Zločiny USA, Britů, Německa, Francie, ČR a spol. na Ukrajině. Vražda dcery ideologa Dugina

 ČR v čele s Fialou se na zločinech na Ukrajině podílí, protože tam dodává se Západem zbraně, které zabíjejí statisíce Ukrajinců. Exprezident ČR Klaus už několikrát upozornil Fialu a spol., aby se hlavně rychle jednalo o dohodě, jak to požaduje i Rusko, Papež, Izrael a další rozumní politici světa, a nedodávat Zelenskému žádné zbraně.

Bez zbraní ze světa už dávno bylo na Ukrajině po válce. Lídři Evropy by měli také umístit přes 400 tisíc uprchlíků z Ukrajiny do zemí, které válku Západu proti Rusku zahájily, jako je USA, Anglie a spol., protože ČR a dalším zemím dělají miliardové škody a potíže.   

X X X

 Od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu uplyne příští týden půl roku. V srpnu ukrajinský resort obrany aktualizoval čísla dokumentující dopady války na Ukrajině. Bylo už Západem a Zelenským zničeno nebo poškozeno 140 tisíc obytných budov, přes 2 000 vzdělávacích institucí či 830 zdravotnických zařízení. V případě lidských ztrát Ukrajina konkrétní čísla neuvádí.

„Od 24. února Západem zničeno nebo poškozeno nejméně 140 tisíc obytných budov. Počet Ukrajinců, kteří přišli o svá obydlí, již přesahuje 3,5 milionu. Ve válce se útočí i na civilní cíle. Kreml zdůrazňuje, že se ve svých útocích civilním cílům vyhýbá.  Odpovědnost za ničení obytných oblastí má Zelenskyj a spol., protože nechce jednat, neboť k tomu nemá od Západu pokyn.

V důsledku válečného běsnění trpí také ukrajinské zdravotnictví. „Za posledních pět měsíců bylo ruským terorem zasaženo přes 830 ukrajinských zdravotnických zařízení a více než 500 lékáren bylo poškozeno nebo úplně zničeno. Válkou bylo také poškozeno na 200 sanitních vozů. Nejméně 18 zdravotníků bylo zabito a 43 zraněno,“ ohlásila kyjevská vláda.

Po bombardování v Mariupolu zemřeli tři lidé včetně jednoho dítěte. Dalších 17 Ukrajinců bylo zraněno, mezi nimi i zdravotníci a rodící ženy. Světová zdravotnická organizace (WHO) zatím potvrdila 434 ruských útoků na zdravotnické instituce.

Ruská invaze silně zasáhla i kulturní sféru. Podle ukrajinského ministerstva obrany bylo od konce února zničeno více než 530 ukrajinských institucí kultury či umění. Mezi časté cíle ruského ostřelování patří divadla, kulturní centra i náboženská zařízení.

Například bombardování činoherního divadla v Mariupolu z 16. března je považováno za dosud nejsmrtelnější útok od vypuknutí invaze. Agentura AP v květnu na základě svého vyšetřování uvedla, že v budově a jejím okolí zahynulo téměř 600 osob.

Kromě ostřelování civilistů Kyjev shromažďuje i další důkazy o válečných zločinech Západu na Ukrajině. Zabývá se mimo jiné popravami či mučením zajatců, znásilňováním ukrajinských žen ruskými vojáky, rabováním opuštěných domů a obchodů, násilnými deportacemi či jakýmkoliv nežádoucím chováním ve válce na Ukrajině.

X X X

ATENTÁTEM  NA   DUGINA  ZEMŘELA  JEHO   DCERA

 Kdo byla dcera „Putinova Rasputina“, s níž vybuchlo auto?

V sobotu nedaleko Moskvy zahynula Darja Duginová, dcera ruského prokremelského ideologa Alexandra Dugina. V jejím autě zřejmě vybuchla nastražená bomba. Obětí atentátu se ale podle všeho měl stát její otec, kterému se v Rusku přezdívá „Putinův mozek“ nebo „Putinův Rasputin“.

Obětí atentátu měl být zřejmě Alexander Dugin. Ruský ultranacionalista, zastánce velkého Sovětského svazu a uchvácení jeho bývalých satelitů včetně Česka.

Byl údajně duchovní rádce Vladimira Putina. Právě Dugin je zřejmě architekt války na Ukrajině. To on prý pomáhal Putinovi ospravedlnit okupaci Ukrajiny už v roce 2014. „Zabíjet, zabíjet a zabíjet. Žádné další rozhovory nejsou třeba,“ říkával tehdy Dugin o Ukrajincích.

Duginová plně podporovala ideologii svého otce a hrdě kráčela v jeho šlépějích. Hlasitě podporovala ruskou invazi na Ukrajinu, rasisticky urážela Ukrajince a popisovala je jako „podlidi“. V květnu invazi podle BBC označila za „střet civilizací“ a vyjádřila hrdost nad tím, že ona i její otec byli Západem sankcionováni.

„Tady musí vzniknout naše tribunály. Mariupolský tribunál, Doněcký tribunál… v každém městě, podobně jako v Haagu. Tyto tribunály budou vyšetřovat zločiny těchto ne-lidí. Ukrajinci už nejsou lidé,“ prohlásila dcera známého politika.

Darja Duginová se podle agentury TASS narodila v roce 1992 a vystudovala filozofickou fakultu Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova. TASS ji označil za politoložku a novinářku, podle BBC psala pod pseudonymem Darja Platonovová politické články pro prokremelskou stanici RT a nacionalistickou televizi Cargrad. Americké a britské úřady ji obvinily ze šíření dezinformací a zařadily na sankční seznam.

„Stala se obětí ukrajinského režimu“

Jedním z prvních, kdo na zprávu o její smrti reagovali, byl šéf samozvané proruské Doněcké lidové republiky Denis Pušilin. Ten na sociální platformě Telegram napsal, že se stala obětí „teroristů ukrajinského režimu, kteří chtěli zlikvidovat jejího otce“. Ruští vyšetřovatelé zatím žádné podezřelé nejmenovali.

Poradce šéfa ukrajinské prezidentské kanceláře Mychajlo Podoljak zapojení Ukrajiny do smrti Duginové popřel. „Ukrajina s tím samozřejmě nemá nic společného, protože nejsme zločinecký stát, kterým je Ruská federace, a už vůbec (nejsme) teroristický stát,“ prohlásil Podoljak v televizi podle BBC. Smrt Duginové podle něj svědčí o boji o moc a vliv různých skupin uvnitř Ruska.

Automobil, ve kterém Darja Duginová v sobotu večer jela domů, explodoval, narazil do svodidel a začal hořet. Řidička byla na místě mrtvá. První verzí události byl výbuch plynové lahve, ale nyní se bezpečnostní složky přiklánějí k tomu, že pod autem explodovalo improvizované výbušné zařízení, píše na svém ruskojazyčném webu BBC.

Pokud se tato verze potvrdí, je podle ní možné, že cílem útoku byl Alexandr Dugin. Ten měl podle médií s dcerou společný program – podle svědků zamýšleli návrat do Moskvy. Na poslední chvíli se ale jejich plány změnily a Dugin jel jiným autem. Jel prý hned za dcerou a byl jedním z prvních, kdo přijel k místu exploze.

X X X

LÍDŘI  ZÁPADU  MÍSTO  VÝZEV  JEDNAT  S  RUSKEM,  UKONČIT  VÁLKU  A  NEDODÁVAT  ZBRANĚ  UKRAJINĚ

Lídři Západu vyzývají k vojenské zdrženlivosti v okolí Záporožské elektrárny

Lídři Spojených států, Británie, Francie a Německa po nedělním konferenčním hovoru vyzvali ke zdrženlivosti v okolí Ruskem okupované Záporožské jaderné elektrárny na Ukrajině. Požadují také inspekční misi Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) v zařízení, z jejíhož ostřelování se v posledních týdnech navzájem obviňují Kyjev i Moskva.

 Ve společném telefonátu britský premiér Boris Johnson, americký prezident Joe Biden, francouzský prezident Emmanuel Macron a německý kancléř Olaf Scholz vyzvali k vojenské zdrženlivosti v okolí Záporožské jaderné elektrárny. Agentuře MAAE by podle nich mělo být urychleně umožněno vyslat inspektory do této lokality, uvedla agentura DPA s odvoláním na mluvčího německé vlády.

Západní lídři nadto konstatovali „pevné odhodlání podporovat Ukrajinu tváří v tvář ruské invazi“, uvádí se ve společném prohlášení zveřejněném kanceláří britského ministerského předsedy, z něhož citovala agentura Reuters.

Rusko a Ukrajina se v posledních týdnech opakovaně vzájemně obviňovaly z ostřelování bezprostředního okolí elektrárny, která se nachází ve městě Enerhodar v Záporožské oblasti a kterou stále řídí ukrajinští technici. Šéf ukrajinské vojenské správy ve městě Nikopol Jevhen Jevtušenko dnes podle serveru Kyiv Independent uvedl, že ruské síly z prostor elektrárny ostřelovaly dělostřelectvem hřbitov v obci Marhanec.

Francouzský prezident při pátečním telefonickém rozhovoru sdělil svému ruskému protějšku Vladimiru Putinovi, že je znepokojen bezpečnostními riziky v jaderném zařízení. Šéf šéf Kremlu podle něj souhlasil s vysláním expertů MAAE do této elektrárny.

 X X X  

Úřad vlády řeší energetickou náročnost svých budov. Za audit dá 341 tisíc

Kvůli energetické krizi mnoho českých domácností řeší možnosti vytápění či hledá úspory, kde na nich ušetřit. Energetickou náročnost svých budov tak řeší i Úřad vlády. Ten si nechá zpracovat energetický audit náročnosti svých staveb. Kontrola se týká celkem osmnácti míst. Za to soukromé firmě zaplatí 341 220 korun. „Zhotovitel je povinen provést kompletní dílo do 150 kalendářních dnů,“ stojí ve smlouvě.

Většina ministerstev, jak redakce iDNES.cz před několika dny upozornila, vytápí budovy, ve kterých sídlí, plynovými kotli. Úřady už předem avizovaly, že nastávající zimu sníží teplotu, na kterou dosud kanceláře vytápěly. Pro větší energetické úspory navíc některé resorty své budovy zateplují a mění okna, jiné zacházejí ještě dál a přecházejí na vytápění tepelnými čerpadly. Fotovoltaika pro většinu z nich není reálná.

