Kvůli šíření hepatitidy A, obecně označované jako infekční žloutenka nebo nemoc špinavých rukou, byl vyhlášen nouzový stav ve Vinnycké oblasti Ukrajiny. Regionální komise pro mimořádné situace proto v úterý přijala usnesení o zavedení protiepidemických omezení.

Posílena bude kontrola čistoty a dezinfekce v MHD, kontrola dodržování hygienických požadavků a protiepidemických předpisů. Platí také dočasný zákaz pořádání trhů a akcí s prodejem domácích produktů. Dodatečné kontroly budou také v podnicích, jejichž činnost souvisí s dodávkami potravinářských výrobků.

Kromě toho bylo ve Vinnyci zavedeno dálkové vzdělávání, včetně mateřských škol a sportovních a uměleckých tříd. V kraji probíhá očkování zdravotníků, lékařů urgentní medicíny a zdravotnických pracovníků podílejících se na likvidaci ohnisek hepatitidy A. Zajištěny jsou i očkovací potřeby pro očkovací děti.

Hlavní státní lékař hygienické inspekce na Ukrajině Ihor Kuzin, řekl, že zdroj nákazy stále existuje, což potvrzují epidemiologické statistiky. Podle jeho názoru se může jednat o určité potravinářské výrobky nebo pitnou vodu a na to jsou zaměřeny aktivity patřičných služeb.

Ukrajinské ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že lékaři epidemiologové vyšetřují pracovníky v oblastech ohrožených epidemií. Jedná se zejména o potravinářské podniky vyrábějící v masovém měřítku, mlékárenský průmysl, vodárenská zařízení a subjekty zajišťující prodej pitné vody a její dopravu po městech. Byla identifikována nejméně čtyři potenciální infekční původci.

Celkem je v nemocnicích ve Vinnycké oblasti stále 144 pacientů s hepatitidou A. 32 dospělých a 10 dětí již bylo propuštěno domů. Lékaři připustili, že již to znamenalo mimořádnou situaci. V pondělí potom začali evidovat další případy v dalších městech Vinnycké oblasti.

Vinnycká oblast je jednou z 24 samosprávných oblastí Ukrajiny. Zaujímá velkou část historického regionu Podolí.  V roce 2022 zde žilo asi 1,5 milionu obyvatel.  Centrem oblasti je  město Vinnycjase, server vasevec.cz

X X X

Branislav Fábry: Lawfare – hybridná vojna prostredníctvom práva

„Pravidelne sa objavujú krivé obvinenia proti politickým lídrom a tie sú rozširované médiami, oponentmi a skolonizovanými justičnými orgánmi. Týmto spôsobom, nástrojmi lawfare, sa zneužíva stále potrebný boj proti korupcii na boj proti neželaným vládam, obmedzovanie sociálnych práv a vytváranie pocitu anti-politiky, ktorý vyhovuje tým, ktorí ašpirujú na výkon autoritatívnej moci. Súčasne je zvláštne, že za fakt korupcie a organizovaného zločinu sa nepovažuje využívanie daňových rajov, prostriedku, ktorý slúži na skrývanie zločinov všetkého druhu…“

Keby tieto vety, vrátane pojmu skolonizovaná justícia, povedal niekto na Slovensku, okamžite by ho vyhlásili za „konšpirátora“. Skutočného autora daného výroku však nemožno len tak ľahko zhadzovať, a to ani v slovenských mainstreamových médiách: je ním totiž pápež František I. a tieto slová povedal dňa 15. novembra 2019 vo svojom posolstve účastníkom kongresu Medzinárodnej asociácie pre trestné právo. [1] Pápež v prejave tiež poukázal na štyri zhoršujúce sa trendy v oblasti trestného práva. Spolu s citovaným lawfare išlo aj o: zneužívanie predsúdnej väzby, podnecovanie k násiliu, kultúru vylučovania a nenávisti.

Mnohé z uvedených trendov by sa dali identifikovať aj na Slovensku, pápež František I. však myslel skôr na príklady z Latinskej Ameriky. Tam sa lawfare, teda hybridná vojna prostredníctvom práva, realizuje najintenzívnejšie. Pápež sa k lawfare vyjadruje opakovane, napr. keď v homílii zo 17. mája 2018 otvorene kritizoval mediálno-justičné prevraty: „Vytvárajú sa obskúrne podmienky pre odsúdenie nejakej osoby… Médiá začínajú negatívne hovoriť o konkrétnych ľuďoch, lídroch, a špinia ich ohováraním a difamáciou. Potom do hry vstúpi justícia, ktorá ich odsúdi a nakoniec sa urobí štátny prevrat.“ [2]

Pápež však nie je jediná hlava štátu, ktorá lawfare dlhodobo kritizuje. Uviesť možno viacero predstaviteľov, napr. argentínskeho prezidenta Alberta Fernándeza, ktorý povedal: „To, čo je nevídané, je použitie justície na politické prenasledovanie protivníkov. Stalo sa to v Latinskej Amerike a existujú tri veľmi jasné príklady, ktoré majú spoločný menovateľ: Rafael Correa v Ekvádore, Lula v Brazílii a Cristina v Argentíne.“ [3] Ešte oveľa tvrdšie sa vyjadril spomínaný Rafael Correa, ekvádorsky ex-prezident (2007 – 2017): „Už nemučia a nezabíjajú, nie preto, že by nechceli, ale preto, že nemôžu, keďže technologický pokrok by tieto zločiny ukázal prakticky v reálnom čase. Z tohto dôvodu je represia maskovaná legalistickým a dokonca morálnym podtextom. Ide o právo, doslova o „právnu vojnu“: spočíva v zneužívaní práva a používaní ohovárania a v mene protikorupčného boja ide o morálne, politické, ekonomické a súdne zničenie politických protivníkov… [4]Correa tiež uviedol zaujímavé prirovnanie: „Bohužiaľ, zlí sudcovia dnes zohrávajú úlohu, ktorú v 70. rokoch zohrávali zlí vojaci. Zatiaľ čo predtým potláčali v mene národnej bezpečnosti a protikomunistického boja, dnes to robia v mene boja proti korupcii…“ [5]

V 20. storočí sa neokolonializmus skutočne presadzoval prostredníctvom vojenských prevratov so zahraničnou podporou, v 21. storočí však už tento recept stratil účinnosť. Vojenské prevraty vyvolávajú negatívne spomienky a domáce obyvateľstvo sa viackrát dokázalo proti pučistom postaviť na odpor. Aj preto sa novou taktikou kolonizátorov stalo lawfare. Skúsenosť s lawfare mali viacerí juhoamerickí lídri, zvlášť tí, ktorí bránili suverenitu a sociálne práva obyvateľov. Najznámejším prípadom bol Louis Ignacio Lula da Silva v Brazílii, ktorý si odsedel rok a pol vo väzení kvôli monsterprocesu v korupčnej kauze. Nakoniec sa ale ukázalo, že sudca Sergio Moro a prokurátor Deltan Dallagnol proces zmanipulovali a trest pre Lulu bol zrušený. Kvôli odsúdeniu však Lula nemohol kandidovať v prezidentských voľbách roku 2018, hoci by ich pravdepodobne vyhral. [6] Ako ďalšie príklady lawfare sa obvykle uvádzajú bývalí prezidenti Rafael Correa v Ekvádore, Cristina Fernandez Kirchnerová v Argentíne, Evo Morales v Bolívii, Pedro Castillo v Peru, a ďalší.

Lawfare ako pojem vznikol spojením dvoch slov: law (právo) a warfare (vojna). Objavil sa síce už v 20. storočí, až v 21. storočí však nadobudol súčasný význam. Výrazne k tomu prispeli americkí vojenskí teoretici, najmä plukovník (neskôr generál) letectva Charles J. Dunlap, Jr. Ten si v roku 2001 všimol, ako právne argumenty komplikujú vojenské intervencie USA. Na základe toho charakterizoval lawfare ako „metódu vedenia vojny, kde sa právo používa ako nástroj vedenia vojny“. [7] Neskôr sa zamyslel aj nad možnosťami využitia práva na boj proti politickým oponentom USA. [8] O problematike lawfare sa vo svete napísalo mnoho publikácií, [9] na rozdiel od Slovenska, kde je tento pojem takmer neznámy.

Niet pochýb, že právo a zvlášť trestné právo sa používa ako nástroj likvidácie nepohodlných ľudí v rôznych štátoch sveta. Používa sa v Rusku, zvlášť intenzívne od začiatku vojenskej invázie na Ukrajine. Ruský systém likvidácie oponentov prostredníctvom trestného práva však pôsobí hrubo a primitívne, a preto je málo presvedčivý. Naopak, systém lawfare v Latinskej Amerike funguje sofistikovane a práve preto sa ním treba zaoberať podrobnejšie. Pri lawfare sa konvenčná vojna nahradzuje nátlakom na oponentov, ktorí sú často vládnucimi politikmi, a to vďaka dominancii aktérov lawfare v mediálnej i justičnej oblasti. V médiách prichádza k pokusu predstaviť politických oponentov ako korupčníkov a zločineckú skupinu, ktorá ovládla alebo chce ovládnuť štát. Ide o psychologickú vojnu: treba vyvolať dojem únosu štátu „mafiou“ a vytvoriť morálnu dichotómiu: populizmus – antipopulizmus, korupcia – antikorupcia, perónizmus – antiperónizmus (v Argentíne), atď. [10] Súčasne treba nastoliť atmosféru, kde si verejnosť musí vybrať medzi týmito dvoma alternatívami a ten, kto nesúhlasí s nastolenou predstavou boja proti korupcii a populizmu, ten je nemorálny, lebo korupciu a populizmus podporuje.

Aktéri lawfare

Korupcia je ako taká veľmi škodlivá, avšak pre aktérov lawfare svojím spôsobom aj užitočná, pretože boj proti nej poskytuje výhody [11]:
– obvinenia z korupcie voči politickým oponentom sú ľahko uveriteľné, keďže korupcia je v spoločnosti rozšírená a verejní funkcionári majú pri nej tradične zlú povesť;
– obvinenia z korupcie vyvolávajú emócie a hnev a občania sa cítia byť zradení svojimi volenými zástupcami;
– korupčné trestné činy sa dajú ťažko dokazovať, a preto verejnosť ľahšie prijme neobvyklé a nepresvedčivé konštrukcie či dôkazné prostriedky;
– korupcia sa vysvetľuje ako spoločenská „rakovina“, ktorá spôsobuje chudobu obyvateľov, avšak súčasne odvádza pozornosť od iných „rakovín“ (neokolonializmus, daňové raje, atď.), ktoré sa spájajú s viacerými aktérmi lawfare.

Pokiaľ ide o aktérov lawfare, v Latinskej Amerike sa identifikovalo päť skupín zúčastnených: [12]
1. USA, ktoré ako veľmoc chránia svoje geopolitické záujmy.
2. Mimovládne organizácie, vytvárajúce stratégiu na reorganizáciu justičného aparátu a boj proti korupcii.
3. Konkrétni predstavitelia súdnej moci a prokurátori, ktorí majú právomoc zaoberať sa trestnou činnosťou verejných funkcionárov.
4. Masmediálne koncerny a ich armády trollov na sociálnych sieťach.
5. Domáci politici, ktorí podporujú uvedených aktérov.

Pri lawfare teda prichádza k spolupráci aktérov, z ktorých väčšina neodvodzuje zdroj svojej moci od volieb. Vzniká situácia, že nevolené subjekty, sudcovia a prokurátori, mimovládne organizácie a médiá môžu pri dobrej koordinácii zlikvidovať každú volenú moc. Najväčšie médiá sú tradične pod kontrolou zahraničnej či domácej oligarchie a tá sa najviac obáva politikov, ktorí by boli populárni medzi masami. Potom by menej záviseli od oligarchie a mohli by siahnuť na jej privilégiá. Tu majú národná i nadnárodná oligarchia spoločný záujem. Ďalšou nevolenou mocou sú sudcovia. Tí sú síce formálne nezávislí od oligarchie, avšak v niektorých krajinách Latinskej Ameriky sa tradične cítia ako súčasť nadnárodnej elity, neidentifikujú sa s domácim obyvateľstvom a prirodzene sa obracajú proti politickým reprezentantom tejto masy. V niektorých štátoch sa však sudcovia s národom identifikovali viac, a preto bolo potrebné súdnu moc „zreformovať“ a zbaviť sa „skorumpovaných“ sudcov a prokurátorov. Práve to je oblasť, do ktorej sa veľmi intenzívne zapájajú politické mimovládne organizácie, financované zo zahraničia.

