Aktuálně.cz získalo obžalobu na sedm členů ukrajinské mafie Luhaňská brigáda, kteří se zodpovídají z vydírání nebo praní špinavých peněz. Čtyřiapadesátiletý Pavlo Vasiljovič Nikoljuk si v minulosti odseděl pět let ve vězení. Za mříže ho přivedlo padělání peněz a obchodování se zbraněmi, jehož se dopustil s dalšími členy Luhaňské brigády. Jde o jednu z nejvýraznějších ukrajinských mafií, jež působí mimo domácí půdu. Nikoljuk, mezi svými zvaný Paša Luhaňský, je hlavou skupiny.

Po propuštění se zařadil zpět na svou pozici. Alespoň to na základě důkazů tvrdí státní zástupkyně Tereza Paseková, která na Nikoljuka a šest jeho druhů podala obžalobu. Před soudem se budou zodpovídat z účasti na organizované zločinecké skupině, vydírání a legalizace výnosů z trestné činnosti. Hlavní líčení začíná přespříští pondělí.

„Pavlo Nikoljuk jako osoba požívající v rámci kriminálního prostředí jihomoravského regionu významné autority (…) určoval (…) strategii jednání a činnost ostatních měl pod kontrolou,“ píše žalobkyně, podle níž skupina vybírala výpalné na základě „slovních varování či útoků na majetek poškozených, ale tento nátlak vyplýval především ze samotné obávané síly (…) skupiny“.

Patnáct vydíraných podnikatelů

Luhaňská brigáda operovala od roku 2007 až do září 2021. V Brně a okolí si vybírala ukrajinské podnikatele, u nichž předpokládala vysoké příjmy. Nabízela jim ochranu, ukrajinsky kryšu, tedy střechu, za to, že jí budou odvádět poplatky do společné pokladny, ukrajinsky obščaku. Takto se zaměřila nejméně na patnáct podnikatelů.

 „Vybírali výpalné, které spočívalo většinou v pravidelných platbách hrazených dlouhodobě, někdy ale uhrazených až v důsledku konkrétní žádosti mající nátlakový charakter, případně v jiných protislužbách v podobě zejména poskytnutí vozidla,“ popisuje státní zástupkyně systém, díky němuž si skupina přišla na 2,57 milionu korun.

Vedle Nikoljuka byl druhou nejvlivnější postavou skupiny Oleg Kalashnyk, který brigádu řídil v letech 2007 až 2012, když byl Nikoljuk ve vězení. Právě tento obžalovaný nejvíce oslovoval podnikatele, které následně nutil k placení výpalného. Movité krajany vytipovávali také Oleksandr Bilokonnyy a Pavlo Baykalov Jako hrubá síla sloužil Volodymyr Andreychuk, kterého skupina využívala k nátlaku.

Vytáhl ho před byt a dal mu pěstí do žeber

Jeden z podnikatelů od března 2017 do ledna 2021 zaplatil skupině 405 tisíc korun. Měsíčně jí předával v obálkách deset tisíc. Donutily ho SMS a telefonáty od členů brigády. Varovali ho, že znají jeho adresu, jaký má vůz nebo že vědí o jeho dvou synech. Hodili mu kámen do okna bytu, vypustili kola auta jednoho z jeho synů nebo mu položili před garáž zápalnou lahev.

V jeden okamžik se podnikatel vzepřel, že už platit nebude. V tu chvíli si pro něj došla do bytu dvojka skupiny, zmíněný Oleg Kalashnyk, a napadla ho. „Chytil mu nohu a přitáhl si jej na chodbu před byt, pustil nohu a hned jej udeřil pěstí levé ruky na pravou stranu žeber a tím mu vyrazil dech a způsobil silné pohmoždění a bolestivost žeber,“ popisuje obžaloba.

Jak přitom podotkla státní zástupkyně, brigáda se často ani nemusela uchylovat k násilí. Na podnikatele platil už strach z její pověsti. Takto podlehl obavám jeden z podnikatelů, který mafii kolem Nikoljuka zaplatil na výpalném nejvíce ze všech, 810 tisíc korun. Stačila mu jediná schůzka s obžalovaným Kalashnykem.

„Poškozený měl strach a věděl, že pokud nebude někomu za ochranu platit, tak se mu může něco stát. Věděl z doslechu od dalších ukrajinských podnikatelů, že v minulosti někoho odvezli do lesa, proto poškozený ze strachu začal platit měsíčně 5000 korun,“ popisuje obžaloba. Podnikatel posílal skupině peníze 14 let.

Tři kila rtuti a dva samopaly

Jednou si podle státní zástupkyně došel pro peníze sám Nikoljuk. Opět se to obešlo bez násilí. V únoru 2017 zavolal jednomu z podnikatelů. Po telefonátu následovala schůzka, na kterou Nikoljukovi přinesl krajan 120 tisíc korun. Platil další tři roky, celkem přišel o 310 tisíc. Nikoljukovi dával peníze „jako autoritě zločinecké skupiny, aby měl takzvaně klid“.

Pokud došlo k nátlaku, často měl podobu telefonátů od rusky mluvících mužů. Obětem hrozili mordobojem, tedy že je zbijí. Podnikatelům také říkali, že znají jejich manželky a dcery. Případně je varovali, že pokud nebudou platit Luhaňské brigádě za ochranu, došlápnou si na ně ještě horší zločinecké skupiny. Dvěma podnikatelům hodili zápalné lahve do jejich bytu na Ukrajině.