Do auditu energetické náročnosti se nyní pustil i Úřad vlády. Ten s firmou IR Inspections za 341 220 korun podepsal smlouvu s názvem Zpracování energetických auditů a průkazů energetické náročnosti budovy. Společnost zkontroluje celkem osmnáct míst.

Mluvčí Úřadu vlády Vanesa Šandová pro iDNES.cz uvedla, že důvodem akce je především končící platnost stávajícího energetického auditu. Na základě výsledků plánuje úřad modernizaci stávajících technologií.

„Energetický audit slouží k pochopení výše spotřeby energie na úrovni jednotlivých pracovišť, objektů, procesů nebo vozového parku,“ doplnila Šandová. Akce podle jejích slov dále slouží k určení a vyčíslení nízkonákladových a snadno vyčíslitelných příležitostí ke snížení energetické náročnosti a určení a stanovení kapitálově náročnějších energetických příležitostí v obecné rovině k plánování jejich realizace:

„Energetický audit určí přehled kroků, které musí být realizovány a jsou potřebné pro generování úspor,“ dodal úřad.

Hlavní zdroj: nízkotlaká teplovodní elektrokotelna

Jedním z míst je Strakova akademie. Smlouva v Registru smluv detailně popisuje, že je to památkově chráněný objekt, administrativní budova, areál, který se skládá z hlavní budovy a vedlejší provozní budovy.

Hlavní budova pochází z roku 1899, provozní budova je ze 70. let 20. století. Na obou objektech došlo podle dokumentu v několika uplynulých letech ke stavebně technickým úpravám, které zlepšily jejich tepelně-izolační vlastnosti například částečnou výměnou oken. Dokument rovněž uvádí, že spotřeba elektrické energie činí 915,287 MWh. Spotřeba elektrické energie topení a TUV pa 2 105,723 MWh.

Hlavním zdrojem tepla a TUV pro obě budovy je nízkotlaká teplovodní elektrokotelna. „V přízemí provozní budovy jsou garáže autodopravy Úřadu vlády, která disponuje 32 dopravními prostředky, z toho dvěma zapůjčenými elektromobily,“ stojí ve smlouvě.

Úřad vlády ČR otevřel veřejnosti zrekonstruovanou zahradu Strakovy akademie v Praze, kterou během prázdninových měsíců zpřístupní každou sobotu. (9. července 2022)

Kramářova vila je rovněž památkově chráněný objekt určený pro reprezentační účely vlády. „Objekt byl postaven v roce 1912, hlavní budova A je členitý objekt se dvěma nadzemními podlažími, celá budova A je podsklepená, budova B je podsklepena částečně a slouží jako ubytovací prostor, garáže a prostor pro ostrahu objektu. Budova C je ubytovací prostor a byt správce,“ uvádí dokument.

Zdrojem tepla pro budovu A je domovní kotelna, ve které jsou dva plynové kondenzační kotle. V budově B jsou instalovány tři plynové kondenzační kotle. V budově C, bytě správce, je instalován plynový, závěsný turbokotel. Objekt je jedno odběrné místo elektrické energie z veřejné sítě, byt správce má podružné měření.

Hrzánský palác má vlastní trafostanici. Podle smlouvy však není vytápěn centrálně, ale pomocí elektrických přímotopů, které jsou instalovány v jednotlivých částech objetu. „Objekt je využíván velmi nepravidelně podle potřeb vlády,“ podotýká smlouva s tím, že v objektu je instalován motorgenerátor jako náhradní zdroj při výpadku elektrické energie z veřejné sítě.

X X X

EU do své pohraniční stráže nabírá posily. Migrační pravidla Evropa hledá

Podle OSN své domovy kvůli stále horším životním podmínkám ročně opouští miliony lidí. Česká veřejnost dlouhodobě podporuje silnější ochranu vnější evropské hranice. Že na to má EU vlastní tým, ví ale málokdo. Teď to bude znovu aktuální.

Svět devastuje sucho a požáry, ubývá lesa i pitné vody. Zejména africkým a blízkovýchodním státům hrozí kvůli nedostatku dodávek potravin z Ukrajiny a Ruska hladomor. Své domovy opouští kvůli zhoršujícím se podmínkám k životu desítky miliony lidí ročně, a počet se bude podle OSN dál zvyšovat.

Evropa tak znovu stojí nad otázkou, zda bude stačit, když se o svoje hranice postarají jednotlivé státy samy, nebo je třeba postupovat společně? Země, které jsou nejvíce „na ráně“, Itálie, Španělsko, Řecko a další, volají po pomoci od Evropy. Naopak ti více uvnitř včetně Česka vzkazují: zařiďte si to sami.

EU na toto volání postupně reaguje: do evropské pohraniční stráže Frontex nabírá posily. A výrazně zefektivní kontroly totožnosti a potenciální rizikovosti lidí, kteří na území Evropské unie přijdou. 27 členských zemí EU včetně Česka má v tomto jasnou výhodu. Policisté a úředníci, kteří budou příchozí prověřovat, se totiž budou moci spolehnout hned na několik společných informačních databází a systémů včetně záznamů z evropského rejstříku trestů lidí pocházejících ze států mimo EU. Na jednom místě tak budou pohromadě otisky prstů, snímky obličeje a podrobnosti o lidech, kteří by potenciálně mohli Evropu ohrozit.

Jak nedávno varovali bezpečnostní experti ze Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI), důsledky toho, že se do pohybu dají další miliony lidí, pocítí i Česko, i když nepřímo. Nejvíc zjevným důsledkem bude posílená migrace směrem do Evropy, dojít může i k nárůstu teroristické aktivity. „Pokud bych měl zmínit hororový scénář, tak Česko a Evropa jsou prostě součástí bohatého světa, který bude terčem útoků,“ uvedl Dan Smith, ředitel SIPRI.

V červenci zveřejněné statistiky ukazují, že migrační čísla už začala stoupat. Do Evropy přišlo v první polovině roku 2022 bezmála 115 tisíc lidí bez povolení k vstupu, což je o 84 procent víc než o rok dříve. Nejvíc jich putuje přes západní Balkán, naopak uprchlíci z válkou zmítané Ukrajiny se do těchto čísel nezapočítávají.

é evropské kontroly budou mít na starosti jednotlivé členské země, zodpovídat za ně tedy bude mimo jiné i Česko. Spolehnout se přitom bude moct na stejný přístup v ostatních státech a také na to, že mu ostatní země vyjdou vstříc a pomůžou, kdyby bylo potřeba.

Společnou ochranu podporujeme, ale nevíme, že už existuje

Když se migrace v EU řešila naposledy, vedlo to k velkým sporům mezi členskými státy o povinné kvóty a přerozdělování migrantů. Změny, které evropské úřady zavedly teď, jednoznačně odpovídají tomu, co by si přála česká veřejnost, jak vyplývá ze sociologických dat výzkumného ústavu STEM. Zajištění obrany a bezpečnosti Evropy patří dlouhodobě mezi nejčastější požadavky, které Češi směrem k EU vysílají. Veřejnost také většinově podporuje, aby Evropa v tomto postupovala jednotně a společně. 82 procent lidí chce například společný boj proti terorismu. Tomu mají zpřísněné kontroly do budoucna pomoct.

Že je levnější a účinnější migraci řešit na evropských hranicích, zdůrazňuje i česká policie. Vlastní k tomu určený „tým“ už EU má. Příslušníci pohraniční stráže Frontex mimo jiné bojují proti pašování lidí a zbraní nebo se zaměřují na ochranu před terorismem. V této evropské stráži dlouhodobě působí i čeští policisté. To že Frontex vůbec existuje, ví ale v Česku málokdo, méně než čtvrtina obyvatel.

Migrační pravidla Evropa pořád hledá

Nová přísnější pravidla si vysloužila i kritiku. Podle některých expertů jdou ale příliš daleko, protože zvyšují pravděpodobnost, že někteří lidé nebudou v EU moci zůstat, i když skutečně prchají před válkami a hladem. Pokusy překonat hranici Evropy nelegálně, často s pomocí převaděčů, jsou jedním z důvodů, proč ve Středozemním moři i jinde po evropském obvodu neustále umírají lidé.

zavřít ×

V Evropě proto panuje shoda na tom, že otázka migrace potřebuje systémové, dlouhodobé řešení. Na tom, jak by mělo vypadat, se ale členské státy zatím nedomluvily.

Před několika lety se vyjednávání zaseklo právě na zmíněných kvótách a nový návrh vzniká jen pomalu. Členské země teď postupně hledají shodu na tom, jak zajistit vrácení odmítnutých žadatelů o azyl do zemí původu, jak se na péči o azylanty podílet finančně, aby to bylo co nejvíc fér, a také jak chránit osamělé dětské uprchlíky.

To je jedno z témat, které řeší i české předsednictví v Radě EU v druhé polovině letošního roku. Dokud Evropa tyto otázky nevyřeší, bude docházet k humanitárním katastrofám, jakou bylo umrznutí 20 lidí včetně jednoho ročního dítěte při pokusu o překročení bělorusko-polské hranice vloni na podzim a v zimě. Uprchlíky hlavně ze Sýrie a Afghánistánu do chladných lesů východní Evropy vyhnal běloruský diktátor Alexandr Lukašenko za podpory Kremlu.

X X X

Sociolog z Moskvy: Rusové si nespojují chudobu s Putinem, je pro ně vojenským vůdcem

Alexej Levinson už od 70. let minulého století zkoumá, co si Rusové myslí. V roce 2003 stál u vzniku Levada centra, unikátní agentury výzkumu veřejného mínění, která – i přes překážky – stále ještě přímo v Rusku působí a každý měsíc zjišťuje názory lidí po celé zemi. „Putin je vojenský velitel a vůdce národa, v tom vidí Rusové jeho hlavní ‚funkci‘, Putin je zodpovědný za hrdost a slávu Ruska,“ říká Levinson v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

V Evropské unii se aktuálně vede intenzivní veřejná debata o možnosti zákazu víz pro občany Ruské federace. Česko už omezilo vydávání víz hned po začátku války na Ukrajině letos v únoru. Jak Rusové vnímají skutečnost, že by mohli přijít o možnost cestovat do Evropy?

Část ruské společnosti, která cestuje do zahraničí a konkrétně na Západ, je minoritní, takže většiny Rusů se případný zákaz nijak nedotkne. Pro lidi, jako jsem já, je to ale tragédie. Ano, i já a moji přátelé jsme spoluzodpovědní za naši vládu, ale snažíme se s tím něco dělat, snažíme se situaci změnit, jak jen je v našich možnostech.