V procese lawfare v Latinskej Amerike zohralo aktívnu úlohu niekoľko amerických think tankov. Spomedzi nich treba spomenúť Americas Society/Council of the Americas (AS/COA), ktorú založil David Rockefeller a ktorá má veľký vplyv medzi brazílskymi podnikateľmi. [13] Ďalšou je Medziamerický dialóg (IAD), ktorá zase pripravuje správy a vydáva vyhlásenia o boji proti korupcii. Priamo Kongresu USA predložila IAD správu s prezentáciou výsledkov vyšetrovania korupcie v prípade koncernu Odebrecht, ktorá sa týkala Brazílie a ďalších štátov regiónu. V tejto prezentácii IAD navrhla sériu odporúčaní vrátane intenzívnejšieho použitia zákona o zahraničných korupčných praktikách (FCPA). Tiež sa odporúčalo, aby veľvyslanci USA sledovali dôležité súdne procesy v Latinskej Amerike, pomáhali investigatívnej žurnalistike a postavili sa za protikorupčných prokurátorov. [14] Samozrejme, že do lawfare sa v Latinskej Amerike zapája oveľa viac mimovládnych organizácii a je ťažké identifikovať všetky, veľmi často sa však zapája priamo úrad ministerstva spravodlivosti USA a využívajú sa i prostriedky z USAID. Fungovanie tohto systému už bolo pomerne dobre popísané. [15]

Kooperácia mimovládneho sektora, financovaného z USA a konkrétnych protikorupčných sudcov a prokurátorov v Latinskej Amerike je nepopierateľná. Najznámejšie je prepojenie vyššie spomínaného brazílskeho sudcu Sergia Mora, ktorý prednášal na poradenských kurzoch o praní špinavých peňazí, organizovaných Ministerstvom spravodlivosti USA v rámci projektu Puentes. [16] Existujú tiež dôkazy o jeho prepojeniach s americkými poradcami v Curitibe počas veľkej kauzy Lava Jato. Niektorí autori tvrdia, že táto kauza bola pripravená v spolupráci s agentmi vlády USA na základe FCPA. [17] Kauza pritom viedla tak k impeachmentu brazílskej prezidentky Dilmy Rousseffovej v roku 2016, ako aj k uväzneniu ex-prezidenta Lulu da Silvu v roku 2018. Výhody pre USA boli pritom očividné. Prezident Jair Bolsonaro, ktorý profitoval z neúčasti Lulu da Silvu v prezidentských voľbách, umožnil Američanom využívať leteckú základňu Alcântara (2019), predal väčšinu akcií spoločnosti Embraer spoločnosti Boeing (2020), podpísal memorandum o porozumení o jadrových otázkach (2020), atď. [18]

Kritika a nedostatky lawfare

Pri lawfare sa aplikujú inštitúty, typické pre trestné právo USA, najmä dohoda o vine a treste a využívanie tzv. kajúcnikov. Tieto inštitúty sa medzi sudcami a prokurátormi vo svete popularizujú prostredníctvom kurzov, financovaných vládou USA alebo jej agentúrami. V Latinskej Amerike však majú aj svojich silných odporcov a kritike bolo vystavené najmä využívanie tzv. kajúcnikov. [19] Mnohým sa nepáči, že výmenou za spoluprácu môže kajúcnik naďalej využívať majetok získaný nezákonnými prostriedkami, pokiaľ z neho určitú časť odovzdá. Okrem toho sa mu výmenou za spoluprácu drasticky znížia sankcie, a tak má možnosť zotrvať pri svojej vysokej životnej úrovni. Výmenou za to dostane vyšetrujúci orgán potrebnú muníciu, aby mohol pokračovať v útoku na politickú skupinu, ktorá sa chápe ako zlo. Kritizuje sa aj hľadanie dostatočného počtu kajúcnikov, ktorí nielen pomáhali odhaľovať trestnú činnosť, ale oznamovali aj nepodstatné veci, používané na diskreditáciu určených nepriateľov ako predstaviteľov zla. Významní akademici kritizovali pojem i povahu kajúcnikov (personas arrepentidas), pretože „úprimné pokánie by nehľadalo úžitok“. [20] Poukázali tiež na veľké riziko, že obvinený, ktorý chce získať výhodu, môže vymýšľať alebo zveličovať. Rovnako kritizovali taktiku, keď sa okrem obvinení používa opakované preventívne zadržanie osôb, aby sa spoločnosť domnievala, že údajný páchateľ už bol chytený a za trestný čin pyká. Pri analýze porušovania konkrétnych ľudských práv nástrojmi lawfare uviedli: „Prezumpcia viny sa teda pripisuje obvinenému pomocou médií… a aj keď bude konečne oslobodený, jeho povesť bude pravdepodobne zničená.“ [21]

Mimoriadne negatívnym javom lawfare je to, že prichádza k zmene neutrality orgánov činných v trestnom konaní (OČTK). Médiá z nich urobia hviezdy, ktorým podpora verejnej mienky umožní vykonávať procesné manévre bez ohľadu na zákon. [22] Tento typ autoritárskeho správania ilustruje prejav prokurátora Deltana Dallagnola, ktorý pri powerpointovej prezentácii proti Lulovi da Silva uviedol, že neexistujú dôkazy, ale presvedčenia. [23] Pri lawfare prichádza aj k zmene účelu trestného konania, ktorého hlavným cieľom sa stáva eliminácia oponenta v politickej súťaži. Na oponenta a jeho okolie (vrátane blízkych príbuzných) treba vyvinúť tlak, aby bol zraniteľnejší voči obvineniam, často nepodloženým, a najmä aby sa podarilo narušiť jeho podporu medzi verejnosťou. Prípadné dokázanie viny a odsúdenie obvineného by bolo síce vítaným bonusom, nie je však hlavným cieľom tohto trestného konania. [24] Zaujímavé sa v tejto súvislosti javia aj dohody o vine a treste: ak obvinený vymení priznanie za podmienečný trest, získa tým slobodu a pokoj, zatiaľ čo OČTK si pripíšu ďalší politický „úspech“ v boji proti korupcii.

Jedným zo zásadných problémov pri hodnotení lawfare je, že sa nedá vždy jednoznačne identifikovať, nakoľko ide o reálny boj proti korupcii a nakoľko o zneužívanie trestného práva. Lawfare je najefektívnejšie vtedy, keď spája oba aspekty a skutočný páchateľ korupcie udáva politického odporcu. Preto treba hľadať nejaké špecifikum, ako odlíšiť lawfare od seriózneho protikorupčného trestného konania. Vždy si možno položiť prinajmenšom tieto otázky:
1. Postupuje sa pri všetkých kauzách rovnako? Konali v rôznych kauzách prokurátori a sudcovia rovnako aktívne? Príklady z porovnania káuz prezidentov Brazílie (Lula da Silva verzus Temer) či Argentíny (Kirchnerová verzus Macri) to nepotvrdzujú!
2. Aká je úloha médií? Rešpektujú prezumpciu neviny? Konajú koordinovane s OČTK? Unikajú informácie zo spisov k blízkym médiám?
3. Bránia obvinené osoby v trestných konaniach svoju nevinu aktívne alebo sa rýchlo priznávajú v rámci dohody o vine a treste? Ako často sa vymieňa priznanie za extrémne nízky trest? Akú úlohu hrajú kajúcnici?
4. Kto z daných káuz politicky profituje? Ktorí domáci a zahraniční aktéri získavajú výhody? Branislav Fábry, (Nové slovo),  server vasevec.cz

X X X

Za obraz 200 mil. bojuje Adamovský z Ukrajiny

Miliardář bojuje o slavný obraz, uložený v trezoru soudu. Svého agenta považuje za nevinného. V roce 2016 vydražil ukrajinský miliardář Andrej Adamovský prostřednictvím svého agenta, galeristy Jana Třeštíka, ve Stockholmu za 4 miliony euro dílo z roku 1929 Kruh a skvrna od slavného ruského malíře Vasilije Kandinského. Protože je sponzorem Národní galerie, obraz tam na několik let zapůjčil. Následný vývoj příběhu kolem obrazu by podle Adamovského mohl být podkladem pro kriminální román. Nyní totiž miliardář nemá ani obraz, ani peníze.

„Mám dojem, že jsem se setkal se skutečnou mafií. Celé to vypadá na klasické mafiánské praktiky. Z jedné strany jsou vyloženě mafiáni, pak státní zástupci a soudci,“ řekl v rozhovoru pro Českou justici. Stále ale věří, že spravedlnost zvítězí a svůj obraz, který má nyní cenu asi 200 milionů korun, získá zpět. Galerista Jan Třeštík se podle jeho názoru nedopustil žádného trestného činu, když podlehl brutálnímu nátlaku vyděračů. Považuje za absurdní, že člověk, kterým se necítí být podveden, je odsouzen na 8 roku do vězení a ten, kdo ho chtěl o obraz připravit, běhá na svobodě. V rozhovoru také promluvil o tom, jak z pozice viceprezidenta Světového židovského kongresu bojuje proti antisemitismu.

X Můžete nám přiblížit, v čem podnikáte a na co se zaměřujete v oblasti umění?

Věnuji se hlavně projektům v oblasti nemovitostí, těžby surovin a IT. Umění sbírám více než 20 let, moje sbírka obsahuje díla od umělců od konce 19. století po současnost. Zajímá mě avantgardní umění, impresionismus i současné moderní umění. Sběratelství není jenom vášeň, ale také životní styl. Je to moje životní láska. V Kyjevě provozuji centrum moderního umění M17. Je to velice známá umělecká instituce, prostor pro provozování různých kulturních a uměleckých aktivit. V Česku jsem založil nadační fond na podporu ukrajinského umění  – Art support fund.

X Váš obraz od slavného ruského malíře Vasilije Kandinského Kruh a skvrna v minulosti asi tři roky vystavovala Národní galerie. Jak jste obraz získal a proč se k němu nyní nemůžete fyzicky dostat?

Mám v Česku agenta Jana Třeštíka, který mi pomáhá kupovat a prodávat umělecké předměty. A on mi doporučil, abych v roce 2016 Kandinského obraz vydražil ve Švédsku v aukci na základě agentské smlouvy za cenu okolo 4 milionů euro. Jsem také sponzorem Národní galerie v Praze a v této souvislosti jí byl obraz oficiálně zapůjčen. Jan Třeštík jako můj zmocněnec tehdy vyjednal zapůjčení a vystavení obrazu s tehdejším ředitelem Národní Galerie panem Jiřím Fajtem.

X Jaký byl další osud obrazu?

Ten další osud by byl dobrou předlohou pro kriminální román. Na počátku roku 2020 jsem se dozvěděl, že Jan Třeštík obraz nedobrovolně vydal pod tlakem vydírání panu Kyllarovi. Obrátil jsem se proto na advokáty, kteří se s panem Kyllarem a jeho právními zástupci potkali. Ti je informovali, že obraz je mým majetkem. A rovněž byli informováni o tom, že pan Kyllar by si tento obraz jako zástavu brát neměl, protože panu Třeštíkovi nepatří a jeho majitelem jsem já a mám k tomu příslušné dokumenty. V průběhu dalších dvou nebo tří měsíců se odehrávala komunikace mezi našimi právníky – požadovali jsme předložení „údajné“  zástavní smlouvy k obrazu, tedy důkaz, že zástava je skutečná. Rovněž jsme požádali o poskytnutí informace o tom, kolik tedy činí částka, kterou měl údajně dlužit pan Třeštík panu Kyllarovi. Zarážející je, že dodnes nemáme jasné a doložitelné informace, kolik tedy činila dlužná částka a ani nejsou k dispozici žádné dokumenty, které by existenci dluhu vůči panu Kyllarovi dokládaly.