Důležitou roli hrály životní partnerky dvou klíčových mužů brigády. Manželka Kalashnyka Valentyna poskytla svůj bankovní účet k tomu, aby na něj podnikatelé mohli posílat výpalné bezhotovostně. Takto „vyprala“ 782 tisíc korun. Partnerka Pavla Nikoljuka Simona Neulingerová přijala na svůj účet 80 tisíc. „Věděly, že se jedná o vybírání výpalného organizovanou skupinou,“ píše žalobkyně.

Nikoljuk je obžalovaný také z nedovoleného nakládání s jedy a nedovoleného ozbrojování, protože v jeho skladu policie našla tři kila rtuti a dva samopaly. Žalobkyně pro něj navrhuje 11 let vězení, pro Kalashnyka chce devět let. U dalších dvou členů skupiny žádá deset a osm let za mřížemi, zbylým třem příslušníkům brigády včetně obou žen navrhuje nejméně šest let a čtyři měsíce.

„Víme, že jich bylo více“

„Víme, že reálně jich bylo více, stejně jako byl vyšší prospěch, je ale obtížné jednotlivá jednání prokázat,“ komentovala pro Aktuálně.cz státní zástupkyně Paseková počet patnácti vydíraných podnikatelů a výnos ve výši 2,57 milionu korun. Podle informací Aktuálně.cz se někteří podnikatelé bojí mluvit. Na policii se sami obrátili pouze tři z nich.

Popsanou činnost Luhaňské brigády rozkryla Národní centrála proti organizovanému zločinu. Pro její členy si došla loni 19. října, zasahovala na několika místech jižní Moravy včetně brněnské části Bystrc. U razie jim asistovaly Útvar rychlého nasazení či jihomoravské speciální pořádkové jednotky.

„Organizovaný zločin dnes už z většiny nemá podobu jako v 90. letech, není tolik spojený s vraždami či vydíráním. Ačkoliv občas k nim při finančních deliktech dojde. Odpovídá tomu i případ takzvané Luhaňské brigády, který jsme rozkryli. Když se takové projevy 90. let objeví, je důležité, abychom na ně rychle reagovali,“ řekl Aktuálně.cz ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu Jiří Mazánek.

X X X

Zločinec Biden přilévá na Ukrajině olej do ohně, tvrdí Roger Waters. Hájí Rusy

Bývalý člen rockové skupiny Pink Floyd Roger Waters v rozhovoru se stanicí CNN hájil své tvrzení, že americký prezident Joe Biden je válečný zločinec. Podle něj „přilévá na Ukrajině olej do ohně“, což je „obrovský zločin“. Waters se v rozhovoru rovněž zastal Ruska, které v únoru Ukrajinu napadlo, a Číny. Jeho výroky vyvolaly rozhořčení ze strany Kyjeva a naopak pochvalné reakce Moskvy.

V rozhovoru, který byl v neděli zveřejněn na internetu, se americký moderátor Michael Smerconish Waterse zeptal, proč při svém nynějším koncertním turné ukazuje podobiznu šéfa Bílého domu pod nápisem válečný zločinec. Waters v odpovědi obvinil Spojené státy, že válku na Ukrajině prodlužují, místo aby ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského přiměly k jednání. „Kdyby Biden chtěl, válka by zítra skončila,“ prohlásil Water

Rozhovor potěšil mimo jiné ruského exprezidenta Dmitrije Medveděva. „Na Západě jsou ještě rozumní lidé, ať žijí Pink Floyd,“ napsal podle agentury DPA na sociální síti Vkontakte. Svůj příspěvek doprovodil Watersovou písní Wish You Were Here (Kéž bys tu byl).

Ukrajinský velvyslanec v Rakousku Oleksandr Ščerba naopak označil britského hudebníka za „nemilosrdného, bezcitného a zbloudilého člověka“. „Waters nejdřív tvrdil, že žádná válka nebude, protože na to je (ruský prezident Vladimir) Putin příliš chytrý. Teď válka je – a vy tvrdíte, že má dobrý důvod,“ uvedl Ščerba na Twitteru a Waterse vyzval, aby se do Ruska přestěhoval.

X X X

EKONOMKA  HORSkÁ:  DĚSIVĚ  FIALA   ZADLUŽUJE   ČR

 Mnozí experti kritizují vládu, že lidem v současné ekonomické krizi dostatečně nepomáhá. S tím částečně souhlasí i ekonomka Helena Horská. „Současná situace je velmi tíživá pro všechny domácnosti, zejména pro ty nízkopříjmové. Pomoc státu musí být cílená,“ vyjádřila v pořadu Nový den a některé rodiny varovala, že se jim pomoci státu nedostane.

Odhady růstu inflace v Česku jsou děsivé. „Mám strach aktualizovat prognózy. Každá znamená posunutí horní hranice. Inflace se šplhá stále výše a v návaznosti na ceny energií může atakovat i 20 procent. Minimálně v první polovině příštího roku bude inflace podle prognóz dvouciferná. Boj tak poté může skončit jen tím, že ekonomika projde recesí,“ varovala Horská.

