Evropská unie musí podle Viktora Orbána přehodnotit své sankce vůči Rusku, protože vyvolávají vysoké ceny energií a podkopávají ekonomickou konkurenceschopnost unijních zemí. Maďarský předseda vlády to uvedl v pravidelném rozhovoru pro veřejnoprávní Kossuth Rádió. Orbán poukázal na to, že americké společnosti platí čtvrtinu částky, kterou jejich evropské protějšky utratí za plyn a elektřinu, což vytváří nevýhodu, kterou nelze překonat jinými opatřeními.

Od doby zahájení konfliktu na Ukrajině je Orbán hlasitým kritikem sankcí Evropské unie vůči Ruské federaci a také finanční a vojenské podpory, která je poskytována Ukrajině. Navzdory faktickému neúspěchu dosavadních sankcí připravuje Brusel na únor příštího roku jejich další rozšíření.

Maďarsko nadále získává 80–85 procent svého plynu a 80 procent  své ropy z Ruska. V roce 2025 potom Rusko začne rozšiřovat maďarskou atomovou elektrárnu Paks.

Maďarsko je jedinou zemí Evropské unie, kterou Ukrajinci považují za nepřátelskou. Jediné země, které jsou vnímány negativněji, jsou Rusko, Írán, Bělorusko, Severní Korea a Čína, server vasevec.cz

X X X

Just: O hovoru Scholze s Putinem se v Rusku mluví. Kreml chce ukousnout co nejvíce Ukrajiny

O hovoru německého kancléře Olafa Scholze s ruským prezidentem Vladimirem Putinem se v Moskvě aktivně diskutuje, řekl v pořadu 360° spolupracovník CNN Prima NEWS Jiří Just. Podle něj se Rusko chystá na vládu nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, a proto chce ukousnout co nejvíce ukrajinského území.

Německý kancléř Scholz po telefonátu s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským zvedl telefon znovu a zavolal ruskému prezidentovi Putinovi. Kreml hovor potvrdil s tím, že se konal čistě z německé iniciativy a komentoval jej ve smyslu, že věci nezmění.

Podle spolupracovníka CNN Prima NEWS v Moskvě Jiřího Justa se o hovoru hodně mluví. „Nicméně padají slova jako ‚zbytečný‘, že vlastně nic neřešil a že jej iniciovala německá strana. Tudíž kancléř Scholz vlastně nic nového Vladimiru Putinovi nesdělil a obě strany zůstaly na svých pozicích,“ popsal Just v pořadu 360° na CNN Prima NEWS.

Situace na frontě je podle něj mimořádně složitá. „Ruské síly dál vyvíjejí tlak na ukrajinské obránce, a to po celé délce fronty od městečka Kupjansk, které osvobodily ukrajinské síly ještě na podzim roku 2022, až po Záporožskou oblast, kde se znovu pokoušejí o ofenzivu,“ řekl Just.

Dodal, že je nutné vzít v potaz příchod nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, na který se chystá i Kreml. „Proto se snaží co nejvíce zesílit ofenzivní plány, aby si, lidově řečeno, ukousl co nejvíce ukrajinského území,“ sdělil Just.

Právě s Trumpem měl mluvit i Putin. Kreml to ale popírá, Just však takový hovor nevylučuje. „Asi nebyl tak v pohodě, jak si to oba pánové představovali, nebo minimálně, jak si to představoval Donald Trump, a proto v Kremlu velice tvrdě dementují, že by k němu došlo,“ popsal.

X X X

ZÁPAD  PROHRÁL  VÁLKU  NA  UKRAJINĚ?

KLAUS  MĚL  PRAVDU,  FIALA  NEPOSLECHL,  ČR  SE  NECPÁT   K  UKRAJINĚ

NSZ  STŘÍŽ  STÍHAT  A  TRESTAT  FIALU  ZA  MILIARDY,  KTERÉ  POSLAL  Z  ČR  UKRAJINĚ

Vzdá se Ukrajina území výměnou za záruky? Přicházejí první náznaky

Ukrajinští vládní představitelé, kteří po měsíce prohlašovali, že by v rámci mírového vyrovnání nikdy nepřipustili, že by se vzdali jakéhokoli území okupovaného Ruskem, nyní mění názor. Vzhledem k tomu, že nově zvolený americký prezident Donald Trump prosazuje, aby se rychle vyjednávalo a tím i co nejdříve ukončil konflikt, kladou hlavní důraz na bezpečnostní záruky po stanovení potenciální demarkační linie, píše list The New York Times.

Ukrajinské síly nadále ztrácejí pozice na východě. Dva vysoce postavení ukrajinští činitelé i proto připouštějí, že ochrana zájmů jejich země při potenciálních jednáních bude méně záviset na obnově mezinárodně uznávaných hranic. Náhradní hraniční čára bude pravděpodobně vyházet ze situace na bojišti. A na zárukách k dodržování příměří.

Šéf výboru pro obranu a zpravodajství ukrajinského parlamentu Roman Kostenko zdůrazňuje: „Vyjednávání musí být založeno na zárukách. Pro Ukrajinu není nic důležitějšího.“

 Jiný vysoký ukrajinský činitel, který nechtěl kvůli citlivé povaze tématu být jmenován, dodal: „Územní otázka je extrémně důležitá, ale zůstává druhořadá. Primárním problémem jsou bezpečnostní záruky.“

Mezinárodně uznávané rusko-ukrajinské hranice jsou z roku 1991. Od roku 2014, kdy Rusko uloupilo Krym a obsadilo část Donbasu, a invaze v roce 2022 převzala Moskva kontrolu nad přibližně 20 procenty ukrajinského území.

Podle The New York Times se zdá, že nový přístup z ukrajinské strany vytváří základy pro potenciální dohodu, která by mohla ponechat Rusku kontrolu nad částí ukrajinského území, i když pouze dočasně nebo de facto.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v říjnu při jednání o příměří poznamenal, že každý chápe, že bez ohledu na cestu, kterou se Kyjev vydá, nikdo oficiálně neuzná odtržení okupovaných území.

„Z naší strany musíme udělat vše pro to, aby tato válka příští rok skončila, aby skončila diplomatickou cestou,“ řekl Zelenskyj naposledy v sobotu v rozhovoru pro veřejnoprávní stanici Ukrajinské rádio. Zároveň eufemisticky připustil, že situace na bojišti je komplikovaná.

