Čína poskytne Rusku zbraně pro boje na Ukrajině, obávají se USA. Spojené státy se obávají kroků Číny. Ta podle nich zvažuje, že Rusku poskytne vojenské vybavení pro boje na Ukrajině, včetně zbraní a munice. Televizní stanici CBS to řekl americký ministr zahraničí Antony Blinken, který také zopakoval, že Čína podle USA už Rusku jistou vojenskou podporu – nikoliv ovšem zbraně a munici – poskytla.

 „Byli jsme svědky toho, že čínské firmy ruské vojenské snažení podpořily vojenským vybavením, samozřejmě v Číně neexistuje skutečný rozdíl mezi soukromými společnostmi a státem. Čeho se obáváme nyní, je, že Čína zvažuje i poskytnutí zbraní a munice,“ uvedl Blinken, který má dnes (v neděli) na programu návštěvu Turecka, kam vyrazil z Mnichovské bezpečnostní konference.

V Mnichově se Blinken setkal s vysokým čínským diplomatem Wang Im, kterého „varoval před následky, pokud by Čína Rusku poskytla materiální pomoc pro invazi“ na Ukrajinu, píše agentura Reuters.

Stanice CNN a agentura Bloomberg už v lednu s odvoláním na dva americké zdroje informovaly, že americká administrativa komunikovala s čínskou vládou a „vyjádřila obavy“ ohledně důkazů, že čínské firmy podporují Rusko ve válce na Ukrajině nesmrtícím vojenským materiálem, jako jsou helmy nebo neprůstřelné vesty. Média tehdy informovala, že čínská centrální vláda podporu nutně schválit nemusela, jelikož nemonitoruje každý krok svých firem tak detailně.

Z Blinkenova aktuálního vyjádření není jasné, zda se USA domnívají, že i tehdejší údajná podpora čínských firem pro Rusko byla schválená centrální vládou nebo zda ji centrální vláda přímo nařídila.

Čína a Rusko v říjnu loňského roku prohlásily, že jsou „přáteli bez hranic“, ruskou invazi na Ukrajinu však Čína nepodpořila a alespoň oficiálně neposkytla Rusku finanční ani materiální pomoc.

V sobotu v Mnichově Wang I opakovaně zdůraznil, že Čína vždy stojí na straně míru a že ve válce na Ukrajině podporuje mírové rozhovory a dialog. Kritizoval také „určité síly“, které podle něj nechtějí brzký konec války./agentury/

X X X

ZACHAROVOVÁ:  MACRON  NEVÍ,  S  KÝM  MÁ  JÍT,  SE  ZÁPADEM,  ČI  S  RUSKEM?

Rusko musíme dotlačit k jednání. Má být poraženo, ne rozdrceno, uvedl Macron

Francouzský prezident Emmanuel Macron v sobotním rozhovoru s francouzskými médii prohlásil, že si přeje porážku Ruska ve válce proti Ukrajině, nechce ale, aby bylo Rusko rozdrceno. Macron zároveň vyzval západní země ke zvýšení vojenské podpory Kyjevu. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová nařkla Macrona z „obojaké diplomacie“.

 „Chci, aby bylo Rusko na Ukrajině poraženo a aby Ukrajina byla schopna bránit své pozice,“ uvedl Macron v rozhovoru s listem Le Journal du Dimanche. Zároveň ale kritizoval ty, kdo si přejí rozšíření války na ruské území s cílem „rozdrtit“ Rusko. Informoval o tom v neděli zpravodajský server BBC News.

„Na rozdíl od některých lidí si nemyslím, že musíme mít za cíl totální porážku Ruska, útoky na Rusko na jeho vlastní půdě,“ podotkl Macron. „Tito lidé chtějí především Rusko rozdrtit. Francie nikdy nezaujímala takový postoj a nikdy to její postoj nebude,“ dodal.

Ve svém pátečním vystoupení na Mnichovské bezpečnostní konferenci Macron zdůraznil, že dialog s Ruskem teď není možný, mírové rozhovory by ale měly být konečným cílem. Podpora ukrajinského boje ze strany spojenců je jediným způsobem, jak „přinutit Rusko k návratu k jednacímu stolu a nastolit trvalý mír“.

Macron rovněž odmítl možnost změny režimu v Rusku, když prohlásil, že podobné snahy ve světě skončily „naprostým neúspěchem“.

Na Macronova slova v neděli reagovala mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová: „Ohledně toho ‚nikdy‘: Francie nezačala s Macronem. Ostatky Napoleona, uctívaného na státní úrovni, zůstávají v centru Paříže,“ prohlásila s odkazem na francouzského císaře Napoleona Bonaparta, který se v roce 1812 pokusil dobýt tehdejší ruské impérium.

Zacharovová Macrona obvinila také z „obojaké“ diplomacie, když se jako zástupce Západu účastní debat o změně režimu v Rusku a současně se chce s ruským vedením země setkávat, uvedla agentura Reuters.

Před zahájením ruské invaze na Ukrajinu vedl Macron mnohohodinové rozhovory s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Zůstal jedním z mála západních vůdců, kteří s Putinem udržovali přímý kontakt./agentury/

X X X

GENERÁL  PAVEM  V  MNICHOVĚ  VAROVAL  PŘED  JADERNOU  VELMOCÍ?

Pavel v Mnichově podráždil ukrajinského ministra Kulebu

Zvolený prezident ČR Petr Pavel v sobotu na Mnichovské bezpečnostní konferenci vyvolal podrážděnou reakci ukrajinského ministra zahraničí Dmytra Kuleby, když vyjádřil skepsi ohledně toho, že se Ukrajině podaří letos vyhrát válku, a řekl, že je třeba přemýšlet nad tím, jakým způsobem má být Rusko poraženo. Pavel varoval před možností rozpadu jaderné velmoci, kvůli čemuž by západní země mohly čelit dalším problémům. Kuleba na jeho slova reagoval prohlášením, že by spojenci měli Ukrajině věřit.

Pavel své varování pronesl ve veřejné diskusi, které se kromě něj a Kuleby účastnili také bývalý ředitel americké CIA David Petraeus a několik premiérů severských zemí. Zvolený český prezident reagoval na Kulebovo prohlášení, že neexistuje jiná alternativa než znovuzískání kontroly nad anektovaným Krymem a zajištění toho, že Rusko bude potrestáno na mezinárodní úrovni.

Pavel členy panelu varoval, že budoucí ruská porážka může nastat v několika scénářích, včetně rozpadu jaderné velmoci, čehož by se měl Západ vyvarovat, informoval server Ukrajinská pravda.

„Mohla by vést ke kolapsu Ruska… A pokud se Rusko rozpadne, můžeme mít více problémů. Nebudeme mít nikoho, s kým můžeme jednat o bezpečnostních zárukách a pracovat na budoucí bezpečnostní architektuře Evropy,“ řekl Pavel.

„Musíme být obezřetní ohledně podpory Ukrajiny v dosažení určitých výsledků. Ukrajina v určitém bodě může změnit své vlastní představy,“ dodal.

Podrážděný Kuleba v reakci na to vyzval evropské politiky včetně Pavla, aby „věřili Ukrajině“ a nenutili Kyjev k ústupkům.

Podle serveru Pavel během panelu neuvedl konkrétní příklady, co by měli západní spojenci změnit ve svém přístupu, aby podobným scénářům zabránili. Vyzval ale západní lídry, aby „byli realisty a doufali v to nejlepší, ale připravovali se na to nejhorší“.

Co přesně řekl Petr Pavel během diskuse v Mnichově

Byl bych nesmírně šťastný, kdyby se vše, co tu bylo řečeno, podařilo v příštích několika měsících. Nežiji nicméně v ideálním světě. A proto jsem trochu skeptičtější.

Rozumím ukrajinskému přání přivést tuto válku ke konci, kdy všichni ruští vojáci zmizí z posledního kousku ukrajinského území a ruský prezident jednou přijede do Kyjeva a na kolenou pronese omluvu.

Můžeme ale se dostat do situace, kdy osvobození určitých částí ukrajinského území bude znamenat víc ztrát na životech, než společnost dokáže unést. V určitě chvíli tak dokonce sama Ukrajina může přemýšlet o jiném výsledku. A my bychom také měli být připraveni na takovou eventualitu, protože nelze jen očekávat to nejlepší, ale je třeba být připraveni na to nejhorší.

A proto bych rád vyzval k opatrnosti ohledně vytyčování cílů, jak by měl tento konflikt dopadnout. I kdyby došlo k tomu, že se ruská armáda zhroutí, ukrajinská armáda ji vytlačí z Ukrajiny, pak tu budeme mít zhroucené Rusko. To znamená, že nebude nikdo, s kým bychom mohli jednat o režimu bezpečnostních záruk a pracovat na budoucí bezpečnostní architektuře Evropy.

Se zkolabovaným Ruskem budeme mít spoustu, spoustu problémů, které teď nebereme v úvahu. Takže si myslím, že je mnohem lepší být realisty. Doufat v dobré, ale být připraveni na horší.

Kuleba v reakci na Pavla zmínil, že právě takového způsobu uvažování, jež označil za „intelektuální past“, by se státníci měli vyvarovat. „V případě podpory Ukrajiny musíte Ukrajině věřit, a ne nás připravovat na nejhorší,“ uvedl podle Ukrajinské pravdy.

Výzvy k tomu, aby Ukrajina činila nějaké ústupky, také označil za nepřijatelné. „Neexistuje rozdíl mezi těmi, kteří říkají frázi ‚Ukrajina se může vzdát‘, a těmi, kteří říkají frázi ‚Ukrajina se pravděpodobně bude muset vzdát‘,“ dodal Kuleba, který Pavlova slova o realistickém přístupu pochopil jako výzvu k územním ústupkům.