X Jaký byl tedy návrh právních zástupců podnikatele Pavla Kyllara?

Namísto odpovědi na výši dlužné částky a detaily o ní jsem dostával nabídky, abych za obraz v podstatě zaplatil. Částka se v průběhu času měnila od jednoho do dvou milionů euro. Zástupce pana Kyllara byl renomovaný advokát Petr Toman. Ten se potkal s mým obchodním partnerem v Praze. Na schůzce byla učiněna nabídka, abych zaplatil 2 miliony euro. A pokud nezaplatím, tak obraz může být prodán někomu jinému.  Tehdy jsem pochopil, že jde o vydírání a obrátil jsem se na policii. Pan Kyllar poté přišel s informací, že obraz předal jistému panu Alzabimu v Abú Dhabí. Dozvěděl jsem se také, že smlouva, kterou s ním podepsal a na základě které mu předal obraz, byla antedatovaná o jeden rok zpět. Vydírání pak pokračovalo. Dostával jsem různé fotografie či videa obrazu s různými aktuálními novinami.

X Jak reagovala policie?

Byl jsem několikrát na výslechu. Policie se ale zajímala pouze o osobu Jana Třeštíka. Ačkoliv jsem policii líčil celý příběh velmi podrobně, se jmény, fakty, úplně se vším, tak je to v podstatě nezajímalo. Moji právní zástupci pak trvali na tom, aby byl obraz zaregistrován jako odcizený v databázi Interpolu. K mému velkému překvapení to policie celé uzavřela a předala na soud s návrhem na obžalobu pana Třeštíka. Obraz prý bude hledat Interpol. Když jsem pochopil, že obraz mohu ztratit, obrátil jsem se na kriminalisty z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ). Ti během několika měsíců udělali spoustu opravdu velmi dobré práce, za což jsem jim vděčný. S panem Kyllarem i jeho právníkem jsem se osobně sešel a požadoval po mě za navracení obrazu 800 tisíc euro. Ve spolupráci s NCOZ pak byla zorganizovaná schůzka v hotelu Hilton, kde mělo dojit k předání peněz oproti obrazu a kde byl pan Kyllar také zatčen s počítačkou peněz i obrazem. Předpokládal jsem, že to je zakončení celého příběhu, vítězství spravedlnosti a tím to skončí a viníci budou potrestaní. Ale ukázalo se, že to je jenom začátek.

X Soud nyní uložil Janu Třeštíkovi osm let vězení. Trest je za zpronevěru a milionové podvody při obchodech s uměleckými díly. Součástí trestu je i maximální, tedy desetiletý zákaz působení ve vedení firem. Jak dlouho s ním spolupracujete?

Přesně si nevzpomínám, jak dlouho se s ním znám, ale je to můj přítel. Je to velmi zdatný a talentovaný člověk. Bohužel, projevil slabost a v této konkrétní záležitosti udělal spoustu chyb, když se dostal pod vliv člověka, jako je pan Kyllar. Nehledě na to pana Třeštíka považuji spíše za oběť, než za skutečného pachatele. Stejně jako sebe.

X X Do té doby tedy žádný problém s panem Třeštíkem nebyl?

Nebyl. S předáním obrazu jednal pod tlakem. Došlo k tomu v noci na ulici, bez zástavní smlouvy a jakékoliv dokumentace a předchozího ujednání. Znáte někoho kdo předá „ dobrovolně „ cizí obraz v 20 -ti násobně vyšší hodnotě oproti svému závazku, navíc před splatností dluhu aniž by o tom cokoliv sepsal? Oni dva se znali delší dobu a měli spolu různé podnikatelské aktivity, které ale probíhaly velmi organizovaně a ke všemu byla vždy dokumentace. Starali se vždy o to, aby vše bylo podchycené. Pouze v tomto jediném případě žádná dokumentace nebyla. A já věřím panu Třeštíkovi v tom, že mu bylo vyhrožováno i fyzicky.

X Co se tedy dělo po zatčení Pavla Kyllara s obrazem?

Po jeho zatčení se začaly dít velmi překvapivé věci. Představte si takovou absurdní situaci. Vzhledem k tomu, že celá sbírka umění je rodinným majetkem, tak formálně ji vede můj syn. Ten také zaplatil celou cenu obrazu aukční síni, kde byl vydražen. Aukční síň potvrdila, že skutečným majitelem je můj syn, sám pan Třeštík potvrzuje, že vlastníkem je Adamovský. Nechal se zpracovat posudek od švédských právníků o tom, že obraz je skutečně podle švédských zákonů náš. Ve spise je záznam rozhovoru mezi pány Kyllarem a Alzabim, který potvrzuje, že zástava byla v podstatě neexistující, že se de facto jednalo o předstíraný akt mezi těmito osobami s jediným cílem a to jak dodatečně zlegalizovat nezákonně nabytý obraz ,  tedy v zásadě podvod. Pan Kyllar tam žádá pana Alzabiho, aby na účet přijal peníze od kamaráda pana Kyllara, které pak někam pošle. Zkrátka se technicky domlouvali, jak udělají ony technické převody, aby to naoko vypadalo, že obraz je formálně v držení cizího občana, pana Alzabiho. Přesto si státní zástupce Vladimír Pazourek není jistý, že obraz patří nám. A říká, že vlastníkem je možná Jan Třeštík. Ačkoliv to sám Třeštík popírá. Státní zástupce Pazourek nedávno nařídil, aby byl ten zabavený obraz předán do úschovy na obchodní soud. A to z toho důvodu, že pan Alzabi zažaloval pana Třeštíka a začal se s ním soudit o tu pohledávku, kterou mu pan Kyllar údajně prodal.

X Proč se podle vás Pavel Kyllar snaží dokázat, že obraz patří Janu Třeštíkovi?

Z jediného důvodu. Aby umožnil panu Alzabimu nárokovat po panu Třeštíkovi vymáhání údajné pohledávky poté, co mu byl odejmut protiprávně držený můj obraz Kandinského. Zde bych rád připomenul, že v Hiltonu nebyl zatčený pan Alzabi- údajný majitel pohledávky spolu s příslušenstvím k obrazu- byl to pan Kyllar, koho odváděla NCOZ v poutech.  Pak to nabralo další obrat. Státní zástupce Pazourek, který vede trestí řízení týkající se pana Kyllara, se vyjádřil ve smyslu, že pro tuto věc proti panu Kyllarovi je stěžejní, jak dopadne soud s panem Třeštíkem. Dokonce se obrátil na soudkyni Slepičkovou, aby věc rozhodla rychle. Potkával se kvůli tomu i s přísedícími v jejím senátu. A nyní chce pan státní zástupce Pazourek dokonce odložit podezření z vydírání ze strany pana Kyllara a věc předat někam na Prahu 6 s obžalobou za praní špinavých peněz. Což je naprosto zarážející, protože existuje množství důkazů o tom, že k vydírání skutečně došlo. Jsem přesvědčen, že státní zástupce Pazourek a soudkyně Slepičková, která soudila pana Třeštíka, mají jeden společný cíl. Všechno to hodit na pana Třeštíka a zbavit pana Kyllara všech obvinění, a přitom také umožnit panu Alzabimu, aby zkasíroval všechny pohledávky vůči panu Třeštíkovi, které na něj byly údajně ze strany Kyllara postoupeny.

Já dodnes pochybuji o existenci pana Alzabiho. Protože nebyl přítomen u žádného zasedání, nikdy se ho nepodařilo oficiálně vyslechnout či kontaktovat. Já osobně jsem byl přitom vyslýchán mnohokrát, ať už policií, na NCOZ nebo jako svědek u soudu, ale pan Alzabi je fantom, který je nechytitelný a zcela nekontaktovatelný. A pokud by ve spisu nebyly záznamy komunikace mezi panem Kyllarem a panem Alzabim ohledně postoupení pohledávek, tak by se dalo spekulovat o tom, že skutečně existuje. Nehledě na vše, co se okolo toho děje. Já věřím na pravdu, a že spravedlnosti dosáhnu. Obrátím se proto na příslušné orgány ČR a věřím, že spravedlnost tu přeci jenom zvítězí.

X  Na základě čeho státní zástupce a soud vyvozuje vlastnictví obrazu panem Třeštíkem?

To je otázka na státního zástupce Pazourka. Moji právní zástupci si na jeho postupy stěžovali na Nejvyšším státním zastupitelství (NSZ). NSZ sice řeklo, že pochybil, když zabavený obraz předal do úschovy na obchodní soud, ale nemá to žádný právní účinek. Nic se neděje, zpět se nic nevrátí.

X Státní zástupce tedy před soudem nepředložil nějaký dokument o tom, že ten obraz patří panu Třeštíkovi?

Senát paní soudkyně Slepičkové poslal pana Třeštíka na 8 a půl roku do vězení. Což je naprosto nepochopitelné. To je jako nějaké stalinské rozhodnutí. Ani za vraždu tolik lidé kolikrát nedostanou. A když pan státní zástupce čeká na toto konkrétní rozhodnutí a chce zároveň tuto celou věc odejmout NCOZ a předat někam jinam, tak nemusíte být genius, abyste z toho vyvodili, proč to tak je. Během všech těch řízení se advokáti pana Kyllara snaží dosáhnout jediného: Dokázat, že Třeštík je vlastníkem obrazu. Ačkoliv Třeštík to vždy rozporuje. Ve spisu jsou například založené takové materiály, jako korespondence přes WhatsApp, kdy pan Třeštík panu Kyllarovi posílá článek, ve které je napsané, že Třeštík vydražil obraz pro někoho jiného. V době, kdy docházelo k předání obrazu, pan Kyllar prokazatelně věděl, že obraz není Třeštíka.

X Chápu to tedy správně, že budete napadat postup státního zastupitelství v dané věci, včetně toho, že se stýkal i se členy senátu soudkyně Silvie Slepičkové?

Ano, chci to udělat a budu se radit se svými právními zástupci, jaký postup zvolit. Disponuji materiálem, jež dokládá, že soudkyně Slepičková se stýká s panem státním zástupcem Pazourkem a dalšími kolegy i mimo jejich pracoviště a v to době, kdy je kauza stále živá. Nechť toto jednání prošetří příslušné kontrolní orgány, za mě to rozhodně v pořádku není.

X Pavel Kyllar tedy zatím nebyl obžalován?

Pan Kyllar byl obviněn z 2 trestných činů před více než 2 lety. Týden po vynesení nepravomocného rozsudku ve věci pana Třeštíka  bylo jeho jednání překvalifikováno na pouhou legalizaci výnosu z trestné činnosti, nikoliv již vydírání a od té doby není obžaloba, ani soud. přitom to jsou už dva roky od okamžiku, kdy byl zatčen. Nechápu, jaké ještě důkazy potřebuje státní zástupce k tomu, aby podal obžalobu.

X Máte nějakou vlastní hypotézu, proč se postupuje velmi přísně vůči Janu Třeštíkovi a na druhou stranu velmi benevolentně vůči Pavlu Kyllarovi

To je ta největší otázka, na kterou chci znát odpověď. Já vždy ctím rozhodnutí soudu, ale nechápu to absurdní rozhodnutí, kdy paní soudkyně rozhodla o trestu osmi let pro pana Třeštíka, ale zároveň v závěru vlastně legitimizovala celou tu situaci, kdy řekla ano, ta zástava je platná. Veškerá logika, vše, jak jsou poskládané důkazy a spis, hovoří o opaku. Že to celé je fiktivní a zástava nevznikla. Nicméně to ještě nenabylo právní moci, takže pan Třeštík asi bude podávat odvolání. Pokud skutečně dojde k tomu, že to podezření z vydírání bude odložené, tak to pro mě bude naprosté zklamání mé víry, že je Česká republika právním státem.