Ukrajina v opotřebovávací válce tahá s Ruskem za kratší konec – když jde o ni samotnou. Opírá se o vrtkavou západní pomoc, z níž dorazil pořád jen zlomek toho, co bylo slíbeno. A s Trumpem v Bílém domě patrně může čekat, že se ta americká může začít tenčit.

I Rusko je materiálně i lidsky v kritické situaci. Má však pořád větší rezervy. Každý rok mu dospějí potenciálně stovky tisíc nových vojáků. A stále více využívá obrovského arzenálu, který si vybudoval nový spojenec Moskvy – KLDR.

X X X

Rozhodovat o jaderných zbraních by měli lidé, a ne AI, shodli se Biden a Si

Prezidenti USA Joe Biden a Číny Si Ťin-pching se shodli na tom, že rozhodnutí ohledně použití jaderných zbraní by měli dělat lidé a ne umělá inteligence (AI). Po jejich schůzce na okraj na okraj summitu Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) v Limě o tom informoval Bílý dům.

Agentura Reuters píše, že jde o první takové vyjádření Spojených států a Číny, tedy zemí, které jsou jadernými mocnostmi. „Oba lídři potvrdili, že je nutné udržet kontrolu lidí nad rozhodnutím o použití jaderných zbraní,“ uvádí se v prohlášení Bílého domu.

Biden a Si podle něho také dali najevo, že je potřeba „opatrně zvážit možná rizika a technologie využívající umělou inteligenci ve vojenské oblasti je potřeba vyvíjet opatrně a zodpovědně“.

Jde o důležité prohlášení „o protnutí umělé inteligence a jaderné doktríny“, řekl poradce Bílého domu pro národní bezpečnost Jake Sullivan.

Pentagon předpokládá, že Čína má 500 funkčních jaderných hlavic a do roku 2030 jich bude mít přes tisíc. Od roku 2020 svůj jaderný program modernizuje. Spojené státy disponují 1770 funkčními jadernými hlavicemi, Rusko jich má 1710. Podle čínské jaderné doktríny by Peking tento typ zbraní nepoužil jako první.

Bidenova administrativa americkou jadernou doktrínu aktualizovala letos a mluvčí Bílého domu podle agentury Reuters už dříve řekl, že „nejde o reakci na nějaký určitý subjekt, zemi nebo hrozbu“. Americké činitele ovšem znepokojují jaderné arzenály Číny, Severní Koreje a Ruska.

Sobotní schůzka Bidena se Siem byla jejich poslední před tím, než Bidenovi příští rok v lednu vyprší mandát a z Bílého domu odejde. Americký prezident během ní odsoudil také nasazení tisíců severokorejských vojáků v Rusku, což je „nebezpečné rozšíření ruské protiprávní války proti Ukrajině se závažnými důsledky pro Evropu a mír a stabilitu v regionu Indo-Pacifiku“, uvedl úřad amerického prezidenta. Biden dal také svému čínskému kolegovi najevo, že „Spojené státy jsou hluboce znepokojeny tím, že Čína pokračuje v podpoře ruského zbrojního průmyslu“.

X X X

TUSK  V  POLSKU  ZTRÁCI?

 Pokud by se nyní konaly volby do Sejmu, mohla by v Polsku převzít moc současná opozice – Právo a spravedlnost a Konfederace. Vyplývá to z nejnovějšího průzkumu stranických preferencí, který na objednávku listu Super Express uskutečnil výzkumný ústav Pollster.

Oproti předcházejícímu měsíci si právo s spravedlnost, strana Jarosława Kaczyńského, polepšila o tři procentní body a získala podporu 34,3 procenta respondentů. Občanská koalice, uskupení kolem Občanské platformy Donalda Tuska, si připsalo   32,3 procenta. hlasů, Konfederace – 13,5 procenta, Třetí cesta – 7,6 procenta a Levice – 5,8 procenta. Další subjekty by minimálně od dvě procenta nepřešly potřebných 5 procent pro vstup do Sejmu.

Připojme ovšem, že koalice Třetí cesta by pro vstup do dolní parlamentní komory musela získat 8 procent hlasů a podle tohoto průzkumu by také hnutí Polsko 2050 a Polská lidová strana zůstaly mimo poslanecké lavice.

Zajímavostí je, že podle průzkumu   United Surveys, který zadaly RMF FM a Dziennik Gazeta Prawna, by při samostatném kandidování Polsko 2050 získalo 6,7 procenta a překročilo tedy volební práh, ale Polská lidová strana by se ziskem 4,7 procenta také zůstala bez poslanců, server vasevec.cz

X X X

 Co spojuje Trumpa, Mečiara a Ludvíka XIV.? Politolog se zamýšlí nad vztahem člověka a státu

Občan vs. stát. Člověk vs. systém. Víme, jak a v čem chceme žít? Co mají společného Trump, Mečiar a Ludvík XIV.? A nebylo by lepší, kdyby politické strany neměly žádnou ideologii? V bonusové, deváté epizodě Extrému, odpovídá Jan Charvát, politolog z Univerzity Karlovy a Národního institutu SYRI. Ptá se Matěj Skalický. *** Tento díl vznikl na základě otázek posluchačů a posluchače 

 X Proč se někdo dokáže se státem skamarádit a jiný ho vnímá celoživotně jako nepřítele? 

Vysvětlení může být celá řada počínaje tím, že někdo potřebuje ke svému životu nepřítele. Na straně druhé stát v mnoha ohledech zasahuje do našich životů a ne vždycky je to k dobru věci anebo nemusíte mít pocit, že to je k dobru věci. Velmi záleží také na tom, jak se chová konkrétní stát, protože to se může výrazně lišit v mnoha různých ohledech. Stát demokratický se bude chovat jinak než státy, které jsou spíše autokratické.

X Úplně jinak se budou chovat státy ztělesněné jedním člověkem – „Stát jsem já“.

To je definice autokracie. Ve státu, kde jeden člověk rozhoduje teoreticky o všem a nemůžete se ničeho dovolat, se vám patrně bude žít podstatně hůře a odpor vůči státu může být celkem pochopitelný. Na druhé straně není od věci říct, že bude naopak řada lidí, kterým to bude vyhovovat. Sami nemusí o ničem rozhodovat, všechno rozhodne někdo jiný za ně, a pokud to zásadně nevybočuje z představy, kterou mají, tak jim to vadit nemusí. Nejsme stejní.