 Vzkázala, že lidé v obavě z růstu cen budou omezovat svou spotřebu a velmi spořit. „Místo toho, abychom prošli krátkou a rychlou recesí nebo stagnací, může ochlazování ekonomiky a trápení s vysokou inflací trvat déle,“ pokračovala. Kvůli současné situaci navíc vláda v čele s premiérem Petrem Fialou čelí kritice. Experti tvrdí, že nedělá dost.

 „Nynější situace je velmi tíživá pro všechny domácnosti, především však pro ty nízkopříjmové. Pomoc státu musí být zásadně cílená. Státní rozpočet nemá kapacity – i s ohledem na extra uvolněnou rozpočtovou politiku během covidu, na velké plošné výdaje. Pomoc je nutné soustředit tam, kde nejrychleji a nejúčinněji pomůže, a tím uvolnit dostatek prostředků tam, kde je to potřeba,“ nabádala.

Zároveň však některé rodiny varovala. „Bohužel, domácnosti s vyššími nadprůměrnými příjmy a velmi vysokými příjmy by neměly čekat od státu nijak zvláštní pomoc. Nyní státní rozpočet generuje vysoké stamiliardové schodky a obávám se, že se dostáváme do normálu, kdy si začínáme nebezpečně zvykat na schodky rozpočtů kolem 300 miliard. Je to nebezpečné pro budoucnost, zadlužujeme především budoucí generace,“ mínila.

Lidé neví, jak si říct o pomoc

Ví, že lidé budou z finančního tlaku nespokojeni, chodit do ulic a demonstrovat jim však nedoporučuje. „Měli by si zjistit možnosti státní podpory. Český stát má, jak se ukazuje, silný sociální systém – jen o něm jeho občané nevědí, nebo neví, jak ho používat. Stát musí veřejnost informovat o tom, jak o pomoc žádat a co musí doložit. Stejně tak by měl s ohledem na všechny krize pracovat na digitalizaci,“ vzkázala.

Občané by tak na úřady mohli dojít pouze s žádostí o pomoc a nic dalšího by nemuseli vyplňovat. „Řadu informací o rodině stát již má. Pomoc by se tak k lidem dostala rychleji. Nemusíme zapínat nové služby, když ty současné nejsou pořádně využívány,“ uzavřela ekonomka Horská .

X X X

Nový šéf Vojenské policie: Musíme se přizpůsobit bezpečnostní situaci, na vnitřní půtky není čas

Začátek léta byl na obraně ve znamení změn. Zatímco do čela české armády si ministryně Jana Černochová vybrala Karla Řehku, za šéfa Vojenské policie zvolila armádního analytika Otakara Foltýna. Ve svém vůbec prvním rozhovoru v černém baretu vojenský právník Foltýn pro iROZHLAS.cz popsal, proč se podle něj vojenští policisté hodí pro boj s hybridními hrozbami, jak se musí změnit cvičení a k čemu je dobré dělat chyby.

 X Vojenskou policii vedete krátce, teprve od začátku prázdnin. To, že si vás ministryně obrany Jana Černochová (ODS) vybrala, oznámila měsíc předtím, tedy 1. června. Vzpomněl byste si, kdy jste nabídku dostal a jak dlouho jste se rozmýšlel?

Nevím přesně datum, nicméně ta nabídka nepřišla z čistého nebe. Promýšlel jsem ji týden.

X To není tak dlouho, nebo ano?

Na promýšlení je to dlouho.

X Nad čím jste přemýšlel, co jste zvažoval?

Logicky to, že přicházím z jiné složky. Vojenská policie je v zásadě samostatná instituce pod resortem obrany. Není součástí armády a má i do jisté míry odlišné úkoly. Na druhou stranu: stále je to vojenské prostředí, a tedy už z principu spousta věcí funguje velmi obdobně. Přesto to pro mě byl přechod nejen k jiné instituci, ale i do trochu jiného prostředí a k jiným úkolům.

To je právě to, co někteří vytýkali ministryni, když si vás vybrala. Vadilo jim, že přicházíte z vně Vojenské policie. Nemůže to být naopak v něčem výhoda?

Samozřejmě. V jakékoliv instituci někdy může být výhoda, když přijde někdo s jinou zkušeností a s trochu jinou vizí. Konečně ani většina předešlých náčelníků v aktuální situaci nebyli kariérní vojenští policisté. Paní ministryně potencionální výhody i nevýhody zdaleka nejen se mnou probírala poměrně dlouho a detailně. Výsledkem bylo přesvědčení, že budu přínosem. Jinak bych jmenován nebyl.

Neexistující červená čára

Před tím, než jste se stal náčelníkem vojenských policistů, jste působil na pozici hlavního specialisty analytického oddělení české armády. V posledních letech jste se také snažil popularizovat a zvyšovat povědomí veřejnosti o informačních operacích či hybridních hrozbách, třeba tím, že jste přispěl do několika publikací na tato témata. Nevzdalujete se tím, že jste se postavil do čela Vojenské policie, tomu, co jste doteď v této oblasti dělal?

Může to tak působit, ale rozhodně to tak není. Současné bezpečnostní prostředí je mimo jiné typické tím, že se prakticky vytratila linie mezi kriminálními a militárními hrozbami. Zejména laici si představují, že mezi tím, co je kriminální hrozba, kterou řeší primárně policie nebo zpravodajské služby, a tím, co je militární hrozba, kterou řeší primárně ozbrojené síly, je jasná červená čára. Ale ta už neexistuje.