Je-li pan Třeštík odsouzen v první instanci za podvod, kterého se měl vlastně dopustit na majiteli obrazu, tudíž i soud nepřímo potvrdil, že majitelem obrazu jste vy a nikoliv Třeštík?
Ano, je to pochopitelně tak. A u soudu jsem řekl, že vůči panu Třeštíkovi nemám žádné nároky. Jsem vlastníkem obrazu, ale s panem Třeštíkem to mám vyřešené, po něm v podstatě nic nechci. Nic po něm nenárokuji. Je to prostě nelogické.

X Neměl byste po panu Třeštíkovi přeci jenom něco nárokovat? Vždyť o ten obraz jste přišel kvůli němu.

Částečně je to samozřejmě jeho vina, ale věřím, že opravdu jednal v tísní a pod tlakem. Vzhledem k tomu, že jsem pana Kyllara osobně poznal, dokážu si představit, čeho on je schopen, když něco chce. Udělá proto cokoliv. Navíc Jan  byl mým agentem, na základě smlouvy měl právo kupovat i prodávat pro mě umělecká díla, s mým svolením teoreticky mohl ten obraz vzít a něco s ním dělat. Kdybych věděl o celé té záležitosti, o vztazích mezi pány Třeštíkem a Kyllarem, tak bych raději ten dluh za pana Třeštíka uhradil, než aby došlo k tomuto. I kdyby se jednalo o 300 tisíc euro. Ale měl bych pokoj. Vina pana Třeštíka spočívá v tom, že mě neinformoval o tom, že dostává výhrůžky, a že po něm ten obraz někdo chce.

X Ještě jedna otázka. Není pochyb o tom, že ten obraz, který je nyní v úschově v ČR, je stále ten samý originál?

To by byla taková tečka za celým tím příběhem. Ale po čtyřech letech všech těch různých překvapivých vývojů, tak už bych asi ani nebyl překvapen. Mám dojem, že jsem se setkal se skutečnou mafií. Celé to vypadá na takové klasické mafiánské praktiky. Z jedné strany jsou vyloženě mafiáni, pak státní zástupci a soudci.

X Můžete nám na závěr říct, jak hodnotíte roli prezidenta Volodymyra Zelenského při ruské invazi na Ukrajinu?

Pan Zelenský svou roli plní perfektně a nadmíru dobře. Pro Ukrajinu je to Churchill současnosti. Podařilo se mu zorganizovat protiruskou koalici na západě, postavil se do čela boje proti ruské agresi. Ono nejde o to, že by Ukrajinci chtěli bojovat. To nechtějí, ale nechtějí ani prohrát. Bojují za svoji vlastní zemi. Jde o budoucí existenci ukrajinského národa. Rozhoduje se o tom, jestli Ukrajina bude na západě nebo zase spadne do té východní sféry ruského vlivu. Pro svou geografickou polohu se Ukrajina dostala na popředí války mezi autokratickým režimem na Východě a západní demokracií. A je třeba chápat, že třetí světová válka už se vede. Rusko, Írán, Čína, arabské monarchistické režimy, v podstatě veškeré autokratické státy proti Evropě a Americe, proti celému Západu. Před dvěma lety to možná nebylo tak zřejmé, ale dnes už je. Velmi dobře to ukázala situace v Izraeli. Dává to velmi dobrý obraz toho, co se ve světě děje.

X Jaký je Váš vztah k prezidentu Zelenskému?

V osobní rovině? Já jsem podnikatel a s politikou nemám nic společného. Zabývám se byznysem, kulturou, občanskými věcmi, ale ne politikou.

X Jste viceprezidentem Světového židovského kongresu. Jak vnímáte vlnu antisemitismu, která se po útocích v pásmu Gazy zvedla po celém světě?

Již dlouho se aktivně podílím na životu židovské obce na Ukrajině. Děláme spoustu programů a aktivit pro podporu a v boji proti antisemitismu. Hlavním úkolem kongresu je boj proti antisemitismu. A ve všech místních židovských obcích se velmi důkladně zkoumají tyto projevy. Kongres vystupuje jak politicky, s různými poselstvími, tak se podnikají různé další aktivity, aby se chránily a podporovaly židovské obce všude po světě.

X Kdo je Andrej Adamovský?

Ukrajinský podnikatel a filantrop. Čestný akademik Národní akademie umění Ukrajiny. Je vlastníkem Art Mall – multifunkčního komplexu s asi 200 obchody, rozvojovými a rekreačními zónami pro děti. Kromě mecenášství v oblasti umění je aktivní v sociálních aktivitách. Je viceprezidentem Světového židovského kongresu Eva Paseková, Petr Dimun, ceskajustice.cz

X X X

EXKOMUNISTA  PAVEL  CHCE  BÝT  JAKO  HAVEL,  DISIDENT

ZAPOMNĚL  NA  GENERÁLY  ARMÁDY  POMÁHAT  LIDEM  SOC.  DEM.

Gen. Pavel vrátil pozornost k výročí republiky. Proč ale napodobuje Havla?

Prezident Petr Pavel na svátek 28. října správně vrátil pozornost k výročí republiky. Jeho projev, i výběr vyznamenaných, stejně jako řadu dalších prezidentových kroků, však velmi sporně poznamenává jeden těžko pochopitelný defekt, který Pavlovi brání ve funkci působit autenticky. Z nějakého nejasného důvodu se snaží formálně i věcně napodobovat Václava Havla, píše v komentáři pro MF DNES Jiří Weigl, bývalý kancléř prezidenta Václava Klause.

 První státní svátek v režii nového prezidenta Petra Pavla představoval návrat k tradici 28. říjnů z dob Václava Havla a Václava Klause. V tom, že opět získal charakter slavnostního shromáždění k výročí republiky, ne pouhého předávání státních vyznamenání.

Tak 28. říjen chápal Miloš Zeman, který o české státnosti, jejím smyslu, tradicích a budoucnosti nikdy nehovořil a ve svých spatra pronášených projevech vždy pouze zmiňoval příklad některých vyznamenaných toho večera.

Pavel správně vrátil pozornost k výročí republiky a jako jeho dva první předchůdci přednesl obsáhlý projev, který by z logiky věci měl být hlavním poselstvím večera. Jeho úloha byla v tomto nesmírně těžká, protože jeho předchůdci byli výrazní intelektuálové, literáti a zkušení politici, kteří se dokázali zamýšlet nad problémy doby a vyjádřit své myšlenky s bravurou a suverenitou.

Bývalý voják Pavel není literát, řečník ani zkušený politik. Filozofické úvahy nad smyslem české státnosti mu nejsou vlastní, byť nedávno překvapivě navrhl její zásadní omezení v podobě zrušení práva veta v evropských záležitostech.

O tom však v sobotu nehovořil a přednesl sice obsáhlý, ale málo strukturovaný projev spíše „exekutivního“ charakteru, v němž podpořil politiku vlády a její priority, v některých oblastech (EU) až příliš prvoplánově. Jasné poselství projev postrádal.

Projev, výběr vyznamenaných stejně jako řadu dalších prezidentových kroků velmi sporně poznamenává jeden těžko pochopitelný defekt, který Pavlovi brání ve funkci působit autenticky. Z nějakého nejasného důvodu se snaží formálně i věcně napodobovat Václava Havla. Přitom svým zjevem, původem, výchovou a vzděláním, profesní kariérou i osobním životem s ním nemá nic společného, naopak, ve většině těchto charakteristik působí jako téměř Havlův protipól.

Zdůrazňovaná imitace Havlových témat, vazeb, priorit a postupů proto v Pavlově podání působí strojeně, neautenticky a brání mu být sám sebou. Okázalé oceňování disidentů stále vrací pozornost k protikladné prezidentově osobní historii, prosazování až extrémní „sluníčkářské“ agendy postrádá u člověka Pavlovy minulosti přesvědčivou logiku.

Prezident by měl ve svém zájmu přestat naslouchat svým početným poradcům, kteří jej do nevěrohodných „havlovských“ stylizací tlačí, a pokusit se být sám sebou. Touto optikou by se šlo zamýšlet i nad výběrem letošních vyznamenaných. Spíše lze ale doporučit, že by do budoucna stálo za to ukončit nekonečnou tradici vyznamenávání in memoriam hrdinů druhé světové války, kde se po téměř 80 letech smysl již ztrácí.

Za úlet sobotního večera lze považovat udělení vyznamenání in memoriam Milanu Rastislavu Štefánikovi, jednomu z otců československé samostatnosti. Brzy bychom se takto mohli dočkat udělení Řádu TGM samotnému TGM. Rovněž se opakovaně ukazuje, že vyšší desítky vyznamenaných jsou příliš z hlediska délky večera a pozornosti, kterou je v takových vysokých počtech možné jednotlivým vyznamenaným věnovat. Více vyznamenaných nemusí být vždy lépe.

X X X

FIALOVA  LIKVIDACE  LIDÍ  A  PODNIKŮ  DRAHOU  ENERGIÍ

Zbyněk Fiala: Procento jako prase

NĚMECKÁ   VLÁDA   SE  SCHOLZEM  SE  HROUTÍ

Německá vláda se otřásá, část liberálů chce pryč

ZEMANŮV  HODOKVAS  OD  PREZIDENTA  ČÍNY

 „Ovšem nejen schůzkami je člověk živ,“ začíná Miloš Zeman svůj příspěvek na sociální síti. Vyfotit se s čínskými pokrmy nechal ve své kanceláři, kterou ještě nedávno prověřovala radnice Prahy 6 kvůli kolaudaci.

Zemanova politika je s Čínou neodmyslitelně spojená, čínský vliv v Česku byl intenzivní hlavně v letech 2013 až 2018, tedy po prvním zvolení Miloše Zemana v přímé volbě hlavy státu.

Ještě letos v lednu hovořil Zeman telefonicky s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Videohovor trval 45 minut a konal se na návrh čínské strany. Zeman se s čínským prezidentem Si spojil z Lán, podle zveřejněné fotografie ho v místnosti doprovodil například ředitel hradní diplomacie Rudolf Jindrák. Mluvili o vzájemných vztazích, pozici českých firem na čínském trhu nebo o mezinárodní situaci. Podle Zemana může Čína sehrát významnou úlohu při ukončení konfliktu na Ukrajině.

Podle agentury TASS čínský prezident v lednu řekl Zemanovi, že si čínské vedení přeje posílit spolupráci se zeměmi východní Evropy. „Čína přijme pragmatičtější opatření k posílení spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy,“ citovala agentura vyjádření Si Ťin-pchinga, které na svém webu zveřejnilo čínské ministerstvo zahraničí.

Zeman dlouhodobě podporuje spolupráci s Čínou. Za svůj postoj k zemi, která čelí obviněním z porušování lidských práv, byl opakovaně kritizován. V minulosti zdůrazňoval především potřebu ekonomické spolupráce. Opakovaně přislíbil velké čínské investice v Česku, jejich hodnota ale byla nakonec výrazně nižší. Ekonomickou spolupráci narušily i potíže společnosti CEFC, která stála za většinou čínských aktivit v České republice.

Letos v únoru účtovali s érou pronikání čínského vlivu do České republiky politici a odborníci ve Sněmovně při konferenci Vztahy s Čínou v uplynulém desetiletí. „Chtěli bychom završit neúspěšnou východní politiku končícího prezidenta Miloše Zemana,“ řekl poslanec ODS Pavel Žáček, jeden ze tří poslanců, pod jejichž záštitou konference probíhala.

Na konferenci vystoupil také šéf Bezpečnostní informační služby (BIS) Michal Koudelka. Zásadní a klíčový zlom ve vztazích podle něj představovala návštěva předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu v roce 2020. Čína podle šéfa BIS pochopila, že tím se situace v Česku změnila.

„Bezpečnostní rizika pro Českou republiku pocházející z Číny jsou záludnější než rizika pocházející z Ruské federace,“ varoval v únoru šéf BIS. Symbolem pronikání čínského vlivu se stala společnost CEFC, z jejíhož představitele Jie Ťien-Minga dokonce Zeman udělal svého poradce.

