IFJ), o co konkrétně šlo? 

Pro nás v Evropě byla velmi problematická zejména dvě rozhodnutí IFJ, a to přijetí Ruskem kontrolovaného Abchazského svazu novinářů, který dokonce uvádí nezákonně okupované území jako oficiální stát, a přijetí Běloruského svazu novinářů, který je loajální k vládě Luhanska. Jak může mezinárodní federace novinářů přijmout za své členy takové organizace?

Měli jsme také pochybnosti o způsobu voleb řídícího výboru IFJ. Například v roce 2013 se stalo, že bylo odevzdáno o 13 hlasů více, než bylo účastníků volby. Mnohé členy IFJ šokovala také skutečnost, která vyšla najevo na kongresu v Ománu na přelomu května a června. Kandidátka na předsednictví původem ze Senegalu se měla setkat s tvrdým nátlakem, aby se vzdala své kandidatury poté, co ji oficiálně zařadila na kandidátní listinu. Právě ona mohla být pro IFJ tou změnou. Takový nátlak tedy svědčí o nedostatku demokracie.

IFJ je největší světová organizace novinářů, zastupuje 600 000 pracovníků médií ze 187 odborových svazů a sdružení ve více než 140 zemích. IFJ byla založena v roce 1926 a je organizací, která zastupuje novináře v rámci systému OSN a mezinárodního odborového hnutí. Původně byla založena jako Mezinárodní federace novinářů (Fédération Internationale des Journalistes, FIJ) v roce 1926 v Paříži, v roce 1946 pak byla obnovena jako Mezinárodní organizace novinářů (International Organization of Journalists, IOJ), ale v důsledku studené války ztratila své západní členy. Obnovena byla v roce 1952 v Bruselu.

EFJ, Evropská federace novinářů, je největší organizací novinářů v Evropě, která zastupuje více než 320 000 novinářů v 73 novinářských organizacích ve 45 zemích. EFJ byla založena v roce 1994 v rámci ústavy IFJ, aby zastupovala zájmy novinářských svazů a sdružení a jejich novinářů. Od února 2013 má podle belgického práva nezávislý právní status jako mezinárodní neziskové sdružení (AISBL).

Dále považuji za velmi nedemokratické prodloužení funkčního období výkonného výboru ze tří na čtyři roky, především způsob, jakým to bylo provedeno. Toto rozhodnutí bylo odhlasováno novým výborem ihned poté, co proběhly volby nových členů. S odůvodněním, že v roce 2026 bude IFJ slavit 100 let od založení, takže kongres, jehož součástí jsou volby, se bude konat u příležitosti oslav tohoto výročí. Nedovedu si představit žádnou demokratickou zemi, kde by k něčemu takovému mohlo dojít.

IFJ také zrušila své členství v platformě IFEX, což je celosvětová síť více než 120 nezávislých nevládních organizací, které usilují o obranu svobody projevu jako lidského práva. To je podle mě špatný signál. Zastávám názor, že je velmi důležité pro každou organizaci, aby byla otevřená spolupráci a partnerstvím, a aby neustrnula, ale naopak se vyvíjela a reagovala na aktuální potřeby svých členů, v tomto případě novinářů.

Raději dál od Kremlu

x Neměli jste možnost rozhodnutí IFJ nějak ovlivnit?

Byl jsem členem rady IFJ v letech 2007-2010. Pak ale severské země začaly postupně ztrácet slovo, kongres za kongresem byly volbou nových řídících výborů naše názory a hodnoty ignorovány. To mě velmi mrzí, protože jsme měli s kolegy vždy opravdový zájem přispívat především v oblasti mezinárodní solidarity a rozvoje celé organizace. Ale jde i o to, abychom pro naše členy v našich národních organizacích dokázali ospravedlnit náš závazek vůči IFJ.

My ze severských zemí přispíváme do IFJ nemalými částkami, 25 procent celkových příjmů z poplatků pochází od našich členů. Dánská Unie novinářů byla také absolutně největším přispěvatelem do Fondu bezpečnosti IFJ, každý rok přispívala částkou 80 tisíc eur. Po roce 2010 jsme ale začali mít obavy o to, jakým způsobem jsou tyto peníze utráceny. Naše organizace nakonec rozhodla o stažení tohoto příspěvku z fondu IFJ a nyní je distribuován novinářům v nouzi organizací IMS.

Peníze a vliv samozřejmě nemusí jít v IFJ ruku v ruce, protože jde o solidaritu, a my musíme vždy respektovat demokratické volby. Blokové hlasování však v podstatě zablokovalo volbu členů ze severských zemí. A to nás velmi znepokojuje. A není to problém jen severských zemí. Například celá řada novinářských organizací z Afriky opustila IFJ a vytvořila si vlastní platformu. V IFJ se vytvořila určitá vlivová skupina, která prosazuje svůj přístup, a musím říct, že federaci to bohužel příliš neprospívá.

S ohledem na tyto skutečnosti spolu s právem na svobodu sdružování bylo pro Evropskou federaci novinářů na našem valném shromáždění v Izmiru 13.-14. června zásadní přijmout nová pravidla, podle kterých budeme sami rozhodovat o našich členech.

x Co to konkrétně znamená?

V některých případech nyní už nemusí být členové EFJ zároveň členy IFJ, jako tomu bylo dosud. To se ukázalo jako problematické například pro menší organizaci nezávislých ruských novinářů, kteří původně nechtěli být tzv. na jedné lodi, tedy v IFJ, společně s jinou ruskou organizací, která podle jejich názoru údajně nebyla zcela nezávislá na současném ruském režimu.

Kromě toho má nyní EFJ možnost některé členy i vyloučit, pokud by tyto organizace jednaly v rozporu se zásadami nebo cíli EFJ nebo způsobem, který by mohl poškodit zájmy federace. Například pokud by členská organizace začala podporovat autoritářskou vládu. A naopak EFJ už teď nemusí vyloučit člena jen proto, že to udělala IFJ. Jsem moc rád, že se nám podařilo tato pravidla změnit. Přesto doufám, že zůstaneme i nadále v zásadních otázkách týkajících se žurnalistiky a boje za práva novinářů s IFJ jednotní.

Mogens Blicher Bjerregård

Novinář a konzultant v oblasti budování kapacit mediálních organizací a rozvoje médií pro demokracii. Místopředseda dánské národní komise UNESCO; od roku 2013 člen IPDC UNESCO. 30 let se věnuje svobodě médií a odborové činnosti: byl devět let prezidentem Evropské federace novinářů (2013-2022) a 16 let předsedou Dánského svazu novinářů (1999-2015). Je odborníkem na autorská práva, samoregulaci a etické normy včetně boje proti nenávisti a fake-news. Byl spoluzakladatelem organizace International Media Support (IMS), signatářem memoranda o porozumění Platformy pro bezpečnost při Radě Evropy, je členem dozorčí rady Evropského centra pro svobodu tisku a médií. Je autorem projektu o otázkách svobody tisku pro Severskou radu ministrů a pro EU. V současné době je také poradcem Dánského svazu novinářů pro mezinárodní otázky.

X X X

 Ukrajinští vojáci: Ležíme v zákopu a modlíme se. Je to peklo na zemi

V rozhovorech pro agenturu AP si někteří stěžovali na chaotickou organizaci, dezerce a psychické problémy způsobené neustálým ostřelováním. Jiní naopak hovořili o vysoké morálce, hrdinství svých kolegů a odhodlání pokračovat v boji, ačkoliv lépe vybavení Rusové ovládají čím dál více území.

Třicetiletý poručík Volodymyr Nazarenko, zástupce velitele praporu Svoboda ukrajinské Národní gardy, byl mezi vojáky, kteří se na rozkaz velení armády stáhli ze Severodoněcku. Během měsíc trvající bitvy ruské tanky zničily všechny potenciální obranné pozice a proměnily město s předválečnou populací 101.000 lidí ve „spálenou poušť“, řekl.

„Ostřelovali nás každý den. Nechci o tom lhát. Byla to přehradná palba na každou budovu,“ říká Nazarenko. „Město bylo metodicky srovnáno se zemí,“ dodává.

Severodoněck by v té době jedním ze dvou velkých měst pod ukrajinskou kontrolou v Luhanské oblasti, kde proruští separatisté před osmi lety vyhlásili republiku. V době, kdy 24. června přišel rozkaz k ústupu, byli Ukrajinci obklíčeni ze tří stran a upevňovali obranu chemického závodu, který rovněž ukrýval civilisty.

„Jestli někde bylo peklo na zemi, tak v Severodoněcku,“ říká voják Nazarenkova praporu Artem Ruban z relativního bezpečí města Bachmut, které leží 64 kilometrů jihozápadně od dobytého Severodněcku. „Vnitřní síla našich chlapů jim umožnila držet město do poslední chvíle,“ dodává.

„Nebyly to lidské podmínky, ve kterých museli bojovat. Je těžké vám to tady vysvětlit, jak se teď cítí nebo jaké to tam bylo,“ uvádí Ruban. „Bojovali tam až do konce. Úkolem bylo ničit nepřítele bez ohledu na cokoliv,“ říká.

Nazarenko, který po začátku ruské invaze na Ukrajinu bojoval také v Kyjevě a jinde na východní frontě, považuje ukrajinskou operaci v Severodoněcku navzdory výsledku za „vítězství“. Podle něj se obráncům podařilo omezit ztráty a zároveň zdržet ruský postup na mnohem delší dobu, než se očekávalo, což vyčerpalo ruské zdroje. „Jejich armáda utrpěla obrovské ztráty a jejich útočný potenciál byl zničen,“ dodává.

Poručík i voják pod jeho velením vyjadřují přesvědčení, že Ukrajina získá zpět všechna okupovaná území a porazí Rusko. Trvají na tom, že morálka zůstává vysoká. Výpovědi jiných vojáků, většinou bez bojových zkušeností z doby před invazí, jsou však pesimističtější. Při rozhovorech si přáli zachovat anonymitu nebo používali pouze křestní jména.