Proti Pavlovu výroku se podle Ukrajinské pravdy měli ohradit také švédský premiér Ulf Kristersson a finská premiérka Sanna Marinová, která zdůraznila, že Rusku nesmí být nabídnuta „snadná porážka“. „Rusko musí zaplatit opravdu vysokou cenu za útok na Ukrajinu,“ uvedla.

Ze záznamu diskuse ale vyplývá, že se za Pavla postavil generál Petraeus. „Sdílím rezervovanost a opatrnost mého kolegy, generála ve výslužbě, který při svém posledním pověření tak efektivně a brilantně sloužil jako šéf vojenského výboru NATO, než vstoupil do ponurého světa politiky. Chtěl bych mu pogratulovat k jeho vítězství. Myslím, že existuje možnost vyjednaného řešení, kterého lze dosáhnout, když si Rusko uvědomí, že válka je neudržitelná,“ komentoval Pavlova slova Petraeus.

Pavel zdůraznil jednotu Západu

Pavel se Mnichovské bezpečnostní konference účastnil jako nově zvolený prezident. Během setkání s českými novináři v sobotu uvedl, že nevidí drolení dosavadní jednoty Západu v postoji k Ukrajině a Rusku.

Vyzval také Západ, aby kvůli tenčícím se zásobám zbrojních skladů aktivoval obranný průmysl, pomohl tak Ukrajině a zároveň posílil svou vlastní bezpečnost.

„Musím říct, že právě opak je pravdou,“ odpověděl Pavel na dotaz, zda dosavadní jednota není v ohrožení.

„Pokud některé země zastávaly po nějakou dobu zdrženlivější postoje, tak i tyto země volají, že Ukrajině je třeba poskytnout, co potřebuje, a to v co nejkratším čase. Příkladem je Německo, které v době, kdy my už jsme dodávali třeba i těžkou techniku, tak stále bylo zdrženlivé právě při dodávkách této techniky, protože to považovalo za riziko eskalace konfliktu,“ uvedl.

Řekl také, že investovat do obrany je nezbytné a že je otázka, zda v NATO dohodnutá dvě procenta hrubého domácího produktu budou v budoucnu stačit.

„Pro nás to dlouho byl nedosažitelný cíl. Vláda Petra Fialy se zavázala, že v roce 2024 to dvě procenta budou,“ řekl. „Jak se teď ukazuje, tak tento strop se stává podlahou. Třeba Polsko se blíží ke čtyřem procentům, další země jsou přes dvě procenta,“ uvedl.

Podle Pavla tak bude na pořadu dne, jak reagovat. „Měli bychom se řídit ne tím, kam si nastavíme laťku, ale nejdříve si definovat ty věcné potřeby, a teprve z toho si odvodit, kolik nás to bude stát,“ uvedl./agentury/

X X X

EXPERT:  RUSKO  VÁLKU  NEODMÍTÁ,  ŽÁDNÁ  JEDNÁNÍ,  ZBYTEČNÉ  NIČENÍ  ZEMĚ,  TISÍCE  MRTVÝCH

Rusové válku neodmítají, berou ji jako boj se Západem, říká politolog

 Politolog Jan Holzer vidí cestu z války na Ukrajině tak, že obě strany prodají výsledek jako úspěch. „Maximalismus ve smyslu, že Rusko musí být poraženo, je možná v některých aspektech ctnostný, jenže svět funguje jinak,“ říká.

Rusko vede už rok útočnou válku na Ukrajině. Podle politologa brněnské Masarykovy univerzity Jana Holzera však dosavadní neúspěchy a nucená mobilizace v Rusku nemusejí nutně znamenat, že v tamní společnosti sílí nesouhlasné tendence vůči válce.

„Není to tak, že by ji většinová společnost začala odmítat. Rétorický posun ve stylu ‚je to válka s celým Západem, který nás již zase ohrožuje‘ je pro významnou část ruské společnosti srozumitelný,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy odborník na postsovětský prostor.

Podle něj musí při řešení konfliktu politici zvažovat celkové důsledky pro evropskou a světovou politiku. „Scénář rozpadu Ruska mi přijde spojený s takovou řadou rizik, nebezpečí a hrozeb, že by mohly být srovnatelné s těmi, které přináší současný konflikt,“ zdůrazňuje profesor.

Napsal řadu knih o česko-ruských vztazích nebo politických režimech ve východoevropských zemích.

x Když jsme spolu hovořili na začátku války, řekl jste, že Rusko udělá, co mu Západ dovolí. Jak tedy po roce hodnotíte odezvu Západu k putinovskému režimu?

Tohle je možná nejlepší předpověď, co se mi podařila. Vycházela z obecné opatrnosti, že si Západ bude muset určit, kam až chce s podporou Ukrajiny zajít a jak velké riziko chce podstoupit.

Nejpozitivnější zpráva za ten rok zní, že Západ je, při vědomí všech limitů, ochotný do podpory Ukrajiny investovat. Strategický neúspěch Ruska je dán pochopitelně na prvním místě mimořádným mobilizačním výkonem Ukrajiny. Ale zároveň i tím, že se Rusko přepočítalo v předpokladu, že ochota Západu vstoupit do konfliktu bude malá. Proto platí, co jsem řekl před rokem: Rusko se pohybuje tam, kde mu to druhá strana dovolí. A ne naopak. Což vůbec není tak málo.

x Zároveň jste se tehdy obával, že Ukrajina „byla obětována“. Překvapilo vás tedy, jak se západní svět dokázal sjednotit v reakci na ruskou agresi?

Klidně se přiznám, že mě ten bod mile překvapil. Existovala řada dat naznačujících, že nezúčastněný, či přímo defétistický postoj na Západě může převážit. Nahrávaly tomu indicie z let 2014 až 2021. Typicky připomeňme německou „Ostpolitik“ předcházející konfliktu, kterou bylo těžko možno číst jinak, než že Rusko je prostě důležitější než Ukrajina. To se změnilo.

x Nyní čteme spoustu protichůdných informací o současném Rusku. V jaké politické kondici se podle vás Putinův režim nachází?

S termínem politická kondice jste mě pobavil, protože je sice neakademický, ale trefný. Předně je potřeba říct, že o vnitřním fungování režimu po roce víme ještě méně než na jeho začátku. Ještě více se zamlžily jeho kontury. Informační toky jsou zaplevelené spekulacemi a domněnkami. Nemůže to být jinak, protože ten režim je prostě nedemokratický. Odborná debata, která se v tuhle chvíli vede, je o jeho proměně směrem k totalitní verzi. A takové režimy, to asi nikoho nepřekvapí, data o své „kondici“ nezveřejňují.

Co víme, je, že se ruský režim proměňuje směrem k větší mobilizaci. Nejen ve vojenské či technické rovině, tedy mobilizaci typu „potřebujeme víc vojáků nebo tanků“. Stejně tak je více mobilizována ruská společnost, která na začátku konfliktu měla zůstat stranou. I vysvětlení konfliktu bylo dřív jiné: nacistické nebezpečí na Ukrajině. Bude stačit odstranit „zparchantělý“ Zelenského režim a tím se to vyřeší.

x Jak se tedy rétorika změnila?

Putinův režim aktuálně produkuje jiný typ propagandy, pracuje s jinými mobilizačními praktikami. Vtahuje ruskou společnost do konfliktu a formuluje jeho jiná ospravedlnění. To vše je příznak proměny režimu. Přičemž uvnitř režimu pokračuje velký souboj.

Zvenku můžeme vidět kupříkladu dezintegrační trendy ve smyslu posílení některých polosoukromých oligarchických struktur na úkor těch státně byrokratických. Takže ten režim by chtěl mobilizovat, ale zároveň se musí spoléhat na struktury a aktéry, které nemá pevně pod kontrolou. To je opravdu specifická situace. Ale nejsme insideři, balanci sil nikdo odhadnout neumí.

x Zmínil jste, že válečná propaganda už zní jinak. Je to logické, umírají desítky tisíc vojáků, včetně nově mobilizovaných. Lze alespoň říct, jakou má Putin podporu zdola, od obyčejných lidí?

Opět nemáme jasná data, protože fungují různé cenzurní mechanismy. Situace je určitě napjatější, nežli byla na začátku konfliktu. To je docela zjevné z hlediska běžného Rusa. Proběhla mobilizace, ale také se desetitisíce lidí pokusily, úspěšně či neúspěšně, Rusko opustit.

Popularita či nepopularita války v Rusku je prostě velký rébus. Zkusme se opřít o historické analogie. V této rovině se domnívám, že válka v Rusku není nadále nepopulární. Není to tak, že by ji většinová společnost začala odmítat. Rétorický posun ve stylu „je to válka s celým Západem, který nás ohrožuje“ je pro významnou část ruské společnosti srozumitelný.

Najdou se historické paralely, na prvním místě je to stále velká vlastenecká válka, kdy si obyčejný Rus může říct: „Ano, takhle to vždycky bylo, oni na nás zase útočí, to není žádný šok, že se situace opakuje.“ To neznamená, že neexistuje kritika války.

x A jak se projevuje?

Má kupříkladu i podobu kritiky, která je mířena ne na samotný fakt války, ale na to, že se ve válce Rusku nedaří, že nedosahuje svých cílů.

Každopádně Putinův režim má mechanismy, jak válku v očích ruské společnosti ospravedlňovat. Propaganda se čím dál tím víc promítá do školní výuky, do každodenního života. Média jsou kontrolována plně. A pak je tam politická tradice, že vládcům se prostě důvěřuje. Může se stát, že je „věrchuška (politická špička) zparchantělá“, tak ji odstraníme, ale „car“ (Putin) je v pořádku.

Tyto historické okolnosti mě vedou k závěru, že je potřeba přinejmenším počítat s tím, že většinová část ruské společnosti se semkne ve smyslu podpory státu a jeho politiky. Zvenku se nám to může jevit jako absurdní, ale ona to emocionálně, psychologicky není až tak nesrozumitelná reakce.

x Vzhledem k prohlášením obou stran je daleko k nějaké dohodě. Souhlasíte, že z politického hlediska dávají obě země prostor pro dlouhý konflikt?