Předseda čínské společnosti CEFC Jie Ťien-ming na snímku s českým prezidentem Milošem Zemanem (13. ledna 2016)

„Od samého počátku byla dosti podezřelá a bylo zřejmé, že to není standardní komerční subjekt, za který se vydávala,“ řekl Martin Hála, ředitel projektu Sinopsis realizovaného neziskovou organizací AcaMedia za odborné spolupráce s Katedrou sinologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy

Po kolapsu CEFC v roce 2018 a zmizení jejího předsedy se zhroutila i Zemanova „ekonomická diplomacie“ s Čínou a z celého restartu zůstal právě jen Zemanův „vztah“ se Si Ťin-pchingem, doplnil Hála.

Podle Hály byl Jie Ťien-Ming zmizen orgány Komunistické strany Číny v Číně samotné. „To způsobilo vystřízlivění a čínský vliv začal slábnout,“ sdělil ředitel Sinopsis. Pokles čínského vlivu podle ředitele Sinopsis ještě akceleroval po nástupu koaliční vlády Petra Fialy po volbách v roce 2021

X X X

REKTOR  VŠE  DVOŘÁK   POSEDLÝ  ODVOLÁNÍM  DĚKANA  ŠEVČÍKA

AKADEMICKÝ  SENÁT  VŠE  PROTI  ODVOLÁNÍ  ŠEVČÍKA

Odvoláš mě a jdu k soudu, Peťulo, tykal Ševčík rektorovi na jednání o svém konci

Akademický senát Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické (NF VŠE) se v úterý shodl na tom, že nemůže podat vyjádření k podnětu rektora školy Petra Dvořáka k odvolání děkana fakulty Miroslava Ševčíka. Rektor Ševčíkovi vytýká nevhodné chování na veřejnosti. Akademický senát celé vysoké školy s návrhem na odvolání Ševčíka souhlasil už v červnu. V úterý Ševčík rektorovi tykal a říkal mu Peťulo, dodal, že je připravený se soudit.

 Fakultní senát jednání o návrhu na odvolání v červnu přerušil, v úterý v něm pokračoval. Předseda senátu Ján Pavlík citoval z právního rozboru advokátní kanceláře Nielsen Legal, podle níž rektorem vytýkané skutky nenaplňují podmínky pro odvolání děkana.

Rektor se podle nich opírá o věci, které měl znát už v době nástupu děkana do funkce, což nelze uplatnit. Advokátní kancelář také podle Pavlíka uvedla, že bude-li se děkan bránit u soudu, bude jeho odvolání zrušeno. Ševčík v úterý opakovaně o své připravenosti soudit se v případě svého odvolání mluvil.

„Vzhledem k tomu, že zmíněný postup rektora VŠE nelze označit za odpovídající zákonu, nechává Akademický senát NF VŠE podnět rektora Akademickému senátu NF VŠE k vyjádření k otázce odvolání děkana bez jakéhokoli vyjádření,“ uvedl senát NF v tiskovém prohlášení po svém jednání. Doplnil, že se nehodlá žádným způsobem podílet „na pochybném postupu rektora VŠE při procesu odvolání děkana této fakulty“.

Senát NF VŠE se v úterý také shodl na tom, že fakt, že senát celé školy o návrhu na odvolání děkana rozhodl dříve než senát fakultní, může být právním rizikem.

Rektorovi říkal Peťulo

Podle vysokoškolského zákona může rektor univerzity odvolat děkana z vlastního podnětu po vyjádření akademického senátu fakulty a se souhlasem celouniverzitního akademického senátu v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty.

Senát NF VŠE se v úterý několik hodin zabýval podobou zápisů z dřívějších jednání svých, senátu celé školy a etické komise školy. Podle místopředsedy velkého senátu Jana Vondráčka, který je právníkem a podporovatelem Miroslava Ševčíka, jsou zápisy zmanipulované proti Ševčíkovi. Uvedl, že u soudu by takové zápisy neuspěly.

Ševčík se tento týden obhajoval a případ prezentoval jako osobní spor rektora s ním, Dvořáka oslovoval před členy senátu a médii Peťulo. Uváděl, že se ho zastali „všichni žijící bývalí prezidenti“ a navrhoval rektorovi, aby se dohodli, protože VŠE podle něj nepoškozuje jeho vystupování na veřejnosti, ale že jí ostudu udělá jeho odvolání.

Vadí i překřtění eurokomisařky

„Připomínám, že se musím bránit, když mě odvoláš, budu se bránit soudně,“ řekl. „Celou záležitost považuji za politickou motivovanou a diskriminační,“ uvedl. Rektor řekl, že o osobní spor s Ševčíkem nejde, že s návrhem na jeho odvolání souhlasila většina Akademického senátu VŠE.

Jako jednu z nepřijatelných věcí, která by podle Dvořáka neměla zaznít z úst děkana, je to, když eurokomisařku Věru Jourovou označil jako Joudovou, což v úterý Ševčík znovu zlehčoval jako vtip, stejně jako označení premiéra Petra Fialy (ODS) jako hňupa. Podle rektora to není svobodně vyjádřený názor, jak říká Ševčík, ale nepřijatelné znevažování veřejně činné osoby.

Rektor již dříve žádost o odvolání Ševčíka zdůvodňoval také třeba jeho účastí na protivládní demonstraci letos 11. března na pražském Václavském náměstí. U incidentu u Národního muzea, kde se po skončení protestu část lidí snažila z budovy odstranit ukrajinskou vlajku, zasahovala policie. Ševčík tvrdí, že byl na místě proto, že pomáhal zraněnému.

X X X

Sin-ťiang: Otevřena zvláštní ekonomická zóna

V Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na severozápadě země byla otevřena nová svobodná ekonomická zóna, dvacátá druhá v Číně, informovala centrální čínská televize.

„Čínská vláda bude podporovat tento projekt a aktivně přitahovat národní a zahraniční zdroje,“ řekl náměstek ministra obchodu Čínské lidové republiky Guo Tingting.

Zpravodajství uvedlo, že zóna  vytvoří příznivější podmínky pro investiční kapitál, aby posílil rozvoj finančního sektoru Sin-ťiangu, stimuloval formování digitální ekonomiky a optimalizoval politiku lidských zdrojů, aby přilákal specialisty.

Sin-ťiang leží v severozápadní Číně, v centru euroasijského kontinentu, a s rozlohou 1 660 000 km² je největší provincií ČLR.  Žije zde ovšem pouhých  22 milionů obyvatel.  Západ Peking obviňuje z  porušování lidských práv Ujgurů v této oblasti, server vasevec.cz

X X X

P.C. Roberts: Izraelské mírové organizace: Ne naším jménem

Organizace a politici sionistické lobby, jako jsou ADL, AIPAC a Netanjahu, vytvořili více antisemitizmu než všichni ti, kteří jsou právě oněmi shora uvedenými jako antisemité pomlouváni. Zcela otevřený a brutálně urážlivý způsob, jakým se AIPAC a Netanjahu chlubí tím, jak americkou vládu ovládají, mnoho Američanů uráží. A pomluva ADL vůči lidem, jako je např. prezident Jimmy Carter, kteří si dovolili některé aspekty izraelské politiky kritizovat, odpuzuje Američany další. Mnozí se diví, jak člověk může kritizovat politiku USA, Ruska, Číny a všech ostatních zemí, aniž by byl pomluven jako protiamerický, protiruský a protičínský, ale jste-li Izraelec, je takový zázrak možný.

Sionisté jsou chytří propagandisté. Podařilo se jim Američany přesvědčit o tom. že hovoří za všechny Izraelce a za všechny Židy, ale zdaleka tomu tak není. Existuje např. silná opozice vůči sionizmu mezi izraelskými Židy a mnozí z těchto Židů se staví i proti tomu, jak se zachází s Palestinci. Existují židovské organizace kritizující krádeže palestinské půdy na Západním břehu Jordánu a demolici zde stojících palestinských domů za účelem stavby bytových domů pro „osadníky“. Mnoho izraelských Židů se staví i proti současnému bombardování Gazy. V tomto ohledu je podpora Netanjahua menšinová a lze říct, že tento politik drží funkci jen proto, že dokázal sestavit koalici ultratrapravicových stran. A je to až dosud jen mylná víra, že sionisté mluví za Izrael a za všechny Židy, která způsobila, že republikáni jako Lindsay Graham, Mike Johnson, Donald Trump a Ron DeSantis jsou v současnosti tak přesvědčenými zastánci izraelského bezhlavého bombardování Gazy.

Mnoho amerických Židů je ve zbrani kvůli masakru Palestinců, který právě probíhá. A před několika dny dvě židovské mírové organizace, a to Židovský hlas pro mír a Kdy, když ne teď, pochodovaly na Kapitol USA, aby zde uspořádaly manifestaci „vsedě“. „Ne naším jménem“, prohlásili a požadovali okamžité příměří i spravedlnost pro Palestince.

Podle existujících informací bylo již 1,4 milionu obyvatel Gazy – více než polovina zdejší populace – vysídleno, a to hlavně v důsledku izraelských leteckých útoků. Rabínka Alissa Wise sdělila televizi CNN: „Každé ráno se probouzím se slzami v očích a se vztekem v srdci a obojí usměrňuji do akce“. Tou poslední bylo nedávné obsazení Kapitolu a naléhání na příměří, což je mnohem víc, než činí kterýkoli církevní vůdce, či člen Sněmovny, Senátu či Bidenův režim.

Všimněte si, že jsou to Židé, kdo stojí v čele požadavku na příměří. CNN zveřejnila fotografie židovského mírového shromáždění na Kapitolském pahorku, zobrazující jeho účastníky s transparenty: Sionizmus je fašizmus, Stop genocidě v Gaze, Židé říkají: příměří okamžitě! Ne válce a apartheidu, Ne naším jménem a další strohá prohlášení.

Američané, Britové a Evropané jsou dnes konfrontováni skutečností, že propaganda sionistů, čili menšiny Židů, je proměnila v monstra, žádající si palestinskou krev. Tato poptávka po krvi může ovšem skončit jaderným Armagedonem, server vasevec.cz

X X X

Terorismus: Jak byl vyhrán izraelský stát

14. prosince (2016) Tom Suárez vystoupil v The House of Lords v Londýně na pozvání baronky Jenny Tonge. Vycházel ze své nedávno vydané knihy State of Terror, věnoval se stému výročí Balfourovy deklarace a svým názorům na cestu k ukončení dnešního izraelsko-palestinského „konfliktu“. Následují Suárezovy poznámky. Jeho knihu recenzoval David Gerald Fincham zde: https://mondoweiss.net/2016/10/terror-thomas-suarez/ Na konci článku je uveden strojový překlad textu rezoluce Valného shromáždění OSN o humanitárním příměří v okupovaných územích ze dne 27. 10. 2023, přijaté 120 členy, proti které Česká republika hlasovala, jako jedna ze 14 členů.

redigovaný strojový překlad z AJ. Původní text zde: https://mondoweiss.net/2017/01/terrorism-israeli-state/

Dobrý večer, moc vám děkuji, že jste si udělali čas, protože vím, že máte nabitý program, abyste tu teď mohl být. Děkuji Jenny Tongeové za umožnění tohoto setkání; a rád bych poděkoval třem lidem, bez kterých by kniha neexistovala: Karlu Sabbaghovi, mému vydavateli; Ghada Karmi, který knihu inspiroval; a moje partnerka Nancy Elan, která byla mým neustálým alter-egem během mého výzkumu a bez které bych to určitě vzdal.

Moje práce je založena především na odtajněných zdrojových dokumentech v Národním archivu v Kew. Když jsem se musel spoléhat na publikované práce, důvěřoval jsem uznávaným historikům, kteří citují primární zdroje. Vše, co zde dnes večer řeknu, je založeno na takovém zdrojovém materiálu.

Naším tématem je samozřejmě takzvaný „konflikt“ v Izraeli a Palestině, tragédie, která se vleče tak dlouho, že působí statickým, ba téměř normalizovaným dojmem. Ale na rozdíl od jiných smrtících konfliktů je tento zcela v naší moci zastavit – „náš“ znamená Spojené státy a Evropu. Je v naší moci to zastavit, protože jsme to my, kdo to zmocňuje.