OTAKAR FOLTÝN

Důstojník generálního štábu české armády, právník a odborník na problematiku hybridních konfliktů. Byl nasazen v Kosovu a Afghánistánu. Před tím, než 1. 7. 2022 převzal velení Vojenské policie, působil na právním oddělení Inspektorátu náčelníka generálního štábu, byl také u speciálních sil a později pracoval jako hlavní specialista armádního analytického oddělení. Spolupodílel se na knihách s bezpečnostní tematikou Povaha změny (2015) a Na rozhraní (2016).

Jednou z charakteristik takzvaných hybridních hrozeb je právě to, že se vám protivník velmi často strefuje právě do právní hranice mezi kriminálním a militárním působením. Těží z toho, že administrativně fungující instituce v „šedé zóně“ znejistí, komu z nich náleží se tím zabývat. Ať už taková nejistota vyústí v kompetenční spor, pomalou reakci, nebo prostě zmatek při rozhodování, vždy je to výhoda pro útočníka.

Vojenská policie je vojensky organizovaná policejní složka, která má jak vojenské, ale i policejní schopnosti. Pro některé segmenty hybridních hrozeb Vojenská policie dokonale splňuje požadavky pro působení na obou stranách červené čáry, která – jak jsme si řekli – už existuje jen formálně.

X Takže vidíte nějakou možnost, jak využít vaši expertizu v oblasti hybridních hrozeb právě u Vojenské policie?

To každopádně. Ale Vojenská policie je v tomto prostě jen jedno kolečko ve stroji, které musí být schopno to zohlednit ve svých úkolech. Navíc v rozporu s představami laiků Vojenská policie plní v naprosté většině úkoly při policejní ochraně ozbrojených sil, klasická kriminalistická práce tvoři jen velmi malou část její práce. Dobrým příkladem v této oblasti jsou podle mě jednotky četnického typu, jako jsou Gendarmerie ve Francii či Carabinieri v Itálii.

Jsou poměrně často využívány v postkonfliktních či přímo konfliktních oblastech a plní policejní úkoly, které nemohou plnit běžné policejní složky. Ty totiž zpravidla nemají výzbroj ani výcvik vojenského typu, takže se v krizovém prostředí nedokážou bezpečně pohybovat.

Jsou to přesně tyto situace – zhroucené státy, migrační krize nebo stabilizační operace – které jsou doslova rejdištěm různých „hybridně“ působících aktérů. Vojáci schopní plnit policejní úkoly jsou v takovém prostředí neocenitelní.

X Schopnosti pro řešení migrační krize nebo boj proti hybridnímu působení už dnes Vojenská policie má, nebo bude potřeba nějaká reforma?

Hybridní hrozby je v zásadě jen jedna skupina scénářů, na které musí reagovat všechny bezpečnostní složky, tedy i Vojenská policie. Problematika hybridních hrozeb nejen v České republice, ale i v evropském prostředí byla dlouhodobě podceňována. Nejsou nijak nové a ví se o nich, a dokonce napříč útvary v tomto směru i probíhá získávání jednotlivých schopností.

Jenže funguje to teprve při důsledném propojení různých institucí a k tomu je třeba akceptace faktu, že hybridní hrozby jsou reálné, pravděpodobné a že nás velmi brzy mohou zasáhnout, respektive už se tak dávno děje.

Svůj úkol vidím zejména ve zvýšení praktičnosti výcviku a úpravě příslušné plánovací dokumentace. Musí se začít cvičit opravdu hodně realisticky. To nakonec bylo i předmětem textů, které jsem publikoval. V knize Na rozhraní jsme s panem generálem (Karlem) Řehkou (od 1. 7. nový náčelník generálního štábu české armády – pozn. red.) v tomto směru apelovali na zvýšení maximální realističnosti výcviku. Takže nejen, že to budeme cvičit, ale budeme to intenzivně cvičit právě s armádou.

Jako by to bylo doopravdy

X Takže to je to, o co budete usilovat? Aby se změnil způsob, jakým Vojenská policie cvičí?

Ano. Aby bylo cvičení efektivní, tak bychom měli – a tady si v nadsázce pomůžu Cimrmanem – cvičit tak, jako kdyby to bylo doopravdy. Působí to napůl humorně, ale ono právě tohle v evropských armádách mnohdy chybí. Cvičení jsou natolik dlouhodobě a předem připravená, že cvičící přinejmenším tuší gradaci jednotlivých situací, ale mnohdy dokonce i předem vědí, jaké budou jednotlivé kroky cvičení.

X Proč je to problém?

Tímto způsobem se nedá pořádně nic procvičit, protože odpadá ta nejistota, která je typická pro reálnou bojovou situaci. Takže platí, co jsem tehdy psal: správné cvičení musí obsahovat samostatně a nezávisle jednající druhou stranu. I cvičný nepřítel musí jednat sám o sobě. Nesmí to být předem plánovaný sled kroků, o kterých druhá strana ví. Boj takto nefunguje a nemůže tak fungovat ani cvičení.

V tomto ohledu mě ještě trápí institucionální odpor ozbrojených sil, včetně Vojenské policie, k dělání chyb. Nikdo nechce dělat chyby, ale svět je o chybách. Teprve chyby nám ukážou, kde jsou naše rezervy. Cvičení děláme právě proto, aby se chyby odhalily.