Nejsem vojenský expert, takže vojenskou stránku věci nechám stranou. Ale obecně se mi jeví polozamrzlý konflikt jako pravděpodobný scénář. Predikce je však složitá. Může do toho vstoupit vnější událost, která všechny předpovědi shodí. Nedemokratické režimy nicméně nejsou věčné, což je dobrá lekce z dvacátého století. Co zároveň platí, je, že mohou sice padnout, ale pravděpodobnější než nastolení demokracie je pak vznik jiného typu režimu nedemokratického.

Pád bývá spojen s personální změnou nebo vojenskou porážkou. V této rovině je však potřeba zdůraznit, že ruský režim nevede válku jenom kvůli tomu, že prezidentem je Vladimir Putin. Není to Putinova válka ve smyslu rozhodnutí jednoho člověka.

Ruská společnost produkuje svoje elity, které válku vést chtěly. To je v tuto chvíli zjevné. Střídání elit by pravděpodobně nevedlo k opuštění válečného narativu nebo vzdání se teze, že Ukrajina nemá právo na svou existenci. Je to v zásadě věrný obrázek většinové části ruské společnosti, jež spolkne leccos. I při vědomí všech těch ctnostných malých skupin, jinak smýšlejících Rusů – jejich hlas je marginální.

Mohlo by vás zajímat

Bez Severoatlantické aliance by Evropa nebyla v bezpečí, proto je další posílení NATO v zájmu nás všech. V bavorské metropoli to na Mnichovské bezpečnostní konferenci prohlásil generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg.

x V Rusku jsou příští rok prezidentské volby. Maďarský premiér Viktor Orbán se nechal slyšet, že Putin do nich nemůže jít jako poražený. Jak bude hlasování důležité pro další vývoj války?

Tady to řeknu razantně: Nulově. Přičítali bychom institutu voleb funkci, kterou mají jen v demokratických režimech. V Rusku je to symbolický akt. Pokud režim bude stabilní, tak se vůbec o žádnou volbu nejedná. Dojde ke kontinuitě nebo dohodnutému nahrazení. Důležité je říct, že je to v zásadě jedno.

Musíme sledovat režim jako takový, a ne toho, kdo ho v danou chvíli zastupuje. To jsme si přece užili při tandemu Medvěděva s Putinem. Nemalá část Západu skočila na špek tomu, že tam je nějaký liberální Medvěděv, který bude prezidentem, a Vladimir Vladimirovič se stáhne. Zjistilo se, že to byla fraška. Nyní je Medvěděv ta nejhlásnější trouba putinovského režimu.

x Podle toho, co jsme probrali, zatím nic nenasvědčuje konci války. Máte svůj osobní názor, jak z ní povede cesta ven?

Nechtěl jsem řešit vojenské náležitosti. Když se podíváme do dějin dvacátého století, Rusko moc z vojenských konfliktů necouvalo. Existuje tedy cesta, jak válku ukončit, aniž by Rusko Ukrajinu nezničilo?

Současný Putinův režim spojil své bytí a nebytí s tímto konfliktem. Bylo by hodně náročné, ale ne nezvladatelné, prodat remízový zamrzlý stav. Prezentovat jej jako úspěch a vítězství jako dosažení původně deklarovaných cílů. Tedy přijít s konstrukcí, která se opře o virtuální data, případně selektivně vybranou část reality. Nedemokratické režimy tohle umí. Zahltí vlastní komunikační kanály, odstaví cizí a využijí nástroje k vytvoření alternativní skutečnosti. Něco jako remízu či neúspěch prodají jako vítězství. To je prostě klasický propagandistický úkol.

Za přijatelný scénář bych proto považoval personální obměnu v Rusku, která by nadále produkovala vládnutí toho nedemokratického typu, které je většinovou ruskou populaci skutečně preferované, ale zároveň by neměla expanzivní cíle. Snění o demokratickém Rusku je kontraproduktivní pro pochopení té situace.

x Jak dalece se politici při řešení toho konfliktu musí zaobírat i případným rozpadem Ruska, byla by to velká hrozba pro nějakou celosvětovou stabilitu?

Dezintegraci Ruska jsem už v nějakém starším rozhovoru označil za „jízdu“, jejíž dopady si v tuhle chvíli nedovedeme představit. Scénář dezintegrace Ruska mi přijde spojený s řadou s řadou rizik, nebezpečí a hrozeb. Mohly by být stejnými výzvami jako ty, jež produkuje současný konflikt. To je na hlubokou analýzu. Ale maximalismus ve smyslu, že Rusko musí být poraženo, je možná v některých svých aspektech ctnostný, jenže svět funguje podle jiných pravidel. A to říkám s plným vědomím toho, jak nesmyslně bývá slovo realismus v současné české (ale nejen v ní) debatě používáno, či spíše zneužíváno./agentury/

X X X

Ruský politolog Morozov: Válka může trvat také několik let

Je těžké si představit, že by cílem války bylo jen dobytí území, ze kterého uprchla již většina obyvatel a které je prakticky neobyvatelné. Nikdo však nepochybuje o tom, že Putin bude válčit dál. Dokud je živý, dokud je u moci, bude tak či onak pokračovat ve válce, vyjadřuje své přesvědčení v rozhovoru pro Právo ruský politolog Alexandr Morozov.

x Rusko před rokem za­útočilo na Ukrajinu s pochybnými cíli jako „demilitarizace“ a „denacifikace“ sousedního státu. Co podle vás ve skutečnosti motivovalo Kreml k tomu, aby se pustil do tak agresivního vojenského hazardu?

Ačkoli Kreml během roku zveřejnil celou řadu cílů tohoto „vojenského dobrodružství“, jsou jasné tři cíle, na které se zjevně orientuje také (ruský prezident Vladimir) Putin. První je zábor čtyř oblastí Ukrajiny – Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské, jejichž anexi už ruský parlament loni schválil.

Druhým cílem je kapitulace Kyjeva – Rusko usiluje o to, aby se změnilo vedení Ukrajiny a na jeho místo přišla vláda loajální Moskvě. Třetí cíl války je pak pokus vynutit si od Západu změnu vztahu k Rusku, zejména od Evropské unie a USA.

To, že se rozhodl pro „frontální válku“, přímou vojenskou invazi, bylo velmi nečekané. I nyní po roce je Putinova logika těžko pochopitelná

Proto vidíme mnoho různých prvků, nejen válku v samotné Ukrajině, ale také vydírání a hrozby vůči západním zemím. Kreml přitom využívá bizarní rétoriku, když mluví o tom, že bojuje s nacisty v Kyjevě či se „zahnívajícím Západem, který nectí tradiční hodnoty“.

Všechny tyto cíle jsou ale zcela absurdní. Takto nelze dosáhnout jakékoli sympatie vůči Rusku či změny politické orientace Ukrajiny.

x K čemu Putin osobně potřebuje Ukrajinu a tuto válku?

Pro většinu expertů a analytiků, kteří se Ruskem zabývají, byly události února loňského roku nečekané. Samozřejmě všichni sledovali, jak Kreml stupňuje vojenský potenciál na hranici s Ukrajinou, avšak mnozí předpokládali, že bude pokračovat spíš v tzv. hybridní válce, zaměří se na vydírání, ekonomický nátlak, propagandistické kampaně.

Po anexi Krymu se Kremlu, alespoň z jeho pohledu, dařilo poměrně úspěšně manipulovat veřejným míněním, a dokonce v různých evropských zemích budovat jakési spřízněné struktury. To, že se rozhodl pro „frontální válku“, přímou vojenskou invazi, bylo velmi nečekané. I nyní po roce je Putinova logika těžko pochopitelná. Argumentoval přitom tím, že „se to muselo udělat nyní, protože za několik let by to bylo složitější“.

Po druhém návratu do Kremlu si začal klást neadekvátní, imaginární cíle. Je příliš dlouho u moci a moc se pro něj stala jakýmsi jedem

Touto válkou však Kreml nemůže žádným způsobem dosáhnout změny situace ve východní či střední Evropě nebo ve světě. Je zjevné, že vede nějakou sebevražednou politiku. Putinovo jednání se vymklo politické racionalitě a jeví se jako politika vytváření chaosu a katastrof, která pohltí i samotné Rusko.

x Hraje snad roli Putinova uražená ješitnost? Mstí se za nějaké osobní křivdy?

Ano, souhlasím s tím. Čím víc to sledujeme, tím víc zjišťujeme, že se Putin řídí hlavně uznáním či neuznáním svých osobních úspěchů jako politika. V první dekádě jeho působení ho aktivně podporovali mnozí světoví politici a považovali jej za ruského demokratického vůdce. Rusko mělo dveře otevřené a aktivně spolupracovalo s NATO a směřovalo i k bezvízovým vztahům s EU.

Putin by mohl tvrdit, že válka už na ruském území začala, což zatím neudělal. Bude to sice pokrytectví, ale vyloučit to nelze

Putin si neměl na co stěžovat. Když dnes mluví o křivdách, apeluje k událostem z dávné minulosti, kdy vůbec nebyl u moci, vzpomíná třeba na bombardování Jugoslávie. Po druhém návratu do Kremlu si začal klást neadekvátní, imaginární cíle. Je příliš dlouho u moci a moc se pro něj stala jakýmsi jedem.

x Někteří politici varují, že Rusko může zvítězit ve válce, pokud Ukrajina co nejdříve neobdrží nezbytné zbraně. Proč Západ otálí s poskytnutím Kyjevu výzbroje nezbytné k rychlému postupu? Má vůbec zájem na rychlém vítězství?