Nyní se blížíme ke stému výročí britského prvotního hříchu v této tragédii, Balfourově deklaraci. Britská role v Palestině byla případem „hit & run“: hitem byla Balfourova deklarace, v níž Britové rozdávali půdu jiných lidí; a o třicet let později proběhla rezoluce 181 – Rozdělení – a Palestinci zůstali opuštěni v příkopu.

Sionismus byl samozřejmě mezi inkarnacemi rasového nacionalismu, který se vyvinul na konci devatenáctého století. Bigoti byli zanícenými fanoušky sionismu – byli to antisemité, kdo prosazoval sionisty. Gertrude Bell, slavná anglická spisovatelka, cestovatelka, archeoložka a špiónka, na základě své osobní zkušenosti uvedla, že ti, kdo podporovali sionismus, tak učinili, protože poskytoval způsob, jak se zbavit Židů.

Myslím, že korespondent Londýnského Standardu na první sionistické konferenci v roce 1897 popsal sionismus dokonale. Oznámil toto:

…degenerace, která si říká antisemitismus [pamatujte, že ‚antisemitismus‘ byl tehdy velmi nový termín] zplodila degeneraci, která se zdobí jménem sionismus.

Většina Židů a židovských vůdců skutečně odmítla sionismus jako nejnovější antisemitský kult. Bojovali za rovnost a nenáviděli, když jim bylo řečeno, že by nyní měli vytvořit nové ghetto – a co je ještě horší, udělat to na půdě jiných lidí. Nesnášeli, že byli obsazeni jako samostatná rasa lidí, jak to sionismus požadoval. Měli toho od nežidovských bigotů docela dost.

Pro jiné byla představa jít na místo, kde by bylo možné předvádět rasovou nadřazenost, svůdná. Jak řekl politický teoretik Eduard Bernstein zhruba v době, kdy se dolaďovala Balfourova deklarace, sionismus je „druhem opojení, které působí jako epidemie“.

V době, kdy byla dokončena Balfourova deklarace, více než třicet let sionistického urovnání jasně ukázalo, že sionisté mají v úmyslu etnicky vyčistit zemi pro osadnický stát založený na rasové nadřazenosti; a byly to zákulisní požadavky hlavních sionistických vůdců, zejména Chaima Weizmanna a barona Rothschilda.

První zprávy o sionistickém osídlení v Palestině již vytvořily obraz násilného rasového vysídlení. Budu citovat jednu z méně známých zpráv od Dr. Paula Nathana, prominentního židovského vůdce v Berlíně, který odjel do Palestiny jménem Německé židovské asociace národní pomoci. Byl tak zděšen tím, co zjistil, že v lednu 1914 vydal brožuru, ve které popsal sionistické osadníky, jak pokračují v teroristické kampani po vzoru ruských pogromů [proti osadníkům odmítajícím přijmout hebrejštinu].

O několik let později se záměrně nejednoznačné znění Balfourovy deklarace dokončovalo. Skeptici – a britský kabinet – byli ujištěni, že to neznamená sionistický stát. Weizmann však současně usiloval o okamžité vytvoření tohoto stavu. Požadoval, aby se jeho stát rozšířil až k řece Jordán do tří nebo čtyř let od Deklarace – tedy do roku 1921 – a poté se rozšířil za ni.

Weizmann a Rothschild na svých zákulisních setkáních považovali etnické čistky nežidovských Palestinců za nepostradatelné pro své plány a opakovaně si Britům stěžovali, že se s osadníky nezachází dostatečně přednostně než s Palestinci. A trvali na tom, že Britové musí o plánu lhát, dokud nebude příliš pozdě, aby s tím někdo cokoliv udělal.

V korespondenci s Balfourem Weizmann ospravedlňoval své lži pomlouváním Palestinců a Židů – tedy domorodých Židů na Blízkém východě, kteří byli v drtivé většině proti sionismu a které Weizmann pošpinil klasickými antisemitskými stereotypy. Palestince zavrhl jako, mnoha slovy, nižší typ lidí, a to byl jeden z důvodů, proč on a další sionističtí vůdci použili k odmítnutí demokracie v Palestině – pokud by „Arabové“ měli hlas, řekl, že by to snížilo Žida až na úroveň „domorodce“.

Se zřízením britského mandátu se čtyři desetiletí mírového palestinského odporu ukázala jako marná a začal ozbrojený palestinský odpor – který zahrnoval i terorismus. Sionistický teror se stal doménou formálních organizací, které útočily na kohokoli způsobem svých mesiášských cílů – na Palestince, Židy nebo Brity. Tyto teroristické organizace operovaly zevnitř sionistických osad a byly aktivně zmocněny a chráněny osadami a Židovskou agenturou, uznávanou poloautonomní vládou sionistických osad, která by se stala izraelskou vládou.

Mezi uznávanými teroristickými organizacemi – nejznámějšími Irgun a Lehi, takzvaným Sternovým gangem – a Židovskou agenturou a jejím teroristickým gangem Hagana nebyl žádný podstatný rozdíl. Agentura spolupracovala, podporovala a dokonce pomáhala financovat Irgun.

Vztah mezi židovskou agenturou a Irgun a Lehi byl symbiotický. Zejména Irgun by jednal jménem Hagany, aby Židovská agentura mohla předstírat nevinu. Agentura by pak Britům řekla, že odsuzují teror, a přitom vytrvale odmítají jakoukoli spolupráci proti němu a skutečně dělají, co mohou, aby ho ochránili.

Fašistická povaha sionistického podniku byla zřejmá americkým i britským zpravodajským službám. Židovská agentura netolerovala žádný nesouhlas a snažila se diktovat osudy všech Židů. Děti byly radikalizovány v rámci metodologie všech tří hlavních organizací a potažmo Židovské agentury.

Britský budíček ohledně indoktrinace dětí sionisty přišel 8. července 1938. Toho dne Irgun vyhodil do vzduchu autobus plný palestinských vesničanů. Nebylo to poprvé, co Irgun udělal něco takového, ale tentokrát Britové atentátníka chytili. Byla to dvanáctiletá školačka.

Teenageři, chlapci i dívky, byli běžně využíváni k umisťování bomb na palestinských trzích a provádění dalších teroristických útoků. Učitelům bylo vyhrožováno nebo byli odstraněni, pokud se pokusili zasáhnout do indoktrinace svých studentů, a studentům samotným byl zablokován postup, pokud se bránili, dokonce byli instruováni, aby zradili své vlastní rodiče, pokud se tito rodiče pokusili vštípit určitou umírněnost. Židé, kteří se postavili proti nastupujícímu fašismu a snažili se před ním varovat, byli zavražděni a skutečně většina obětí sionistických atentátů – tedy cílených, spíše než nerozlišujících – byli Židé.

Od začátku druhé světové války až do léta 1947 prakticky nedošlo k žádným palestinským útokům, i když sionistický teror proti Palestincům pokračoval. Britské vysvětlení neschopnosti Palestinců reagovat stejnou měrou bylo, že pochopili, že útoky byly pastí, která měla vyvolat reakci, kterou by sionisté označili za útok, proti kterému se budou muset ‚bránit‘. To byla sionistická taktika, kterou Britové zaznamenali již v roce 1918, a dnes zůstává výchozí strategií Izraele, nejkřiklavější v Gaze, ale také ve východním Jeruzalémě a na Západním břehu Jordánu.

Ještě na podzim roku 1947 byla Židovská agentura znepokojena tím, že Palestinci nereagovali na její provokace, ale když přišel konec roku 1947 a Židovská agentura už nemohla čekat na občanskou válku, kterou potřebovala, byla to prostě záležitost stupňování teroru.

Během období mandátu zůstalo převzetí a etnické čistky Palestiny neochvějným cílem sionismu. Jako jeden příklad shrnu klíčové setkání dvaceti lidí, které se konalo v Londýně 9. září 1941.

„Považováno za nejtajnější“ je červený inkoustový nadpis přepisu. Přítomni byli Weizmann, který svolal shromáždění, David Ben-Gurion a další sionističtí vůdci jako Simon Marks (z Marks & Spencer); a prominentní nesionistický průmyslník Robert Waley Cohen. Při diskuzi o cestě k navrhovanému židovskému státu se konverzace vedla po vzoru dosud nevydané Farmy zvířat George Orwella, ve které jsou si všechna zvířata rovna, ale některá jsou si rovnější než jiná.

Anthony de Rothschild začal zdůrazněním, že v židovském státě nedojde k „diskriminaci… žádné skupiny jeho občanů“, dokonce ani „k uspokojení okamžitých potřeb“. Weizmann a Ben-Gurion také ujistili skeptiky: „Arabové“ – Palestinci – by měli stejná práva. Objasnili však, že v rámci této absolutní rovnosti by židovští osadníci museli mít zvláštní privilegia. Weizmannova ‚absolutní rovnost‘ zahrnovala přesun většiny nežidů z Palestiny a zároveň dovolila „určitému procentu arabských a dalších elementů“ zůstat v jeho židovském státě, což je narážka jako zásobárna levné pracovní síly.

Vize rovnosti a nediskriminace Anthonyho de Rothschilda byla stejně přesvědčivá: „závisela na přeměně arabské většiny v menšinu“, a aby toho bylo dosaženo, neexistovala by „žádná rovná práva“ pro nežidy.

Cohen považoval tento plán za nebezpečný a tvrdil, že sionisté „začínali s cíli, se kterými začal Hitler“. Cohen se nezastavil jen u toho: navrhl, že pokud byl skutečně zamýšlen stát s rovností pro všechny, měl by být tento stát pojmenován neutrálním zeměpisným termínem. Navrhl… ‚Palestina‘. Ostatní byli touto myšlenkou zděšeni a tvrdili, že pokud by měl stát nežidovský název, „nikdy by nezískali židovskou většinu“, čímž ve skutečnosti uznali použití mesiášského fundamentalismu jako vypočítavé politické strategie.

V dalším zjevném, ale zřídka vyslovovaném přiznání Ben-Gurion objasnil, že „židovský stát“ nebyl založen na judaismu; byl spíše založen na tom, že obyvatel je „Židem“, tedy podle rasové definice sionistů.

Na otázku ohledně hranic svého osadnického státu pokračoval Weizmann stejným surrealistickým způsobem. Odpověděl, že zváží plán rozdělení navržený Peeleho komisí o čtyři roky dříve, v roce 1937, ale že „čára“ (dělící) „bude Jordán“.

To bylo nesmyslné: Jordánsko bylo východní hranicí Komise pro dva státy, a tak Weizmannovo „rozdělení“ znamenalo 100 % pro jeho stát, 0 % pro Palestince. Šel ještě dál: „moc“ by chtěl „překročit Jordán“, to znamená vzít Transjordánsko spolu s Palestinou.

Na konci setkání se Weizmann snažil své návrhy oficiálně uvést v platnost jménem všech Židů na celém světě. Ti proti jeho návrhům byli podle jeho slov „antisemité“.

Mezitím zuřila druhá světová válka. Jaká byla reakce Židovské agentury na nejstrašnějšího nepřítele, kterého kdy Židé poznali? Od začátku to bylo lobbovat u Jišuvů, židovských osadníků, aby se nezapojili do spojeneckého boje proti nacistům, protože by to neposloužilo sionismu – a to ani využít Prvního máje 1940 k poučení Jišuvů, aby raději zůstali v Palestině. než aby se připojili k válečnému úsilí. Další reakcí bylo provést masivní krádež spojeneckých zbraní a munice, „jako kdyby“, jak to uvedl jeden britský vojenský záznam, „to platil sám Hitler“.

O spolupráci mezi sionisty a fašisty během války bylo napsáno mnoho, nejznámější je samozřejmě dohoda o transféru Haavara, která prolomila protinacistický bojkot „světového židovstva“ (z roku 1933). Jedním z nejméně známých byl pokus Lehi o spolupráci s italskými fašisty. Ve své téměř uzavřené „Jeruzalémské dohodě“ z konce roku 1940 by Lehi pomohlo fašistům vyhrát válku a na oplátku by fašisté vykořenili všechny židovské komunity mimo Palestinu a přinutili jejich obyvatele přesídlit se do Palestiny (podobně jako to probíhalo za Eichmanna v předváýlečném Německu v režimu Haavara).