Oleksij, příslušník ukrajinské armády, který začal bojovat proti Moskvou podporovaným separatistům v roce 2016, se právě vrátil z fronty a těžce kulhá. Říká, že byl zraněn na bojišti v Zolotém – městě, které Rusové mezitím také obsadili.

„V televizi ukazují krásné obrázky frontových linií, solidarity, armády, ale realita je úplně jiná,“ říká s tím, že si nemyslí, že by dodávky dalších západních zbraní mohly změnit průběh války.

Jeho praporu začala během několika týdnů docházet munice. V jednu chvíli neustálé ostřelování nedovolovalo vojákům v zákopech vůbec se postavit, říká s viditelným vyčerpáním, které se zračí v jeho tváři.

Vysoce postavený poradce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského minulý měsíc oznámil, že každý den umírá 100 až 200 ukrajinských vojáků, byť celkovou bilanci padlých v boji neposkytl.

Oleksij tvrdí, že jeho jednotka ztratila během prvních tří dnů bojů 150 mužů, mnoho z nich kvůli vykrvácení. Kvůli neutuchajícímu ostřelování byli zranění vojáci evakuováni pouze v noci a někdy museli čekat až dva dny. „Velitelům je jedno, jestli jste psychicky na dně. Pokud vám funguje srdce, pokud máte ruce a nohy, musíte se vrátit,“ dodává.

Jednačtyřicetiletá velitelka čety Marija, která vstoupila do ukrajinské armády v roce 2018 coby právnička a čerstvá matka dcery, vysvětluje, že míra nebezpečí a nepohodlí se může velmi lišit v závislosti na umístění jednotky a přístupu k zásobovacím trasám.

Frontové linie, které existují od začátku konfliktu s proruskými separatisty v roce 2014, jsou statičtější a předvídatelnější, zatímco místa, která se stala bojištěm poté, co Rusko zahájilo invazi, jsou „jiný svět“, říká.

Marija, která z bezpečnostních důvodů odmítla sdělit své příjmení, uvedla, že její manžel v současné době bojuje právě v takovém „horkém místě“. Všem se stýská a dělají si starosti o své blízké, přesto je podle ní morálka jejích podřízených vysoká. „Jsme potomci kozáků, jsme svobodní a stateční. Máme to v krvi,“ říká a dodává: „Budeme bojovat až do konce.“

Dva další vojáci, s nimiž agentura AP hovořila – bývalí úředníci v Kyjevě bez předchozích bojových zkušeností – uvedli, že je poslali na východní frontu, jakmile dokončili základní výcvik. Říkají, že viděli „příšernou organizaci“ a „nelogické rozhodování“ a že mnoho lidí v jejich praporu odmítlo bojovat. Jeden z vojáků říká, že denně kouří marihuanu. „Jinak bych se zbláznil, dezertoval bych. Je to jediný způsob, jak se s tím vyrovnat,“ říká.

Osmadvacetiletý bývalý učitel ve Slovjansku, který si „nikdy nepředstavoval“, že bude bojovat za svou zemi, popsal ukrajinská bojiště jako úplně jiný život s jiným hodnotovým systémem a emocionálními vzestupy i pády. „Je tam radost, je tam smutek. Všechno se prolíná,“ říká.

Přátelství se spolubojovníky mu poskytuje potěšení v pochmurné době. Viděl však také spolubojovníky, kteří podléhali extrémnímu vyčerpání – fyzickému i psychickému – a projevovaly se u nich příznaky posttraumatické stresové poruchy.

„Je těžké žít v neustálém stresu, nevyspalí a podvyživení. Vidět všechny ty hrůzy na vlastní oči – mrtvé, utržené končetiny. Je nepravděpodobné, že by to psychika vydržela,“ říká. Přesto i on trvá na tom, že motivace bránit svou zemi zůstává.

„Jsme připraveni vydržet a bojovat se zaťatými zuby. Bez ohledu na to, jak je to těžké a obtížné,“ říká učitel, který hovořil z obchodu s rybářskými potřebami, který byl přeměněn na armádní logistické centrum. „Kdo bude bránit můj domov a mou rodinu, když ne já?“ dodává.

Středisko ve městě Slovjansk zásobuje místní vojenské jednotky vybavením a proviantem a poskytuje vojákům místo, kam mohou zajít během krátkého oddechu od fyzické dřiny a hrůzy bojů.

Třiačtyřicetiletá taneční choreografka Tetjana Chimionová centrum založila, když začala válka. Říká, že jím procházejí všechny druhy vojáků, od zkušených příslušníků speciálních jednotek a válkou zocelených veteránů až po civilisty, kteří do armády vstoupili teprve nedávno. „Když přijdou poprvé, široce se usmívají, třeba se i stydí. Podruhé přijdou a v očích mají prázdnotu,“ říká Chimionová. „Něčím si prošli a jsou jiní,“ dodává.

Za ní sedí skupina mladých ukrajinských vojáků, kteří se střídají z frontových linií a dělí se o vtipy a pizzu. Je slyšet, jak o několik kilometrů dál duní dělostřelectvo.

„Většinou doufají v to lepší. Ano, někdy přicházejí trochu smutní, ale doufáme, že jim tady zvedneme náladu,“ říká Chimionová. „Obejmeme se, usmějeme se na sebe a pak se vrátí zpátky na bojiště,“ dodává.

X X X

Putin vyhlásil ruské vítězství v Luhanské oblasti

Ruský ministr obrany Sergej Šojgu na schůzce Putinovi oznámil, že ruské síly převzaly kontrolu nad Luhanskou oblastí, která spolu se sousední Doněckou oblastí tvoří ukrajinský průmyslový region Donbas. Šojgu Putinovi řekl, že operace byla dokončena v neděli, když ruské jednotky obsadily město Lysyčansk.

Putin řekl, že vojenské jednotky, které se účastnily aktivních bojových akcí a dosáhly v Luhanské oblasti vítězství, by si teď měly odpočinout a zvýšit svoji bojeschopnost. Kreml nazývá invazi na Ukrajinu speciální vojenskou operací, jejímž cílem je mimo jiné Ukrajinu zbavit nacistického vedení.

„Ozbrojené síly Ruské federace pokračují v plnění speciální vojenské operace,“ uvedl podle agentury Interfax Šojgu. Dodal, že ukrajinská armáda ztratila za přibližně dva týdny bojů o Lysyčansk množství techniky a na 5500 vojáků, z toho přes 2000 jich podle něj padlo. Ztráty ve vlastních řadách ruský ministr obrany nezmínil.

Informace nelze ověřit z nezávislých zdrojů. Vysoce postavený poradce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského však minulý měsíc oznámil, že každý den umírá na frontě 100 až 200 ukrajinských vojáků. Celkovou bilanci padlých Ukrajinců v boji neposkytl.

Britské ministerstvo obrany s odvoláním na poznatky vojenské rozvědky uvedlo, že Rusko se nyní téměř jistě soustředí na dobytí Doněcké oblasti, jejíž velká část zůstává pod kontrolou ukrajinských sil. Za velmi nepravděpodobné pokládá, že by se v nadcházejících týdnech změnil dosavadní vyčerpávající způsob bojů o Donbas.

Putin označil dobytí celého Donbasu klíčovým cílem války na Ukrajině, která trvá už více než čtyři měsíce. Moskvou podporovaní separatisté na Donbasu bojují s ukrajinskými silami od roku 2014, kdy po ruské anexi ukrajinského poloostrova Krym vyhlásili nezávislost na Kyjevu. Rusko formálně uznalo samozvanou Luhanskou lidovou republiku (LNR) a Doněckou lidovou republiku (DNR) několik dní před 24. únorem, kdy zahájilo invazí na Ukrajinu.

X X X

Jinakost Ruska budí závist, ale změnit se nemůžeme, řekl patriarcha Kirill

Jinakost Ruska vzbuzuje žárlivost, závist a rozhořčení, ale my se změnit nemůžeme, řekl moskevský patriarcha Kirill při návštěvě Kaliningradu. Tato enkláva na západě Ruska je podle něho nejen geografickou, ale i duchovní výspou ruského světa. Kirill svými výroky od začátku ruské invaze na Ukrajinu podporuje postup Kremlu.

„Jinakost Ruska vzbuzuje žárlivost, závist a rozhořčení, ale my se změnit nemůžeme,“ řekl podle agentury Kathpress při nedělní mši 75letý moskevský patriarcha, který je označován za blízkého spojence prezidenta Vladimira Putina a obhájce jeho politiky vůči Ukrajině.

„Samozřejmě, že nás mnozí chtěli – jak se teď říká – reformovat, ale nefungovalo to, ani když se na reformu Ruska vynaložilo tolik úsilí a peněz,“ dodal s tím, že Rusko zůstalo „Svatou Rusí“ patřící „Nejsvětější Matce Boží“.

Kaliningradské oblasti popřál, aby jí bůh spolu s celým ruským národem i zemí chránil „před všemi nepřáteli a zloduchy“. Enkláva u Baltského moře, vklíněná mezi Litvu a Polsko, se v uplynulých dnech stala předmětem sporu mezi Ruskem a Evropskou unií poté, co Litva zakázala po železnici převážet do oblasti zboží, na které se vztahují unijní sankce. Rusko varovalo, že přijme odvetná opatření.

Během setkání s gubernátorem oblasti Antonem Alichanovem patriarcha řekl, že západní země „z různých důvodů, z nichž většinu nelze racionálně vysvětlit, projevují vůči Rusku krajně nepřátelský postoj“. Kaliningrad v tomto ohledu hraje velmi důležitou roli – ne tak politickou ani vojenskou, nýbrž spirituální. Oblast je podle něj „výspou v duchovním smyslu“, kde na rozdíl od západní Evropy panuje čilý náboženský život.