X Minimálně tomu panovníkovi to vadit nebude…

Tomu určitě ne. Celá řada otázek posluchačů směřovala k tomu, co to je demokracie, autokracie, totalita a tak dále. Je dobré si uvědomit, že velmi často věříme tomu, že existuje nějaká dichotomie demokracie versus totalita.

X Buď vládnou všichni, nebo jeden. 

Jenže ono je to složitější. Mohli bychom se vrátit k antické demokracii, to jsem tady zmiňoval, ale to teď není vůbec mým cílem. Když se budeme bavit o totalitě, tak je dobré si uvědomit, že to není dichotomie demokracie-totalita, ale je to celé trochu širší a složitější. Všechno, o čem tu mluvíme, není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá, ale zároveň to není nic strašně složitého. Totalita je v podstatě určitá ideální verze uspořádání společnosti. Ideální nikoli ve smyslu dobrá, ale spíš taková, jakou si někdo představuje, že by měla být. Je to varianta, kde stát ovládá naprosto všechno skrze jednu ideologii, která všechny nutí mobilizovat se a pracovat ve prospěch té ideologie, jež má změnit celý svět, respektive společnost.

X Skrze jednu ideologii a jednu stranu například? 

Ano. A skrze velmi silnou mobilizaci, což je věc, které je velmi obtížné dosáhnout a ještě mnohem složitější udržet. Jde to udělat jenom za cenu obrovské síly, kterou stát musí investovat do svého udržení, a důsledkem je rozsáhlé utrpení v zásadě všech. To je věc, kterou v historii nenacházíme moc často. Když se jdeme podívat, co v historii, včetně té nedávné najdeme, tak si najednou uvědomíte, že celá řada autoritářských systémů toto nesplňuje, ale zároveň to nejsou demokracie. A říkáme: Aha, ono to funguje jinak. Právě pro tento jiný typ nedemokratických společností máme označení autoritativní režimy, které stojí, dalo by se říct, na opačném působení. Je to představa o tom, že většina lidí není schopná rozhodovat o osudu celé obce, tím pádem by neměli do procesu rozhodování vstupovat a měli by to přenechat specialistům, kteří rozumí politice. To jsme částečně zmiňovali, když jsme mluvili o raném konzervatismu, a trochu se to blíží pohledu Edmunda Burka. Vidíme to na mnoha místech světa, přičemž autoritativní režimy ale neusilují o žádnou mobilizaci. Obvykle nemají žádnou konkrétní ideologii a jejich cílem je pasivita lidí: nevstupujte do toho procesu, nic nedělejte. Pak teprve je demokracie a na úplném konci této škály by byla anarchie ve smyslu politického konceptu. Máte tedy totalitu na jedné straně a anarchii na druhé. V obou dvou případech můžeme říct, že to jsou režimy, které je velmi obtížné vytvořit a udržet. Patrně není možné udržet je dlouhodobě a tendují k proměně, která směřuje k běžným a standardně viditelným zřízením, což jsou buď varianty autoritativních režimů, nebo těch demokratických.

X Ještě mi vyjasněte slovníček pojmů. Autoritativní a autokratický jsou synonymní výrazy? 

Nemusí být. Autoritativní v tomto případě znamená režim, který stojí na představě velmi omezené možnosti lidí vstupovat do politiky. V zásadě většinou neexistuje moc možnost nějaké volné politické soutěže, není tam větší počet stran, které by mezi sebou soutěžily, a proto říkáme, že to je nedemokratický systém. Autokracie znamená, že máte vládu jednoho nebo velice úzké skupiny. Může to být s ústavou, ale nemusí, takže to může být monarchie, diktatura.

Kdo tahá za nitky

X Mluvili jsme o tom, kdo nebo co je stát. Co když stát není vidět? Deep state.

Když řeknete „Stát jsem já“, tak je to jasné ztotožnění jednoho konkrétního člověka a státu. To ale dnes moc neuznáváme a asi bychom si ani nemysleli, že to tak v historii skutečně fungovalo. Stát je tvořen celou řadou různých struktur a není vždycky zcela srozumitelný, stejně jako celá politická sféra není úplně srozumitelná. Je velice důležité si to uvědomit. Celou dobu mluvíme o politice a snažíme se vysvětlit nějaké pojmy. Když mluvím se studenty tak zdůrazňuji, že zájem o politiku, který mezi studenty politologie je zcela na místě, ostatní nemají. Říkám jim, že v momentě, kdy vykročí mimo hranice univerzity, většinou zjistí, že běžní lidé se o politiku zdaleka tak nezajímají, protože obvykle už je to pro ně něco navíc, co by museli studovat, což se většině lidí nechce, nemají na to čas a chuť.

X A kdyby z prostředí univerzity vyrazili do Spojených států, tak se možná někde setkají i s názorem, že někdo potají tahá za nitky…

Ano, protože pro velkou část lidí je politika něco, co sice jejich život na jedné straně ovládá, ale na druhé straně jí tak úplně nerozumí. Z toho pak vzniká celá řada různých konspiračních teorií a jedna z nich je, že ovládání státu neprochází skrze veřejně viditelné instituce a politiky, ale že vše je ve skutečnosti řízeno zevnitř skupinami oligarchů. I když oligarchové v poslední době tolik nezaznívají, ale spíš se mluví o úřednících a o skrytých záležitostech vůbec, které nejsou na první pohled vidět, a používá se pro to termín deep state. Může to znamenat několik různých poloh. Je asi celkem evidentní, že v rámci fungování státu bude docházet k celé řadě různých jednání, některá jsou formální, veřejná, otevřená, zatímco některá nejsou, to je normální. Potkáte se s politikem z vedlejší strany na obědě, tak spolu proberete nejenom, co dělá vaše manželka, ale třeba i to, jak budete hlasovat příští den a o čem byste se vlastně chtěli bavit. Mezi tím bude i řada skutečných jednání zaměřených na konkrétní politiky, která nemusí běžet v rámci pléna nebo něčeho takového. Představa, že politika se nedělá jenom na plénu a v září reflektorů, je pravdivá, ale představa deep state je vysloveně konspirační teorie o tom, že jednání, které není vidět, směřuje k nějakému zlu společnosti, ale k dobru politiků.

X À propos, když jsme ve Spojených státech, tak když lidé tendují doprava nebo doleva a na jedné straně máte totalitu a na druhé anarchii, tak kam byste zařadil Donalda Trumpa a jeho hnutí MAGA (Make America Great Again neboli Udělejme Ameriku znovu skvělou, pozn. red.)?