O Evropě jsme vždycky přemýšleli jako o kultuře, která na prvním místě respektuje lidská práva, deklarace základních práv a svobod člověka k nám do Ruska přišla od vás, z Evropy, a je proto zklamáním, když omezení svobodného pohybu nezavádí náš režim nebo nějaká blízkovýchodní země, ale vy, když zjišťujeme, že dveře nejsou zamčené zevnitř, naším režimem, ale zvenku, evropskými zeměmi.

Není správné přistupovat k lidem na základě toho, jakou mají národnost, etnicitu nebo prostě jakkoliv kolektivně. To se přece v Evropě stalo ne tak dávno. Posuzujme lidi individuálně.

Rád bych dodal ještě osobní pohled: invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 pro mě byla obrovská tragédie, každý rok si to připomínám, a co se teď děje na Ukrajině je pro mě nejhorší zopakování toho samého.

Byl to šok

x Pracujete jako sociolog už více než 40 let. Čím se lišilo provádění výzkumů ještě za Sovětského svazu a dnes?

Rozdíly jsou obrovské, hlavně v tom, že v posledních letech sovětského režimu a na začátku nového demokratického režimu v 90. letech byla ohromná ochota lidí odpovídat na otázky a vyjádřit názor. Když viděli, že se někoho ptáme, sami přišli a říkali: Proč jste se ptali mého souseda, ale ne mě? Neměli jsme žádný problém sehnat respondenty tak, abychom naplnili striktní požadavky na reprezentativnost vzorku, spíš naopak. Dnes ten problém máme: lidé nechtějí odpovídat tazatelům.

LEVADA CENTRUM

Levada centrum je ruská nevládní výzkumná organizace, založená v roce 2003, která monitoruje názory ruské veřejnosti. Na svou činnost si vydělává zakázkovým marketingovým výzkumem a není placena státem, soukromým sektorem ani ze zahraničí. V roce 2016 bylo centrum ruským ministerstvem spravedlnosti zařazeno na seznam tzv. „zahraničních agentů“. S rozhodnutím společnost nesouhlasí a snaží se bránit soudní cestou. Centrum je členem Evropské výzkumné asociace ESOMAR.

x Levada centrum provádí průzkum veřejného mínění v Rusku každý měsíc. Předpokládal jste, když jste se podíval na data, příchod války na Ukrajině? Myšleno té fáze, která začala letos v únoru?

Shodou okolností byl náš poslední průzkum veřejného mínění před válkou dokončen zrovna 23. února, invaze začala hned další ráno. V tomto průzkumu jsme se ptali lidí na jejich očekávání ohledně možného vojenského konfliktu s Ukrajinou.

42 procent odpovědělo, že je to pravděpodobné, a 48 procent řeklo, že to není pravděpodobné. Není to sice padesát na padesát, ale velká část Rusů tedy vojenský konflikt očekávala. Ale stejně: když válka začala, byl to šok.

x A vy osobně? Myslel jste si, že se k něčemu takovému schyluje?

Ne, patřil jsem k té části expertů, kteří si mysleli, že pro Putinův režim bude výhodnější „popichování“ Západu než válčení. A vlastně si pořád myslím, že jsem měl pravdu, ale bohužel Putin si myslel něco jiného.

x Ruská vláda rovnou zakázala konflikt na Ukrajině označovat jako „válku“. V jednom článku jste psal, že Rusové, i když to nemají zakázané, běžně nepoužívají slovo válka ani pro invazi do Gruzie v roce 2008 nebo pro to, co se děje od roku 2014 na východě Ukrajiny…

Je to tak. To, že se k popisu současně probíhajícího konfliktu na Ukrajině v Rusku nepoužívá slovo válka, se nedá vysvětlit prostě jen tím, že je užívání tohoto slova zakázáno vládou. Slovo válka je vyhrazené pro konflikt, který se odehrává na ruském území, který přináší nebezpečí a ztráty pro Rusko.

Opustil Lysyčansk tři dny předtím, než ho uchvátili Rusové. Město upadlo do středověku, říká Forró

 To, co se děje někde jinde, „overseas“ (za mořem, poz. red.), jak by řekli Američané, je vojenský konflikt nebo válčení, ale ne válka. Samozřejmě, že jsou Rusové, kteří o válce na Ukrajině mluví jako o válce a požadují její ukončení, to jsou ti, kterým na tom záleží a chtějí konec konfliktu, konec války.

Ti, kteří jsou lhostejní, to nazývají jako vojenskou operaci a říkají: „Kdyby to byla válka, tak bychom Ukrajinu porazili za pět minut. Trvá to tak dlouho jenom proto, že to není válka, ale speciální operace, takže nepoužíváme všechny naše síly.“ Je to pro ně dobré vysvětlení toho, proč se konflikt odehrává, jak se odehrává.

Kromě toho: Rusové to nevnímají jako konflikt s Ukrajinou, ale se Západem a NATO, respektive s USA, a vnímali to tak dokonce i předtím, než členské země NATO začaly poskytovat zbraně Ukrajincům.

To ale není nic nového, válka v Gruzii v roce 2008 byla pro Rusy konflikt se Západem, to samé události na Ukrajině v roce 2014. A důkazem pro tento názor bylo, že všechny západní země uvalily sankce na Rusko, čímž dokázaly, že se jich to týká, nebyla to Ukrajina, ale Západ, kdo zaváděl sankce.

Putin jako symbol státu

x Ve vašem centru zkoumáte také to, jak vysoká je podpora „akcí ruských ozbrojených sil na Ukrajině“. Podle posledních dostupných výsledků z července 2022 má ruská armáda v boji na Ukrajině 76procentní podporu ruské společnosti. 

Míra podpory se proměňuje od 67 do 78 procent. Neřekl bych ale, že to o něčem zas tak moc vypovídá. V každém případě převládající většina ruské společnosti podporuje, co dělá ruská armáda na Ukrajině.

Důležitější ale v tomto ohledu je míra podpory, jaké se těší prezident Putin, která je od března až do července, ze kdy máme poslední výsledky, 83 procent. Ještě v prosinci 2021 měl Putin jen 67procentní podporu, na současné hodnoty to vystoupalo díky válce. To stejné jsme viděli při konfliktech v letech 2008 a 2014.

ALEXEJ LEVINSON

Alexej Levinson je ruský sociolog, výzkumy veřejného mínění se zabývá už od 70. let 20. století. V Levada centru působí od jeho založení v roce 2003, byl blízkým spolupracovníkem jeho zakladatele Jurije Levady. V současnosti vede oddělení sociokulturního výzkumu. Působil také na Moskevské vysoké škole ekonomiky.

Putin je vrchním velitelem armády, proto její počínání Rusové vnímají pozitivně. Putin je vojenský velitel a vůdce národa, v tom vidí Rusové jeho hlavní „funkci“, Putin je v jejich očích zodpovědný za vítězství, hrdost a slávu Ruska na mezinárodním měřítku.

Rusové nepřemýšlí na Putinem jako nad hlavou ruské ekonomiky, za tu jsou podle nich zodpovědní jiní. Neviní Putina za chudobu, ani mu neděkují, když se jejich životní situace zlepší.

x Základnu Putinových podporovatelů nazýváte jako „Putinovu šedesátiprocentní většinu“. Co to je za lidi?

Putina podporuje většina společnosti, proto jsou mezi jeho podporovateli zastoupeny všechny věkové a profesní skupiny. Procentuální vyšší podíl je u starších lidí, konkrétně u lidí 55+. Zajímavé je to u nejmladší generace: mezi nejmladšími jsou ti nejkritičtější, ale také ti nejvíce proputinovští. Nedokážu jednoduše vysvětlit, proč to tak je.

x Tak zůstaňme u starší generace. Proč podporují Putina více než jiné věkové skupiny?

Je to skupina společnosti, která totálně závisí na státu: dostávají penze, jejich jediný nebo hlavní zdroj příjmu pochází od státu. Se státem jsou tito lidé spojeni skrze televizi, která je v Rusku státní, a nemají k tomu všemu – zajištění příjmu nebo získání informací – alternativu.

Nejde o nějaký kult osobnosti. Putin je pro tyto lidi prostě symbol státu a stát je vyšší hodnota, které jsou oddáni a tuto hodnotu symbolizuje právě Putin. Takže když se je ptáme na postoj k Putinovi, vlastně vyjadřují postoj ke státu, ne zalíbení v jedné osobnosti.

Nevědí a ani nechtějí

x Odkud většina Rusů získává informace o tom, co se kolem nich, ale i v zahraničí děje?

Z televize a ta je v Rusku kontrolovaná státem.

x Takže opravdu nevědí, co se na Ukrajině skutečně děje?

Ne, nevědí, ale musím říct, že ani nechtějí vědět. Bojí se dozvědět se o jiném pohledu na to, co se děje. Možná odhadují, že to na Ukrajině nejde tak hladce, jak je jim to prezentováno, ale preferují držet se názorů a pohledů na věc prezentovaných v televizi. Protože jinak by se dostali do konfliktu se vším: se zemí, se sousedy, se sebou samými. Takže se drží toho obrazu, jaký vidí v televizi.

x A co mladí lidé?

Ti, kteří mají svobodný přístup k internetu a mohli by si získat informace o válce z nezávislých zdrojů, preferují to nedělat a rozhodují se pro následování oficiálního výkladu, který je prezentován v televizi. Ze stejného důvodu, jaký jsem už zmiňoval: pokud budete následovat oficiální výklad, jste v jednotě se svou zemí, národem, s autoritami, a i s něčím uvnitř, s pocitem vlastenectví a tak dále.

Pokud se od oficiálního výkladu odchýlíte, dostane se do konfliktu s tím vším, co jsem zmiňoval, což je psychicky obtížné a politicky nebezpečné. Když to vyjádříte otevřeně, můžete jít i do vězení.

x V západních médiích se na začátku války hodně řešilo omezování svobodného přístupu k nezkresleným informacím v Rusku. Používají Rusové často VPN, aby se mohli podívat na weby, které jsou v Rusku zakázané, a mohli tak získat informace ze západních médií?

Nevím, jestli jsme na to dělali přímo výzkum, ale skutečné využívání VPN je mnohem menší, než jak by to teoreticky bylo možné. Moje vysvětlení je pořád stejné: pokud chcete zůstat loajální a v jednotě, nepotřebujete VPN. Moje kolegyně z našeho centra, která se tímto zabývá více než já, říká, že lidé v Rusku sice používají VPN, ale k nepolitickým věcem, takže třeba k zábavě.