Než se v roce 2009 stal hlavou ruské pravoslavné církve, byl Kirill více než 20 let metropolitou smolenským a kaliningradským. Krátce po zahájení útoku na Ukrajinu sloužil v armádním chrámu na předměstí Moskvy bohoslužbu za ruské vojáky. Invazi připodobnil ke hrázi proti západní liberální kultuře, kterou má za úpadkovou zejména kvůli všeobecnému přijímání homosexuality.

Od konce února opakovaně ospravedlňoval ruskou invazi na Ukrajinu. Ve vojenské katedrále v Kubince na předměstí Moskvy osobně žehnal ruským vojákům. Britská vláda proto Kirillovi v červnu zmrazila majetek ve Spojeném království a zakázal mu vstup do země. Sankce proti němu chtěla nesměrovat i EU, ale tyto snahy selhaly kvůli odporu maďarské vlády.

X X X

AMERIČANÉ  VYHAZUJÍ  BIDENA

Budete starý, nestačíte. Nechtějí, aby Biden opět kandidoval

Přes 70 procent Američanů si myslí, že by Joe Biden neměl v příštích volbách opět kandidovat na prezidenta. Vyplývá to z průzkumu, který si u společnosti Harris a Harvardova politického institutu nechal vypracovat portál The Hill.

Prezidentské volby se v USA budou konat v roce 2024.

Zhruba 71 procent Američanů si myslí, že Biden by neměl usilovat o druhé funkční období, vyplynulo ze sondáže. Biden by se tak stal prvním prezidentem z Demokratické strany s jedním funkčním obdobím od dob Jimmyho Cartera, který prohrál volby v roce 1980.

Třetina respondentů se domnívá, že devětasedmdesátiletý Biden už je příliš starý – v době konání příštích prezidentských voleb mu bude 81 let. Dalších 45 procent respondentů uvedlo, že na tuto funkci nestačí. Bidenovo počínání v roli šéfa Bílého domu schvalovalo pouze 38 procent Američanů, což je nejméně od začátku jeho prezidentství.

Zprávy z Bílého domu naznačují, že Bidena začaly spekulace o jeho budoucnosti dráždit. Problém umocnila prudce rostoucí inflace, neúspěchy v zahraniční politice a potíže při schvalování zákonů, napsal list The Times.

„Prezident Biden by možná chtěl znovu kandidovat, ale voliči říkají ‚ne‘ myšlence na druhé funkční období, protože odmítají jeho práci ve funkci prezidenta,“ uvedl šéf průzkumného týmu Mark Penn. „V demokratických prezidentských primárkách by pro něj hlasovalo pouze 30 procent demokratů,“ dodal.

Bidenovým demokratům navíc v nadcházejících listopadových volbách hrozí velké ztráty, strana by mohla přijít o těsnou většinu v obou komorách Kongresu. Kongres vedený republikány by prakticky znemožnil realizaci prezidentova programu, včetně reformy volebního systému.

Brzké oznámení o prezidentské kandidatuře podle některých médií zvažuje bývalý prezident Donald Trump, který je mezi řadovými členy své Republikánské strany stále velmi populární. Všeobecně se předpokládalo, že šestasedmdesátiletý Trump s rozhodnutím, zda bude znovu kandidovat, počká až po listopadových volbách.

Prezidentští kandidáti obvykle čekají s prohlášením až zhruba rok před volbami. Přesto někteří Trumpovi podporovatelé naléhají, aby potvrdil už v následujících týdnech, zda bude kandidovat.

X X X

NÁVŠTĚVA PAPEŽE V RUSKU A NA UKRAJINĚ.

Podle Františka se otevírá možnost, že by se vydal na cestu do Moskvy a do Kyjeva. Nejdříve se ale chce vydat do Moskvy a až pak na Ukrajinu. „Myslím si, že pokud si na mě ruský prezident (Vladimir Putin) najde trochu času, tak bych tam mohl jet a posloužit míru,“ řekl papež, kterého ukrajinští představitelé už několikrát na návštěvu pozvali. Hlava katolická církve už dříve válku na Ukrajině odsoudila.

X X X

Ministerstvo financí platilo za Schillerové miliony za zrušenou účtenkovku. Zbytečně

ČTK o nich informovala mluvčí NKÚ Hana Kadečková. Podle NKÚ také ministerstvo nezvládlo dobře připravit některé investiční akce a nedostatky NKÚ zjistil i při pronájmu pozemků. Vyjádření ministerstva ČTK zjišťuje.

NKÚ kontroloval hospodaření MF v letech 2019 a 2020, kdy byla ministryní Alena Schillerová (ANO). Účtenkovou loterii zavedlo MF na podzim 2017 v souvislosti se zavedením elektronické evidence tržeb (EET). Slibovalo si od ní, že bude zákazníky motivovat k tomu, aby si od prodejců přebírali účtenky vydané v EET. Lidem, kteří účtenku poslali do loterie, slibovalo v případě výhry finanční odměny i automobil. Poslední losování se konalo na jaře 2020, poté loterii MF kvůli úsporám a omezením souvisejícím s epidemií covidu-19 ukončilo.

 NKÚ upozornil na to, že ministerstvo přínos loterie po jejím ukončení nevyhodnotilo. „Přitom za ni zaplatilo celkem 231 milionů Kč. Z toho největší část, téměř 160 milionů Kč, tvořily peněžní či věcné výhry pro účastníky loterie,“ uvádí NKÚ. Aktivních hráčů loterie bylo podle NKÚ v průměru 372.000 měsíčně, přičemž jejich počet se každoročně snižoval.

Smlouvu na provoz loterie uzavřelo MF na dobu neurčitou. S roční výpovědní lhůtou loterie trvala necelé čtyři roky. „Vzhledem k tomu, že smlouva nespecifikovala postup pro případ předčasného ukončení loterie, platilo MF dodavateli plnou měsíční sazbu i v době, kdy již neprobíhalo slosování a systém byl pouze udržován. Za tuto údržbu dodavatel od MF inkasoval téměř 14 milionů korun,“ napsal NKÚ.

Nedostatky v investičních akcích dokumentuje NKÚ na příkladu opravy závodní kuchyně. MF v přípravě uvedlo, že stávající technologie jsou nevyhovující, zařízení zastaralá s častými poruchami a vyšší spotřebou plynu, vody a elektrické energie. Částku na rekonstrukci v průběhu akce zvýšilo z 5,4 milionu Kč na 7,9 milionu Kč, ale nakonec utratilo jen necelé tři miliony. „Výsledkem byl nákup tunelové pásové myčky a elektrického kráječe na knedlíky s konstatováním, že ostatní přístroje jsou plně funkční. Akce byla po dvou letech předčasně ukončena,“ uvedl NKÚ.

NKÚ také upozornil na to, že MF 13 let pronajímalo rozsáhlé pozemky na výstavišti v Letňanech za nezměněnou cenu nájemného. Tu změnilo až při podpisu nové smlouvy v roce 2021, v které počítá s fixní valorizací 2,6 procenta bez využití inflační doložky. „Inflace v roce 2020 přitom dosáhla podle ČSÚ 3,2 procenta. Sám nájemce navíc v nabídkách k uzavření smlouvy uváděl inflaci ve výši 4,5 procenta,“ konstatoval NKÚ.

X X X

Přijetí zákona, který postihuje ruské zabijáky, Putina namíchlo, říká bojovník za lidská práva Browder

Bill Browder je duchovním otcem takzvaného Magnitského zákona. Zmíněný zákon definuje osoby, které žijí v Rusku a dalších zemích a podílejí se na hrubém porušování lidských práv nebo na korupci.

Podobné zákony jsou podkladem pro vyhlášení sankcí a platí už v několika zemích světa. Teď podobný návrh přijala i česká vláda a poslala jej do Parlamentu. Česko tak může být první středoevropskou zemí, která takový zákon bude mít.

O myšlence zavést zákon proti těm, kdo porušují lidská práva, a pojmenovat jej po právníkovi, který pro něj v Rusku pracoval a posléze zahynul ve vězení, vyprávěl Bill Browder na setkání s několika českými novináři. Český rozhlas byl mezi pozvanými.

x Řekněte nám, prosím, o Sergeji Magnitském, podle kterého je pojmenován takzvaný takzvaného Magnitského zákon.

Sergej Magnitskij byl zavražděn v policejní vazbě 16. listopadu 2009. Zemřel, protože odhalil korupční systém ruské vlády, kterým získali 230 milionů dolarů. Šlo o to, že daně, které jsme zaplatili ruské vládě, byly zase ruské vládě ukradeny. Zjistil tento zločin, a proto byl 58 dní mučen a nakonec zavražděn.

V den, kdy jsem se dozvěděl o jeho vraždě, což bylo následující den ráno, jsem se rozhodl na jeho památku, kvůli jeho rodině a také kvůli sobě nechat stranou podnikání a veškerou energii, čas a peníze věnovat tomu, abych našel lidi, kteří ho zabili, a předal je spravedlnosti. To jsem dělal 2,5 roku.

Ruská vláda absolutně odmítala zjednat v případě Sergeje Magnitského spravedlnost. Chtěla vraždu utajit. Oceňovala lidi, kteří na tom pracovali. Dávala jim státní vyznamenání. Sám Vladimir Putin byl osobně zapojen do retušování té věci. Tak jsem si řekl, když se nemůžeme domoci spravedlnosti v Rusku, musíme to zkusit mimo Rusko. Ale jak?

Lidé, kteří zabili Sergeje Magnitského, to udělali pro peníze. Kvůli 230 milionům dolarů, které ukradli, a on jim na to přišel. Nechtěli si přitom nechat ty peníze v Rusku, chtěli je utratit a investovat na Západě. Nakoupili si domy na jihu Francie a zřídili si konta v Londýně. Koupili si nemovitosti v Karlových Varech.

x A ten samotný zákon, který podepsal prezident Barack Obama v roce 2012?
Považoval jsem za svůj úkol prosadit zákon, který by těm lidem zakázal cestovat a zmrazil jejich majetky. První zemí, kde se to povedlo, byly Spojené státy. V roce 2012 americký Senát schválil tak zvaný Magnitského zákon. Ve Sněmovně reprezentantů získal zákon podporu 98 procent poslanců. Prezident jej podepsal 14. prosince 2012.