Je stěžejní ubezpečit vojáky, že při výcviku jsou chyby tolerovány a že jsou vlastně v rozumné míře žádoucí. Když po lidech chcete, aby zapojili maximum invence a hledali nové cesty, tak logicky občas cesta, kterou se vydají, bude slepá, tedy chybná. Díky ní ale potom slepou cestu nezvolí v reálné situaci.

X A v jaké jste ohledně této změny fázi? Už v tom podnikáte nějaké kroky?

To už bychom se bavili o neveřejných věcech, takže nebudu konkrétní. Nechci zbrklá řešení, ale tlačí nás čas. Budeme se snažit přinejmenším v oblasti přípravy jednat poměrně rychle, takže si asi odvodíte, že jsme už začali.

Určitá míra nesouladu

X Dobře, tak pojďme dál. V jakém stavu Vojenskou policii přebíráte? Když ministryně ve sněmovně obhajovala, proč si vybrala jako náčelníka zrovna vás, říkala, že Vojenská policie je rozhádaná.

Určitě nebudu komentovat vyjádření jakéhokoliv politika, to mi nepřísluší. Pokud se nejedná o obranu základních hodnot, měl by se voják v komentářích konkrétních politiků držet spíše zpátky.

Není ale tajemstvím, že určitá – a ne zrovna malá – míra, řekněme, vnitřního nesouladu skutečně existovala. V současné době už není situace tragická.

Můj předchůdce, generál (Miroslav) Murček, situaci v mnoha ohledech stabilizoval. Nyní je primárním cílem přizpůsobit se aktuální bezpečnostní situaci, na vnitřní půtky skutečně není čas. Potřebujeme stejně jako armáda dohnat hubená léta. Tedy modernizovat, doplnit chybějící a nahradit zastaralý materiál. A rezervy jsou i v dílčích oblastech, jako je třeba jazyková příprava a efektivnější vzdělávání.

Každopádně můžu říct, že před svým příchodem k Vojenské policii jsem měl spoustu předsudků. Potkal jsem tady ale taky dost lidí, kteří ty předsudky ani náhodou nenaplnili. Když mají prostor, tak dokážou jednat profesionálně a myslet inovativně.

X Když jste zmínil předsudky mezi armádou a vojenskými policisty: je nějaká cesta, jak by se daly zmírnit či odbourat?

Předsudky jsou vzájemné a do jisté míry logické. Už jen tím, že se jmenujeme policie, jsme chápáni jako represivní složka. Represe ale má být zaměřena výhradně proti tomu, kdo si ji „zaslouží“.

Jinak jsme ale všichni vojáci, podle zákona se samotný status vojáka ve Vojenské policii nebo v armádě nijak neliší. Kdo dělá svoji práci dobře, neměl by mít důvod se bát ani Vojenské policie, ani jakékoliv jiné.

Takže platí to, co říkám pořád: na rameni máme všichni stejnou vlajku. Odstranit vzájemné předsudky je mou prioritou a zrovna společná cvičení jsou nepochybně cestou. Drtivá většina práce Vojenské police je podpora armády při plnění jejích úkolů. Tam má být vojenský policista kolegou vojáků v armádě, a ne drábem.

X V roce 2016 Vojenská policie získala pravomoc samostatně vyšetřovat některé trestné činy související s armádou či ministerstvem obrany. O co jde?

Rozdělil bych to tak, jak je rozdělená i samotná kriminální služba, kdy většina kriminalistů působí na poli obecné kriminality. Menší část se zabývá hospodářskou kriminalitou, což jsou třeba veřejné zakázky, a represivní role policie je vzhledem k výši škody zcela zásadní.

Bohužel, hospodářské trestné činy jsou zpravidla sofistikovaná kriminalita a prokazují se obtížně a máme tam rezervy.

Oproti tomu je v armádě obecná kriminalita typická tím, že je naopak méně závažná, zpravidla jde o bagatelní trestné činy. V prostředí ozbrojených sil jsou lidé, kteří jsou disciplinovaní, mají respekt k řádu a páchají relativně málo trestné činnosti, takže ve srovnání s nápadem trestné činnosti v běžné populaci máme proporcionálně hodně vojenských policistů na počet vojáků.

Fakt, že se ke kompetenci vyhledávat a prověřovat trestnou činnost přidala i pravomoc vyšetřovat zločiny, se zatím na výslednosti projevil spíše méně.

X Když už samotní vojáci nějakou trestnou činnost spáchají, co je to nejčastěji?

Typický je například trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, tedy klasický alkohol za volantem. Ale i v tomto případě je nápad signifikantně nižší než u průměrné populace a objasněnost je vysoká. Tedy opak hospodářské kriminality, kde je nízká.

Bez přehánění hrdinství

X Mluvíme spolu v době, kdy se blíží první výročí od stažení spojeneckých vojsk z Afghánistánu. Významnou roli při evakuaci české ambasády a následně místních spolupracovníků našich diplomatů i armády sehrála jednotka Vojenské policie KAMBA. Jak se na ty vypjaté dny loňského srpna zpětně díváte?

Myslím, že to, co dokázal ochranný tým KAMBA loni v Afghánistánu, je dobrým příkladem toho, jak má vojenský policista jednat. I když šlo o relativně malý tým, odvedli jeho příslušníci mimořádně dobrou práci.