Velká většina západoevropských i amerických politologů mluví v případě Donalda Trumpa o tom, že je představitelem krajní pravice. U nás se to tak úplně nedělá.

X Jakože mu říkají fašisto?

Někteří z nich to používají. Ale zrovna jsem četl velmi pěkný rozhovor s Rogerem Griffinem, jedním z nejvýraznějších znalců historického fašismu, který upozorňuje na to, že používání termínu fašismus je v případě Donalda Trumpa zavádějící a chybné. Griffin upozorňuje na to, že současná krajní pravice fašismus nepotřebuje. To, jak se pořád někdo snaží doložit, že ti lidé jsou fašisti, není vůbec k dobru věci, spíš naopak. Tím pádem se totiž nezaměřujeme na to, co ti lidé reálně chtějí a s čím pracují, a místo toho se snažíme vybojovat nějaké bitvy z minulosti, které se současností tak úplně nesouvisí. Takže krajní pravice ano, fašismus ne. Jak říkám, najdete lidi, kteří označí Donalda Trumpa za fašistu, já si myslím, že to není správně, a nemyslím, že by se to vešlo do definic, které se standardně používají, ale rozměr krajní pravice tam silnou roli hraje. Vidíme tam kombinaci silného nacionalismu, zároveň velice výrazný vliv populismu a zároveň velmi specificky i autoritářské varianty, které se v případě Donalda Trumpa spíš soustředí na kult jeho osobně a na prolamování celé řady strukturálních záležitostí uvnitř Spojených států. Jedna z velkých obav z nastupující politiky Donalda Trumpa spočívá v tom, jakým způsobem dokáže narušit vnitřní systém brzd a protivah. Jsme na to velmi zvědaví, i když to není úplně nejlepší věc, na kterou člověk může být zvědavý, ale politologové jsou velmi zvědaví, jestli to americký systém vydrží, nebo ne. Uvidíme.

X Otázky posluchačů a posluchaček mi dovolily propojit i zdánlivě nepropojitelné do jedné mé otázky – má Trump něco společného s Vladimírem Mečiarem?

Je tam výrazná vazba na individualizaci politiky, ale nebyla by to jenom záležitost Vladimíra Mečiara, ve skutečnosti to vidíme na mnoha dalších místech. Ale Mečiar nám může asi v mnoha ohledech Trumpa trošičku připomínat, respektive v minulosti mohl připomínat coby politik, který se odvolává na nacionalismus a určitou míru protekcionismu. U Trumpa je mnohem větší důraz na volný trh, ale to je charakteristické pro Ameriku. Většina skupin v USA, které tendují kolem krajní pravice, mnohem víc zdůrazňuje otázku volného trhu a podpory kapitalismu, což standardní krajní pravice v Evropě většinou nedělá. Některé skupiny to dělají, ale historicky to bylo spojené spíš s představou takzvaného welfare chauvinism (sociální šovinismus, pozn. red.), který stojí na podpoře sociálních programů, ale jenom pro členy národa, nebo jenom pro bílé a tak dále. To je moment, který se částečně objevuje u některých lidí, kteří Donalda Trumpa sledují, a částečně to pak rezonuje. K hnutí MAGA –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ původně termín Make America Great Again z kampaně Donalda Trumpa v USA silně zarezonoval. Nejdřív šlo o heslo, dnes je to určité hnutí uvnitř Republikánské strany a zdá se, jako by tu původní, tradiční Republikánskou stranu úplně převálcovalo. Pracuje s určitou politickou představou, ale zároveň i kulturní a identitární, dalo by se říct, takže MAGA dnes znamená důraz na určitou míru amerického nacionalismu, izolacionismu a kombinaci konzervativních hodnot a zároveň návrat ke staré Americe 50. let, respektive návrat do idealizované představy o tom, jak 50. léta vypadala.

X Když porovnáváme Trumpa a Mečiara, respektive snažíme se je zařadit do diskuse o autokratech, diktátorech, totalitě, demokracii, anarchii a tak dále, tak si taky dovedu představit, že každý z nich by řekl větu Ludvíka XIV. – „Stát jsem já“.

To by řada takových lidí určitě řekla. Zdůraznil bych, že na jedné straně máme ideologie, o kterých jsme mluvili, ať už jsou to ty etablované jako liberalismus, konzervatismus, socialismus, anebo ty krajní v podobě anarchismu, fašismu, nacismu anebo komunismu, a na straně druhé máme konkrétní uspořádání státu, což může být diktatura, autokracie. Jde o to, aby se nám tyto pojmy nepletly a abychom je neházeli k sobě. Další důležitý pojem je demokracie, což je zase jiný způsob uspořádání státu. Na třetí straně by byl kapitalismus jako ekonomické uspořádání. Úplně všechny tyto věci nelze míchat dohromady, abychom nespojovali jablka a hrušky, abych použil tento oblíbený termín, ale samozřejmě se vzájemně prolínají. Autokracii nebo diktaturu můžete mít pravicovou i levicovou, může vycházet z jakékoliv strany. Respektive ne úplně z jakékoliv strany, protože těžko si představit diktaturu anarchistickou, to je zvláštní představa, alespoň pokud bychom se drželi hypotetického vymezení anarchismu. Ale realita může být jiná.

X Je náš politický kompas rozbitý?

Nemáte pocit, že relevantnost pojmů a definic extrémů, o nichž se bavíme celou naši sérii a které jsou ukotvené a vzniklé za francouzské revoluce, se v dnešní době vytrácí? Nechtělo by to nějaký nový kompas? Anebo stačí před každou z nich dát předponu neo- a je to hotové? Například neofašismus, rozumíte?
To samozřejmě lze udělat…

 X Nenajdeme v tom boji člověka proti systému, respektive státu něco, co by to pojmenovalo lépe? 

Když jsem mluvil o politickém trojúhelníku a následně o tom, jak se rozpadá vrchol liberalismu i anarchismu, že to můžeme roztáhnout do podoby čtverců a dostaneme se ke klasickému politickému kompasu, tak to je podle mého názoru věc, která platí doteď.

X Počkejte, takže my jsme v první epizodě všechny naučili ideologický trojúhelník, a teď v devátém dílu dojdeme k tomu, že čtverec je lepší obraz?