Vladimir Putin šílel, když Magnitského zákon přijali. Jako odplatu zakázal adopce ruských sirotků Američany. Také prohlásil ve strategii ruské zahraniční politiky, že zrušení Magnitského zákona je prioritou v rusko-amerických vztazích.

Podnikl několik pokusů zákon zrušit. Ale místo toho, aby se Američané začali chovat nějak jinak, nebo aby se změnil pohled některých zemí na celou záležitost, dosáhl toho, že americký Senát z Magnitského zákona udělal globálně platný zákon, který se vztahoval nejen na Rusy, ale na všechny narušitele lidských práv a korupčníky v celém světě.

Nejen Vladimir Putin, ale i další diktátoři ve světě tím byli nemile překvapeni. V roce 2016 byl přijat Magnitského zákon s obecnou působností.

Já jsem pak cestoval po světě a třeba v Kanadě jednomyslně přijali Magnitského zákon v roce 2017. Pak se o rok později přidala Velká Británie. Pro mne bylo velké překvapení, že jej přijala i Evropská unie. Ta to udělala v roce 2020 po pokusu otrávit Alexeje Navalného. Ten zákon se ale nejmenuje Magnitského, protože některé země byly proti a chtěly se zalíbit Vladimiru Putinovi.

x Kolik zemí tento zákon již přijalo?
Síla zemí, které tento zákon zavedly, roste. Už jich je 34. Včetně Norska, Černé hory, nebo Kosova. V roce 2021 přijala Magnitského zákon i Austrálie.

Jedním z nedostatků toho zákona je, že v Evropské unii je pro jeho uplatnění potřebná jednomyslnost. Jedním z důvodů, proč přijímání tohoto zákona trvalo v Evropské unii tak dlouho, bylo, že Putinův přítel, maďarský premiér Viktor Orbán, jej vytrvale blokoval.

Jedním z problémů, které vytváří ta podmínka jednomyslnosti je, že vrazi Sergeje Magnitského dosud nejsou postiženi sankcemi v Evropské unii. Už nemohou cestovat do Litvy, Lotyšska nebo Estonska, ale nehrozí jim žádné sankce ani tady v Česku. Proto velmi vítám iniciativu ministra Jana Lipavského (Piráti) zavést český Magnitského zákon.

Rozezlený Putin

x Jak americký Magnitského zákon funguje? Na seznam sankcionovaných osob se doplňují další jména nějakými dodatky? Na počátku byli na seznamu jen vrazi Sergeje Magnitského. Jak se tam dostávají další lidé?
Je to takový živoucí organismus. Americký Kongres už s tím vlastně nemá co do činění. Kongresmani mohou navrhovat jména, ale jsou to ministerstva zahraničí a financí, která o tom rozhodují. Teď je na tom původním seznamu asi 60 lidí a na globálním seznamu více než 500 fyzických osob a institucí.

Moje úloha už dnes není bojovat proti Putinovu Rusku, dnes mám cíl pomáhat obětem třeba v Číně, kde jsou Ujgurové zavíráni do koncentračních táborů. Nebo lidem v Hongkongu, kteří čelí represím. Další oběti jsou v Íránu nebo Venezuele a tak dále. To, co dělám, bych popsal spíš jako novou technologii boje proti pošlapávání lidských práv.

x Bývá to tedy ministerstvo zahraničí, kdo rozhoduje, kdo bude na sankčním seznamu?

Ve většině zemí to bývá ministerstvo zahraničí. V Británii je to úřad pro zahraniční styky a Commonwealth, v Kanadě je to ministerstvo pro světové záležitosti, v Austrálii ministerstvo zahraničí.

x Pokračujete tedy ohledně Magnitského zákona v přesvědčování vlád dalších zemí. Hatí vám snahy ruská diplomacie třeba pomocí vlastních recipročních sankcí?

Nemyslím, že by na to měly vliv nějaké ruské obdoby toho sankčního zákona. S tím jsem se v žádné zemi nesetkal. Spíš narážím na takovou formu strategie usmiřování. Většina lidí na ministerstvech zahraničí si myslí, že jejich úkolem je udržovat pokojné, dobré vztahy s ostatními zeměmi. Zřídka se najde pragmatická a morální zahraniční politika. To se stalo například v Kanadě. Bylo těžké tam něco prosadit, než se ministryní zahraničí stala moje přítelkyně z parlamentních kuloárů. Velmi složité až strašné to bylo také ve Velké Británii, než se šéfem diplomacie stal můj kamarád Dominic Raab.

Ale obecně i ve Spojených státech to byl velký úkol, jak jsem to popsal ve své knize Red Notice (Rudý zákon). Když jsem zahájil v Americe kampaň za přijetí Magnitského zákona, razila se v politice doktrína zvaná Ruský reset. Pamatujeme si na obrázky, jak Hillary Clintonová v březnu 2009 v Ženevě předává ruskému ministrovi zahraničí Lavrovovi tlačítko s nápisem „reset“ jako symbol znovunastartování americko-ruských vztahů.

Americká administrativa tehdy v roce 2010 nechtěla dělat nic, co by zklamalo ruského vůdce Vladimira Putina. To byla doba, kdy se první návrh Magnitského zákona objevil v Senátu, ale ještě jím neprošel. Ve Spojených státech to funguje tak, že výkonná moc má stejnou legislativní iniciativu jako moc zákonodárná. Jediná cesta, jako zákon prosadit bylo, že jak demokraté, tak republikáni v Senátu rozhodli, že to bude dobrá věc, která by měla být přijata. Otázka zněla: Máme povolit ruským trýznitelům a vrahům přijet do Ameriky, aby si tu utráceli své peníze? Ano, nebo ne?

A jak od senátorů, tak od členů Sněmovny reprezentantů zaznělo, že ne. Nebyl to právě šťastný moment pro tehdejšího prezidenta Obamu, když hlasování skončilo 92 pro a 4 proti. Bylo to proti jeho politické linii a samozřejmě to rozezlilo Vladimira Putina.

A tak to bylo vlastně všude. Stejný boj. Vždycky jsem s iniciativou zavedení Magnitského zákona začínal v zákonodárných sborech a ty to pak poslaly výš na vládní úroveň.

Na seznamu smrti

x Máte nějaké informace z opačné strany, jaký má tento zákon dopad na lidi, o kterých se v něm píše? Objevují se obavy, že sankce vůbec žádný negativní dopad na Rusko nemají. Víme tedy, jestli těm dotyčným vadí, že nemohou cestovat do některých zemí, nebo si tam nemohou koupit nemovitosti?

Začněme od těch nejvyšších pater. Že to namíchlo Vladimira Putina, je ten nejlepší důkaz, že to funguje. Putin nikdy nezmiňuje své nepřátele jmenovitě. Nikdy nevyslovil jméno svého oponenta Alexeje Navalného. Mluví o něm jako o tamtom člověku, tamtom právníkovi. Neužívat jména je takový mafiánský způsob.

Byl ale tak naštvaný tím, co jsem způsobil Magnitského zákonem, že moje jméno používal stále a nahlas. Začal v roce 2012 a pokračoval i v roce 2018, když se setkal s prezidentem Donaldem Trumpem v Helsinkách. Vedl tam o mně na tiskové konferenci dlouhý monolog. Díky němu jsem se dostal na seznam smrti. Jsem na seznamu lidí určených k unesení.

‚Králové státních zakázek‘ Rotenbergové. Trénovali s Putinem judo, teď staví infrastrukturu v Rusku

Rusko na mne nechalo Interpolem vydat osm mezinárodních zatykačů. Dřívější ruský generální prokurátor prohlásil, že Bill Browder nebude v noci klidně spát. Proč jim tedy tolik ležím v žaludku? Kvůli Magnitského zákonu. Proč jim vadí Magnitského zákon? Protože Vladimir Putin a celý jeho režim stojí a padá na krádežích peněz.

Vy tady v Česku to znáte, protože máte se Sověty své zkušenosti. V Rusku nikdo nejde do státních služeb, protože by chtěl sloužit ruskému lidu. Tím nejnižším dopravním policistou počínaje a samotným prezidentem konče, každý to dělá, aby zbohatl.

A když si nahrabou dost, nechtějí si peníze schovávat v Rusku. Chtějí je mít uložené v cizině. To je celý smysl vlády v Rusku. Chtějí si je držet mimo území Ruska. Nejde o to, co si o Magnitského zákonu myslí sami Rusové. Oni dokáží udržovat tvář hráče pokeru. Důvod, proč je Magnitského zákon tak účinný, je, že postihuje ty hlavní zabijáky. Spáchali v Rusku strašné zločiny a mysleli si, že budou mít své peníze v bezpečí na Západě. A my jim je teď ohrožujeme.

To je vlastní Putinův výrok, že sankce víc bolí ty, kteří je uvalují, než ty, které mají bolet. Ale kolik nás stojí zmrazit peníze zkorumpovaných úředníků? Poškozuje nás to vůbec? Kromě toho to vytváří atmosféru strachu mezi těmi, kdo ještě na sankčním seznamu nejsou. Jestliže je na té soupisce 500 osob, na které jsou uvalené sankce, znamená to, že je třeba 50 tisíc lidí, kteří se bojí, aby se na tom seznamu neocitli také. Sedí ve strachu a nevědí co dělat. Protože ve chvíli, kdy se ocitnou na sankčním seznamu, skončí jim normální život. Nemohou cestovat, užívat si svých peněz v zahraničí, jejich děti v cizině nemají na zaplacení školného. Pro ty lidi to může být docela trpká zkušenost.

x Vy jste v Rusku podnikal ještě před tím znovunastartováním vzájemných vztahů na začátku 21. století. V jaké oblasti jste byl v Rusku aktivní? Co jste tam dělal?