Předvedli velkou schopnost improvizovat, odvahu a bez přehánění hrdinství při plnění úkolů. I v rámci vyhodnocení, které si děláme, z toho vyplývá, že v momentě, kdy ti chlapi začali makat v absolutně krizové situaci, tak v zásadě neudělali jedinou chybu, i když museli, jak už jsem říkal, brutálně improvizovat. Přesto jednali naprosto profesionálně a s chladnou hlavou.

Proto tuto operaci považuji za výkladní skříň Vojenské policie: evakuace se obešla beze ztrát na životech a především se povedlo zachránit opravdu velké množství lidí. Přitom se zároveň jednalo o velmi citlivou situaci vyžadující mimo jiné třeba i vyjednávací schopnost či diplomatický cit. Ani v téhle oblasti nikdo neselhal.

X Dokáže Vojenská policie zkušeností, které při evakuacích z Kábulu získali, využít? Předávají je členové KAMBY nějak dál?

To se děje standardně, zkušenosti se využívají. Na co bych ale upozornil, je, že některé věci jsou nepřenositelné přes vojenskou příručku. Jsou dané osobností, odvahou a charakterem lidí. Potřebujeme více zapracovat na něčem, čemu se říká „esprit de corps“ neboli duch jednotky.

To je něco, co se nedá uchopit, není to pevná věc, ale je mimořádně důležitá. U Vojenské policie to nemá být vystavěno na služebním odznaku neboli placce. Tu ochranný tým v Kábulu nepoužil. Stavět máme na tom, co naopak použil v míře vrchovaté.

X Co si pod tím mám představit?

Je to třeba pocit odpovědnosti, ale i sounáležitost s útvarem, hrdost na příslušnost k jednotce nebo povědomí o hodnotách, které chráníte. To si myslím, že je další věc, kterou musíme zdůrazňovat výrazně více. Bez uvědomění si základních hodnot, na kterých stojí náš stát, by nedávala služba vojáků pozitivní smysl.

X Jak se ale dá něco tak, dejme tomu, abstraktního posílit?

Například právě tím, že velitele jednotky KAMBA, který bohužel odchází ze služebního poměru, vyznamenám Zlatým křížem Vojenské policie a jeho příběh zveřejníme.

X Krátce po návratu z Afghánistánu ho loni zpovídala moje kolegyně Jana Magdoňová. Vyprávěl jí o tom, jak šel sám, téměř neozbrojený, vyjednávat s Tálibánci, kteří si postavili před kábulským letištěm checkpointy, aby přes ně dostal do českého letadla lidi, kteří byli na evakuačních seznamech. V rozhovoru zmiňoval, že nikdy neabsolvoval žádný kurz, který by ho naučil krizovému vyjednávání. Zvažujete, že byste něco takového pro vojenské policisty chtěl zavést?

Budeme samozřejmě implementovat vše, co se osvědčilo. Ale schopností, které by bylo hezké mít, je prostě moc. Potřebuji zpětnou vazbu od svých podřízených a teprve pak budeme prioritizovat, co je urgentní. Jsem tu teprve krátce a mám spoustu nápadů a vizí, ale nechci zahltit systém tím, že je tam „navalím“ všechny najednou.

X X X

Obrovská tragédie, zdražení energií je nelidské. Europoslanci tepou Síkelu za úsporný tarif

„Chybou je, že nejsou známé parametry úsporného tarifu na energie. Komunikace ministra obchodu a průmyslu by měla být více intenzivní,“ tepal v Partii Síkelu europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) s tím, že ministerstvo musí zabrat.

S ním souhlasil i Vondra. „Všichni bychom ocenili přehlednější a intenzivnější komunikaci ministra,“ zdůraznil.

Zároveň politici ale uznali, že nikdo neví, co bude v září a resort na parametrech tarifu pracuje. „Pokud vláda dodrží, co slíbila, tedy že parametry zveřejní v druhé polovině srpna, mělo by to stačit, protože systém musí být funkční na začátku října,“ podotkl Vondra. Navíc upozornil, že se kabinet soustředil v poslední době i na to, aby Česká republika nebyla tolik závislá na ruském plynu.

X X X

Plno v azylových domech. Noví zájemci volají každý den, čekat musí i čtvrt roku

Přišli jste o bydlení? Na lůžko v azylovém domě si počkáte. A to až čtvrt roku. Zatímco v dřívějších letech byly kapacity v létě dostačující a naplnily se přes zimu, letos nedostačují, ani když je venku teplo. Zájemců o službu totiž přibývá, stávající klienty je zase těžší přemístit do běžného bydlení. Komerční ubytování totiž zdražuje a sociálními byty již obce pomáhají uprchlíkům z Ukrajiny.

Matce samoživitelce, která žije od výplaty k výplatě, zvedne majitel bytu kvůli všeobecnému zdražování nájem. V kombinaci s vyššími náklady na potraviny a dražšími energiemi to již neutáhne a nájem přestane platit. Brzy musí byt opustit.

To je jen jeden ze scénářů, které v poslední době nutí lidi vyhledat služby azylových domů. Zájemců o tento typ dočasného bydlení totiž přibývá. „Zájem roste stejným tempem, jako se zvyšují náklady na bydlení, které obzvláště samoživitelé a starší lidé, ale i jednotlivci, přestávají zvládat. A stále se zvyšuje,“ odpovídá na otázku, zda azylové domy zaznamenávají zvýšený zájem o své služby Iva Kuchyňková z Charity ČR, která jich provozuje hned pětašedesát a k tomu další dva domy na půli cesty.