To je otázka dvaceti minut, když toho spoustu potřebujete vysvětlit a času máte málo. Mluvil jsem tu ale o tom, že vrcholy liberalismu i anarchismu se rozpadají a že když za ně v tom trojúhelníku v uvozovkách zatáhneme, tak se dostaneme ke čtverci, který nám udělá náš politický kompas. Jediný rozdíl je v tom, že o něco lépe budeme rozumět tomu, proč tento kompas vypadá tak, jak vypadá, a zároveň si uvědomíme historický vývoj politických stran a ideologií. Z mého pohledu je ten kompas naprosto v pořádku a dává smysl ho využívat. Současně je ale dobré si uvědomit, že jedna věc je definice, se kterou můžeme pracovat v tom, dejme tomu, ekonomickém prostoru, a druhá věc je realita. To je věc obecně složitá a omlouvám se všem posluchačům, že jim dokážeme pomoct jenom částečně. Šedivá je teorie, zelený je strom života, takže v momentě, kdy před vámi stojí nějaká konkrétní situace, strana, ideologie, skupina, tak většinou zjistíte, že různým způsobem kombinují různé přístupy anebo zdůrazňují některé momenty, které se v minulosti nezdůrazňovaly tolik a dnes komplikují možnost zařadit to jednoznačně. Nebo jednoznačně možná ano, ale ne hned na první pohled.

Realita při aplikaci těchto definic je mnohem složitější. Reálná politika nemá podobu vyostřeně jasných pozic. Mezi řadou lidí pořád zaznívá, že mají pocit, že relevance rozdělení na pravici a levici je zbytečná, že to nedává smysl. Pak si ovšem přečtete všechna ta povolební hodnocení, ať už v případě amerických nebo evropských voleb, a zjistíte, že velká část rozhodnutí a mobilizace voličů vychází z důvodů a faktorů, které jsou ryze ekonomické. A říkáte: Aha, dobře. Jenže v tom případě asi nemůžeme říct, že to rozdělení na pravici a levici zmizelo nebo nedává smysl. Jsou docela hezké momenty, které říkají, že Donaldu Trumpovi se podařilo velmi dobře propojit otázky ekonomie s otázkami identity, migrace, zločinnosti a toho, co rezonuje ve společnosti. Vezmete problém ekonomický a teď se dostáváme k zajímavé otázce, protože podle ekonomů Amerika zdaleka není v tak špatné situaci, jak by se zdálo, naopak. Ekonomové vytáhnou tabulky a grafy, které ukazují, že se ekonomika zvedá a funguje to lépe. To může být pravda, ale z pohledu běžného Američana je to jiné. Řekne vám: Dobře, to je fajn, že mi to říkáte, ale já to tak vůbec nevnímám, protože věci, které kupuji, se zdražily a nezlevnily se. Vy mi tvrdíte, že ekonomika je na tom líp, ale já mám mnohem hlouběji do kapsy.

X Protože se to ještě nepropsalo do reálného života, rozumíte. 

To je možné, anebo to tak není, nebo se finanční pohyby pohybují jiným způsobem, než běžný Američan předpokládá. Ale v momentě, kdy mu řeknete, že všechno je v pořádku, nemá si na co stěžovat, ukážete mu tabulku, a vedle toho bude stát Donald Trump, který řekne, že ekonomika je úplně v háji, tak průměrný Američan, a nemá to znamenat nic pejorativního, řekne: Jasně, ale pravdu má Donald Trump. Jde a hodí to jemu. Zároveň když vám k tomu Donald Trump řekne, že to všechno je spojené s migrací a migrace je spojená se zločinností, tak je to ideální moment. Vidíme jeden z charakteristických momentů, který evidentně zasahuje západní společnost od Evropy až po Ameriku, a to je systematická a dlouhodobá nespokojenost. Lidé jsou nespokojení, část z nich chce být nespokojená, a to je ideální moment, který pospojuje dohromady celou řadu velmi odlišných témat, která ale mají tendenci vyvolávat velmi silnou reakci. Velmi jednoduše z nich uděláte koktejl, jenž předkládáte a který vypadá velmi uvěřitelně a funkčně.

X Neříkalo se těm koktejlům dřív catch-all strany?

Catch-all party je něco trochu jiného.

X Zkrátka vezmete všechny, všem dáte trochu…

Catch-all parties jsou strany, které vznikají po druhé světové válce, po procesu proměny Evropy jako reakce na válku, kdy se Evropa snaží eliminovat celou řadu věcí, o kterých se domnívá, že způsobily druhou světovou válku, jako je radikalizace, radikalizace stran, chudoba, polarizace a tak dále. Evropa tedy vytvoří celou řadu mechanizmů, které jí v tomto směru pomáhají, počínaje základním procesem sjednocování, který vede ke vzniku Evropské unie, přes vytvoření toho, čemu říkáme zaopatřovací stát, welfare state, který má zajistit, že společnost zbohatne jako celek a nebude vytvářet prudké napětí mezi skupinou bohatých a většinou chudých. Ale součástí tohoto procesu je i proměna politických stran, připoutání ke státu v tom smyslu, že stát začíná platit politické strany. Platí se za hlas ve volbách, to se dělá doteď. Pokud si lidé nejsou jistí, proč to děláme, jestli to není nefér, a říkají si, že tu jsou divné strany, a nechtějí, aby je někdo platil, tak odpověď je v 50. letech, kdy se ukazuje, že připoutání ke státu vede k tomu, že se strany deradikalizují. Jsou závislé na státu, takže nemluví tak moc proti němu, nevedou revoluci, ta je tolik nezajímá. To pak má celou řadu specifických dopadů. Pro strany přestává být důležité členstvo, takže vidíme, jak ho postupně opouštějí. Standardně jdou politické strany tam, kde jsou voliči, a celý tento proces směřuje k tomu, aby se většina voličů shlukla k politickému středu. V tuto chvíli je pro strany normální a racionální cestou to, aby se částečně deideologizovaly, zbavily se razantní ideologie, jak jsme ji znali v období do druhé světové války, a nabídly široké spektrum věcí pro všechny.

X Protože čím víc voličů máte, tak kromě toho, že máte větší moc, dostanete i víc peněz od státu.

Přesně tak, to všechno funguje a vidíte, jak se jednotlivé kroky doplňují, spojují a vytváří dohromady tlak na to, abychom se zbavili nebezpečí a napětí, které potom může vést k válce. Funguje to ovšem jenom do té doby, dokud je většina voličů nahloučena na politickém středu. V posledních patnácti letech, možná trochu delším období pozorujeme opačný proces a vidíme tlak politiků na to, aby se společnost naopak polarizovala, abychom vytvářeli příkopy, aby vznikaly nepřekonatelné překážky z jedné strany na druhou.