Míval jsem investiční fond. Mám takové složité rodinné zázemí. Můj dědeček byl generální tajemník Komunistické strany USA, takže já jsem si vzal oblek s kravatou a stal jsem se kapitalistou.

Absolvoval jsem vysokou obchodní školu ve Stanfordu v roce 1989, kdy padla Berlínská zeď. A začal jsem hledat budoucnost v těch nově kapitalistických zemích ve východní Evropě. Do Ruska jsem se odstěhoval v roce 1996 a založil investiční fond s názvem Hermitage Fund. Investovali jsme do akciového trhu.

Zjistil jsem, že prakticky všechny moje investice vykrádají oligarchové. Začal jsem proto pořádat velmi veřejné, otevřené kampaně, ve kterých jsem pojmenovával lidi a firmy, kterých se týkaly moje investice. V případě Gazpromu jsme například odhalili mnohamilionová schémata zpětných provizí a úplatků.

Podělili jsme se o tyto informace s médii a doufali, že to pomůže tyto praktiky zastavit. Vedlo to k tomu, že mě z Ruska v roce 2005 vyhostili. V mých kancelářích došlo v roce 2007 k raziím a po nich přišlo obvinění z krádeže 230 milionů dolarů na daních.

x Zdá se mi, že jste si zahrával s ohněm.

Někdo by mohl říci, že už samotný příchod do Ruska byl hrou s ohněm. Kdybyste se mě zeptal, co bych dnes udělal jinak, s vědomostmi, jaké mám nyní, tak hlavní závěr by byl, že bych nešel do Ruska. Myslel jsem si, že se Rusko bude postupně normalizovat. Nemyslel jsem si, že se Rusko promění v totalitní, klepto-fašistický režim.

Bylo mnoho lidí, kteří v Rusku vydělávali hodně peněz. Hodně vlivných lidí. Viděli jsme to v Londýně, kde bydlím. Létaly tam obrovské balíky ruských peněz. A nakládali s nimi mnozí lidé, počínaje členy sněmovny lordů, přes bývalé vládní činitele, členy britské aristokracie, až po členy královské rodiny. Ti všichni brali peníze z Ruska. To mělo obrovský efekt.

Poté, co došlo k pokusu o vraždu Sergeje Skripala v Salisbury, v podstatě šlo o akt terorismu prostřednictvím chemické zbraně, bylo jedinou reakcí, že z Británie vyhodili několik diplomatů.

Předtím, v případě Litviněnka, použili radioaktivní materiál, aby zlikvidovali disidenta v centru Londýna. A co Britové udělali? Obvinili dva lidi, nepodnikli vůči ruskému státu nic. To byly ukázky slabosti, které také přispěly k situaci, v jaké jsme nyní.

x Myslíte, že i členové britské královské rodiny jsou investoři, nebo vlastní nějaké firmy v Rusku?

Vezměte si třeba prince Michaela z Kentu. Toho se týkal obrovský skandál, o kterém jste možná slyšeli. Princ Michael si bral peníze za to, že představoval Rusy různým lidem. Snažil se jim umetat obchodní cesty a podobně.

x Takže něco jako bratr Jiřího VI. před druhou světovou válkou?

Jádro královské rodiny bylo zcela bez viny a do ničeho se nezapletlo, ale upozorňuji na to, že zde byli členové aristokracie a královské rodiny, které i jmenovitě známe, kteří se namočili.

Pro režim je jejich podpora zásadní, na druhé straně z něj úspěšně profitují. Jejich životní příběh je však často zahalen tajemstvím. Odkud pochází a jak přišli ke svým miliardám? Server iROZHLAS.cz se rozhodl přiblížit nejviditelnější ruské oligarchy. Skrze seriál představujeme jejich profily.

Lord Gregory Barker, v době, kdy byl členem Sněmovny lordů, byl v představenstvu společnosti EMPlus, která patří Olegu Děripaskovi. Na Děripasku byly uvaleny sankce v roce 2017 ze strany USA za to, že byl finančním podporovatelem Vladimira Putina – šlo tehdy o volební manipulace.

Lord Barker coby člen horní komory zákonodárného sboru Spojeného království, odjel do USA, aby u tamní vlády lobboval za Děripasku. Tak, aby byly některé jeho společnosti vyjmuty z amerického sankčního seznamu. Povedlo se mu to, a dostal za to pět milionů amerických dolarů. Toto nejsou žádné tajné zpravodajské informace, to jsou veřejně přístupné zprávy.

Doslova před pár dny se sešel s irským vicepremiérem a snažil se najít nějaký způsob, jakým by šlo zařídit, aby se Děripaskova rafinerie hliníku v Irsku do budoucna vyhnula problémům. Zda by to šlo nějak zařídit.

‚Putin je jako prázdné plátno‘

x A co Německo? Dobře známý je příklad Gerharda Schrödera, který po opuštění funkce spolkového kancléře odešel do správní rady Gazpromu.

Na to je dokonce slovo. Říká se tomu „schröderizace“.

x A co politici z nedávné doby? Byla třeba německá kancléřka Angela Merkelová hodně slabá v jednáních s Putinem?

Byla hrozná! Byla zodpovědná za plynovod, který byl vybudován, aby obešel Ukrajinu. Uzavřela tedy s Putinem dohodu, která měla skřípnout Ukrajinu. Jak na to nahlížet jinak, než téměř jako na velezradu? Učinit svou zemi více závislou na ruském plynu?

x Myslíte, že existuje nějaké tajné ujednání? Něco jako pakt Molotov – Ribbentrop?

Ne, to si nemyslím. V jejím případě to podle mě byl spíše strach než chamtivost. Myslím, že se Putina bála a toto považovala za snadnou únikovou cestu. Vladimir Putin má jednu velkou dovednost, a sice že neukazuje ve tváři žádné emoce. Můžete se na něj dívat, a projektovat si do jeho výrazu, cokoli chcete. Je jako prázdné plátno.

Objevil se a měl několik velkých výhod. Zaprvé, nebyl opilec na rozdíl od Borise Jelcina. Zadruhé, mluvil trochu anglicky, což pomáhá. Zatřetí, byl fit, nebyl jako někteří jeho předchůdci. A začtvrté, nebyl charismatický, takže vypadal jako technokrat. V prvních letech si dokonce skutečně počínal technokraticky. Prováděl reformy, odpleveloval státní správu. Takže mnoho lidí, včetně mě, mu aplaudovalo.

Pak uvěznil některé oligarchy. V Rusku je 22 oligarchů, kteří kontrolují celou zemi. A on uvěznil toho nejbohatšího, Michaila Chodorkovského. Já jsem jásal a říkal jsem si, že je dobře, že je o jednoho méně, zbývá jich 21. A pak ale další oligarcha jménem Roman Abramovič nejen že nebyl uvězněn, ale byl jmenován guvernérem jedné ruské oblasti. Nesebrali mu jeho ropnou společnost, ale zaplatili mu za ni 13 miliard dolarů. A v ten moment jsem si řekl: „Moment, jak jde tohle dohromady se snahou reformovat zemi, zbavit se oligarchů a udělat z Ruska lepší stát?“.

Existuje jedno rčení, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Myslím, že Putin je toho dokonalým příkladem. Je podle mne stejně zkorumpovaný jako každý druhý činitel v Rusku, ale čím více měl moci, tím více měl možností kontrolovat situaci. Věci se vyvíjely více a více směrem k diktátorství.

Poté, co uvěznil Chodorkovského se všichni ostatní oligarchové začali ptát, co mají udělat, aby se taky nedostali za mříže. A on řekl: „50 procent“. V ten okamžik se z něj stal nejbohatší člověk na světě. Situace začala být více a více nezákonná, z organizovaného zločinu se stal vysoce organizovaný zločin, přičemž ho organizoval Vladimir Putin. A já jsem se z jeho podporovatele stal jeho nejotevřenějším kritikem.

X X X

 Ministerstvo dokončilo novelu zákona o státním zastupitelství, klíčové otázky nechává otevřené

Ministerstvo spravedlnosti dokončilo novelu zákona o státním zastupitelství. V otázkách délky funkčního období nejvyššího státního zástupce a způsobu jeho odvolávání navrhlo varianty řešení. Při výběru vedoucích státních zástupců počítá novela ve výběrových komisích s většinou členů z řad státních zástupců. Přechodná období umožní stávajícím vedoucím krajských a vrchních státních zastupitelství jedno opakování jinak časově omezeného mandátu.

Další podoba změny zákona o státním zastupitelství, která je předmětem debat mezi politiky a částí moci výkonné, plnící úkoly v oblasti zastupování veřejné žaloby v trestním řízení již přes deset let, je hotova. Ministerstvo nejdříve předlohu poslalo k připomínkám nejvyššímu státnímu zástupci a nátlakové skupině uvnitř státního zastupitelství Unii státních zástupců (USZ). Minulý týden ji pak dostali i předsedové poslaneckých klubů vládní koalice.

Novela v oblastech, v nichž v minulosti probíhal střet mezi politickou reprezentací a nevolenými představiteli části moci výkonné, nabízí varianty řešení. Jedná se o délku funkčního období nejvyššího státního zástupce a způsob jeho odvolávání.

Zatímco ohledně délky funkčního období hlavy státního zastupitelství se jedná spíše o věc statusovou – i v připomínkách nejvyššího státního zástupce a nátlakové skupiny se argumentuje odkazem na to, kdo všechno má funkční období desetileté – v případě způsobu jeho odvolávání se již jedná o mnohem důležitější věc.

Tři varianty

Novela počítá se třemi variantami. První je ponechání stávajícího stavu, kdy o odvolání nejvyššího státního zástupce rozhoduje vláda na návrh ministra spravedlnosti, aniž by musel být uveden důvod.