„Je stále obtížnější udržet si bydlení, a to nejen z důvodu dostupnosti s ohledem na aktuální náklady za bydlení a energie, ale i z důvodu toho, že pronajímatelé chtěli poskytnout kapacity bydlení uprchlíkům z Ukrajiny, jiní chtějí lukrativnější podnájemníky a tak podobně,“ vysvětlila.

Není jediná, kdo pozoruje zvýšený zájem. Že lidí, kteří si už nemohou dovolit bydlení ve standardních, komerčních podmínkách, je čím dál více, potvrzuje i Michaela Nováková, ředitelka pražského azylového domu pro matky s dětmi Otevřené srdce. „Skoro denně někdo telefonuje a hledá ubytování, ve většině případů to potřebují ihned nebo do týdne,“ říká.

Máme plno, počkejte čtvrt roku

Sehnat místo v azylovém domě v řádech dnů nebo dokonce i týdnů je však v Česku prakticky zázrak. Celkem jich je v zemi 213, kapacita činí 7 240 lůžek. Ta byla po většinu roku plně obsazená i předtím, než přišla současná krize. Volněji mívaly azylové domy leda v létě, s příchodem zimy se pak kapacita opět plně obsadila. Nyní, v důsledku zdražování a příchodu uprchlíků z Ukrajiny, je však situace ještě horší.

„Vhledem k současné situaci, kdy k nám přicházejí lidé z válkou zasažené Ukrajiny, jsou azylové domy zaplněné i nyní v letních měsících,“ uvedl Jakub Augusta z odboru komunikace ministerstva práce a sociálních věcí.

Na místa v azylových domech proto existují pořadníky. „Čekací doby se nejčastěji pohybují mezi jedním až třemi měsíci. Je to podle lokality a aktuální obsazenosti azylového domu. U neúplných rodin záleží čekací doba také na velikosti rodiny,“ popsala Kuchyňková z Charity ČR.

Azylové domy Azylové domy poskytují ubytování na přechodnou dobu, dle zákona zpravidla maximálně rok, lidem, kteří se dostali do nepříznivé sociální situace spojené se ztrátou bydlení. Některé azylové domy se specializují například na matky samoživitelky, oběti domácího násilí, seniory či rodiny s dětmi, jiné poskytují pomoc všem skupinám obyvatel. Kromě toho existují také takzvané domy na půli cesty, které ubytovávají mladé lidi do 26 let věku, kteří dříve žili například v dětských domovech. Typickými klienty azylového domu jsou například matky samoživitelky, lidé s větším množstvím exekucí, lidé s psychiatrickými onemocněními, v poslední době se ale podle jejich zřizovatelů objevují i rodiny s dětmi.

„Pořadník máme, většinou čeká asi tři až pět maminek,“ uvedl zase Michal Trčálek, ředitel vsetínského Azylového domu pro ženy, matky a děti.

Podle Dany Pavlouskové, ředitelky Klubu svobodných matek, je proto nyní téměř nemožné bydlení v azylovém domě v relativně krátkém čase sehnat.

Situaci zhoršila uprchlická krize

Provozovatelé azylových domů se navíc shodují, že zatímco poptávka po službách roste, zařazovat lidi do běžného života v jiném typu bydlení je čím dál náročnější. Prodlužuje se proto doba, kterou lidé v zařízení stráví.

„Klienti, kterým poskytujeme sociální službu, nemají následné ubytování. Domnívám se, že to ovlivnilo to, že byty patřící magistrátu a městské části byly použity pro Ukrajince,“ uvedla Nováková.

„Množství možností odejít z azylového domu do běžného bydlení za takové náklady, jaké se dají zvládnout, se snižuje. Situace je navíc zhoršena potřebou ubytovat v Česku uprchlíky z Ukrajiny. Pracovníci z azylových domů tak mají jen velmi malé možnosti vracet rodiny či jednotlivce do běžného bydlení. Často od nich slýchám, že vždy bylo velmi těžké najít adekvátní bydlení za rozumnou cenu, ale v této době je to ještě těžší,“ potvrzuje Kuchyňková.

Na podzim se přitom situace v azylových domech pravděpodobně dále zhorší. O ještě větším navýšení zájmu totiž hovoří nízkoprahové služby pro lidi bez domova. „Například kolegové z Hradce Králové hlásí, že je moc nových lidí, kteří začali nízkoprahové centrum navštěvovat v posledních dvou až třech týdnech,“ vysvětlila Kuchyňková. Až se venku ochladí, tento další nápor pocítí právě azylové domy.

Snižování platů, úspory na topení

Augusta z ministerstva práce a sociálních věcí upozorňuje, že azylové domy nejsou jediným druhem sociálních služeb, které podporují lidi bez přístřeší. Kromě toho existují třeba i noclehárny či chráněné bydlení.