Morální smysl sankcí

x Dalším velkým tématem jsou sankce, které jsou považovány za silný nástroj. Proti Rusku bylo zavedeno bezprecedentní množství sankcí, v současnosti je nejvíce sankcionovanou zemí na planetě. Jak to vnímají Rusové?

Sankce jsou určitě nástroj. Fungují, ale efekt není ten, který byl zamýšlen západními politiky, alespoň teď zatím ne. Když si vezmeme samotný význam slova sankce, znamená to trest. Můžeme rozhodně říct, že Rusové nevnímají sankce jako trest za cokoliv, co udělali, ať už je to anexe Krymu nebo současná válka na Ukrajině.

Jejich vysvětlení je takové, že Západ používá každou záminku, jak Rusku ublížit, jak mu způsobit újmu, a to kvůli tomu, že Rusko je pro Západ silnou konkurencí, protože Západ Rusko historicky nesnáší a tak dále.

Někteří Rusové dokonce sankce vidí jako další důkaz toho, jak je Západ zkažený a že sankce vypovídají nikoliv o tom, že by Rusko dělalo něco špatného, ale naopak, že Západ je ten špatný. Říkají si: Západ je náš nepřítel, a když nás náš nepřítel kritizuje, znamená to potvrzení toho, že děláme správnou věc, takže čím silnější sankce, tím větší důkaz toho, že konáme správně.

Takže Rusové rozumí tomu, že sankce vedou k ekonomickým problémům, hodně západních společností teď opustilo Rusko a různé zboží už do Ruska není exportováno. V tom morálním smyslu sankce ale nefungují.

x Cítí ale jejich dopad běžní Rusové? Když jdou například do obchodu, mohou si koupit, co chtějí?

V moskevských obchodech sankce znát nejsou. Ale třeba když si chcete koupit nové auto, musíte za něj zaplatit buď desetkrát více, nebo si nemůžete koupit přesně ten model, který si vyberete.

x Takže mají Rusové, alespoň ti ve velkých městech, menší nabídku modelů aut. To je všechno?

Experti říkají, že sklady zatím nejsou prázdné, že se vyprázdní až na podzim a pak že Rusové pocítí plnou sílu sankcí.

Zajímavou věcí také je, že jsme dělali průzkum týkající se důvěry v ekonomiku. Je to jeden z paradoxů toho, co se děje: Rusové mají vysokou důvěru ve svou ekonomiku. Ceny sice rostou a lidé to cítí, a dokonce čekají, že se to bude zhoršovat, ale když se jich naši tazatelé zeptají na ekonomickou situaci, trvají na tom, že je vše v pořádku.

Není to ale racionální postoj, ale prostě věří, že z hlediska historie mají právo se chovat, jak se chovají, a proto je vše ok. Osobně jsem nečekal, že tato iluze bude tak rozšířená. Je to bezprecedentní situace a netušíme, jak to skončí.

X X X

VÁLKA  ZÁPADU  NA  UKRAJINĚ  NIČÍ  I  OBČANY  RUSKA

Zpovědi Rusů žijících v Česku: Krávo nebo okupante? To slýcháme často

Báli se slovních útoků a šikany, proto na veřejnosti raději předstírali, že rusky vůbec nemluví. S odstupem času ale jejich strach pominul. Mnozí Rusové žijící v Česku s válkou na Ukrajině od začátku nesouhlasili, a proto nechápou, proč by se měli za svůj původ stydět.

Kritika a šikana. Právě toho se Rusové žijící v Česku se začátkem války na Ukrajině báli. Aby na sebe nepoutali zbytečnou pozornost, mluvili na veřejnosti česky, leč věděli, že svůj akcent těžko skryjí. Některým to pomohlo, jiní se nevhodným komentářům stejně nevyhnuli. „Na začátku března mi na zaprášeném okně služebního auta prstem někdo namaloval písmeno Z. V prvních týdnech války mě také někteří kolegové oslovovali výrazy typu okupante nebo Rusáku. Asi po měsíci je to naštěstí přestalo bavit,“ svěřil se CNN Prima NEWS 35letý Andrej. Doplnil však, že chování jeho českých přátel a kolegů se k němu nezměnilo.

Nepříjemný zážitek z posledních týdnů má za sebou také 53letá Marina. „V čekárně u lékaře si neznámý muž všiml, že mluvím česky s přízvukem a okamžitě se mě zeptal, jestli jsem z Ukrajiny. Když se dozvěděl, že pocházím z Ruska, byl nemile překvapen. Nečekala jsem na jeho odpověď, nasadila milý úsměv a zeptala se ho, jestli je to takový problém,“ vylíčila žena s tím, že byl zřejmě její otázkou zaskočen.

 „Řekl, že to problém není, ale vzápětí se mě zeptal, co si myslím o válce na Ukrajině. Vysvětlila jsem mu, že tu žiji přes 20 let a samozřejmě nesouhlasím s tím, co se tam děje. Zabíjí se nevinní lidé a děti. Ale tohle je politika a obyčejní lidé jako my to neovlivní. Stejně jako neovlivníme války, které probíhají v jiných zemích,“ doplnila žena.

Další Rusové se redakci CNN Prima NEWS se začátkem války na Ukrajině svěřili, že se kvůli obavám ze šikany k Rusku raději nehlásili. Byl jejich strach oprávněn? Už několik dní po začátku invaze se na sociálních sítích množily fotografie pražských kaváren i lékáren, které na své dveře vylepovaly cedule s nápisy, které dávaly občanům Ruska najevo, že nejsou vítaní.

Podobné příspěvky sdíleli také Ukrajinci žijící v Česku. „Například moje kamarádka z Ukrajiny, která žije od malička v Česku, sdílela fotku prvního mrtvého dítěte ve válce s tím, že každý Rus za to nese odpovědnost. Přestala jsem ji na sociálních sítích sledovat, ale cítím se kvůli tomu špatně, i když bych neměla,“ popsala 28letá Valeria.

Rusové za válku odpovědnost nenesou

Někteří Češi začali na ruské spoluobčany slovně útočit, jak se zasažení redakci svěřili. Válka v zemi trvá už šestý měsíc, umírají tam vojáci i civilisté a statisíce Ukrajinců odtud uprchly. Rozhodli se tak Češi za agresi ruského prezidenta Vladimira Putina „trestat“ lidi, kteří za ni nemohou? „Není to fér. Lidé zřejmě nechápu, že Rusové, kteří žijí v Česku, se odstěhovali ze země pryč a nenesou odpovědnost za to, co se tam děje. Přece si nevybíráme, kde se narodíme. Myslím si, že vinit člověka za to, kde se narodil, je stejné, jako odsuzovat lidi za barvu pleti,“ zmínil Andrej, který žije v Praze už 24 let a pracuje v české dopravní společnosti.

 Ačkoliv zpočátku měli Rusové strach, mnozí z nich teď říkají, že obavy už pominuly. Mimo jiné i proto, že se chování jejich českých přátel nezměnilo. Shodují se také v tom, že Češi neodlišují Rusy od Ukrajinců. Mnozí ukrajinští uprchlíci totiž mluví rusky. „Teď už je mi to jedno. Prvotní vlna opadla a už nemám strach. Nikdo na mě nekouká a navíc si myslím, že mnozí zaměňují Rusy a Ukrajince a nikdo nechápe, jaký jazyk na veřejnosti používáte,“ popsala 27letá Simona D., která pochází z Uzbekistánu, kde se mluví rusky.

Že k záměně často dochází, potvrzuje také Andrej. „Asi před týdnem jsem vyjížděl z parkoviště obchodního centra se staženým okýnkem a měl v autě puštěnou ruskou hudbu. Najelo ke mně auto a řidič mi do okna zakřičel, ať táhnu zpátky na Ukrajinu. Zřejmě si neuvědomil, že jsem Rus,“ vylíčil svou zkušenost.

Někteří Rusové se časem zkrátka obrnili. „V poslední době se mi už několikrát stalo, že mě okřikli. Když jsme s ruskými kamarádkami dobíhaly tramvaj, jedna z nás hlasitě rusky zakřičela: ‚Běžíme, běžíme‘. Kolem procházela starší žena a reagovala slovy: ‚Běžíme, běžíme, ruské krávy‘. Tak jsem se zastavila a plynulou češtinou se jí zeptala, jestli má problém. Byla zaskočena a okamžitě se mi omluvila,“ pokračovala Simona s tím, že když na ni má někdo narážky, že je z Ruska, nemá problém mu odpovědět čistou češtinou. „Všechny jazyky jsou přece povolené, žijeme v demokratickém státě,“ dodala.

Rusové žijící v Česku se také shodují, že mnozí z nich mají zkušenosti jen se slovními útoky. Ty koneckonců někteří zažívali ještě před válkou. „S nadávkami se v Česku setkávám už od doby, co jsme se sem s rodinou přistěhovali. Stačilo někde začít mluvit rusky a už to jelo. Od drobných nadávek ve stylu ‚Rusáci, táhněte domu‘, až po menší šikanu ve škole. Na konci 90. let to bylo ale horší. V poslední době se akorát setkávám s tím, že mým kamarádům odmítli poskytnout nějaké služby. Známý mi například říkal, že je v březnu jedna kavárna neobsloužila. Sám jsem se s tím ale nesetkal,“ poznamenal Andrej.

K tomu, aby lidé neútočili na Rusy žijící v Česku, už několikrát vyzval například ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) nebo premiér Petr Fiala (ODS). Ten v pořadu Partie televize CNN Prima NEWS zároveň upozornil, ať za chování ruské vlády nepykají ani děti. „Za nic nemohou. Nikdy. Jednou z charakteristik totalitních režimů je, že viní děti za postoje rodičů. Tohle se dít nesmí. Je tady mnoho Rusů, kteří nechtějí mít nic společného s putinovským režimem. Snad to zůstalo jen u výjimečných excesů a nebude se to opakovat,“ zdůraznil předseda vlády.

 X X X

Hádka v televizi: Zbláznili jste se, hřímal Okamura

Předseda SPD Tomio Okamura obvinil vládu, že nedostatečně pomáhá lidem proti „Fialově drahotě“. Místo zajištění základních potřeb občanům podle něj řeší ideologii, řekl Okamura v Partii Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS. Oproti tomu ministr dopravy Martin Kupka (ODS) obvinil Okamuru z proruských postojů.