Druhá spočívá v doplnění důvodů, kdy k takovému odvolání může dojít. Zákon by tedy nově stanovil, že nejvyššího státního zástupce by mohla vláda na návrh ministra spravedlnosti odvolat jen, pokud by „zaviněným hrubým porušením svých povinností anebo svým zaviněným hrubě nevhodným chováním nebo jednáním zásadním způsobem ohrozil důvěru v řádnou činnost soustavy státního zastupitelství, zejména důvěru v zákonnost jeho postupu, jeho nestrannost a odbornost, nebo zásadním způsobem ohrozil vážnost státního zastupitelství“.

Třetí varianta pak předpokládá odvolání státního zástupce výhradně prostřednictvím kárného řízení.

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek a nejvyšší státní zástupce Igor Stříž Foto: Ministerstvo spravedlnosti

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž i prezident nátlakové skupiny Jan Lata shodně odmítli variantu první. Ohledně druhé varianty namítli problém s dvoukolejností, tedy možností odvolání nejvyššího státního zástupce jak rozhodnutím vlády, tak prostřednictvím kárného řízení. Navíc oba v často doslovně shodných připomínkách kritizovali neefektivnost rozhodování ve správním soudnictví v případě, že by nejvyšší státní zástupce proti svému odvolání podal správní žalobu.

Výběrová řízení

Co se týče ostatních vedoucích funkcionářů státního zastupitelství, novela počítá se zavedením výběrových řízení, přičemž ve výběrových komisích by vždy měl většinu vedoucí státní zástupce, který bude nadřízeným vybíranému funkcionář. V pětičlenné komisi by měl tři zástupce, po jednom pak nejvyšší státní zástupce a ministr spravedlnosti. Ten by návrhem komise sice nebyl vázán, avšak novela předpokládá důvody, pro které by tak nemohl učinit, tedy „pokud navržená osoba nesplňuje předpoklady pro řádný výkon funkce vedoucího státního zástupce“. Své negativní rozhodnutí by musel ministr zdůvodnit a pravděpodobně by se tak otázka definitivně rozhodla až v řízení před správními soudy.

Vedoucí státní zástupci by nově měli omezené, sedmileté funkční období, během něhož by mohli být z funkce odvoláni pouze rozhodnutí kárného senátu. Výjimku z pravidla, že vedoucí státní zástupci nemohou dvakrát po sobě opakovat mandát u stejného státního zastupitelství se nevztahuje na vedoucí okresní státní zástupce (v tomto případě se nátlaková skupina vyslovila v připomínkách proti s tím, že by taková výjimky měla platit pouze u velmi malých OSZ).

Předpokladem pro to, aby státní zástupce mohl vykonávat vedoucí funkci, stanoví zákon u vedoucích vrchních stupňů 8 let praxe státního zástupce, 6 let praxe u krajských a 4 roky u okresních.

Zákon stanoví také demonstrativní výčet možných kárných provinění vedoucích funkcionářů: nerespektování pokynu nejblíže vyššího státního zastupitelství, nejde-li o pokyn, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem; nevyužití řídících a kontrolních oprávnění vedoucího státního zástupce vyplývajících z tohoto zákona v reakci na zjištěná pochybení; nevyužití oprávnění daných vedoucímu státnímu zástupci při správě státního zastupitelství k zajištění plynulosti řízení; nezajištění řádného obsazení státního zastupitelství či porušení povinností při zajištění provozu státního zastupitelství po stránce hospodářské, materiální a finanční.

Ohrozí důvěru

Novela také změnila ustanovení, které obecně definuje kárné provinění státního zástupce obecně. Nově byla definice rozšířena o jednání, „kterým státní zástupce ohrozil důvěru v nestranný, odborný nebo zákonný postup“.

Ohledně přidělování státních zástupců k vyšším stupňům se počítá s kariérním řádem, který bude v odpovědnosti nejvyššího státního zástupce, přičemž zákon pouze stanovuje minimální praxi výkonu funkce u nižších stupňů, však s možností výjimky. Jakkoliv má být pravidlem, že státní zástupce po svém jmenování začne na „okrese“, novela by měla umožnit „boční vstupy“ odborníkům z právní praxe: čtyři roky právní praxe by měly stačit pro přidělení ke krajskému, šest let k vrchnímu a osm let k nejvyššímu státnímu zastupitelství.

Novela stanovuje také přechodná období pro stávající vedoucí státní zástupce. Těm, kteří byli jmenovaní do konce roku 2004, končí funkční období dnem 31. prosince 2024. Jmenovaným v letech 2005 až 2011 končí funkční období 30. června 2025. Funkcionářům z let 2012 až 2015 končí funkční období 31. prosince 2025. Těm, kteří nastoupili v letech 2016 a 2017 končí funkční období 30. června 2026. Jmenovaným v letech 2018 a 2019 končí funkční období dnem 31. prosince 2026 a ti, kteří byli ustanoveni v období od 1. ledna 2020 do 30. června 2020 končí funkční období 30. června 2027.  Vedoucí státní zástupci, kteří započali funkční v období od 1. července 2020 do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, mají funkční období sedmileté.

V tomto se návrh setkal ovšem s ostrým nesouhlasem jak nejvyššího státního zástupce, tak prezidenta nátlakové skupiny. Oba shodně poukazují na rozdílnou úpravu oproti tomu, která platila v případě soudců a pak také upozorňují na množství výběrových řízení, která budou muset proběhnout v poměrně krátkém časové období během mandátu jedné politické reprezentace. Petr Dimun, ceskajustice.cz

X X X

Z 8 milionů vrátí, co má, do vězení nepůjde. Vládní úřednice se přiznala

Bývalá zaměstnankyně ÚV ČR, která podvodem připravila úřad o téměř osm milionů korun, přiznala svou vinu a přistoupila na dohodu o vině a trestu. Serveru Aktuálně.cz to sdělil vedoucí Obvodního státního zastupitelství v Praze 1 Jan Lelek. Žena by tak mohla odejít s podmínkou, dočasným zákazem působení ve veřejné sféře a peněžitým trestem. V případě odsouzení jí hrozilo až osm let vězení.

Podle kriminalistů žena na úřadě pracovala na odboru rozpočtu a financování. Od ledna 2015 do března 2021 předkládala k proplacení padělané daňové doklady od různých subjektů a vyplacené peníze si nechávala. Podvodného jednání se dopouštěla v době, kdy byli premiéry postupně Bohuslav Sobotka (ČSSD) a Andrej Babiš (ANO). Úřad vlády řídili Pavel Dvořák, Radek Augustin a Tünde Bartha. Právě za její éry se objevilo podezření, že úřednice podvádí.

„Dozorový státní zástupce uzavřel s obviněnou dohodu o vině a trestu,“ řekl serveru Lelek. „Podmínkou takové dohody je, že obviněná musí prohlásit, že spáchala skutek, který jí je kladen za vinu,“ vysvětlil. Přiznání je zásadní polehčující okolnost.

Jaký trest dozorový žalobce pro bývalou úřednici navrhuje, Lelek podle serveru odmítl komentovat. Podle informací Aktuálně.cz obě strany přistoupily na podmíněný trest, dočasný zákaz působení ve veřejné sféře a povinnost uhradit škodu podle finančních možností obviněné. Souhlasil s tím i úřad vlády, který v případu figuruje jako poškozený.

Server píše, že dozorový státní zástupce předložil návrh dohody k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v červnu a v srpnu o něm bude rozhodovat soudkyně Anežka Pudilová.

X X X

‚Kdyby sem zavítal Gustave Eiffel, dostal by infarkt.‘ Slavná věž v Paříži je zrezivělá a potřebuje opravit

Eiffelova věž je ve špatném stavu a prolezlá rzí, naznačují uniklé zprávy společnosti spravující památku, které získal francouzský časopis Marianne. Věhlasná stavba podle dokumentů vyžaduje kompletní opravu, místo toho ji ale čeká před olympiádou v Paříži v roce 2024 nátěr za 60 milionů eur (téměř 1,5 miliardy Kč), který odborníci považují jen za kosmetickou úpravu.

Když byla Eiffelova věž v roce 1889 dokončena, předpokládalo se, že vydrží 20 let, než bude rozebrána. Po 133 letech ale věž stále stojí, a to jen díky pečlivé údržbě.

Zpráva o stavu věže podle časopisu tvrdí, že památka ale není v dobrém stavu. „Kdyby sem zavítal Gustave Eiffel, dostal by infarkt,“ řekl časopisu nejmenovaný správce věže s odkazem na autora stavby.

Paříž chce úplně změnit zahájení olympijských her. Nebude na stadionu a uvidí ho na 600 000 lidí

Eiffel, jehož společnost více než 300 metrů vysokou ocelovou dominantu francouzské metropole navrhla a postavila, uvedl, že největším problémem pro dlouhou životnost stavby je najít rez a zastavit její šíření.

Jako řešení navrhl, aby se památka natírala každých sedm let. „Nátěr je základní složkou ochrany kovové konstrukce a péče, s jakou se provádí, je jedinou zárukou její dlouhověkosti,“ napsal tehdy.

V rámci příprav na letní olympijské hry v roce 2024 bude památka za 60 milionů eur natřena. Původně měla být seškrábána třetina nátěru věže a pak na ni měly být naneseny dva nové nátěry. Zpoždění prací způsobené pandemií covidu-19 a přítomnost olova ve starém nátěru ale znamená, že ošetřeno bude pouze pět procent plochy.

Odborníci časopisu Marianne řekli, že jde pouze o kosmetickou úpravu a předpověděli, že konečný výsledek bude „žalostný“.

Zisky z turistiky

Společnost Sete, která Eiffelovu věž spravuje a kterou z 99 procent vlastní pařížská radnice, se zdráhá ji na delší dobu uzavřít kvůli příjmům z turistického ruchu, o které by přišla.