X A pak se často nálepkuje, že?

Nálepkování s tím výrazně souvisí, ať už bychom používali nálepky jako fašista, komunista nebo jakékoliv jiné. Samozřejmě nálepkování funguje pro spoustu lidí dobře. Sice říkáme, že jsme racionální a všemu rozumíme, ale pak vytáhneme některé trigger words (spouštěcí slova, pozn. red.) a najednou i ti lidé, kteří o sobě říkají, že jsou racionální, dostanou psotník, což je dobré si uvědomit v rámci sebereflexe. Ale polarizace vede k tomu, že se voliči posouvají od centra ke krajům, v ten moment je strany následují a pak začíná být fungování catch-all party složitější, protože se vám nedaří zachytit všechny, a strany se začínají nějakým způsobem modifikovat.

X Když se polarizuje společnost, lidé na jedné nebo na druhé straně začnou bojovat za nějakou změnu, protože situace je vyhrocená, scházejí se na demonstracích, nálepkuje se, a pak se často říká, že to jsou aktivisté. Vždycky jsem si myslel, že aktivismus není úplně špatný, když máte to nadšení za něco bojovat, ale teď se to vnímá dost pejorativně, ne?

Toto je trochu specifické, protože ve většině zemí západní Evropy byste s přístupem, že aktivismus je špatně, nepochodil. To je představa česká, částečně možná postkomunistická, ale specificky v Česku je velice silná, vzniká v 90. letech s hlubokou představou, že do politiky by měly mluvit jenom politické strany, protože ony jediné mají legitimitu, která vzešla z voleb. To je představa, která ale nikde jinde tak silně prosazovaná není, naopak všude jinde existuje velice silná představa spojená s působením demokracie vůbec, to znamená s občanskou společností a občanským aktivismem. Když pojedete do Spojených států, tak občanský aktivismus je úplný základ, na kterém celá tamní společnost dlouhodobě od vzniku Ameriky stojí. Je to chápáno jako naprosto nedílná součást toho, co v té společnosti je správně. Český pohled na aktivismus je výrazně vyosený, ale postupně se proměňuje. Zaprvé se ukázalo, že lidé, kteří dlouhodobě na aktivismus nadávali, a jsou to zejména lidé z prostředí velmi konzervativních skupin, zjišťují, že aktivismus není špatný a sami se do něj pouštějí. Pamatuju si to samé z prostředí antiislamistických hnutí, která vždycky nadávala na aktivisty a pak začala dělat demonstrace, ti lidé nejednou začali psát: Byl jsem na demonstraci a bylo tam tolik lidí, kteří to viděli úplně stejně jako já, to bylo úžasné, byl to skvělý zážitek, chci to zažít znova. Je legrační, jak se lidé dostanou do pozice aktivisty a najednou zjistí, že to vlastně funguje.

X Jen blbec nemění názory.

Jasně, ale v tomto případě je to spíš taková drobnost. Aktivismus ve smyslu aktivního vstupování do politiky je v rámci demokracie žádoucí a je to věc, na které demokracie určitým způsobem stojí. Bez něj to znamená, že odevzdáváte veřejný prostor jenom politickým stranám, což rozhodně nemusí být pozitivní.

X Takže česká představa o člověku aktivistickém, neposlušném vůči systému a státu, je de facto ve světovém kontextu mylná?

V zásadě bychom řekli, že ano. V českém prostředí je navíc často spojená se zvláštní představou, že člověk, který je vzpurný, je vlastně extremista. V tom krásně zaznívá postkomunistická zkušenost, protože sice říkáme, že komunismus padl a byl špatně, ale spousta věcí z té doby je v nás poměrně zažraná, takže protestovat proti systému je pro spoustu lidí extremismus. Je moc hezké, když se podíváte na příklady občanské neposlušnosti, protože to je záležitost, která je naopak chápána jako rozhodně součást demokratické tradice, sice krajní, ale pořád akceptovatelná. Když uděláte něco, co se standardně nedělá a může být chápáno jako přestupek, ne nutně jako trestný čin, tam už by to byl problém, ale jako určitá forma neposlušnosti, tak je to bráno jako součást systémového snažení uvnitř demokracie. Je to jasně odlišné od pohledu na politický extremismus, protože cílem není destrukce demokracie, ale její posílení.

X X X

Sinoložka: Čína v Jižní Americe staví továrny i přístavy. Jestli lidé tyto megaprojekty vítají, je otázka

Čínský prezident Si Ťin-Pching na summitu asijsko-pacifického hospodářského společenství opakovaně narážel na plány nového amerického prezidenta Donalda Trumpa zavést cla na čínské zboží. „Já myslím, že mluví nejenom k Donaldu Trumpovi, ale také k Evropské unii, protože my, jakožto Evropská unie, jsme nedávno zavedli cla na elektroauta, která sem Čína dováží za dumpingové ceny,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál sinoložka Sinopsis Simona Fantová.

 X Čínský prezident varoval také před rostoucím ochranářstvím a snahami bránit mezinárodnímu obchodu. Jak vám to zní? Mluví primárně k Donaldu Trumpovi?

Já myslím, že mluví nejenom k Donaldu Trumpovi, ale také k Evropské unii, protože my, jakožto Evropská unie, jsme nedávno zavedli cla na elektroauta, která sem Čína dováží za dumpingové ceny, což poškozuje naše lidi. Stejně tak mluví ale i k Donaldu Trumpovi, který se nechal slyšet, že chce plošně zavést 60procentní cla na veškeré americké zboží.

Čína se cly počítá, domnívá se sinoložka z projektu Sinopsis Simona Fantová

X V sobotu se má v Limě sejít s čínským prezidentem úřadující americký prezident Joe Biden. Co lze od setkání čekat?

Ani jedna ze stran nevypouštěla moc zpráv o tom, o čem by chtěly mluvit. Ale předpokládám z těch kusých zpráv a z toho, jak to vždycky probíhá, že se budou bavit o klasických štěpících bodech. Tedy o tom, co tvoří problematické body v ambicích obou velmocí, jakými je Čína i jakými jsou Spojené státy.

Zároveň se Biden nechal slyšet, že by rád zajistil, aby to bylo jakési ujištění, že přechod k nové moci bude hladký, že to bude transparentní a že to proběhne všechno dobře.

Trump a Čína

X Jak velká omezení obchodu USA s Čínou lze od nové administrativy očekávat?