Pokud to zní jako schéma tak extrémní, že by jej mohl vykouzlit pouze fanatický Lehi, je to v podstatě to, co izraelský stát nakonec na počátku 50. let minulého století prováděl – nejkatastrofálněji, když vedl teroristickou kampaň pod falešnou vlajkou proti Židům v Iráku, aby zničil starověkou komunitu a přesunout její populaci do Izraele jako etnickou potravu.

Násilí namířené proti Židům bylo, a řekl bych, že zůstává, základní taktikou sionismu. Ve skutečnosti jediným nejsmrtelnějším teroristickým útokem za celé období mandátu nebylo bombardování hotelu King David v roce 1946, jak se běžně předpokládá. Dokonce i některé bombové útoky Irgunu na palestinské trhy zabily více lidí než útok hotel King David. Nejsmrtelnějším teroristickým útokem však bylo bombardování přistěhovalecké lodi Patria Židovskou agenturou v roce 1940, při kterém zahynulo odhadem 267 lidí, z nichž více než 200 byli Židé prchající před nacisty.

Židovská agentura bombardovala Patriu, protože přivážela vykořeněné osoby (DP) na Mauricius, kde pro ně měli Britové zázemí. Agentura potřebovala, aby se DP bez prodlení stali osadníky v Palestině, a byla ochotna riskovat životy všech na palubě, aby přeživší zůstali – což se jim skutečně podařilo.

Při dalším násilí proti svým židovským obětem agentura obvinila mrtvé opěti z bombardování Patrie. Šířila lež, že DP sami vyhodili plavidlo do povětří, že raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby neodjeli přímo do Palestiny, a posmrtně byly oběti výbuchu zenužiti, aby posloužili sionistickému mýtu.

To nebyla žádná vyjímka, ale hlavní princip sionistického projektu: Pronásledovaní Židé sloužili politickému projektu, ne naopak.

Další hlavní taktikou násilí proti Židům ze strany Židovské agentury a amerického sionistického vedení bylo sabotování bezpečného útočiště s cílem přinutit je vycestovat do Palestiny. Jako jeden příklad lze uvést, že v roce 1944 američtí sionističtí vůdci sabotovali prozatímní úspěch prezidenta Roosevelta při zřízení půl milionu nových domovů pro evropské DP, většinu z těchto domovů vybudovaných ve Spojených státech a Británii. Když Rooseveltův pobočník Morris Ernst navštívil sionistické vůdce ve snaze zachránit program, byl podle svých slov „vyhozen ze salonů a obviněn ze zrady“ – „zrady“, protože byl Žid a sionisté vlastnili Židy.

Ani ti, kteří už se usadili, nebyli v bezpečí. V roce 1946 aškenázský hlavní rabín Palestiny Jicchak Herzog provedl masivní operaci únosů židovských sirotků, kteří byli dříve adoptováni evropskými rodinami, poté co jejich rodiče během války zahynuli. Odvést na deset tisíc dětí z jejich domovů, to bylo číslo, které uvedl pro NY Times jako svůj cíl. V Národním archivu jsem našel kopii jeho vlastního záznamu z cesty.

Herzog nadával proti divokému odporu, se kterým se setkal v každé zemi ze strany zděšených místních židovských vůdců, kteří se snažili chránit děti. Ale Herzog použil svůj politický vliv, aby je obešel. Například ve Francii, která čelila vytrvalému odmítání židovských vůdců zradit děti, se Herzog setkal s předsedou vlády, od kterého požadoval vyhlášení zákona, který by zavazoval každou rodinu, aby oznámila údaje o dětech, které má doma, aby mohly být odhaleny pokud mají židovské kořeny, a umístěny zpět do sirotčinců, dokud nebudou moci být poslány do Palestiny – docela kafkovský zvrat na Pesach pro tyto děti, které byly právě ušetřeny nacistů.

Herzogovo zdůvodnění únosů bylo, že vychování Žida v nežidovském domově je „mnohem horší než fyzická vražda“. Přesto ani toto příšerné zdůvodnění nedokáže vysvětlit, co se vlastně stalo, protože ve stejné době, kdy Herzog „zachraňoval“ židovské sirotky před tímto osudem „mnohem horším než fyzická vražda“, jeho kolegové z Židovské agentury sabotovali židovské adoptivní domovy v Anglii pro mladé. přeživší (setrvávající) stále (ještě) v (koncentračních) táborech. Skutečným důvodem toho všeho bylo samozřejmě to, že děti byly potřeba, aby sloužily projektu osadníků jako demografická potrava.

Za tímto účelem Židovská agentura donutila prezidenta Trumana, aby segregoval židovské DP do sionistických indoktrinačních táborů, navzdory námitkám, že to odpovídá nacistickému chování. Pro tyto lidi, kteří právě přežili nemyslitelné, pak byli odtrženi od zbytku lidstva do těchto táborů na vymývání mozků, neexistovalo nic takového jako svobodné myšlení.

Tábory pěstovaly takový fanatismus, že to šokovalo společný americko-britský výbor, který navštívil v roce 1946. Před těmito tábory jen málo DP chtělo jít do Palestiny. Ale nyní je výbor našel v deliriózním stavu, vyhrožují hromadnou sebevraždou, pokud nepůjdou do Palestiny. Návrhy nových domovů ve Spojených státech, které byly vždy oblíbenou destinací, se opět setkaly s hrozbami hromadné sebevraždy.

DP byly také upraveny, aby přinesly sionistický terorismus do Evropy, bombardovaly spojenecké vlaky a spojenecká zařízení. Například bombardování britské ambasády v Římě v roce 1946 bylo v těchto táborech DP vymyto mozky, stejně jako téměř katastrofa v rakouských Alpách v roce 1947, kdy DP málem srazila vlak ze strmého úbočí do hluboké propasti, což by téměř jistě poslalo na smrt na dvě sta civilistů a spojeneckých vojáků.

Němečtí židovští přistěhovalci do Palestiny během války byli pobouřeni tím, jak sionisté zneužívali nacistické hrůzy, z nichž právě uprchli. Toto pobouření vyjádřil mimo jiné významný novinář Robert Weltsch, redaktor berlínských novin, dokud je v roce 1938 nacisté nezakázali.

Weltsch (tehdy) varoval, že sionističtí vůdci „ještě stále nepochopili, že nepřítel usiluje o zničení Židů… My, kteří jsme tu jen pár let, víme, co je nacismus. Sionisté se spíše podílejí na krachu evropského židovstva pouze jako diváci, bojují proti Britům a brání Židům, aby se připojili ke spojeneckému boji, a přitom se pohodlně a zbohatli ze svého politického projektu v Palestině.“

Nedávní přistěhovalci z Německa a střední Evropy podle něj „nemají mezi sionistickým vládnoucím establishmentem žádné zastoupení. Pokud ano, požadovali bychom, aby se Jišuv přidal Británii k dispozici pro boj proti Hitlerovi a nacismu.

Ale – a stále cituji Weltsche –

Nechtějí bojovat proti Hitlerovi, protože jeho fašistické metody jsou také jejich… Nechtějí, aby se naši mladí muži přidali k [spojeneckým] silám… den za dnem sabotují anglické válečné úsilí.“

Těmto německým židovským přistěhovalcům se sionisté vyhýbali, jejich publikace a tisky byly bombardovány. Dokonce i kiosky byly bombardovány za prodej nehebrejských novin německým židovským přistěhovalcům.

V roce 1943 muž, kterého britské záznamy popisují jako „Žida, jehož integrita není zpochybňována“, riskoval svůj život, aby varoval Brity před hrozbou sionismu. Pro jeho bezpečnost byl označován pouze krycím jménem „Z“.

Z popsal sionismus jako paralelní hnutí k nacismu. Varoval, že sionistická indoktrinace židovské mládeže vytváří společnost extremistů, kteří použijí jakoukoli metodu nutnou k dosažení sionistických cílů; a poukázal na to, že jak ukázal fašismus v Evropě, takovou společnost je velmi těžké zrušit, jakmile zapustí kořeny. Obávám se, že výsledkem je to, čemu dnes my, nebo přesněji Palestinci, čelíme v takzvaném ‚konfliktu‘.

Jak důvěryhodné je toto anonymní svědectví? Našel jsem v Národním archivu soukromý dopis, ve kterém je Z – byl J.S. Bentwich, vrchní inspektor židovských škol v Palestině.

Sionisté „by se dostali dále k záchraně nešťastníků z Osy Evropa, kdyby otázku nekomplikovali tím, že by do obrazu vždy zatáhli Palestinu.“

—tak soudila zpráva US Intelligence in the Middle East, datovaná 4. června 1943, nazvaná „Nejnovější aspekty palestinského sionisticko-arabského problému“. Popisuje „sionismus v Palestině“ jako druh nacionalismu, který by v jakékoli jiné zemi byl stigmatizován jako retrográdní nacismus, a prohlašuje, že antisemitismus je pro to nezbytný. Zatímco asimilovaní Židé v Evropě a Americe jsou známí tím, že jsou… zarytí odpůrci rasismu a diskriminace, Sionismus vypěstoval v Palestině opačnou mentalitu, ducha blízce podobného nacismu, totiž pokus ovládnout komunitu, dokonce i násilím, a uchýlit se k síle, aby získali, co chtějí.

Americké zpravodajské služby napadly „hrubou koncepci“ šířící se o palestinském lidu jako o „nomádském stanu… s trochou sezónního zemědělství“ jako „příliš absurdní, než aby bylo potřeba vyvracet“. Zpráva zaznamenala ironii, že právě od nich se sionističtí osadníci naučili pěstování jaffských pomerančů. Zatímco Palestinci byli soběstační, sionistické osady existují na základě masivního vnějšího financování, a pokud by se Židé v zámoří někdy unavili podporovat osadníky, „podnik se zhroutí jako napíchnutý balónek“. Závěr této rané zprávy amerických tajných služeb byl nicméně naivní, nebo alespoň předčasný: nyní, když svět „viděl, kam až nacistické krédo zavedlo národy“, lze usoudit, že sionisté „se stanou anachronismem“.

Po válce Židovská agentura diskutovala o svých nepřátelích. Byli to demokracie; Atlantská charta, která se samozřejmě stala základem Organizace spojených národů; Rekonstrukce; a pád antisemitismu, antisemitismus byl vždy drogou sionismu, bez níž by byl irelevantní. Agentura se snažila zneužít antisemitismus a obvinila klesající antisemitismus ve Spojených státech z takzvaného „demokratického postoje“ Ameriky.

Nebylo to ani pouhé poválečné zneužití. I když byli Židé stále odváženi do táborů smrti, Arieh Altman z Nové sionistické organizace byl typický tím, že tvrdil, že antisemitismus musí „tvořit základ sionistické propagandy“, a důstojník pro bezpečnost obrany v Palestině Henry Hunloke přemýšlel, zda Židovská agentura by mohla dokonce „podněcovat antisemitismus…, aby donutila Židy… přijít do Palestiny“.

Dnes, když je vzneseno cokoli, co se blíží tomuto tématu, je některými překrouceno do pejorativního nesprávného tvrzení, že mluvčí – v tomto případě já – obviňuje Židy z antisemitismu.

Spíše jde o prostý fakt, že sionismus vyžaduje antisemitismus, je na něm závislý a snaží se zajistit, aby tento, nebo alespoň zdání, nikdy neskončil. Není třeba hledat nic jiného než uspokojení mnoha dnešních sionistů se skutečným antisemitismem nastupující americké administrativy Donalda Trumpa, přičemž izraelští novináři jako Yaron London tomuto antisemitismu otevřeně tleskají jako vítané zprávě. Více o tom za pár minut.

Zmínil jsem i Rekonstrukce. Jak vysvětlil jeden bývalý člen osady, muž jménem Newton, sionističtí vůdci se obávali, že se zlepšením podmínek v Evropě tlak na Palestinu poleví. Jakékoli zlepšení v Evropě bylo prokletí jejich plánů.