Pražská Eifellovka, kterou chtěl zbourat Hitler. Petřínská rozhledna slaví 130 let od otevření

Památku za rok obvykle navštíví asi šest milionů lidí, což z ní dělá čtvrtou nejnavštěvovanější kulturní pamětihodnost ve Francii po Disneylandu, Louvru a paláci ve Versailles. Její uzavření vynucené koronavirovou pandemií v roce 2020 vedlo ke ztrátě příjmů za 52 milionů eur (téměř 1,3 miliardy Kč).

„Sete se musí znovu podívat na Eiffelovu věž a navrhnout zcela novou politiku údržby, která se zaměří na testování stárnoucí kovové konstrukce,“ uvádí se ve zprávě z roku 2010. Druhá zpráva z roku 2014 zjistila, že věž má praskliny a rezaví. Podle třetí zprávy z roku 2016 má památka 884 závad, včetně 68, které představují riziko pro dlouhověkost konstrukce.

Architekt, inženýr a historik Bertrand Lemoine na internetových stránkách Eiffelovy věže nabízí optimističtější pohled. Tvrdí, že nepřítelem železa je koroze, způsobená oxidací železa vystaveného působení vzduchu a vody. Kdyby se ale znovu natřela, vydrží podle Lemoinea navždy.

X X X

Žena zasažena napalmem ze známého snímku z války ve Vietnamu odvezla 240 ukrajinských migrantů

Žena, jejíž fotografie se stala symbolem hrůz války ve Vietnamu, v pondělí doprovodila na cestě z Polska do Kanady asi 240 válečných uprchlíků z Ukrajiny. Informuje o tom agentura AP. Kim Phuc je dívkou ze světoznámého snímku fotografa agentury AP, na němž v roce 1972 coby devítiletá utíká z vesnice bombardované napalmem.

Žena s ukrajinskými uprchlíky odcestovala letadlem jedné nevládní organizace do Reginy, hlavního města kanadské provincie Saskatchewan. Chce, aby její příběh a to, co dělá pro uprchlíky, byly poselstvím míru. Nyní devětapadesátiletá Kim Phuc je občankou Kanady.

Mezi uprchlíky z různých částí Ukrajiny je většina žen a dětí. Jde o malou část z tisíců ukrajinských občanů, kterým Kanada v důsledku ruského útoku na jejich vlast poskytla humanitární víza.

Letoun mířící do Kanady v pondělí pilotoval argentinský filantrop Enrique Piñeyro, někdejší profesionální pilot a zakladatel nevládní organizace Solidaire.

X X X

MOSKVA PŘEJMENUJE MÍSTO U BRITSKÉHO VELVYSLANECTVÍ

Prostor poblíž britského velvyslanectví v Moskvě se bude jmenovat „náměstí Luhanské lidové republiky“. S odvoláním na radnici ruské metropole o tom dnes informovala agentura TASS, podle níž o názvu odkazujícím na proruský separatistický útvar na východě Ukrajiny rozhodli obyvatelé města v online hlasování. Ankety se zúčastnilo 109 603 lidí a vybraná varianta získala 56,85 procenta hlasů, uvádí TASS s odvoláním na úřady. „Rozhodnutí podpořená většinou hlasů budou ve městě realizována,“ cituje ruská agentura z městských webových stránek.

X X X

NÁVŠTĚVA PAPEŽE V RUSKU A NA UKRAJINĚ.

Podle Františka se otevírá možnost, že by se vydal na cestu do Moskvy a do Kyjeva. Nejdříve se ale chce vydat do Moskvy a až pak na Ukrajinu. „Myslím si, že pokud si na mě ruský prezident (Vladimir Putin) najde trochu času, tak bych tam mohl jet a posloužit míru,“ řekl papež, kterého ukrajinští představitelé už několikrát na návštěvu pozvali. Hlava katolická církve už dříve válku na Ukrajině odsoudila.

X X X

Váhání Německa a Francie nad podporou Ukrajiny má obchodní i historické kořeny, tvrdí filozof Kroupa

Jaké výsledky zatím přinesla ruská agrese na Ukrajině? Co nám řekla nejen o obou aktérech, ale i o zbytku Evropy? Hostem Osobnosti Plus je filozof Daniel Kroupa. Podle něj výsledek už máme: víme, že ruská armáda opředená mýty neporazitelnosti nebyla schopna porazit za pět měsíců mnohonásobně slabšího soupeře.

Druhý výsledek současného konfliktu lze očekávat a je také nebezpečný. „Je možné, že se z války stane zamrzlý konflikt, který se povleče léta. To je velmi reálný scénář,“ uvádí bývalý politik.

„Většina z nás by si přála, aby ukrajinská armáda konečně dostala zbraně, kterými může čelit ruské přesile. Pak by byl žádoucí ten výsledek, že ruská armáda bude vytlačena z oblastí, které zatím obsadila. Jedině to by mohlo vést ke změně režimu v Rusku.“

Výtka v tomto případě směřuje především k Německu a Francii. „Nechtějí si zřejmě pokazit dobré vztahy s Ruskem. Někteří váhají a s oporou teorie realismu v mezinárodních vztazích čekají a čekají, která síla převáží, a k té se pak přidají.“

„Obávám se, že tento takzvaný politický realismus stojí za váháním Olafa Scholze, který dokonce za Německo mnoho nasliboval a zatím dodal jen málo.“

„Snažili se hlavně, aby se nestřílelo, a tu strašnou nespravedlnost, která za tím byla, se pokoušeli zahladit.“

Daniel Kroupa

Takový postoj byl prý zjevný už za bývalé kancléřky Angely Merkelové. „Když Rusko v roce 2014 přepadlo Ukrajinu, tak k tomu ona i francouzský prezident Hollande přistupovali, jako by to byl spor dvou rovnocenných stran.“

„Snažili se hlavně, aby se nestřílelo, a tu strašnou nespravedlnost, která za tím byla, se pokoušeli zahladit. Když teď vypukla ruská invaze na Ukrajinu, tito politici se vyjadřovali tak, že je především potřeba, aby každý ustoupil a síly se vyrovnaly.“

Kroupa vidí jako hlavní příčinu silné obchodní zájmy Německa v Rusku. Zejména plynovody Nordstream 1 a 2. „Představa, že je Putin uzavře a bude se třeba orientovat jinam, jim tehdy komplikovala život.“

Česko jako havěť

„Není ale za tím primárně jen byznys,“ dodává filozof. „Je to dlouhodobé mentální nastavení těchto politiků podložené různými historickými studiemi.“

Filozof uvádí vlastní zkušenost: „Když jsme zjistili, že francouzský parlament chce hlasovat proti vstupu České republiky do NATO, jeli jsme do něj lobbovat. Přijal nás tehdy bývalý prezident, který byl přátelský, ale řekl, že nám od Ruska nic nehrozí a že si to Rusové nepřejí.“

„My jsme se jevili z toho velmocenského pohledu jako taková ta havěť někde mezi Německem a Ruskem, která dělá jen potíže. Nakonec se to podařilo překonat a byli jsme do NATO přijati.“

Německo i Francie už ale svůj postoj přehodnocují. „Němečtí Zelení mají nově pohled, který je velmi blízký tomu našemu. Také Emmanuel Macron zveřejnil jeden ze svých hovorů s Vladimirem Putinem, takže nepochybně svůj postoj změnil.“

„Realistická politika je politika síly. My velcí si mezi sebou budeme dělat dohody a rozdávat karty a ti malí ať se nám do toho nepletou. Proti tomu je jedinou obranou Evropská unie, kde se i s těmi malými musí počítat,“ konstatuje Daniel Kroupa.

X X X

Hokejisté ovládli další večírek ve Varech na MFF Pastrňák tančil s Bohdalovou, dorazil i Jágr

Kromě kulturního zážitku je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary také tradiční sešlostí osobností ze všech možných odvětví. Herce tentokrát zastínili sportovní hvězdy. Konkrétně hokejisté Jaromír Jágr a David Pastrňák.

Být partnerkou našeho nejznámějšího hokejisty není jen tak. Pozornost, které se v této roli nelze vyhnout, ale není vždy zcela příjemná. Od doby, kdy je modelka Dominika Branišová ve vztahu s Jaromírem Jágrem, má z chůze po mole prý ještě větší respekt než kdy dřív. Tentokrát se na přehlídce své kamarádky v rámci filmového festivalu v Karlových Varech ale usadila jen do publika.

„Přehlídky si vždy užiju víc jako divák, protože když mám jít jako modelka, jsem strašně nervózní, že zakopnu nebo upadnu. Domluvili jsme se, že dnešek si jen užiju,“ prozradila redakci Showtime Branišová.

Dráhu modelky už postupně opouští. Ke své původní profesi se vrací jen výjimečně. „Teď hlavně pomáhám Jardovi se značkou, kterou rozjel. Zabírá mi to dost času,“ dodala. V době rozhovoru byla ještě v Karlových Varech sama.

„Uvidíme, jestli Jarda dorazí,“ nechtěla nic prozrazovat. Slavný hokejista nakonec dorazil až na pozdější večírek. Ovšem zatímco Dominika přišla po červeném koberci, její přítel to vzal zadním vchodem. Necelou hodinu před půlnocí odcházeli, tentokrát už společně.

Branišová s Jágrem se nedávno vrátili z dvoutýdenního pobytu v Americe a v létě by podle svých slov ještě rádi vyrazili do tepla, oba ale mají rádi spontánnost. „Náš čas se hodně točí kolem povinností, které má Jarda vůči sponzorům a hokeji. Takže se snažíme vše vždycky plánovat podle toho, ale spíš se rozhodujeme ze dne na den nebo z týdne na týden. Plány na měsíce dopředu nemáme,“ prozradila.