Prezident Trump se nechal slyšet, že by chtěl zavést 60procentní cla na veškeré zboží, které bude dovážené z Čínské lidové republiky. Já bych řekla, že opravdu bude v tomto dost důsledný a bude zavádět vysoká cla.

Konec konců už to dělal posledně a Čínská lidová republika s tím počítá. Právě proto se na to snaží v současné době nějakým způsobem reagovat. Dlouhodobě se na to připravuje. Snaží se přijímat různou legislativu, která jí pomůže bojovat proti věcem, kterým se říká anti-coercion, aby byla schopná bojovat proti té celní válce.

Zároveň se snaží třeba podpořit vlastní domácí spotřebu, která je dost malá, a zároveň se snaží najít nové trhy, což právě může být třeba Latinská Amerika. Jakkoliv je to trh menší než Spojené státy nebo Evropa, pořád je to významný trh.

 X Jak se skrz investice Čína snaží posílit svou pozici v zemích Latinské Ameriky?

Ona se tam snaží dostat jednak do infrastruktury a do energetiky, obvykle se to činí přes rámec Belt and Road Initiative. To známe konec konců i od nás z Evropy.

Ale zároveň tam také různým způsobem spolupracuje s mnoha státy, třeba s Brazílií, ale i Venezuelou, na jejich vesmírném programu. Spolupracuje se tam v mnoha oblastech.

Třeba zrovna ten vesmírný program je zajímavá věc, protože to hezky ukazuje, jakým způsobem třeba Evropa nebo Spojené státy vůbec nereagovaly na to, co se v těchto regionech děje.

Protože Čína v tom měla určitou strategii už od osmdesátých let, zatímco Evropa i Spojené státy ten region v zásadě vyklidili. A to vakuum právě vytváří prostor pro to, aby tam vstoupila Čína.

X Čili je to u Číny dlouhodobá strategie?

Určitě.

Obklopí-li se USA celní bariérou, zareagují i ostatní. Životní úroveň Američanů poklesne, myslí si Švejnar

 Šíření čínského vlivu

X Čínský prezident Si Ťin-Pching v Peru symbolicky otevřel první Čínou financovaný přístav v Jižní Americe, Chancay. Jak významné je to pro Čínu?

Symbolizuje to větší spolupráci obou těch zemí. Myslím si, že je to určitě důležité, protože to ukazuje vstup do infrastruktury, která v mnoha ohledech může být klíčová.

My víme, že právě přístavy jsou důležité. Ukazuje se to na příkladu Hamburku, kde se hodně řešily čínské investice a jejich nebezpečí pro získávání těchto strategických míst.

Zároveň je ale dobré nezapomínat na to, že třeba i v Peru existují určité spory ohledně toho, jestli čínský vliv je nebo není dobrý. Spousta zemí v Jižní Americe, jakkoliv třeba v některých oblastech spolupracuje s Čínou, se zároveň snaží bojovat proti dumpingovým cenám, za které Čína dováží to zboží do těchto zemí. Jedná se třeba o textil, ale třeba i o ocel.

 X Vítají tedy Jihoameričané podobné čínské megaprojekty, jako je právě přístav Chancay?

Já bych řekla, že je to vždycky s otazníkem, protože třeba přístav Chancay a projekty, které přicházejí v rámci Belt and Road Initiative (Iniciativa Pásu a cesty), tak jsou stavěné zejména na nedemokratické režimy, ve kterých je třeba Čína si schopná nekalými praktikami zajistit vstup na trh.

Je schopná zajistit, aby vyhrávala velké státní tendry na tyto zakázky a aby to byly její firmy, které taky postaví tyto věci. Ono to funguje právě v režimech, které jsou ne-úplně-demokratické a transparentní, ale tam to může třeba vítat vláda, ale je vždycky s otazníkem, jestli to vítají ti lidé.

 X Je tady jednoznačným ekonomickým cílem Číny ovládnout co nejvíc průmyslu v jihoamerických zemích?

Já si myslím, že oni půjdou po klíčových odvětvích. Jedno z klíčových odvětví můžou být třeba elektroauta. Bude tam snaha stavět různé továrny, třeba i proto, aby skrz ty továrny – to vlastně pozorujeme v Evropě – byli schopni obejít celní politiku například i Spojených států.

Aby například Číňani vyráběli v některých zemích, což může být Latinská Amerika, ale třeba taky Mexiko, a skrz ty továrny vyrobené produkty prodávali na další trhy, kterými jsou třeba právě Spojené státy.

X Na které jihomerické země se soustředí?

Určitě Brazílie, velký spojenec například v OSN. Ale těch zemí je víc, může to být Argentina, Peru. Jsou to často také země, které měly oficiální diplomatické styky s Tchaj-wanem, a v posledních třeba dvaceti letech od nich upustily, protože je Čína přeplatila.

X X X

X ‚Vyrovnaný a realistický.‘ Vyjednavači se dohodli na rozpočtu EU na příští rok ve výši 200 miliard eur

Vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí Evropské unie se v noci na sobotu dohodli na unijním rozpočtu na příští rok ve výši téměř 200 miliard eur (pěti bilionů korun). Informovala o tom Rada EU, která zastupuje členské státy.

 Rozpočet obsahuje 199,4 miliardy eur (pět bilionů korun) v prostředcích na závazky a 155,2 miliardy eur (3,9 bilionu korun) v prostředcích na platby. V rámci výdajových stropů současného víceletého finančního rámce na období 2021 až 2027 bylo ponecháno k dispozici 800,5 milionu eur (20,2 miliardy korun), aby mohla EU reagovat na nepředvídatelné potřeby.

Roční rozpočet Evropské unie přiděluje finance na různé priority EU, nejvyšší částka má směřovat do oblastí nazvaných Soudržnost, odolnost a hodnoty (78 miliard eur), Přírodní zdroje a životní prostředí (56,7 miliardy eur) a Jednotný trh, inovace a digitální oblast (21,5 miliardy eur).

„Shodli jsme se na vyrovnaném rozpočtu, která nám poskytuje prostředky ke splnění úkolů v prioritních oblastech EU a zároveň má na paměti zájem daňových poplatníků,“ uvedl Péter Banai, maďarský státní tajemník a hlavní vyjednavač pro rozpočet pro rok 2025. Maďarsko od července předsedá Radě EU.