„Dostatečnost nebo nedostatečnost kapacit vždy závisí na aktuální situaci, což platí o všech sociálních službách. V době uprchlické krize jsou plně zaplněné, nicméně jindy bývají naopak v podstatě prázdné. Je vždy potřeba optimalizovat kapacity tak, aby se dostalo na ty, kteří službu nutně potřebují, ale i s ohledem a to, že naddimenzování by znamenalo, že veřejné prostředky budou vynakládány neefektivně na udržování prostor, které se zaplní třeba až s příchodem podzimu,“ uvedl.

Netopili, nemají na jídlo. Chudobou trpí každý druhý samostatně žijící senior

Resort podle něj vytíženost reflektuje, připravil proto mimořádný dotační titul pro sociální služby, které se zapojily do pomoci uprchlíkům.

Přesto při tom všem trápí azylové domy i všudepřítomné zdražování. „Dopady nedostatku financí jsou pro nás velmi tíživé, na rok 2022 jsme na poskytování sociálních služeb ve srovnání s rokem 2021 obdrželi nižší dotace. Museli jsme přistoupit ke snížení mezd sociálních a ostatních pracovníků, což je vzhledem k všeobecnému zdražování velmi nepříjemné,“ uvedl například Trčálek.

„Zdražování pociťujeme a intenzivně řešíme rozpočet,“ souhlasí Radka Jonasová z Centra sociálních služeb Brno. Ceny svých služeb ale zatím klientům nezvýšili.

„Počítáme s dodatečným dofinancováním sociálních služeb ve výši 3,2 miliardy korun nad rámec běžných provozních dotací. Celkově tak letos sociální služby dostanou 23,6 miliardy korun, což je opět více než loni,“ uvedl Augusta.

X X X

Biskupice na Pardubicku krajskou Vesnicí roku

  Ani pošmourné počasí nepřekazilo v Biskupicích nedaleko Jevíčka velkou slávu. Obec na hranici Pardubického a Jihomoravského kraje se stala krajskou Vesnicí roku. Hodnotící komise ocenila především rozvoj obce, péči o zeleň či revitalizaci brownfieldů a nápaditou prezentaci aktivit obce. Poblahopřát Biskupicím přijeli také hejtman Martin Netolický, náměstkyně hejtmana Michaela Matoušková, krajský radní pro venkov, životní prostředí a venkov Miroslav Krčil či náměstek ministra pro místní rozvoj Radim Sršeň.

„Biskupice patří mezi ty obce v našem kraji, kde dokonale funguje občanská pospolitost a místní jsou hrdí na to, že právě v této obci žijí. To samozřejmě souvisí s aktivitami obce pod vedením starosty Dalibora Šebka, který je ve funkci od roku 1998 a je opravdovým srdcařem. Samotná hodnotící komise ocenila především dlouhodobý rozvoj obce, činnost v oblasti lidové tvořivosti, péči o zeleň, intravilán i extravilán obce či revitalizaci brownfieldů a nápaditou prezentaci aktivit obce,“ uvedl důvody vítězství Biskupic hejtman Martin Netolický, podle kterého se kraj dlouhodobě snaží pomáhat s rozvojem obcí například modernizací silniční infrastruktury. „V oblasti Moravskotřebovska a Jevíčska jsme v posledních letech investovali stovky milionů korun do rozvoje silniční infrastruktury. Jsem přesvědčený, že pro rozvoj periferních oblastí našeho kraje je kvalitní silniční síť nezbytná a mohu slíbit, že v tom budeme pokračovat s přispěním evropských fondů i nadále,“ doplnil hejtman Martin Netolický.

Intenzivní krajská podpora obcím plyne také prostřednictvím různých dotačních titulů. „V rámci kraje jsme identifikovali lokality, které si prostřednictvím našich dotačních titulů zaslouží zvýšenou finanční podporu. Jedná se o takzvané strukturálně postižené regiony, které byly z různých důvodů znevýhodněné a my se i naší podporou snažíme tyto rozdíly smazávat,“ řekl radní pro venkov, životní prostředí a zemědělství Miroslav Krčil.

V Pardubickém kraji se letos do soutěže Vesnice roku přihlásilo deset obcí. „Ráda bych vyzvala všechny starosty nejen v našem kraji, aby se nebáli a svoji obec do soutěže Vesnice roku přihlásili. Kromě potenciální finanční motivace je to také možnost pro stmelení občanů a načerpání zkušeností a příkladů dobré praxe z jiných obcí. Sama ze své starostenské zkušenosti vím, že mít na obci společný cíl, ať už je jakýkoliv, je vždy dobře pro utváření komunity, která je obzvláště u menších obcí nesmírně důležitá,“ řekla náměstkyně hejtmana, starostka Řečan nad Labem a členka Předsednictva Komory obcí Svazu měst a obcí ČR Michaela Matoušková.

Soutěž Vesnice roku v Programu obnovy venkova je každoročně vyhlašována již od roku 1995. Po dvouleté pauze způsobené koronavirovou pandemií se v letošním roce celorepublikově přihlásilo 175 obcí. „V rámci Ministerstva pro místní rozvoj se také snažíme navýšit intenzitu podpory pro regiony, které jsou na periferiích svých krajů a jsou z různých důvodů znevýhodněné a mohu slíbit, že v tom budeme pokračovat i nadále. Osobně mne vítězství Biskupic těší o to víc, že mám tento region rád a chovám k němu velmi vřelý vztah,“ vyznal se náměstek ministra pro místní rozvoj a starosta Dolních Studének Radim Sršeň. Dominik Barták