Nepochybuji o tom, že tzv. globální aliance, která vznikla kolem podpory Ukrajiny, a je to více než 40 zemí, plně podporuje Ukrajinu a je připravena udělat všechno, aby jí pomohla. To je zjevné a jednou z těchto zemí je i Česká republika, která od počátku má velmi důslednou pozici. To, že se mnozí snaží situaci popohnat, má dva důvody: jeden spočívá v tom, že takové množství zbraní, které potřebuje Ukrajina, západní země ve volném režimu nemají.

Nikdo však nepochybuje o tom, že Putin bude válčit dál. Dokud je živý, dokud je u moci, bude tak či onak pokračovat ve válce

Další důvod je – a spory se vedou i ve Washingtonu – znepokojení, že by Ukrajina mohla začít operovat na ruském území. To by samozřejmě změnilo vnímání války. Kyjev sice ujišťuje, že nemá zájem na bojových akcích na ruském území, avšak jistý problém je v tom, že Kreml za svá území považuje i čtyři anektované oblasti. Putin by mohl tvrdit, že válka už na ruském území začala, což zatím neudělal. Bude to sice pokrytectví, ale vyloučit to nelze.

Kyjev nicméně obdrží to, co potřebuje, včetně letadel, a bude to už brzy. Varovné výzvy politiků pak mají především vyburcovat k aktivnější podpoře Ukrajiny.

x Navzdory dosavadním nezdarům je Kreml podle všeho odhodlán pokračovat v invazi a není vyloučeno, že to může trvat i několik let. Má na to?

Je těžké si představit, že by cílem války bylo jen dobytí území, ze kterého uprchla již většina obyvatel a které je prakticky neobyvatelné. Válka přitom ohromuje svou neuvěřitelnou krutostí. Nikdo však nepochybuje o tom, že Putin bude válčit dál. Dokud je živý, dokud je u moci, bude tak či onak pokračovat ve válce.

Ruští obyvatelé budou v případě svržení Putina akceptovat postavu, kterou prosadí jeho okolí

I kdyby nastalo určité pozastavení bojových operací a vznikla by jakási dělicí linie, žádná dohoda nebude a žádné příměří nenastane. Bude dál pokračovat úsilí o její překonání ze strany Kremlu a také Kyjev bude usilovat v osvobození svého území. Válka tudíž může skutečně trvat několik let. Má se přitom za to, že pokud nenastane nic radikálního, pak Kreml má zdroje přinejmenším na tři roky včetně materiálních i finančních. Pokračuje ale úsilí o ekonomické oslabení Ruska.

x Někteří experti varují, že v důsledku porážky Ruska může v zemi s jadernými zbraněmi vzniknout nekontrolovaný chaos. Existuje reálná hrozba, že se situace vymkne kontrole?

Je zjevné, že v Rusku mají značnou roli soukromé vojenské společnosti, jakési komerční armády. Ohromné množství mužů se nechává najmout za peníze. Nejde přitom o soukromé bezpečnostní struktury, ale o skutečné militární organizace. To v budoucnu může ovlivnit situaci. Zatím ale nepředstavují reálnou sílu, která by měla nějaký plán.

Některé průzkumy dokonce naznačují, že tři čtvrtiny obyvatel přímo podporují válku

Neustále se ale spekuluje o třech možnostech: že Kreml může použít jaderné zbraně, že Putinův nástupce bude „horší než Putin“ a třetí je, že pokud odstoupí, vypukne občanská válka. Podle mého názoru ale nic z toho nehrozí. Pravděpodobnost chaosu a občanské války je velmi nízká. Ruští obyvatelé budou v případě svržení Putina akceptovat postavu, kterou prosadí jeho okolí. Lidé budou souhlasit s tím, že se moci ujme jiný člověk a semknou se nejspíš kolem něj v naději, že se život normalizuje.

x Rusko ničí životně důležitou infrastrukturu Ukrajiny, rakety padají na obytné domy a zabíjejí Ukrajince. Ruská média o tom informují s notnou dávkou škodolibosti, a dokonce nadšení. Jak ruská společnost vnímá tento kult války?

To je velmi důležitá otázka. Válka je hrozivým důsledkem celého postsovětského vývoje Ruska. Je jakousi tečkou za celým třicetiletím, nejen Putinovým vládnutím. Je to ohromný krach ruské společnosti.

Sociologické průzkumy naznačují, že je možná deset až dvanáct procent obyvatel, kteří považují válku za nepřípustnou, uvědomují si, že Rusko je odpovědné, chápou, že je to agrese a že to bude mít pro zemi těžké následky, avšak většina společnosti působí jako jakási „slepá skvrna“.

Značná část Rusů je připravena bojovat. A mnozí stejně jako za minulých režimů si říkají, že „můj život nic neznamená, musím se obětovat“

Mnozí lidé nevnímají, do jaké propasti se Rusko dostává, přivírají oči a snaží se od toho distancovat. Některé průzkumy dokonce naznačují, že tři čtvrtiny obyvatel přímo podporují válku. Je to katastrofa, protože tito lidé nikam nezmizí. I kdyby byl Putin sesazen a poražen ve válce, společnost zůstane a vyžádá si to obrovskou práci, aby se vrátila do normálu.

x Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se v noci před loňskou invazí rétoricky obrátil na Rusy slovy ze známé sovětské písně a zeptal se, zda „chtějí Rusové válku“. Jaká je po roce odpověď na tuto otázku?

Do 24. února by mnozí řekli: „Ne.“ Nechtěli (Rusové) válku, ale nějaké výhody, aniž by jim to ublížilo. Před válkou se všichni domnívali, že Kreml se pokouší nějakou lstí najít výhodu. Po invazi však ruskou společnost vidím jinak: Značná část Rusů je připravena bojovat. A mnozí si stejně jako za minulých režimů říkají, že „můj život nic neznamená, musím se obětovat“. Rusové jsou nyní připraveni bojovat a čím déle válka trvá, projevuje se „chuť na válku“. Pokud se jí v prvních měsících značná část Rusů bála a nevěděla o jejích důsledcích, nyní se nechali vtáhnout do války a chtějí bojovat.

Putinova anexe nebude akceptována

x Kdo a jak může ukončit tuto válku?

Myslím, že globální aliance nakonec zvítězí. Představa, že Kreml se svým vojenským dobrodružstvím tak či jinak zvítězí, by znamenala zhroucení světa.

Většina evropských politiků mnohokrát zopakovala, že sice neznají způsob, kterým Kreml bude poražen, ale je zřejmé, že se vítězem nestane. Navzdory veškerému úsilí Kreml nemůže zvítězit. Putinova anexe nebude akceptována. Nedosáhne toho, o co usiluje, aby svět uznal, aby akceptoval tuto agresi jako přijatelný postup. Není to možné./agentury/

X X X

Pětkrát nákup nevyšel, stát zkouší šesté kolo. Shání ropu, problém jsou i vložky

Ve státních rezervách dlouhodobě chybí 75 tisíc tun ropy. Pětkrát se ji už nepodařilo dokoupit, rezervy tak nepokrývají povinných 90 dnů průměrné spotřeby. Jestli ani toto kolo poptávky nevyjde, má přijít na řadu nový přístup. Není to ale jediná položka, kterou se nedaří státu nakoupit a ve skladech není v požadovaném množství.

Válka na Ukrajině dopadá i na nákupy Správy státních hmotných rezerv (SSHR). Již několik měsíců například hledá dodavatele desítek tun ropy, a to za zhruba 52 milionů dolarů, tedy asi 1,2 miliardy korun. „Máme za sebou pět kol, které jsme museli zrušit. Buď se nikdo nepřihlásil, nebo firma nakonec nepodala finální nabídku,“ řekl pro iDNES.cz předseda rezerv Pavel Švagr s tím, že zakázka byla vypsána znovu.

Rezervy opakovaně poptávají ropu, která je zpracovatelná v rafinérii v Litvínově. „Konkrétně jde o CPC Blend, severomořskou ropu (Johan Sverdrup), americkou lehkou ropu (WTI Middland), saudskoarabskou ropu (Arabian Light) a ruskou ropu (REB),“ vysvětlil dále Švagr. Nouzové zásoby má nyní Česko na zhruba 88 dnů spotřeby litvínovské rafinérie.

„Pokud k tomu připočteme ještě vlastní zásoby této rafinérie, pak se blížíme v zásobách ke sto dnům,“ doplnil předseda rezerv. Jenže to není jediná položka, kterou se nedaří rezervám sehnat.

Stát poptává miliony menstruačních vložek

Redakce iDNES.cz oslovila i ministerstvo průmyslu a obchodu, které rezervám pokyn sehnat ropu zadalo, s dotazem, zda například nebude požadovat menší množství. „Výběrové řízení na nákup ropných produktů do SSHR stále probíhá. Další postup bude zvolen podle jeho výsledku,“ odpověděla mluvčí MPO Miluše Trefancová.

Státní rezervy se neúspěšně potýkají i s jinými nákupy. V roce 2021 vláda schválila, že se mezi strategické komodity zařadí také menstruační vložky, které mají pomoct v boji s menstruační chudobou. Právě dámské hygienické potřeby míří například do potravinových bank.

„Zakázka byla v prvním kole bohužel zrušena z důvodů technických připomínek potenciálních dodavatelů. Tuto zakázku v nejbližší době vypíšeme znovu a předpokládám, že se tentokrát podaří najít dodavatele,“ uvedl předseda SSHR Švagr s tím, že aktuálně mají rezervy na skladě 2 miliony kusů hygienických vložek z deseti milionů plánovaných.

Problém v dodávkách však souvisí i s válkou na Ukrajině. Jeden z potencionálních dodavatelů například upozornil na to, že právě na Ukrajině má jeden z výrobních závodů. To byl například důvod, proč chtěl prodloužit dobu dodání.