Předseda SPD v souvislosti s výročím invaze v roce 1968 připomněl poslance Jaroslava Baštu. „Mezi poslanci je jediný poslanec, který byl zavřen ve vězení za politické názory, a to Jaroslav Bašta. Nechceme žádná cizí vojska na území ČR, ať jsou z východu, nebo západu. Bašta si zasluhuje velký respekt,“ řekl Okamura.

 Kupka však připomněl, že postoje SPD jsou rozhodně jiné. „Nezmenšuji respekt vůči panu Baštovi, ale tím víc nechápu, proč tíhnete k Rusku. Naše orientace je zřejmá, cítíme se na Západě, v evropských strukturách a pak nemáme co řešit,“ řekl ministr Kupka.

To však Okamuru rozčílilo a připomněl, že to byli představitelé ODS, kteří v minulosti jednali s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. „To jsou zoufalé výkřiky za stranu, kde poslední, kdo jednal s Putinem, byl váš bývalý předseda Nečas. Nikdy jsem nebyl proruský, vždy jsem byl pročeský. Zajištění základních životních potřeb pro občany nesmí být základem ideologie,“ reagoval Okamura.

X X X

ERPREMIÉR  PAROUBEK  SLAVÍ  JUBILEUM  70  LET

Bývalý premiér slaví sedmdesátiny. Jak šel čas s Jiřím Paroubkem

Jiří Paroubek slaví 21. srpna sedmdesátiny. Ekonom a politik to ve své kariéře dotáhl až na nejvyšší příčky české politické scény. Čtyři roky byl předsedou ČSSD a díky této funkci i zhruba rok a půl předsedou vlády. Jeho politickou kariéru provázely volební úspěchy, ale i kontroverze.

 Jiří Paroubek jako politik proslul svou razancí, jeho styl ale často budil silné emoce. Dodnes například zůstává v paměti ostrý policejní zásah proti technoparty CzechTek v červenci roku 2005. Zatímco tehdejší prezident Václav Klaus označil policejní akci za hrubou chybu, tehdejší ministr vnitra František Bublan i předseda vlády Paroubek zákrok policie hájili jako nezbytný.

Pod Paroubkovým vedením ČSSD vyhrála krajské a senátní volby 2008 a volby do Poslanecké sněmovny 2010. Stal se tak z pohledu voleb do té doby nejúspěšnějším politikem sociální demokracie po roce 1989, do vlády však ČSSD nedovedl. Právě po sněmovních volbách v roce 2010, v nichž ČSSD navzdory volebnímu vítězství nezískala dostatečný počet mandátů na sestavení vlády, Paroubek rezignoval na předsednickou funkci.

V dalších měsících se vztahy mezi Paroubkem a ČSSD zkomplikovaly. Část sociálních demokratů se snažila distancovat od jeho éry, naopak Paroubek sám nebyl spokojen s prostorem, který ve straně dostával. Postupně se v médiích začaly objevovat spekulace o jeho odchodu a nakonec v říjnu 2011 z ČSSD vystoupil.

Paroubek, který byl od od června 2006 do srpna 2013 poslancem, po odchodu z ČSSD založil novou politickou stranu Národní socialisté – levice 21 (NS-LEV 21), se kterou se pak několikrát pokoušel uspět ve volbách. V čele LEV 21 skončil na podzim 2014, o dva roky později z ní odešel.

Následně se v roce 2017 neúspěšně pokoušel o návrat do ČSSD. Jeho návrat si tehdy nepřáli premiér a donedávna předseda strany Bohuslav Sobotka ani volební lídr sociální demokracie Lubomír Zaorálek.

Naopak ho mimo jiné podpořil bývalý šéf ČSSD, prezident Miloš Zeman. „Já bych byl méně kategorický než dnešní vedení ČSSD,“ řekl Zeman. Jeho návrat by umožnil s ohledem na Paroubkovy zásluhy.

Podle Zemana Paroubek prošel dvěma fázemi. V první vytáhl sociální demokracii z bídy, ve které se ocitla po období, kdy ji vedli Vladimír Špidla a Stanislav Gross. Ve druhém pak podle něj Paroubek „zpapaláštěl“. Zeman svůj názor zdůvodnil památným Paroubkovým výrokem, když se chlubil před novináři svým příjmem. „Tato věta – ‚kdo z vás to má‘ – natolik nakrkla zejména sociálnědemokratické voliče, že od té doby šel Jiří Paroubek dolů,“ řekl Zeman.

Paroubek po neúspěchu u ČSSD v roce 2018 kandidoval jako nezávislý do Senátu, v obvodu Ostrava-město, kde kandidoval s podporou ostravských sociálních demokratů i předsedy strany Jana Hamáčka, ale neuspěl.

Zásadní změnu udělal Paroubek také v soukromém životě. V roce 2007 se po 28 letech manželství rozvedl a znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala tlumočnice Petra Kováčová, v listopadu 2009 se manželům narodila dcera Margarita. V roce 2021 se pár rozvedl.

Olomoucký rodák uspěl v Praze

Jiří Paroubek se narodil v Olomouci, v šesti letech se však přestěhoval s rodiči do Prahy. Již na gymnáziu se podle spolužáků zajímal o politiku, což se projevilo i tím, že v den svých 18. narozenin podal přihlášku do Československé strany socialistické (ČSS). Následně vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.

Po skončení vojenské služby nastoupil do podniku Restaurace a jídelny (RaJ) v Praze 1. V tomto období Paroubkova kariéra stoupala na všech frontách. Ve firmě se vypracoval na vysoký post ekonomického náměstka a mezi socialisty se stal nejmladším členem jejího širšího vedení, ústředního výboru. V roce 1979 se oženil se Zuzanou Zajíčkovou a v roce 1984 se manželům narodil syn Jiří.

V roce 1986 Paroubek z ČSS odešel a po pádu komunistického režimu v roce 1989 vstoupil do obnovené ČSSD. Hned zamířil do jejího vedení, stal se ústředním tajemníkem a v roce 1993 neúspěšně kandidoval na předsedu strany proti Miloši Zemanovi.

Tato prohra jej odsunula mimo hlavní dění v sociální demokracii. V dalším období se pohyboval v komunální politice a podnikal jako ekonomický poradce. Byl členem pražského zastupitelstva a v roce 1998 se stal náměstkem pro oblast finanční politiky.

Jeho politická kariéra dostala nečekaný obrat v srpnu 2004, kdy se stal ministrem pro místní rozvoj a především pak v dubnu 2005, kdy překvapivě převzal po Stanislavu Grossovi (ČSSD) funkci předsedy vlády. Okamžitě se stal jedním z hlavních hráčů na české politické scéně a dokázal vrátit rozloženou ČSSD opět na pozici jedné ze dvou nejsilnějších stran v Česku. V květnu 2006 jej pak mimořádný sjezd zvolil předsedou strany.

Podle některých médií Paroubek nyní zvažuje kandidaturu ve volbě prezidenta republiky v příštím roce.

X X X

Vylepšený ombudsman. Česko oprašuje myšlenku národní lidskoprávní instituce

V České republice se oprašují snahy na vytvoření národní lidskoprávní instituce. Ta by mohla vzniknout z již zavedeného úřadu ombudsmana. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nyní připravuje aktualizovanou analýzu, která by měla otevřít dveře k jejímu vzniku.

Česká republika v současnosti patří mezi poslední čtyři členské státy EU bez akreditované národní lidskoprávní instituce.

Není to tak dávno, kdy se v médiích objevila zpráva o tom, že Česko se dostalo do Rady OSN pro lidská práva. Právě v ní nahradilo Rusko, jemuž bylo členství pozastaveno po invazi na Ukrajinu. Rada OSN pro lidská práva sdružuje 47 států a jejím cílem je prosazování a ochrana lidských práv po celém světě.

V Česku přitom dlouhodobě chybí národní lidskoprávní instituce. Téměř před 30 lety se totiž republika zavázala k plnění takzvaných pařížských principů, které o ustanovení čistě lidskoprávní instituci mluví.

Naposledy v říjnu 2019 přijala Rada vlády ČR pro lidská práva usnesení, v němž vyzvala vládu k provedení konkrétních legislativních kroků v této věci do konce roku 2020. Vznikla tak analýza, která řešila možnosti zřízení NHRI v České republice, tu vláda dostala na stůl v říjnu 2020, nikdy však nebyla projednána. Přišel covid a stát měl jiné starosti.

To by se však nyní mělo změnit. Podle současné vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové by totiž vláda v následujících týdnech či měsících měla na stůl dostat aktualizovanou analýzu. Tím by se tak v Česku mohla znovu otevřít možnost pro vznik této instituce.

Organizace volají po vzniku

Po vzniku takové instituce v Česku již dlouhodobě volají zejména nevládní organizace a odborníci. Naposledy v červnu Demas – Asociace pro podporu demokracie a lidských práv – zaslal výzvu premiérovi Petru Fialovi, v níž mimo jiné připomněl, že je Česko v již zmíněné Radě OSN.

Co je NHRI?

Národní lidskoprávní instituce (National Human Rights Institutions) jsou státem vytvořené odborné instituce s širokým mandátem k ochraně a prosazování lidských práv na národní úrovni.

Úřady jsou nezávislé na vládě. Podle Jana Lhotského z Ústavu mezinárodních vztahů NHRI vytváří důležitý most mezi státem a občanskou společností. Národní lidskoprávní instituce vychází z Valného shromáždění OSN z roku 1993, které přijalo takzvané pařížské principy, jež charakterizují jejich mandát a fungování.

„Jako taková by měla být vzorem pro ostatní státy nejen svým jednáním, ale rovněž institucionálním uspořádáním vnitrostátní ochrany lidských práv,“ uvedla organizace ve výzvě.

„Národní lidskoprávní instituce by měla být zřízena co nejdříve především z důvodu své vnitrostátní užitečnosti. Ve srovnání se soudy či jinými státními orgány působí na dodržování lidských práv spíše preventivně a vůči ostatním institucím je tak komplementární,“ píše se v dokumentu, pod kterým je podepsán Marek Svoboda jako předseda Správní rady Demas.

K výzvě se připojila také Amnesty International ČR. Podle její ředitelky Lindy Sokačové je chyba, že Česko takovou instituci nemá. „Národní instituce pro lidská práva jsou důležitou součástí systému ochrany lidských práv na úrovni jednotlivých zemí. Je chyba, že Česká republika v současnosti patří mezi poslední čtyři členské státy Evropské unie bez akreditované národní lidskoprávní instituce,“ uvedla.