Hlavní hvězdou dalšího večírku v rámci festivalu ve Varech byla herečka Jiřina Bohdalová, která si na parketu zatrsala s hokejistou Davidem Pastrňákem. Takový elán by v 90 letech chtěl mít asi každý. Do západočeského města ale dorazila s nechtěnou ozdobou na ruce. „To mám od pejska mého vnuka. Jen mě drápnul, ale to stačí,“ prozradila. Avšak ani drobné zranění jí nezabránilo v dobré zábavě.

X X X

Nelegální uprchlíci v Česku mění taktiku. Zadržených migrantů u nás valem přibývá

Zadržených migrantů na českém území velmi rychle přibývá. Meziroční nárůst se pohybuje kolem 75 procent. Jen o prvním červencovém víkendu zadrželi policisté téměř dvě stě běženců, což je absolutní rekord. Uprchlíci stále častěji volí jinou taktiku – nesnaží se překročit hranici ukrytí v kamionu, nýbrž se vydávají na cestu pěšky.

Sedm migrantů zadrželi středočeští policisté v neděli odpoledne. Běženci vyskákali z kamionu a chtěli jít dál pěšky. Mezi nákladem jich cestovalo celkem osm, někteří z nich zřejmě s kožními nemocemi. Jeden muž utekl a policistům se ho zatím ani za pomoci vrtulníku nepodařilo najít.

„V letošním roce evidujeme nárůst téměř o 76 procent. Jedná se o osoby, které nelegálně vstoupily do České republiky, ať už pozemní cestou, nebo dokonce letecky,“ uvedl mluvčí Policejního prezidia ČR David Schön. Celkem policisté v roce 2022 pochytali už 905 nelegálních uprchlíků, téměř 70 z nich přicestovalo právě letadlem.

Nesnažili se být nenápadní

Pro většinu migrantů je Česko pouhou tranzitní zemí, obvykle se snaží dostat do Německa, Velké Británie nebo Francie. Policisté většinou narazí na Syřany nebo Afghánce. „Během uplynulého víkendu jsme zaznamenali velký nárůst případů – téměř 200 osob. Nejvíc, zhruba 120, jich bylo na Zlínsku,“ uvedl Schön.

Velký nárůst případů hlásí ale i policisté z Vysočiny, například v úterý na dálnici D1. „Po kontrole jsme zjistili, že vozidlo řídí 58letý občan z Turecka a uvnitř je devět dalších mužů, kteří u sebe nemají žádné doklady,“ uvedla mluvčí policistů z Vysočiny Dana Čírtková.

Všichni cizinci skončili na celách a následně v záchytném zařízení. Řidič je podezřelý z převaděčství. Jeden z migrantů měl u sebe padělanou bulharskou občanku. Ve středu na Vysočině zajistili opět na D1 dalšího migranta a ve čtvrtek chytili ještě čtyři.

„Nechovali se nenápadně, protože se pohybovali po komunikaci, jeden z nich měl navíc na hlavě turban. Zaujal na první pohled,“ popsala Čírtková.

Policisté si to nedovedou vysvětlit

Již tradičně je nelegálních migrantů více v letních měsících. Proč je ale nárůst aktuálně tak velký? Policisté si situaci nedovedou vysvětlit, dá se spekulovat, že ve všem bude mít prsty ilegální gang převaděčů.

Orgány Evropské unie nedávno rozbily dva početné gangy. Jenomže jejich místo zřejmě ihned obsadil někdo jiný. „Součástí boje proti nelegální migraci je také naše zapojení v zahraničí. Aktuálně jsou policisté na hranicích Makedonie, Řecka, Maďarska a Srbska,“ doplnil Schön.

Do akce policisté zapojují i moderní techniku. Užitečné je například zařízení, které dokáže odhalit migranty v nákladovém prostoru podle tlukotu srdce, aniž by policisté vůz museli otevřít.

X X X

Poslední slova Rakušanky, kterou v Egyptě zabil žralok. Brzy se měla vrátit domů

V neděli se měla vrátit z dovolené v Egyptě, kde byla dohromady měsíc. V pátek ale rakouskou důchodkyni potkala tragédie. Žralok jí při šnorchlování ukousl nohu i ruku, žena zemřela při převozu do nemocnice pravděpodobně na infarkt způsobený bolestí.

Žena trávila poslední dny dovolené v oblíbené egyptské destinaci Hurghada. Těsně před tím, než na ni zaútočil žralok – podle některých zpráv mako, podle jiných šedý útesový – se procházela na pláži v mělké vodě. Pak svému partnerovi podle webu Daily Mail řekla: „Ještě se na chvíli vrátím do moře.“ A se šnorchlem a ploutvemi vyrazila do větší hloubky.

To, co se dělo pak, ukazuje z části i video, které se objevilo na sociálních sítích. Žena se ze všech sil snaží dostat na břeh, voda Rudého moře je kolem ní zbarvena dočervena. Zhruba dvoumetrová paryba jí ukousla ruku i nohu. Rakouská turistka se přesto nakonec dokázala sama dostat z vody. Ovšem při převozu do nemocnice zemřela.

 Podle rakouského bulvárního listu Kronen Zeitung žena plavala v době napadení v oblasti vyhrazené pro plavce a ohraničené bójemi, na nohou měla plavecké ploutve.

Nedělní prohlášení egyptského ministerstva životního prostředí uvádí, že žralok ve stejný den zaútočil jen o 500 metrů jiným směrem na další ženu, která rovněž nepřežila.

Podle úřadu guvernéra provincie Rudé moře byla oblast uzavřena v sobotu, tedy den po útoku. Guvernér zakázal všechny aktivity u moře, včetně potápění, šnorchlování, windsurfingu a kitesurfingu. Do vod u Hurghady nesmějí vplouvat ani rybářské lodě.

V Egyptě jsou případy napadení žralokem spíše výjimečné. V Rudém moři, u kterého letovisko Hurghada leží, je více než 40 druhů žraloků. Někteří z nich mohou způsobit i smrtelná zranění. Například v říjnu 2020 připravil žralok u egyptského letoviska Šarm aš-Šajch o ruku dvanáctiletého ukrajinského turistu, egyptského průvodce pak o nohu. V roce 2018 zemřel v egyptském letovisku Marsá Alam po napadení žralokem český turista.

Egyptská letoviska u Rudého moře, včetně Hurghady a Šarm aš-Šajchu, patří k hlavním plážovým destinacím v zemi. Oblíbili si je především evropští turisté. Potápěče lákají strmé srázy korálových útesů přímo u pobřeží, které ukazují bohatý a pestrý podmořský život.

X X X

Čeští basketbalisté zvládli utkání v Litvě a postupují do další části kvalifikace mistrovství světa

Čeští basketbalisté porazili v závěrečném kole základní skupiny F v Klajpedě domácí Litvu 83:72 a postoupili do další fáze kvalifikace o mistrovství světa 2023. Soupeři, který dosud vyhrál všech pět duelů, připravili první porážku a mohou se spolu s ním těšit na další duely s Francií, Černou Horou a Maďarskem. Doplní je ještě Bosna a Hercegovina, nebo Bulharsko. Tomáš Satoranský přispěl k výhře jako nejlepší střelec utkání 21 body.

Češi dokázali proti Litevcům ukončit devítizápasovou šňůru neúspěchu a vyhráli nad nimi poprvé od 27. srpna 2006, kdy v přípravě v Opavě zvítězili 85:79. V soutěžním zápasem je porazili naposledy 21. června 1999 na mistrovství Evropy v Dijonu (78:62).

V kvalifikaci budou Češi pokračovat 24. a 27. srpna, předtím je čekají v Pardubicích a Hamburku přípravné turnaje na zářijový Eurobasket v Praze a případně v Berlíně.

Na první koš čekala zcela zaplněná Švyturio Arena pro více než 6000 diváků dvě minuty a 11 sekund, než se prosadil Jaromír Bohačík. Za Litevce odpověděli Laurynas Birutis a trojkou Tadas Sedekerskis, pak pěti body otočil stav na 7:5 Satoranský a Češi už domácí do vedení nepustili.

Od stavu 9:9 se naopak díky smeči Ondřeje Balvína po akci Tomáše Kyzlinka a Bohačíkově trojce utrhli na pětibodový rozdíl a v poslední minutě úvodní čtvrtiny vedli už dvouciferným rozdílem.

Český náskok narůstal, protože na začátku druhé čtvrtiny zakončil dvě akce Patrik Auda a sedm bodů v řadě týmu nastřílel Kyzlink. Bylo z toho vedení 34:17. Na trojku Gytise Masiulise měl stejnou odpověď David Jelínek. Tomas Dimša také uspěl z dálky a pomohl domácím snížit ztrátu o devět bodů. I tak Kyzlink s Balvínem zajistili poločasový náskok 45:32.

Litva dotahovala

Nástup po pauze vyšel Litevcům. V bodově chudé pasáži se nejdříve prosadil Masiulis, trojku přidal Karolis Lukošiunas, dva trestného hody Birutis a Ignas Brazdeikis další trefou z dálky snížil na tříbodový rozdíl. Českou pasáž čtyř minut a 15 sekund bez bodu ukončil dvěma šestkami Satoranský.

Pak zareagoval i v době, kdy se výběr Kazyse Maksvytise přiblížil na 49:50. Dal trojku a hned se přidal košem s potrestaným faulem Kyzlink. Jelínkovou akcí a Audovým zakončením v posledním okamžiku třetí desetiminutovky Češi unikli na 61:52.

Další Audův koš znamenal náskok 11 bodů a Ginzburgův tým přes snahu domácích držel dvouciferní rozdíl. Mezi 34. a 36. minutou se Češi díky Balvínovi, Satoranskému a Kyzlinkovi dostali šňůrou 10:0 do vedení už 75:55.

V závěru se ještě Litevci přiblížili na osm bodů, ale Češi udrželi dostatečný náskok na to, aby do další fáze překlopili bilanci ze vzájemných zápasů na svou stranu po listopadové prohře v Opavě 66:74. Dál jdou se třemi výhrami a třemi porážkami.