Menstruační vložky jsou ve státních rezervách udržovány pro případ živelních, válečných či jiných katastrof a krizí. Plánovaný počet deset milionů by měl podle ministerstva financí v případě mimořádného krizového stavu pokrýt až pětidenní absolutní výpadek této komodity.

Rezervace živého stáda krav i léků

Ulevit by však s nákupem některých věcí mohla novela zákona. Ta by totiž umožnila zavedení rezervačního principu u vhodných komodit. Tu má již SSHR zpracovanou a nyní podle Švagra se projednává v legislativní radě vlády.

„Teprve v případě jejího schválení Parlamentem ji bude možné využít pro živé stádo, nebo takzvané živé konzervy,“ podotkl Švagr. Živé stádo krav by v mohlo v rezervách nahradit mražené maso. O této možnosti se mluvilo již před několika lety.

„Šlo by o takzvané živé konzervy, kdy u chovatelů nasmlouváme například stádo krav a odkoupíme ho a porazíme až ve chvíli, kdy budeme maso skutečně potřebovat. Do té doby se nám chovatel o toto stádo stará,“ popsal v minulosti pro iDNES.cz předseda rezerv Švagr. Tehdy také poukázal na to, že podobný systém funguje i v jiných státech, například ve Slovinsku.

V současnosti státní rezervy skladují mrazené maso, u kterého je problém právě s nákladností uchování. Předseda Švagr již dříve upozornil, že mrazení je ekonomicky drahá záležitost. K tomu je nutné přičíst ceny za dodávky i skladování. Výhodou pro zemědělce by podle něj mohlo být, že by mohli pobírat dotace.

Švagr si však rezervační systém umí představit nejen na jídlo. „Vedle potravinových komodit bych si uměl představit využití rezervačního systému i ve zdravotnictví. Například u vybraných strategických skupin léků jako nadstavbu nad legislativní úpravou, kterou pro tuto oblast připravuje ministerstvo zdravotnictví,“ dodal pro iDNES.cz.

Redakce iDNES.cz právě nedávno upozornila, že léky by mohly být součástí státních rezerv. Mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob pro iDNES.cz možnou změnu zákona potvrdil. „Ministerstvo zdravotnictví aktuálně se SSHR jedná o novém mechanismu, jehož cílem je zvýšit dostupnost léků. Tento mechanismus zároveň obnáší změnu legislativy,“ dodal v minulosti pro iDNES.cz Jakob.

X X X

Česko darovalo Ukrajině zbraně za 4,8 miliardy. Získalo i první kompenzaci

Česká republika dosud Ukrajině darovala nepoužívaný vojenský materiál ze zásob české armády asi za 4,8 miliardy korun. Zbraně na Ukrajinu posílají i čeští zbrojaři, loni do země napadené Ruskem vyvezli vojenský materiál za více než 50 miliard korun. Informoval o tom David Jareš z odboru komunikace ministerstva obrany.

 Z bezpečnostních i taktických důvodů stát rozsah pomoci nekonkretizuje, podle dostupných informací na Ukrajinu poslal kromě munice či ručních palných zbraní i těžkou techniku včetně tanků nebo bitevních vrtulníků.

„Postup Západu musí být jednotný a účinný. To znamená, že naše kolektivní pomoc Ukrajině bude nejen nadále pokračovat, ale že ji urychlíme a navýšíme, ať už jde o dodávky munice, náhradních dílů nebo oprav techniky,“ uvedla ministryně obrany Jana Černochová (ODS).

V českých vojenských nemocnicích byly ošetřeny desítky ukrajinských vojáků, opravuje se zde ukrajinská vojenská technika nebo jsou cvičeni ukrajinští vojáci. Ministerstvo obrany zvažuje i výcvik či studium nižších ukrajinských důstojníků nebo podíl Vojenské policie na vyšetřování válečných zločinů, sdělil resort obrany.

Miliardové kompenzace pro Česko

Ruský útok začal před rokem v noci na 24. února. Česko se záhy intenzivně zapojilo do pomoci napadené zemi. Podle ministerstva obrany ČR darovala Ukrajincům nepotřebný vojenský materiál ze zásob armády asi za 4,8 miliardy korun. „Rychlost a rozsah pomoci v podobě vojenského materiálu je nyní to, co zachraňuje životy ukrajinských vojáků, kteří bojují i za nás,“ zdůraznila Černochová.

Spojené státy tento týden oznámily, že v rámci zahraniční vojenské spolupráce poskytnou Česku dalších 200 milionů dolarů (zhruba 4,4 miliardy Kč) na modernizaci armády jako částečnou kompenzaci za techniku poskytnutou Ukrajině.

USA obdobně podpořily Česko už loni na podzim, tehdy přislíbily 106 milionů dolarů (2,3 miliardy korun). Z EU dostala obrana koncem ledna 6,5 milionu eur (asi 155 milionů korun). Další částky se budou vyplácet postupně v následujících letech.

Vojenský materiál na Ukrajinu dodávají i české zbrojní firmy, loni to byly zbraně a vybavení za více než 50 miliard korun, sdělilo ministerstvo. Část dodávek z ČR platí spojenecké země. Například USA a Nizozemsko společně zaplatily renovaci 90 českých tanků T-72B. České firmy těží z dlouhodobé spolupráce českého obranného průmyslu s Ukrajinou i z technologické příbuznosti historicky využívané techniky.

„Česká republika patří díky celkovému objemu dodávek z darů armády a vládního financování, sbírkám veřejnosti koordinovaným ministerstvem obrany a dodávkám na komerční bázi, které jsou procesovány ve spolupráci s resortem obrany, mezi hlavní dodavatele vojenské techniky Ukrajině. Jak v absolutních číslech, tak v poměru k velikosti země,“ poznamenala ministryně.

Lidé a firmy poslali ukrajinské ambasádě na nákup zbraní 1,5 miliardy korun. Prostřednictvím projektu Dárek pro Putina se složili mimo jiné na tank.

Přínos pro obě strany

Česká republika se také zapojila do výcviku ukrajinských vojáků. Do konce loňského roku vycvičila až 800 příslušníků ozbrojených sil Ukrajiny. Výcvik se podle úřadu týkal 700 příslušníků mechanizovaného praporu, ale i několika desítek specialistů zdravotnických profesí i chemického a ženijního vojska. Letos se uskuteční další čtyři výcvikové rotace, v každé bude až 800 vojáků.

Kromě výcviku polních jednotek ministerstvo obrany zvažuje školení nebo studium nejnižších důstojníků, bez nichž se polní jednotky neobejdou. Zázemí a odbornost pro takové školení může poskytnout Univerzita obrany, uvedl úřad. Černochová poznamenala, že vojenská spolupráce s Ukrajinou znamená přínos i pro Česko, protože vojáci od Ukrajinců získávají cenné zkušenosti s vedením války i poznatky o ruské taktice.

Česko zároveň Ukrajině nabídlo léčbu zraněných vojáků, dosud jich byly ve vojenských nemocnicích ošetřeny desítky. „Určitě v tom chceme pokračovat. Uvolní to zdravotnické kapacity bojující Ukrajiny a zároveň si naše vojenské nemocnice rozšíří zkušenosti s ošetřováním zranění z válečného konfliktu,“ uvedla ministryně.

Ministerstvo nabídlo i své prostory pro ubytování uprchlíků z Ukrajiny a vyjednává s Nizozemci o možné spolupráci v rámci zapojení do odhalování a dokumentace válečných zločinů na Ukrajině. „Pokud bude dohoda uzavřena a Parlament bude souhlasit, bude se jednat o příslušníky Vojenské policie, které bychom vyslali, aby monitorovali situaci. Bude to podobné jako ve státech bývalé Jugoslávie,“ sdělilo ministerstvo.

Zájem české veřejnosti o vývoj situace na Ukrajině nicméně klesá, stejně jako souhlas s vládní pomocí pro napadenou zemi, ukázal průzkum. O konflikt se nyní zajímá necelých 60 procent lidí, což je o čtvrtinu méně než na jaře. Polovina Čechů pak nesouhlasí s kroky vlády na pomoc Ukrajině. Největší odpor mají lidé k poskytování vojenského vybavení.

X X X

 Maďaři se postavili Orbánovi. Ukrajincům posílají vybavení ze svých peněz

Maďarští občané se navzdory postojům premiéra Viktora Orbána aktivně zapojili do podpory ukrajinské armády. Angažují v jakési soukromé diplomacii a poskytují ji vybavení, píše německá veřejnoprávní stanice Mitteldeutscher Rundfunk (MDR).

Postoj maďarského premiéra Viktora Orbána ohledně podpory Ukrajiny se v Evropě setkává s nepochopením: odmítá dodávky zbraní a nedovoluje ani jejich převoz přes Maďarsko. Maďaři se tím však nenechávají odradit – podporují frontové bojovníky v napadené sousední zemi darovaným vybavením. Velké sympatie si vysloužila iniciativa, která má za cíl poskytovat péči vojákům z řad maďarské menšiny na Ukrajině.

Důležitým podnětem pro zapojení maďarských civilistů do pomoci byly fotografie a videa, které se 23. října 2022 objevily na sociálních sítích. Byli na nich vidět vojáci zakarpatského 68. praporu Sil územní obrany s ukrajinskou vlajkou a vlajkou Maďarska, v jejímž středu zela díra.

Pro Maďary jde o důležitý symbol: stejné vlajky byly vyvěšovány během povstání proti sovětskému útlaku v roce 1956 – s vyříznutým socialistickým znakem. Fotografie proběhla maďarskými médii a upozornila na skutečnost, že mnoho příslušníků maďarské menšiny ze Zakarpatí na Ukrajině bojuje jako dobrovolníci v praporech územní obrany proti ruským okupantům. 68. prapor územní obrany tvoří příslušníci z města Užhorod a jeho okolí.