Že Česko nemá takovou instituci, považuje za chybu také Laurenčíková. „Absence NHRI je problém. Většina zemí EU již NHRI má a je to pevná součást systému právního státu jako jakýsi nezávislý pozorovatel a poradce pro státní orgány, jak co nejlépe chránit práva lidí,“ popsala.

Z ombudsmana NHRI

Zmiňovaná analýza, která k NHRI v Česku vznikla, dospěla k závěru, že nejsnadnější cestou vzniku takového úřadu v Česku je rozšíření působnosti veřejného ochránce práv. Nyní totiž ombudsman nesplňuje všechny potřebné požadavky. Pokud se tak upraví mandát ochránce práv, bude moci úřad zažádat o akreditaci jako NHRI.

„Veřejný ochránce práv se svým mandátem i činností NHRI velmi blíží, neboť se věnuje mnoha, avšak ne všem, lidskoprávním otázkám, sleduje situaci, provádí výzkumy, formuluje doporučení a vedle toho rovněž šetří stížnosti a také nad rámec zákonného mandátu rovněž pořádá vzdělávací aktivity a šíří osvětu. Do toho, aby mohl získat úplnou akreditaci, mu však chybí právě ona možnost věnovat se všem lidskoprávním otázkám a také provádět výzkumy, vzdělávání a osvětu. Tyto úkoly by mu měl svěřit přímo zákon, z čehož by pak plynula i povinnost pro stát vytvořit pro to materiální, personální i další podmínky,“ popsala Laurenčíková.

Hlavní rozdíl mezi oběma institucemi je v tom, že ombudsman primárně dohlíží na činnost veřejné správy a řeší individuální případy porušení práva. Naopak NHRI se obecněji a systémověji věnuje dodržování a ochraně lidských práv ve všech aspektech. Individuální případy ani řešit nemusí.

„Úřad ombudsmana v současné době nemůže řešit případy týkající se například nezávislé justice či médií nebo otázky týkající se principů právního státu. V neposlední řadě současný úřad vychází z individuálních stížností, naproti tomu NHRI je více zaměřena na obecné monitorování lidskoprávní situace ve státě a na svá zjištění pak může reagovat,“ popsala Sokačová z Amnesty International, podle které se rozšíření kompetencí ombudsmana v tomto ohledu nabízí.

Úřad ombudsmana a Stanislav Křeček stojící v jeho čele by zřízení NHRI uvítal. „NHRI bychom asi měli ustavit, ať jako samostatnou instituci, anebo – obdobně jako dětského ombudsmana – jako součást našeho úřadu. Obávám se totiž, že za současné situace nebude v zákonodárných sborech nálada na zřizování nových institucí,“ uvedl nedávno v rozhovoru pro Českou justici.

Pokud by rozšíření pravomocí ombudsmana v Česku neuspělo, alternativním řešením pak podle odborníků bylo vytvoření nové instituce. Ta by však musela vzniknout úplně od základů. Podle Laurenčíkové by pak navíc mohlo docházet k duplicitám a možným konfliktům mezi novou institucí a ochráncem veřejných práv.

Kromě NHRI České republice chybí například i úřad dětského ombudsmana. Nejblíže se Česko k úřadu dětského ochránce práv dostalo v roce 2020, kdy přišla s návrhem zákona nyní již bývalá zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Návrh ale nakonec spadl pod stůl.

Funkcí dětského ombudsmana se nyní bude zabývat také Laurenčíková. Již dříve však uvedla, že letos se vzniku takového úřadu Česko nejspíš nedočká.

X X X

Sebepoškozování a úzkosti. Studující medici jsou pod nadměrným stresem, může za něj i přístup učitelů

Nechutenství, nadměrné pití nebo i sebepoškozování – to jsou problémy, se kterým se potýkají studenti medicíny v Česku. Ukázal to průzkum zdravotnického portálu pomedině.cz. Na osmi lékařských fakultách se do něj loni zapojila skoro třetina všech studentů medicíny – konkrétně 3200. Za stres u mediků podle průzkumu může přetížení, ale také přístup a chování některých učitelů.

 Martina studovala lékařskou fakultu v Hradci Králové. První čtyři ročníky hodnotí pozitivně, v pátém roce studia se u ní začali projevovat těžké deprese. Podle ní je samozřejmé, že je to těžké studium: „Ale když jsem přišla do pátého ročníku a chtěla se začít učit na zkoušku z psychiatrie, tak jsem najednou zjistila, že to jaksi nejde a začal se mi bortit svět.“

První na nějakou dobu přerušila studium a nechala se poprvé hospitalizovat, protože chtěla medicínu dostudovat. Když se ale po roce vrátila do školy, stavy se jí ještě zhoršily, a po pokusu o sebevraždu studium ukončila.

Podle výzkumu Čeští medici v nepohodě portálu pomedině.cz nadměrný stres vede u studentů lékařských fakult k somatickým potížím, nadměrnému pití alkoholu a užívání jiných návykových látek. Jak říká hlavní autor výzkumu a onkolog Martin Palička, studenti vystavení nadměrnému stresu jsou až čtyřikrát náchylnější k nedostudování.

„Stejně tak je o 27 procent vyšší riziko, že ti studenti sice dostudují, ale poté s tím titulem MUDr. před jménem odejdou a budou se věnovat něčemu úplně jinému,“ vysvětluje. Dodává, že 73 procent studentů fakult jsou ženy, které se potkávají se šikanou, sexismem, diskriminací a opakovaným ponižováním.

Více stresu v Praze

Hůře než ostatní fakulty v Česku dopadla podle průzkumu 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. V Praze začíná být nedostatek praktických lékařů. Na jednu ordinaci připadá zhruba 1000 dětí

 „Jsme velká fakulta. Máme stovky učitelů. Někteří jsou opravdu skvělými odborníky, takže možná jsou třeba uzavřenější nebo méně dostupní studentům. Ale na druhou stranu si nemyslím, že bychom měli učitele, kteří nemají zájem o výuku. Takže je to možná o té komunikaci,“ říká její děkan Martin Vokurka.

Fakulta, jak říká Vokurka, plánuje změny, jak studentům pomoct: „Od září budeme mít doktorku, která bude sledovat komunikaci se studenty, jejich potenciální stížnosti. V té výukové složce pracujeme na tom, aby byla jasně dána kritéria ke zkouškám. Ne, že by nebyla dána, ale chceme, aby byly zcela zřetelné.“

Martin Palička tento postup vítá. Kritizuje ale, že na jedné straně se společnost snaží navýšit počty lékařů, na druhé jim však není schopna studium zpříjemnit. Proto o lékaře přichází ještě dříve, než vůbec dostudují.

X X X

Albánská policie zatkla čtyři Čechy, kteří fotografovali u zbrojovky. Zadržení tvrdí, že jsou turisté

V Albánii byli v neděli zatčeni čtyři Češi, kteří fotografovali u zbrojovky ve městě Poliçan. S odvoláním na místní úřady o tom informovala albánská média. Podle nich zadržení uvedli, že jsou turisté. České ministerstvo zahraničí bylo podle mluvčí Lenky Do o případu informováno, na zastupitelský úřad se zatím nikdo ze zadržených Čechů neobrátil.

„Ministerstvo zahraničních věcí ví o případu čtyř českých občanů, které v Albánii zadržela policie. Jde o dva muže a dvě ženy. Náš zastupitelský úřad byl informován ze strany místní policie a nyní zjišťujeme další podrobnosti. Žádný z dotyčných českých občanů se zatím neobrátil na náš zastupitelský úřad,“ sdělila Do.

Zatčení Čechů přichází den po sobotním incidentu, kdy byli zadrženi dva ruští a jeden ukrajinský státní příslušník, kteří se pokoušeli proniknout do zbrojovky ve městě Gramsh. Ve snaze zastavit cizí státní příslušníky byli zraněni dva albánští vojáci, uvedlo albánské ministerstvo obrany. Podle albánského premiéra Ediho Ramy je tato trojice podezřelá ze špionáže.

Čtveřici Čechů v neděli zatkla albánská vojenská policie, která střeží areál zbrojovky ve středoalbánském Poliçanu, uvedl server euronews.al. Nyní jsou na policejním výslechu, při prohlídce u žádného z nich nebylo nalezeno nic nezákonného, uvedl server. Policie sdělila, že Češi fotografovali tunel, který je přístupem do samotné zbrojní továrny.

„Vojenská policie ve spolupráci se státní policií izolovala vchody do tunelů (…) a po pátrání zadržela dvě osoby české národnosti,“ uvedlo v prohlášení ministerstvo obrany. Podle něj byly později zadrženy také dvě Češky, které čekaly na své mužské partnery ve vzdálenosti asi 1,5 kilometru od tunelů. Čtveřice zůstává zatčena a případu se věnují albánské bezpečnostní složky, dodalo ministerstvo.

Zbrojovka v Poliçanu zahájila výrobu v 60. letech a bývala jedním z největších závodů tohoto typu v tehdejší komunistické Albánii, vyráběla se v ní munice i kopie sovětských pušek AK-47. Podle některých médií je nyní zbrojovka dlouhodobě uzavřena a zbraně se v ní nevyrábí. Jiné informace hovoří o tom, že se v závodě již pouze rozebírají vyřazené zbraně a munice.

Albánské úřady loni oznámily, že vyšetřují pětici Čechů a dva Rusy kvůli podezření ze špionáže během vojenského cvičení Defender Europe 21, které v Albánii pořádala Severoatlantická aliance. Češi, kteří společně cestovali po Albánii v pronajatém autě, byli podle médií podezřelí z fotografování letecké základny NATO u města Kuçova a cvičení amerických vojáků v přístavním městě Drač.

X X X

Somálské síly po 30 hodinách osvobodily hotel v Mogadišu, kam vnikli útočníci

Somálské ozbrojené složky po třiceti hodinách zneškodnily všechny útočníky z islámských milicí Šabáb, kteří v pátek obsadili hotel Hayat v Mogadišu. Podle nejnovějších údajů somálského ministerstva zdravotnictví zemřelo nejméně 21 civilistů a 117 lidí utrpělo zranění.

 Agentura DPA s odvoláním na vysoce postaveného policejního úředníka uvedla, že celkově přišlo o život minimálně třicet lidí a dalších více než čtyřicet utrpělo zranění.