„Rozpočet na příští odráží rozvážný přístup, ponechává dostatečný finanční prostor i pro reakce na nepředvídané okolnosti. Jedná se o realistický přístup zohledňující současnou ekonomickou a geopolitickou situaci a potřebu přizpůsobit se novým výzvám, které mohou v roce 2025 nastat,“ dodal.

Evropská komise původně v červnu navrhla rozpočet ve výši 199,7 miliardy eur, z něhož byla největší část, celkem 53,8 miliardy eur, určena na společnou zemědělskou politiku a dalších 49,2 miliardy eur na regionální rozvoj a podporu hospodářské, sociální a územní soudržnosti a rovněž na infrastrukturu podporující zelenou transformaci a prioritní projekty unie.

Přibylo kolem 230 milionů eur

Evropský parlament uvedl, že po vyjednávání přibylo kolem 230 milionů eur na priority, jako je zdravotnický výzkum, humanitární pomoc a ochrana hranic. Své návrhy měla i Rada EU a v takzvaných trialozích se následně vyjednavači snažili dosáhnout dohody.

 Dohodu vyjednavačů musí ještě oficiálně potvrdit členské státy a plénum EP, což je ale podle agentury DPA považováno za formalitu. Evropský parlament a Rada EU mají na formální schválení dosažené dohody 14 dní. Očekává se, že ho Rada EU, která zastupuje členské státy, schválí 25. listopadu. Přijetí rozpočtu vyžaduje souhlas kvalifikované většiny. V Evropském parlamentu by se o dohodě mělo hlasovat ve středu 27. listopadu.

„Evropské instituce se během nočních hodin dohodly na evropském rozpočtu na příští rok. Evropskému parlamentu se podařilo vyjednat zvýšení prostředků na klíčové programy, jako je Erasmus (plus 82 milionů eur) a věda a výzkum (plus 20 milionů eur). Tyto programy byly původně ohroženy škrtáním, které navrhovaly členské státy, avšak Evropský parlament tomu dokázal zabránit,“ komentovala dohodu česká europoslankyně Danuše Nerudová (STAN) z frakce Evropské lidové strany (EPP), která je členkou Rozpočtového výboru EP.

Státy se podle ní dohodly rovněž na zvýšení podpory pro zmírnění škod způsobených povodněmi, především prostřednictvím kohezních fondů.

„Realita však ukazuje, že pro některé nejvíce postižené země tyto prostředky nebudou stačit. Kohezní fondy navíc nejsou primárně určeny k řešení těchto škod, a zejména pro Českou republiku již zbývá jen omezené množství prostředků. Proto je podle mě klíčové odstranit zbytečná byrokratická a omezující pravidla, která čerpání fondů na škody komplikují,“ dodala Nerudová.

X X X

Z bohatých liberálních společností se vytratila naděje. Jsme na prahu nové doby, míní ústavní soudce Přibáň

Západní svět čelí jisté sebedestrukci, absenci cílů i naděje, napsal dříve Jiří Přibáň s tím, že se projevuje těkavost doby a sklon uvažovat klipovitě, na čemž se podílejí i sociální média. „Problém je v tom, že se z politiky vytrácí schopnost uvažovat v delším časovém horizontu. Nakonec se stává obětí klipu – čím je kratší, tím musí být silnější,“ říká pro Český rozhlas Plus Přibáň, ústavní soudce, profesor právní filozofie a sociolog práva.

„Sociální role soudce je mnohem svázanější,“ hodnotí svou nynější pozici Přibáň. Ústavním soudcem byl jmenován letos v červnu.

Hostem Osobnosti Plus je Jiří Přibáň, ústavní soudce, filozof a sociolog

„Ale vyrovnává se to třeba vyšší mírou odpovědnosti nebo jiným promýšlením stejných problémů,“ srovnává svou novou roli s tím, že bezmála 20 let působil coby profesor na zahraničních univerzitách.

Svobodné akademické prostředí ale postrádá, říká v pořadu Osobnost Plus. „Chybí mi studenti i možnost vyjadřovat se k politickým věcem hlasem někdy polemickým, jindy provokativním,“ přiznává.

Západní sebedestrukce?

Každá společnost má v sobě destruktivní sklony, je přesvědčený Přibáň. „Existuje cosi, čemu se říká tvořivá destrukce, což znamená, že něco musíte zničit, aby cosi nového vzniklo,“ myslí si. „Destrukce patří ke společenskému pohybu.“

Otázkou ale je, co z destrukce vzniku. „Aby nedošlo naopak k regresu společnosti,“ varuje.

„Je zajímavé, že moderní společnost má tendenci neustále se vyvíjet. Jak politicky, tak společensky jsme na prahu nové doby, která bude určitě definovaná umělou inteligencí stejně jako tou lidskou,“ předpokládá ústavní soudce.

 Všímá si také, že západní demokracie procházejí obdobím otřesů. „Najednou vidí, že existují jiné a jinak fungující režimy, které donedávna prožívaly prosperitu jako například Čína. Současně se však zdá, jako by se vytrácely příležitosti a svobody, které v západních společnostech existovaly,“ hodnotí Přibáň.

Právě v období destrukce je proto zapotřebí nepodcenit připravenost. „Tady se ukazuje, že z politického hlediska je důležité posilovat demokratické ústavní instituce, aby zvládly jakékoli otřesy,“ zdůrazňuje.

Ztráta naděje

Uplynulé tři dekády lze podle něj nahlížet optikou tvořivé destrukce, která se odráží například v étosu 90. let. Přibáň ale současně pozoruje, jak občanské společnosti Západu ztrácejí zájem o politiku. V jednotlivých zemích se projevuje absence společensko-politických cílů.

„Řekl bych, že z bohatých demokratických a liberálních společností se vytratila naděje. Každá další americká nebo západoevropská generace se měla mít lépe než ta předchozí. Mladší lidé měli mít vyhlídky na to, že se jim ve středním nebo starším věku povede lépe a budou zajištění,“ upozorňuje a pokračuje:

 „Vezměme si Spojené státy, které jsou daleko dravější, kapitalističtější nebo liberálnější. Nebo německý model sociálně-tržního státu, kde existovalo cosi jako mezigenerační solidarita. Ta se vytratila. Lidé nemají naději, že se jim bude žít lépe – rostou náklady a klesají příležitosti.“

Přibáň poukazuje na situaci amerického a britského vysokého školství. Náklady na studium rapidně vzrostly a průměrným mladým lidem ztěžují možnost kvalitního studia. „Tato ztráta příležitostí, ztráta naděje, vyvolává pocity křivdy a vyloučení,“ dodává.