Budapešťský právník Gáspár Kerekes-Nagy cítil povinnost pro vojáky na frontě něco udělat. Spolu s novinářem Balázsem Trautmannem a dalšími dobrovolníky proto zorganizoval pro 68. prapor sbírku. A úspěšně.

V rámci iniciativy bylo pro ukrajinské vojáky dosud nakoupeno a na frontu odesláno vybavení v hodnotě více než 8,7 milionu forintů (asi 550 000 korun). Dalších 17 milionů forintů (asi 1,1 milionu korun) je stále na bankovním účtu a plánují se další zásilky. Podle Kerekese-Nagye peníze darovaly výhradně soukromé osoby. Mnoho lidí také poslalo cenné věcné dary namísto peněz: generátory a drony.

Zatím poslali dvě zásilky

Vybrané peníze se nejprve použily na nákup průmyslových baterií, aby vojáci mohli nabíjet telefony, drony a kamery pro noční vidění. Druhá zásilka ze začátku února obsahovala teplé zimní oblečení, generátory, průzkumné drony a kamery pro noční vidění.

Kerekes-Nagy a jeho spolupracovníci nyní čekají na detektory kovů, které budou vyrobeny zvlášť na jejich zakázku. Lze je použít v první linii při odminovávání. Podle Kerekese-Nagye se druh odeslané pomoci odvíjí od toho, co armáda zrovna potřebuje.

„Když 24. února začala tato fáze války, byl jsem naštvaný a zmatený. Když má váš soused potíže, musíte se mu snažit co nejvíce pomoci,“ vysvětluje svou motivaci právník. Podle něj je humanitární akce svého druhu „občanskou diplomacií“, protože „vlády přicházejí a odcházejí, ale my budeme i nadále sousedy“.

Ačkoli se sám narodil v Zakarpatí jako příslušník maďarské menšiny, etnickou příslušností se nezabývá. „Nejde o etnickou otázku. Většina vojáků praporu nejsou Maďaři, protože v Užhorodském okrese tvoří Maďaři jen velmi malou menšinu,“ říká.

O distribuci a doručování humanitární pomoci na místo se stará ukrajinská nadace Dobré dílo Zakarpatí. „Již dlouho před válkou naše společenství organizovalo různé charitativní akce na pomoc těžce nemocným dětem. Od vypuknutí války jsme veškeré naše úsilí zaměřili na armádu,“ říká Oleksandr Ljachin, který v nadaci působí jako dobrovolník. Mají tým, který za vojáky pravidelně jezdí. Sám osobně navštívil Slovjansk, Kramatorsk, Bachmut a okolí Kupjansku.

Orbánova politika vůči Ukrajině podle Ljachina postoj Ukrajinců k Maďarsku nijak negativně neovlivnila. „Rozlišujeme mezi politikou vlády a postojem obyčejných lidí,“ říká. Spoluzakladatel jeho nadace je maďarského původu, stejně jako jeho matka, která mluví plynně maďarsky.

Pomoc z Maďarska Ljachina vůbec nepřekvapila: „Je normální, že Maďaři z Maďarska pomáhají svým bratrům a sestrám na Ukrajině, kteří od roku 2022 bojují proti ruským barbarům, stejně jako tomu bylo v Maďarsku v roce 1956.“

X X X

ŠTÍŘÍN  PŮVODNĚ  PATŘIL  SKAUTŮM,  CHTĚL  HO  UŽ  DŘÍVE  PRODAT

MINISTR  SCHWARZENBERG  ASI  ZA  300  MILIONŮ?

 Zámek Štiřín. Byl postaven na místě původní tvrze z 15. století. Donedávna areál sloužil jako hotel a konferenční centrum s restaurací či golfovým hřištěm.

Vzácná shoda exministrů zahraničních věcí: Stát nemá provozovat hotel. Současný šéf české diplomacie Jan Lipavský i proto zahájil proces, který povede k prodeji zámku Štiřín.

 Úvahy o tom, že se Ministerstvo zahraničních věcí zbaví provozně nákladného zámku Štiřín se v pravidelných periodách opakují už mnoho let. „I já jsem se o něco takového snažil,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy Karel Schwarzenberg, který byl poprvé šéfem české diplomacie už v Topolánkově vládě (2007 až 2009).

Teď se ale zdá, že tyto plány poprvé nabírají jasných obrysů a cesta zpět už těžko bude možná. Nynější pirátský ministr Jan Lipavský před poslanci při interpelacích v minulých dnech hovořil o přípravě převodu historické nemovitosti nedaleko Prahy na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Ten by měl najít jiného uživatele.

Nejvíce je ale změna vidět přímo ve Štiříně. Cedule u zámku už od ledna hlásí, že areál je uzavřen. Do hotelu a restaurace se nikdo mimo personálu nedostane. Státem vlastněný areál, který spravuje příspěvková organizace Zámek Štiřín, tak už nemá žádné tržby, žádnou výdělečnou činnost, jen náklady.

Podle slov jednoho z pracovníků střežícího vstup do areálu klesl počet zaměstnanců na nejnutnější obsluhu. „Je to k prodeji,“ uvedl muž. I v létě, kdy zde bývá více obchodních příležitostí, se s otevřením podle něj nepočítá.

„Zůstalo zachováno pouze nezbytné množství pracovních míst pro zajištění hlavní činnosti stanovené změněnou zřizovací listinou, to jest prioritně správu a údržbu areálu zámku Štiřín a majetku souvisejícího s jeho využitím,“ uvedl na dotaz redakce generální ředitel Štiřína Petr Veselý. Připustil také, že část zaměstnanců má potíž se s organizačními změnami a propouštěním smířit.

Plánovaný převod do léta

Přestože zámek už přestal nabízet hotelové a stravovací služby, k případnému prodeji je ještě dosti daleko.

„K předání nemovitého i movitého majetku této příspěvkové organizace na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových by mohlo dojít do léta letošního roku,“ uvedl mluvčí Ministerstva zahraničních věcí Daniel Drake. „Pracovněprávní závazky vůči stávajícím zaměstnancům Zámku Štiřín včetně odstupného, dle jejich platných pracovních smluv, budou samozřejmě plně dodrženy,“ doplnil.

Aby ale mohlo dojít k bezúplatnému převodu na majetkový úřad (a později třeba i k prodeji), muselo by ministerstvo nejdříve nemovitosti na Štiříně prohlásit za nepotřebné. A k tomu zatím dle informací z ÚZSVM nedošlo.

I kdyby byl státní zámek do půl roku převeden na nového správce, tak je to stále jen úvodní krok, který neřeší budoucnost zakonzervovaného objektu.

Jak vysvětluje mluvčí ÚZSVM Michaela Tesařová, standardní postup je takový, že majetkový úřad nemovitost nejprve nabídne jiným státním institucím. A až v případě jejich nezájmu hledá nového vlastníka i mimo státní instituce.

Zatím není známo, že by o zámek jiný státní úřad stál. Zvláště v dnešní době napjatých rozpočtů a vysokých nákladů na energie by to bylo spíše překvapením. Ministr financí Zbyněk Stanjura ve Sněmovně uvedl, že v tuto chvíli neregistruje žádného zájemce.

Shrábl by to Babiš

Stát měl možnosti získat podobné nemovitosti už dříve a nevyužil jich. Bývalý ministr zahraničí a kultury za ČSSD Lubomír Zaorálek vzpomíná, jak ve své druhé ministerské roli, kterou zastával v letech 2019 až 2021, dostával během covidové pandemie a rozsáhlé uzavírky služeb na kultuře „mnoho“ nabídek od majitelů zámků a historických vil, aby si je stát odkoupil.

„Ti majitelé nám to doslova hrnuli a byly to i velmi pěkné zámky, za jistě rozumnou cenu, ale problém je, kdo by hradil ty velmi vysoké provozní náklady,“ uvedl Zaorálek, na čem takové úvahy vždy spolehlivě ztroskotaly.

Patří přitom k plejádě bývalých šéfů české diplomacie, kteří záměr nynějšího ministra Jana Lipavského v zásadě schvalují. A soudí, že ministerstvo není schopno tuto historickou nemovitost nedaleko metropole řádně využívat. Ve výsledku je areál ztrátový a je nutné jej neustále dotovat.

„Potíž je v tom, že když k nám letí nějaká zahraniční delegace, tak pro ni Štiřín není nijak atraktivní. Oni chtějí být všichni v Praze, nechtějí jezdit někam za Prahu. Co tam budou dělat? Mohou chodit maximálně někam do lesa,“ uvedl také Zaorálek, který byl ve funkci ministra zahraničních věcí v letech 2014 až 2017.

Už tehdy prý také on sám uvažoval o prodeji zámku, ale záměr nakonec přehodnotil, když zjistil, že by z toho „jeho“ ministerstvo nic nemělo. Vše by – jak Zaorálek říká – „shrábl“ Andrej Babiš, který tehdy v roli ministra řídil rezort financí a majetkový úřad patřil pod něj.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský při loňském jednání na Štiříně. Teď se rozhodl nákladného areálu zbavit. „Došli jsme k závěru, že zámek dostatečně nevyužíváme,“ zdůvodňuje to.

Zřídkakdy se tam něco konalo

Převod (prodej) Štiřína má podporu i u exministra Karla Schwarzenberga (TOP 09). „Nevím, proč by měl stát provozovat zámek, když ty peníze chybí jinde a je to potom na úkor zahraniční politiky,“ říká.

Téměř shodně mluví Alexandr Vondra z ODS, jenž byl ministrem v období 2006 až 2007 a potom v rámci Topolánkovy vlády ministrem pro evropské záležitosti. „Ministerstvo tu není od toho, aby provozovalo hotel a golfové hřiště. Zřídkakdy se tam něco konalo,“ uvedl.