Milice Šabáb se k útoku přihlásily a hovoří o 40 mrtvých. Útočníci, jejichž počet zůstává nejasný, byli podle policie ozbrojeni útočnými puškami typu kalašnikov a ručními granáty, píše DPA. „Bezpečnostní složky ukončily obléhání hotelu, všichni ozbrojenci jsou mrtví,“ citovala agentura AFP představitele policie.

Útočníci pronikli do hotelu v pátek. Později se zabarikádovali v horních patrech budovy a shromáždili rukojmí. Podle policie a armády byla zachráněna více než stovka rukojmích, včetně žen a dětí, napsala agentura Reuters.

Podobné útoky na hotely páchali v minulosti ozbrojenci z hnutí Šabáb často. Loni v lednu v hotelu Afrik zabili devět lidí, v srpnu 2020 se milice přihlásily k útoku na hotel Elite, kde zemřelo 12 lidí. Nyní ale jde o první útok v metropoli od nástupu nového somálského prezidenta Hassana Šejcha Mohamuda v půlce května.

Milice Šabáb bojují proti centrální somálské vládě. Po nasazení mise AMISOM byly sice roku 2011 vytlačeny z Mogadiša, ale v rukou mají rozsáhlé venkovské oblasti, kde útočí na vládní a armádní cíle.

X X X

 HOSPIC  CESTY  DOMŮ  V  PRAZE

  Každý umírající má na mě vliv, někdy to může být jediný pohled, který ovlivní nějaké moje budoucí rozhodnutí, říká v rozhovoru lékařka Katarína Vlčková, která poskytuje paliativní péči v hospici Cesta domů. Spolu s manželem založili Nadaci rodiny Vlčkových, do které ze svého vložili 1,5 miliardy korun. Nevnímáme to jako charitu, ale jako investici, tvrdí.

Po promoci na lékařské fakultě v Praze krátce pracovala na oddělení LDN v nemocnici Beroun. Do hospicu Cesty domů nastoupila po rodičovské dovolené v roce 2013.

Pracuje zde jako lékařka, poskytuje paliativní péči lidem v závěru života v jejich domácím prostředí. Její manžel Ondřej Vlček je výkonným ředitelem firmy Avast, mají spolu tři syny. Založili společně Nadaci rodiny Vlčkových. Do nadace vložili 1,5 miliardy korun, které věnují na paliativní péči. V roce 2021 koupili usedlost Cibulka, kterou proměňují v dětský lůžkový hospic.

x Lékaři v nemocnicích mají na oznámení diagnózy rodinám pouze pár minut. V hospicu to je jinak?

Nedokážu pracovat rychle a vyhovuje mi, že v hospici na mě za dveřmi nečeká zástup lidí, než stihnu dořešit vše potřebné s rodinou. Třeba se mi vybavuje situace, kdy jsme pečovali o 60letého pacienta, už jsme se sestřičkou byly na odchodu ve dveřích a najednou se nás jeho manželka zeptala, jak o situaci říct jeho mamince. V tu chvíli se dozvíme, že tam je další člen rodiny, o kterého bychom se měly postarat. Což znamená třeba další půl hodinu. Čas v hospici je pro mě velký komfort.

X Mluvme s dětmi o smrti

x Staráte se i o dětí v závěru jejich života. Je práce s nimi náročnější?

Buďto máme onkologické děti, nebo i děti s chronickými nemocemi, které se narodily s vrozenou vadou a čeká se, že nebudou žít moc dlouho. Práce s nimi je jiná a náročnější, hlavně emočně.

Návštěvy u rodin nemocných dětí trvají delší dobu, protože tam jsou rodiče, babičky a dědečkové, sourozenci. Když se něco děje, musíme vyrazit hned jako záchranka, protože u dětí zhoršení stavu bývají naléhavější. Vzhledem k tomu, že děti míváme v péči většinou déle než těch devět dní, což je medián, trvá i nám delší dobu si úmrtí dětského pacienta takzvaně odžít.

Někdy se mi večer stane, že ležím, povídám si se svými dětmi a vzpomenu si na nemocné dítě, u kterého jsem ten den byla. Někdy je to těžké, protože je tím nechci ovlivňovat. Měla bych pak tendenci jim vyčítat, že řeší takové blbosti, když jiné dítě bojuje o každý den a nádech.

Katarína Vlčková, lékařka

Netrpíte tím, že si místo nemocných dětí představujete svoje vlastní děti?

To nemůžu dělat, vůbec bych to nezvládla. Když jsem šla poprvé k dětským pacientům, bála jsem se toho. Ale vlastně se mi to nestalo. Člověk se v těch chvílích soustředí na něco jiného. Někdy se mi večer stane, že ležím, povídám si se svými dětmi a vzpomenu si na nemocné dítě, u kterého jsem ten den byla. Někdy je to těžké, protože je tím nechci ovlivňovat. Měla bych pak tendenci jim vyčítat, že samy řeší blbosti, když jiné dítě bojuje o každý den a nádech. V tom se musím hlídat, abych nedávala svým dětem moc sežrat, že jsou zdravé a mají všechno.

X Jak fungují rodiny, které tyto strašlivé osudy potkaly?

Je neskutečné, co některé rodiny unesou a jak dokážou fungovat. Žasneme nad tím, kolik mají v sobě lidé dobra a soudržnosti. Hrozně nás naplňuje, že toho můžeme být součástí. Mnoho lidí potřebuje strávit dva měsíce meditací, pobývat v tichu a ve tmě, někdo si musí vzít drogu, ale já ty střípky, které člověka proměňují, zažívám každý den.

X Měli bychom podle vás mluvit s dětmi o smrti?

Mnoho lidí si myslí, že když babička umírá, vnuk by tam neměl jít, protože by se lekl a bál se usnout. Jenže my všichni potřebujeme věcem rozumět, dětí nevyjímaje. Když nemají možnost o smrti mluvit, trápí se tím. Jenom my si myslíme, že je to nezajímá nebo smrt nevnímají, když o ni nebudeme mluvit. V situaci, kdy jsou od dění odtrženy, nastupuje jejich představivost a nasadí si tam ty svoje pavouky, strašidla a příšery. Ale pokud chápou, že existují nevyléčitelné nemoci, nesou si jasnou informaci. Děti potřebují věci jasně pojmenovat a ne před nimi chránit. Když rodiče řeknou, že babička usnula, děti se budou bát, že když maminka usne, tak se taky neprobudí. Pokud poví dítěti, že babička má chřipku, protože ho nechtějí strašit rakovinou a babička umře, budou se bát v momentě, když maminka dostane chřipku.

K charitě mě přesvědčil manžel

X Vaše rodina investovala 1,5 miliardy do paliativní péče. Vzhledem k vašemu zaměření tomu rozumím. Váš manžel se pohybuje v IT, musela jste ho přesvědčovat?

Spíš to bylo obráceně. Za všechnu charitu může můj manžel, já si za ni nepřikládám zásluhu. On přišel s tím, že má peníze, které bychom měli využít jinak než pro svůj vlastní prospěch. V paliativě se pohybuji, vím, jaké jsou potřeby a jsem obklopena lidmi z oboru, kterým naprosto důvěřuji. A manžel důležitost a smysluplnost mé práce hodně vnímá. Chtěli jsme zajistit něco, co tu opravdu není, zaplnit díru. A to dětský lůžkový hospic splňuje. Celý tým a nadace nám dělají radost. Nevnímáme to jako charitu, ale jako investici, protože nás naplňuje a vrací se jinak a mnohem cenněji než v číslech.

 x V roce 2021 jste koupili usedlost Cibulka, ze které chcete do roku 2026 vybudovat dětský lůžkový hospic. To není moc času.

Je to šibeniční termín, ale stále to máme v plánu. Budeme potřebovat součinnost a podporu mnoha úřadů, včetně Památkového úřadu, Stavebního úřadu či magistrátu. Nyní probíhají sananční práce, máme návrh, vzniká projekt.

X Na co se na Cibulce nejvíce těšíte?

Na všechno. Že tam přijdeme a náš sen bude existovat. Strašně se těším i na to, že hospic bude fungovat, rodinám nemocných dětí se uleví a budou se tam všichni cítit dobře. Doufám, že to bude místo, kde jsou sice nemocné děti, ale nebude smutné. Bude to místo podpory a odpočinku.

X Investovali jste spoustu peněz na charitativní účely. Umíte také utratit za hlouposti?

To děláme dost často. Rádi utrácíme za dovolenou a za dobré jídlo. Nemůžu říct, že bychom byli extrémně skromní. Kupujeme dětem jogurty, které chtějí, ne ty nejlevnější. (smích) Ale snažíme se je hlídat a ukázat jim, že si nemohou dovolit úplně všechno.

X X X

Slávka Budínová propadla alkoholu a zanechala po sobě jmění za téměř sto milionů. Všechno odkázala starožitníkovi Příhodovi.

Od smrti nezapomenutelné české herečky Slávky Budínové, která se dožila 78 let, právě uplynulo dvacet let. Umírala jako multimilionářka, ale bezdětná a opuštěná. Nepřízeň osudu řešila alkoholem. Co ji udělalo nešťastnou?

Herečka Slávka Budínová se narodila v Ostravě. Otec z ní chtěl mít lékařku, matka, která působila v ochotnickém souboru, zase herečku. Ona se nebránila ničemu a to, co jednou bude dělat, nechávala tak trochu osudu. Po základní škole začala navštěvovat obchodní akademii, ale kvůli zuřící druhé světové válce musela studium přerušit.

Před nucenými pracemi v Německu ji zachránila herečka ostravského divadla Marie Rýdlová, která jí domluvila práci divadelní elévky. Díky tomu se Slávka mohla naplno věnovat herectví. Vystupovala nejen v činohře, ale také v baletu, opeře nebo v operetě. Po válce nastoupila do pardubického divadla, odkud přešla do Olomouce, kde strávila deset let. V tamním divadle vytvořila nezapomenutelný tandem s Josefem Bekem.

Aby byla více na očích filmařům, rozhodla se odstěhovat do Prahy. Na prestižní adrese na Malé Straně si zakoupila dům, v němž žila až do své smrti. Do něj si nastěhovala i své rodiče, aby je měla nablízku a mohla o ně pečovat.