Podobně to vidí Tomáš Petříček, exministr zahraničí za ČSSD z let 2018 ž 2021.„Neustále ho (Štiřín) dotovat není v osekaném rozpočtu diplomacie dlouhodobě udržitelné. Podívejte se na to, kolik akcí se tam konalo například v průběhu českého předsednictví v Radě EU. Ukazuje se, že navzdory své reprezentativnosti to pro potřeby ministerstva není nejvhodnější zařízení,“ uvedl pro Seznam Zprávy Petříček.

Nicméně než zámek prodat, měli by i podle Petříčka úředníci nejdříve zkusit najít využití v jiné složce státu.

Sídlo pro dalšího miliardáře?

Přestože je zájem o historické nemovitosti z mnoha důvodů nyní slabší, realitní experti, kteří se touto oblastí zabývají, uvádějí, že Středočeského kraje se tento útlum netýká. Podobné nemovitosti lze podle Jiřího Soukupa ze společnosti Chateau.cz využít nejen jako klasické hotely (což Štiřín vlastně je), ale jsou v okolí Prahy oblíbené i jako místa pro svatby a nejrůznější firemní akce.

Soukup soudí, že kdyby se zámek Štiřín dostal na realitní trh, budou mít o něj díky výhodné poloze zájem různé realitní fondy nebo také bohatí podnikatelé, kteří by jej využili jako své reprezentativní sídlo.

Už v minulosti se mluvilo o tom, že o Štiřín mají zájem někteří miliardáři. Podobně jako před lety koupil vládní zámek v Kolodějích Tomáš Chrenek, muž ovládající Třinecké železárny a zdravotnickou skupinou Agel.

U Štiřína se svého času spekulovalo o zájmu například ze strany Zdeňka Bakaly. Loni Lidové noviny uvedly, že „nejžhavějším kandidátem“ na koupi je Marek Dospiva, spolumajitel investiční skupiny Penta. Ten to ale nyní pro Seznam Zprávy striktně odmítl. „Ne, ne, ani mě to nezajímá,“ uvedl na dotaz redakce.

Úvahy o tom, že uzavřený zámek nakonec stejně skončí v rukou některého z bohatých českých podnikatelů, jsou ale stále ty nejčastější.

Bývalý dlouholetý ředitel Štiřína Václav Hrubý v už zmíněném textu pro Lidové noviny loni hovořil o údajné neustálé snaze prodat zámek „hluboko pod cenou“, čemuž se on sám prý snažil vždy bránit.

Muž, který skončil v prosinci 2019, poukázal i na postupné chátrání areálu. „Což považuji za zmaření dlouholeté práce mojí a mých kolegů a v neposlední řadě, a to především, i státních investičních prostředků,“ doplnil.

Foto: Wikipedia.org

Hotelový komplex Petersberg nedaleko Bonnu. Oříšek pro německou vládu.

Německý „Štiřín“ provozuje soukromník

Exministr Alexandr Vondra, nyní europoslanec, uvádí pro Štiřín vedle prodeje ještě jednu variantu, která by se mohla zvážit: dlouhodobý pronájem nějakému hotelovému řetězci.

Poukazuje na osud podobného historického objektu v Německu: státního komplexu Petersberg na stejnojmenném vrchu nedaleko Bonnu. Areál slouží jako pětihvězdičkový hotel, provozuje jej skupina Deutsche Hospitality (dříve Steigenberger Hotel Group).

Petersberg od roku 1949 sloužil jako sídlo zástupců vítězných mocností, kteří odsud dohlíželi na poválečnou obnovu západního Německa. Posléze byl využíván pro prominentní zahraniční návštěvy. Třeba v roce 1965 tam přespávala britská královna Alžběta II., v roce 1973 sovětský vůdce Leonid Brežněv. Časté byly i významné mezinárodní konference.

Spolková vláda si zatím stále Petersberg – jediný státní hotel – ponechává, ačkoliv v uplynulých desetiletích taktéž jako u Štiřína přišla mnohokrát na přetřes varianta privatizace. Zatím ale realizována nebyla.

Alexandr Vondra Petersberg osobně zná už z devadesátých let, kdy tam v roli náměstka ministra zahraničních věcí jednal s Němci o česko-německé deklaraci (v Česku byla jednání i na Štiříně). „Vím, že německá vláda si také nevěděla rady, co s Petersbergem, ale tohle může být také nějaké řešení,“ říká Vondra o modelu pronájmu německého „Štiřína“.

 X X X

Proč to Bůh udělal? Zkázonosné zemětřesení v Lisabonu zrodilo moderní myšlení

Zkázonosné zemětřesení v Turecku vyvolává vzpomínky na jinou katastrofu, která šokovala tehdejší svět. Zemětřesení a následné tsunami v portugalském Lisabonu, tehdy hrdém hlavním městě koloniální říše, v roce 1755 otřáslo myšlením doby. Pochybnosti učenců ohledně církevních interpretací zkázy položily základy moderní vědě i ateismu.

 Byl slunný den, 1. listopadu 1755. Obyvatelé silně náboženského Lisabonu se scházeli v kostelích, aby oslavili Slavnost všech svatých.

V 9:30 se náhle zem pod nohami farníků pohnula. Otřesy byly zprvu slabé, ale sílily. „Nejdřív jsme slyšeli rachot, jako hluk kočáru,“ popsal později první známky zemětřesení konzul z Hamburku Christian Staqueler. „Byl stále hlasitější, až byl tak hlasitý jako ten nejsilnější zvuk zbraně. Hned potom jsme pocítili první chvění.“

V 9:40 se po celém městě rozezněly zvony. Jejich varování však přišlo pozdě. První budovy začaly padat. Čtvrté největší město Evropy té doby zasáhly tři otřesy, z nichž ten druhý byl nejničivější. Podle odhadů vědců zemětřesení dosahovalo síly 8,5.

Vyděšení lidé se snažili zachránit úprkem na pobřeží. Zde se jim vyskytl nezvyklý pohled na prázdné ústí řeky Tejo. Moře však ustoupilo, jen aby se vrátilo s o to ničivější silou. Svědci, kteří ničivé tsunami přežili, popsali vlny „velké jako věž“. Dosahovaly asi pěti metrů.

Zmaru nebylo konce, po celém městě se rozhořely masivní ohně. Některé byly dílem spadlých svíček, jiné zapálili zloději, kteří využili situace k vlastnímu obohacení. Ohně hořely pět dní a dokončily dílo zkázy.

Tři čtvrtiny kdysi tak hrdého města, centra koloniální říše, byly v troskách. Zemětřesení, tsunami a ohně zničily 53 paláců, 60 kaplí a 46 klášterů. V některých z nich byly uchovány cenné archivy s historickými dokumenty.

Masivní zemětřesení a tsunami nezasáhly jen portugalské hlavní město. Jejich dopady cítili i v dalších zemích Evropy (záchvěvy země cítily ve Španělsku, Itálii, Francii či Švýcarsku), v Africe či na karibských ostrovech. Odhaduje se, že jen v Maroku přírodní pohromy stály život 10 tisíc lidí.

Celkem zkáza podle odhadů stála život 30 až 60 tisíc lidí. Skutečnost, že velké množství věřících se nacházelo v kostelích, bylo jednou z příčin hrůzně vysokého čísla obětí.

Ateistické otázky

Ihned po odeznění katastrofy se objevila vyjádření církevních představitelů, že zemětřesení bylo Božím trestem. Taková interpretace však zněla dost hluše. Nezdálo se spravedlivé ani smysluplné, aby Boží ruka dopadla na ty, kteří věrně plnili své náboženské povinnosti.

Zemětřesení vyvolalo diskuzi po celé Evropě ohledně toho, proč Bůh dopouští takové zlo. Zřejmě nejslavnější útok proti dosavadnímu myšlení, které za každou událostí vidělo záměr vyšší moci, provedl francouzský filozof Voltaire. Zkázu Lisabonu postavil proti přesvědčení německého filozofa Gottfrieda Wilhelma von Leibnize, že žijeme „v nejlepším ze všech světů“.

„Je člověk narozen v hříchu a trestán zaň? Platí snad pánovi prostoru, času daň, /kterou on bez hněvu, bez citu vymáhá, jen aby naplnil určení neblahá?“ ptá se Voltaire ve své básni „Báseň o pohromě lisabonské v roce 1755 čili přezkoumání poučky: Všecko je dobré“. Zkáza Lisabonu utvrdila filozofa v názoru, že na světě je utrpení a člověk je mu vystaven, aniž by mohl poznat jeho příčiny. Voltaire odmítl, že by Bůh dopouštěl takové zlo, aby člověku udělil lekci. Svou ostrou kritikou církevního pohledu francouzský filozof položil základy ateismu.

Zrod seismologie

K lisabonské tragédii se vyjádřil ve třech pojednáních i slavný německý filozof Immanuel Kant. Stejně jako Voltaire i on odmítl teologické odůvodnění zkázy města jako projevu Božího hněvu. Namísto toho se pokoušel přijít s vědeckými vysvětleními, proč k zemětřesení došlo. Kant je proto někdy označován za otce moderní seismologie.

Věda o zemětřeseních zvláště čerpala z dotazníků portugalského prvního ministra, markýze de Pombala, jenž se v Lisabonu ujal záchranných akcí. Markýz dotazníky poslal do všech farností a tázal se na průběh pohromy. Jeho práce byla jedinečná v tom smyslu, že dotazníky neobsahovaly zmínku o Bohu a byly zcela zaměřené na faktické věci o průběhu zemětřesení a tsunami.

Osvícenecký markýz položil základy nejenom seismologickým studiím, ale též masivním záchranářských akcím a modernímu městskému plánování, které bere v úvahu katastrofické scénáře. Události v Portugalsku tak ve svém důsledku vedly k rozvoji vědy a racionalismu.

Nicméně, ani nezvykle podrobná dokumentace nedokázala nahradit nedostatek moderních přístrojů, takže odborníci stále nevědí úplně přesně, co ke katastrofě vedlo. Domnívají se, že ji způsobilo setkání africké a evropské tektonické desky.