 S Högerem čekala dítě, poprvé se vdávala ve třiapadesáti

Když se proslavila a stala hvězdou, v branži se moc dobré pověsti netěšila. Kolovalo o ní nespočet historek. Jak povýšeně se chovala ke kostymérkám, a jakmile nebylo po jejím, začala rozhazovat oblečení kolem sebe. Ke druhým se prý občas chovala tak trochu panovačně, byla náladová, a když neměla den, byla schopna seřvat kohokoliv. „Bezvadná herečka, jako ženská trochu složitá osobnost. Někdy dokázala být milionová, jako sluníčko, ale hned další den zase byla úplně jiná, až nepříjemná. Záleželo na tom, jak se zrovna vyspala. Ale vždycky jsem se s ní rád viděl a rád s ní dělal,“ prozradil o ní redaktorovi webu Prima Ženy během života herec Jan Skopeček, který se s Budínovou potkal například při natáčení filmu Léto s kovbojem, kde hráli manželský pár.

V partnerském životě Slávka Budínová štěstí neměla. Bylo veřejným tajemstvím, že udržovala milostný poměr se ženatým kolegou Karlem Högerem. V sedmdesátých letech s ním přišla do jiného stavu, ale dítě si nechala vzít. Nikdy poté už pak neotěhotněla.

Poprvé se vdávala až ve svých třiapadesáti letech, a to za režiséra a scenáristu Ivo Tomana. Brali se v roce 1977 během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory v dalekém Ulánbátaru v Mongolsku. Jejich manželství bylo idylické. Jako by se znali celý život. Měli společné záliby, milovali psy, sbírali starožitnosti a rádi chodili do lesa na houby. Herečka byla snad poprvé v životě v lásce opravdu šťastná. Štěstí vydrželo sedmnáct let. Pouhý den před Štědrým dnem roku 1994 Ivo zemřel a Slávce se zhroutil celý svět. Propadla alkoholu a divadlo a práce pro ni začaly být nepodstatné. Na představení chodila nepřipravená, občas pod vlivem a někdy bez omluvy nedorazila vůbec. Nastal strmý pád. Režiséři se ji kvůli její nespolehlivosti báli obsazovat.

 Nečekané rozhodnutí tři dny před smrtí

Ke všemu se herečce zhoršil zdravotní stav. Podstoupila onkologickou operaci a zlobilo ji nemocné srdce. Cítila, že se blíží konec a na smrt se těšila. Brala ji jako vysvobození ze světa, v němž už nechtěla být. Tři dny předtím, než vydechla naposledy, učinila překvapivý krok. Nechala si zavolat kněze a požádala ho, aby ji pokřtil. K tomu podepsala závěť, v níž všechen svůj majetek, odhadovaný na téměř 100 milionů korun, nenechala svým vzdáleným příbuzným, ale odkázala ho starožitníkovi Rudolfu Příhodovi, s kterým se na sklonku života přátelila. Nejednalo se pouze o dům na nejlukrativnějším pozemku v Praze, ale i o velmi cenné obrazy a šperky, které vlastnila.

 Slávka Budínová si zahrála například ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem.

Lahve alkoholu si objednávala z cukrárny

Konec života byl pro ni velmi smutný a bolestný. „Když jí zemřel Ivo Toman, kterého zbožňovala a byla na něm naprosto závislá, něco se v ní zlomilo. Chodili jsme za paní Slávkou i třikrát týdně, dávali jsme jí infuze, injekce. Pocit samoty řešila pitím. Nejdříve to bylo červené víno, pak šampaňské, a nakonec šampaňské smíchané s koňakem. Říkala mi, že to pijí ve Francii, že je to spíše lék,“ svěřila se před lety deníku Blesk její ošetřující lékařka Blanka Seifertová.

Budínová z celého rozlehlého domu užívala pouze jednu místnost, z které vůbec nevycházela. Do nemocnice odmítala jít, neboť věděla, že tam alkohol nedostane. „Když už nemohla chodit, objednávala si pití telefonicky z protější cukrárny. Odtud jí přinesli láhev,“ dodala lékařka.

V roce 2002, dva týdny poté, co zemřela na vyčerpání organismu, přišla povodeň, která celý její dům zatopila.

X X X

Kanoista Fuksa se stal mistrem Evropy. V Mnichově triumfoval na trati 500 metrů

Kanoista Martin Fuksa se stal v Mnichově mistrem Evropy na trati 500 metrů a získal jedenáctý kontinentální titul v kariéře. Neolympijskou disciplínu ovládl již poosmé a obhájil vítězství z loňského šampionátu v Poznani.

Devětadvacetiletý český reprezentant byl hlavním favoritem závodu. V polovině trati figuroval na druhém místě, ale na 400 metrech se posunul do čela a dojel si pro suverénní vítězství. Přes vypuštěný závěr, kdy ještě před cílem zvedal ruku, porazil druhého Sergheie Tarnovschého z Moldavska o téměř sekundu.

 Tušil, že moldavský kanoista vyrazí po startu kupředu. „Minulý rok to udělal úplně stejně. Já jsem se snažil držet svého tempa, co mám naučené, a plus minus 200 metrů do konce to zvednout. Což jsem udělal a postupně jsem ho začal dojíždět. Myslím, že zhruba sto metrů před cílem jsem šel před něj a to mi dávalo strašnou sílu. Posledních pár metrů už jsem věděl, že to klapne, tak jsem se usmíval a v cíli jsem si to užíval. Zvedl jsem ruku a byl jsem fakt rád,“ popisoval Fuksa průběh závodu. Třetí skončil Rumun Catalin Chirila, který Fuksu jako jediný v sobotu porazil na kilometru.

Od roku 2013 Fuksa na pětistovce na evropském šampionátu neprohrál, pokud na ní závodil. „Včera, když jsem těsně prohrál ten kilometr, tak jsem si říkal, že to musím zlomit a musím podat super výkon. Poosmé v řadě jsem vyhrál Evropu na pětistovce. Myslím si, že je to slušná řádka let. Jsem rád, že poslední závod sezony vyšel takhle dobře a vyhrál jsem,“ dodal kanoista, kterého ještě čeká exhibiční Super Cup v Oklahomě.

Kajakářka Adéla Házová obsadila na kilometru sedmé místo. Deblkanoe Alžběta Veverková, Martina Malíková byla na dvoustovce osmá.

X X X

Atlet Vadlejch získal v dramatické soutěži ostěpařů stříbro z mistrovství Evropy. Veselý skončil čtvrtý

Oštěpař Jakub Vadlejch získal na mistrovství Evropy v Mnichově stříbro. Ve finále hodil 87,28 metru a o 38 centimetrů prohrál s Němcem Julianem Weberem. Vítězslav Veselý byl čtvrtý, pro dvanáctého Martina Konečného soutěž skončila už po třetí sérii.

 Evropské stříbro přidal jednatřicetiletý Vadlejch k bronzu, který si před měsícem přivezl z mistrovství světa v Eugene. Loni skončil druhý na olympijských hrách v Tokiu.

Vadlejch začal finále přešlápnutým pokusem, který letěl za 80 metrů. Do vedení se na mnichovském Olympijském stadionu dostal domácí Weber, který si chtěl spravit chuť po čtvrté příčce ze světového šampionátu v Eugene, ale s výkonem 83,05 byl první jen chvíli.

Vadlejch ho v druhé sérii přehodil o čtyři metry, Weber odpověděl zřejmě delším pokusem, ale s dotykem odhodové čáry. Na první místo se vrátil ve čtvrté sérii a náskok 38 centimetrů už udržel.

Tři medaile

Devětatřicetiletý Veselý, mistr světa z roku 2013 a držitel dvou olympijských bronzů, postoupil do užšího finále jako sedmý, ve čtvrté sérii přehodil 80 metrů a posunul se na čtvrté místo. Po dalším zlepšení na 84,36 byl dokonce chvilku třetí, ale Fin Lassi Etelätalo se na bronzovou příčku ihned vrátil osobním rekordem 86,44.

Česká výprava tak v Mnichově získala tři medaile. Na třetím místě skončili koulař Tomáš Staněk a v sobotu oštěpařka Barbora Špotáková.

X X X

Špotáková veze z mistrovství Evropy bronz. Medaili vybojovala až posledním hodem

Oštěpařka Barbora Špotáková vybojovala na mistrovství Evropy posledním hodem bronzovou medaili. Jednačtyřicetiletá světová rekordmanka se v dramatické závěrečné sérii posunula hodem dlouhým 60,68 metru dokonce na druhé místo, z něhož ji ale vzápětí odsunula teprve osmnáctiletá Srbka Adriana Vilagošová, která se zlepšila na 62,01 metru.

Mistryní Evropy se stala další zástupkyně nastupující generace. Devatenáctiletá Řekyně Elína Tzéngkoová hodila už v druhé sérii osobní rekord 65,81 a zajistila si vítězství. Špotáková slaví první cenný kov na velké akci od světového titulu v Londýně 2017. Je nejstarší oštěpařskou medailistkou v historii.

 „Je to nádherný. Dnešní večer s rodinou a kamarády tady, kde jsem před dvaceti lety začínala,“ řekla Špotáková České televizi. Před soutěží nechtěla dvojnásobná olympijská vítězka a trojnásobná mistryně světa o medaili mluvit. „Bylo to o štěstí. Ta medaile není moje, je všech lidí, kteří mě za celý život formovali. Asi si ji ani nenechám. Děkuju hrozně moc hlavně trenérovi, který to se mnou nemá lehký, protože mám spoustu jiných věcí, starám se o děti,“ řekla matka dvou synů.

První medaili na ME získala už v roce 2006, kdy byla druhá. V roce 2010 přidala bronz a před osmi lety v Curychu zvítězila.

Osmá skončila Nikol Tabačková výkonem 57,93, který ji trochu zklamal. „Osmé místo je super. Chtěla jsem se dostat do osmičky a druhým cílem byl osobní rekord. To se mi nepovedlo, z toho jsem zklamaná,“ řekla České televizi.

Nikola Ogrodníková při obhajobě stříbrné medaile z roku 2018 obsadila ve finále poslední dvanácté místo za hod dlouhý 54,48 metru. „Hodně jsem chtěla, a to byl asi ten problém. Energie tam byla, ale nevyužitá,“ řekla Ogrodníková. „Druhý pokus jsem běžela hrozně rychle a nezvládla jsem to technicky. Ve třetí sérii jsem se dostala do situace jako v Eugene (na MS, pozn. red.), ale nezvládla jsem ji. Snažila jsem se, moc jsem po tom toužila, a to byl ten problém,“ uvedla svěřenkyně světového rekordmana Jana Železného.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Autor a jeho autorem je autor. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.