X X X

 Šéf českého fotbalu Fousek plánuje kandidovat do výkonného výboru UEFA

Předseda Fotbalové asociace ČR (FAČR) Petr Fousek se bude ucházet o pozici ve výkonném výboru Unie evropských fotbalových asociací. Volební kongres se uskuteční 5. dubna v Lisabonu, kde bude také vybrán nový šéf UEFA.

 „Kandidatura do UEFA byla součástí mého volebního programu před dvěma lety a řada našich klubů i regionů mě k ní tehdy i přímo vyzývala. Byl jsem také podpořen i mnohými zahraničními fotbalovými asociacemi v čele se středoevropskými svazy na nedávné schůzce v Budapešti. Cítím proto jako závazek se v zájmu celého českého fotbalu o místo ve vedení UEFA pokusit,“ uvedl Fousek, který se stal předsedou FAČR předloni v červnu.

Český fotbal měl ve vedení UEFA naposledy zastoupení před více než 20 lety, v období mezi roky 1996 a 2002 byl členem výkonného výboru tehdejší předseda František Chvalovský. V roce 2011 se o kandidaturu neúspěšně pokusil někdejší šéf asociace Ivan Hašek. Nejvýše postaveným českým funkcionářem v novodobé historii byl bývalý předseda Václav Jíra, který byl v období 1978 až 1992 místopředsedou UEFA.

Kongres v Lisabonu bude volit prezidenta UEFA na období mezi lety 2023 a 2027. Jediným kandidátem je dosavadní předseda Aleksander Čeferin ze Slovinska, kterého FAČR na předsedu navrhla a podporuje již od počátku jeho kampaně.

Vedle prezidenta bude kongres volit také devět členů výkonného výboru. Výbor má celkem 19 zástupců a každé dva roky se volí pouze polovina nových členů. Vedle Fouska se o sedm míst uchází dalších deset šéfů jednotlivých asociací, po zvýšeném hlasitém zájmu se pak uskuteční volba ženské členky Laury McAllisterové z Walesu a Němce Hanse-Joachima Watzkeho, kteří nemají protikandidáta.

Fousek, který hovoří čtyřmi světovými jazyky, se v kruzích mezinárodního fotbalu pohybuje desítky let a má respektované renomé. V kariéře působil v řadě orgánů UEFA i FIFA a byl vyslán i na 19 zahraničních misí za účelem pomoci řešit problémy tamních asociací. Tři roky působil jako expert FIFA a UEFA v Řecku.

 X X X

 Soukalová končí na Primě. Necítím se komfortně a odcházím, vzkazuje

Po náhlém konci Gabriely Laškové v Hlavních zprávách odchází z Primy i bývalá vrcholová sportovkyně Gabriela Soukalová (33). Ta provázela diváky v roli moderátorky pořadem o celebritách s názvem Showtime skoro dva roky. V srpnu 2021 se na čas rozloučila kvůli těhotenství. Loni se opět vrátila.

 „Ahoj kamarádi, včera jsem se dočetla v médiích, že odcházím z TV Prima. Nechci tady rozebírat, že si myslím, že by bylo slušné, abych se to od svých nadřízených dozvěděla jako první,“ začala svůj páteční instagramový příspěvek Gabriela Soukalová.

„To, co vám chci sdělit, je fakt, že moje setrvání na Primě je aktuálně závislé na rozhodnutí mojí kolegyně Gabči Laškové, zda bude chtít z Hlavních zpráv přejít na místo moderátorky pořadu Showtime. V návaznosti na vzniklou situaci, ve které se necítím úplně komfortně, jsem se rozhodla, že první krok udělám já a odejdu,“ vysvětluje bývalá biatlonistka s tím, že už před časem se dostala na jakousi pomyslnou životní křižovatku a přemýšlela, kterým směrem by do budoucna chtěla jít.

„Situace, která nastala, moje rozhodnutí jen urychlila. Děkuji vám za přízeň a podporu na mé cestě pořadem. Beru ji jako dobrou školu pro moje další aktivity a projekty, kterým se v současnosti věnuji a moc mě baví, jako je třeba můj nadační fond Gabi, ve kterém pomáháme lidem s hendikepem, poruchami příjmu potravy a dalším. Zároveň už se těším, že vám budu moct brzy představit projekt, na kterém už více než rok s týmem pracujeme. Bude to velký,“ slibuje Soukalová.

Moderátorskými posty na Primě zamíchal návrat Evy Hecko Perkausové z mateřské dovolené. Ve Zprávách kvůli tomu skončí Gabriela Lašková, o kterou však televize nechce přijít a dostala proto nabídku na moderátorskou pozici v pořadu Showtime, kterou zastávala poslední dva roky s přestávkou v době těhotenství právě Soukalová.

Parťákem Evy Hecko Perkausové bude nově místo Romana Šebrleho Petr Suchoň, se kterým doteď moderovala Gabriela Lašková. Roman Šebrle bude moderovat se svou současnou kolegyní Soňou Porupkovou.

Podle Matěje Štýse z PR oddělení Primy televize s odchodem sportovkyně nepočítala. „Informace na profilu Gabriely Soukalové nás velmi překvapily. Tým Showtimu s Gabrielou jakožto moderátorkou i nadále počítal. Její rozhodnutí nás velmi mrzí, ale respektujeme ho,“ vyjádřil se pro iDNES.cz.

X X X

 Německým muslimům docházejí hroby, chtějí si postavit vlastní hřbitov

V Německu docházejí místa pro pohřbívání zesnulých muslimů. Těch v zemi žije přes pět milionů a počty stále rostou. Mnozí navíc opouštějí tradici odesílání těl svých blízkých zpět do původní vlasti. A protože tradiční islámský pohřeb zapovídá kremaci, muslimové přemýšlejí, jak problém vyřešit. Ve Wuppertalu se například snaží postavit vlastní hřbitov.

 „Víc a víc lidí tady chce být pohřbeno,“ vypráví padesátiletý Samir Bouaissa, který se s rodinou do Německa přistěhoval z Maroka už jako dvouleté dítě. V současnosti žije na území Německa přes pět milionů muslimů z celkového počtu asi 83 milionů lidí v zemi. A pokud se neodstěhují, jednoho dne tam také zemřou.

Jenže už dnes docházejí vhodná místa pro muslimské hroby, uvádí německá stanice Deutsche Welle (DW). Například v Berlíně už úřady oznámily, že se tamní hřbitovy dostávají na hranu svých kapacit anebo ji už překročily. V německé metropoli žije zhruba 300 až 400 tisíc muslimů.

V samotném Berlíně problém řeší tamní Islámská federace, která od úřadů dostala dopis s informací, že na hřbitově Gatow na západě města ke konci března dojdou poslední volná místa a další pohřby se tu zkrátka nebudou konat.

Ředitel federace Murat Gul pro agenturu Anadolu na konci ledna uvedl, že podobnou situaci už berlínští muslimové zažili v letech 2018 a 2021, kdy musela těla zemřelých muslimů počkat, než se krize alespoň provizorně vyřeší.

„Děti a vnuci první generace (muslimských přistěhovalců) chtějí být pohřbeni tady. Je lidským právem, že vám stát zajistí pohřeb podle vaší víry. Chceme trvalé řešení. Problém se musí okamžitě vyřešit,“ kritizuje Gul pro tureckou agenturu. Právě z Turecka je velká část německých muslimů a mnozí své blízké na pohřeb posílají „domů“. Jenže právě mladší generace zvyk hrazený tureckými náboženskými organizacemi pomalu opouštějí.

Podle Bouaissy si tak muslimové nejen v Berlíně kvůli chybějícímu místu musejí hledat pohřební místa v sousedních obcích. Počty vyznavačů islámu navíc u našich západních sousedů dál rostou. Největší skok země naposledy zaznamenala během uprchlické krize v letech 2015 a 2016, kdy v důsledku občanské války přišly do Evropy miliony Syřanů.

Ti se často nemají kam vrátit a jednou tak zřejmě budou potřebovat hrob, upozorňuje Bouaissa. Člen Křesťanskodemokratické unie (CDU) a předseda asociace Muslimské hřbitovy ve Wuppertalu tak patří k lidem, kteří se snaží se situací včas něco udělat.

Se svou asociací se snaží prosadit, aby právě ve Wuppertalu nedaleko Düsseldorfu vznikl první hřbitov v Německu, který by vedli čistě muslimové. Už patnáct let však naráží na problémy, vypráví.

Stabilitu vybraného pozemku také narušily povodně z předloňska. Ideálně by měl hřbitov stát nedaleko místního protestantského a nového židovského hřbitova. „Tyto tři hřbitovy by měly mít společné nádvoří se třemi pohřebními síněmi,“ plánuje Bouaissa.

Asociace také na vůbec první muslimský hřbitov vybírá peníze na internetu. Sbírka umístěná na portálu Betterplace.org zatím získala zhruba třetinu požadované částky. Ke čtvrtku odpoledne jí necelé tři tisíce přispěvatelů poslaly na 46 tisíc eur (zhruba milion korun).

Celkem je v zemi na 30 tisíc hřbitovů, přičemž jedna třetina podle DW patří křesťanským církvím, zbytek pak spravují městské samosprávy. A už od chvíle, kdy do Německa začaly přicházet první vlny gastarbeitrů, se muslimové na těchto hřbitovech potýkali s tamními pravidly, kvůli nimž často nemohli své blízké pohřbít podle islámských zvyků.

Postupem času některé spolkové země pravidla upravily a například u pohřbů přestaly vyžadovat povinnou rakev. Jak muslimové, tak i židé své mrtvé totiž do země tradičně ukládají zabalené jen v látce. Islámský pohřeb by také měl proběhnout co nejdřív po smrti zesnulého. Ten má být hlavou natočený k Mekce a kremace ani exhumace ostatků se nepřipouští.