Jaká byla reakce Židovské agentury na roli Británie při porážce nejhoršího nepřítele, jakého kdy Židé poznali? Viděl příležitost k vydírání. Válka zdevastovala britskou ekonomiku; ale když se Británie obrátila na USA s žádostí o dlouhodobou půjčku, aby se zotavila z boje proti nacistům, Agentura se pokusila tlačit na Washington, aby půjčku odmítl, pokud Británie nepřistoupí na sionistické požadavky. Půjčka byla samozřejmě nakonec schválena, ale ještě v roce 1948 sionisté napadli americké kongresmany za to, že jsou pro Marshallův plán, a samotná Trumanova administrativa předložila půjčku před britské úředníky, když se snažili upozornit na sionistická zvěrstva.

V roce 1946 se stal sionistický terorismus určující každodenní výzvou života v Palestině a sto tisíc britských vojáků se ukázalo, že ho nedokáže zvládnout. Kdokoli nebo cokoli, co udrželo Palestinu ve fungující společnosti, bylo cílem sionistů. Vlaky, silnice, mosty, komunikace, ropná zařízení a stanice pobřežní stráže byly neustále bombardovány. Zavražděni byli pracovníci veřejných služeb, opraváři telefonů, železničáři, pracovníci zneškodňující bomby. Policie byla dlouho oblíbeným cílem a byla střílena po desítkách.

Mezi menšími teroristickými organizacemi, které se objevily, byla jedna specificky oddaná dlouhodobému strachu sionistů z toho, že se Židé spřátelí s nežidy, přičemž největší strach samozřejmě znečišťuje to, co pro sionisty představovala čistá židovská rasa. Teroristická skupina jako ukázku svých metod polila neposlušnou židovskou dívku kyselinou, těžce ji zranila a oslepila na jedno oko.

Sionistickému teroru pomáhala fenomenální zpravodajská síť Židovské agentury. Agentura měla informátory až po vysoce postavené soucitné americké úředníky, kteří je krmili zpravodajskými informacemi, takže Britové se naučili nevěřit ani přímým zprávám americkému prezidentu Trumanovi.

Když palestinský výbor OSN, UNSCOP, navštívil Palestinu v létě 1947, Agentura nahradila řidiče členů výboru špiony; nahradili číšníky v hlavní restauraci, kterou navštěvovali, špiony; a co bylo nejproduktivnější, poslal pět mladých žen, aby sloužily v takzvané „divadelní síti“ zřízenců v budově, kde byli ubytováni členové, všichni muži. Od mladých žen se vyžadovalo, aby byly chytré a vzdělané, ale především, slovy agentury, měly být „odvážné“. Ať už to „odvážnost“ znamenalo cokoli, vytěžili spoustu informací od klíčových lidí, kteří projednávli budoucnost Palestíny.

Židovské sexuální pracovnice byly nedobrovolně naverbovány jako špiónky. Bylo jim řečeno, že po vítězství sionistů budou popraveny za to, že ‚spali s nepřítelem‘, ale mohly by být ušetřeny, kdyby nyní spolupracovaly. Praxe byla tak rozšířená, že byl vytištěn standardní dotazník, který měly ženy vyplnit po každém britském zákazníkovi. (Viz  dokument zveřejněn v originální verzi článku).

Abychom demonstrovali, do jaké míry úklady Židovské agentury pronikly do vlády a každodenního života, pár měsíců poté, co byla jedna stanice pobřežní stráže napadena a vybombardována Haganou, znovu vybuchla… ale Britové byli zmateni, protože tentokrát nedošlo k žádnému útoku. Posléze zjistili, že stavební četa, která přestavěla stanici po předchozím útoku, byla Hagana a do rekonstrukce jednoduše vložila výbušniny, které měly být v případě potřeby odpáleny.

Ale nejhorší problém infiltrace byl ve vojenské službě, kde smrtící sabotáž ze strany sionistických agentů, kteří se připojili k ozbrojeným silám, vedla tragicky k rozkazu odstranit všechny Židy ze služby v Palestině, protože neexistoval způsob, jak rozeznat sionisty od Židů.

V roce 1948 se tento problém rozšířil na klíčový lékařský personál. Poté, co Židovská agentura otrávila zásobování vodou v Acre tyfem, aby urychlila etnické čistky tohoto města, které leží na palestinské straně dělící linie, bakteriolog najatý Brity se ukázal být součástí nebo sympatizantem Hagany, což se ukázalo jako překážka pro dostupnost protilátky. [Poznámka: viz detail dokumentu zveřejněném v původním znění článku. Pro injekci tyfu do akvaduktu v Acre viz např. Ilan Pappé, Ethnic Cleansing, str. 100-101, a Naeim Giladi, Ben Gurion’s Scandals, str. 10-11].

Prodej teroru vyžadoval účinný marketing, a k tomu Agentura využila neutěšenou situaci evropských Židů a zároveň je vykořisťovala. Velmi krátký pohled na ikonický příběh sionistického přistěhovalce je ilustrativní – to je samozřejmě USS Warfield, přejmenovaná na Exodus pro zjevnou biblickou ikonografii.

Exodus byl prodán světu jako zoufalý pokus 4 515 lidí, kteří přežili holocaust, dosáhnout své poslední naděje na bezpečí a nový život, svou zaslíbenou zemi. Britové je místo toho přinutili vrátit se nejen do Evropy, ale i do jejich poslední noční můry: Německa. To byl příběh pro americké a evropskou veřejnost.

Ve skutečnosti byl Exodus monstrózní propagandistickou akcí, velkým divadlem, nikoli ve prospěch, ale na úkor židovských přeživších. Židovská agentura věděla, že pasažéři Exodu budou vráceni zpět, mimo jiné proto, že jejich zaplavení Palestiny osadníky bylo taktikou, jak prosadit její politické cíle. A pamatujte, že celý náklad imigrantů Exodus se rovnal méně než jednomu procentu přesídlovacího plánu prezidenta Roosevelta, který sionisté sabotovali. Samotné DP byly produkty sionistických táborů a byly vycvičeny tak, aby papouškovaly, jak to popsal jeden svědek, (cokoliv), bez ohledu na to, jaké žvásty od nich sionisté požadovali.

Pokud jde o návrat do Německa, byla to Židovská agentura, nikoli Britové, kdo přinutil DP navrátit se zpět do Německa. Byly činěny pokusy najít nové domovy pro pasažéry Exodu jinde – Dánsko bylo jednou z možností – ale Ben-Gurion to sabotoval, protože by to zkazilo spiknutí Exodus.

Ve skutečnosti již existovala alternativa k Německu. Všechna DP Exodus měla právo vylodit se v jižní Francii spíše než v Německu, ale Agentura použila násilí, aby jim zabránila v odjezdu. Exodus show vyžadovala žalostnou podívanou na jejich nucený návrat do Německa.

Britové se rozhodli dorovnat bluf agentury. Navštívili Goldu Meirovou (tehdy Meyersonovou) a mluvili, jako by bylo samozřejmé, že Agentura udělá cokoli, aby byly DP ušetřeny strašlivého návratu do Německa. Řekli, že si možná DP neuvědomují, že se mohou svobodně vylodit v jižní Francii, pokud si to přejí, nebo nevěří Britům, a navrhli, aby agentura vyslala zástupce, který jim to řekne. Meir odmítla. Abych parafrázoval izraelskou profesorku Idith Zertalovou, čím větší je utrpení těchto přeživších holocaustu, tím větší je jejich politická a mediální efektivita pro sionisty.

Několik měsíců po aféře Exodus doporučila OSN rozdělení s předpokladem, že bude následovat sionistický stát. Toto rozhodnutí bylo přímo ovlivněno jistotou pokračování sionistického teroru, pokud tak neučiní, stejně jako nepřiměřeně velká rozloha země, kterou OSN sionistům poskytla.

Podle dokumentů britského kabinetu bylo poskytnutí tolika půdy sionistům dopředu pokusem oddálit expanzivní války sionistů. Věděli, že nemohou zastavit izraelskou rozpínavost, ale doufali, že ji oddálí. Toto uklidnění samozřejmě selhalo: během několika měsíců po rezoluci 181 již sionistické armády vedly svou první expanzionistickou válku a zabavily více než polovinu palestinské strany dělící linie.

Ale ve svrchované orwellovské ironii skutečnost, že Britové okupovali Palestinu, umožnila sionistickým vůdcům postavit vedle sebe svůj osadnický projekt jako osvobozenecké hnutí proti britským kolonizátorům, a tak se jejich teroristická kampaň vyvlastňování a etnických čistek z roku 1948 stala válkou za „nezávislost“ nebo „emancipaci“.

Tato takzvaná válka za nezávislost byla ve skutečnosti, abych citoval tehdejšího britského vysokého komisaře, ve skutečnosti „operace založené na vraždění vyděšených žen a dětí“. Jejich audiovizuální vysílání, která se chlubí svými úspěchy, „jak obsahem, tak způsobem podání, se pozoruhodně podobná vysílání nacistického Německa“. Sionisté byli „jásající“, jak uvedl, nad „jejich kampaní vykalkulované agrese spojené s brutalitou“.

Britská rozvědka mezitím oznámila, že „vnitřní mašinérie židovského státu a veškeré vybavení totalitního režimu je kompletní, včetně správce nepřátelského majetku, který má spravovat arabské země“.

V samotném Jišuvu „pronásledování křesťanských Židů“, čímž, jak předpokládám, myšleni byli konvertité, „a další, kteří se prohřešují proti národní kázni, výrazně vzrostlo a v některých případech dosáhlo středověkých standardů“.

To vše samozřejmě předcházelo jakémukoli arabskému odporu.

Konečně 15. května 1948 Británie uprchla z místa svého zločinu, za který Palestinci od té doby platí. Období po ustanovení státu pokračovalo na plný plyn se stejnými násilnými mesiášskými cíli a vyvíjelo se s novou dynamikou.

Nemá smysl, abych vám tady zabíral čas, nemá smysl porazit strom a plýtvat papírem na tuto knihu, pokud jsem si nemyslel, že to má nějakou hodnotu v kolektivním úsilí o ukončení tohoto konfliktu. Takže… Jak si myslím, že tato kniha, že můj přístup, může být konstruktivní?

Historický záznam objasňuje to, co již mělo být zřejmé ze současné reality – že předstírání Izraele a sionismu ohledně Židů a judaismu, a zejména jeho předstírání, že je reakcí na antisemitismus a židovskou perzekuci, je podvod. Ba právě naopak, vzkvétá tím, že je vyostřuje a vydělává na nich, a proměnil je v cynický, smrtící byznys.

Odhalování toho je podle mého názoru Achillovou patou Izraele – a celého konfliktu. A toto by měl být jednoduchý případ Císařových nových šatů – kromě toho, že pokaždé, když dítě poukáže na to, že císař je nahý, je označeno za antisemitu a umlčeno.

USA a další vlády využívají konflikt ze svých vlastních geopolitických důvodů, ale proč veřejnost těchto údajně demokratických zemí mlčky souhlasí?

Izrael má jednu z největších světových armád, ale jeho nejmocnější zbraní, bez níž by všechny ostatní byly impotentní, je jeho příběh, mýtus o jeho stvoření, jeho autobiografie.

V zóně soumraku tohoto vyprávění není Izrael pouze politickou entitou jako kterýkoli jiný národní stát, ale je přeměněn ve starozákonní království, jehož jméno přijal pro tento strategický účel, čímž zasáhl silnou strunu v kolektivním západním podvědomí.

Všichni víceméně toto vyprávění známe, ale aby bylo vyprávění všudypřítomné, Izrael ho vtěsnal do 2-slovné mantry: ‚Židovský stát‘.

Tato fráze – izraelská sebeidentita – je v moderním světě jedinečným konstruktem. Je kvalitativně odlišný od vztahu jakékoli jiné země k jakémukoli jinému náboženství nebo kulturní skupině. Judaismus není izraelským státním náboženstvím ve smyslu národní víry, kterou by mohl přijmout jakýkoli národ. Spíše se prezentuje jako TEN židovský stát, metafyzické ztělesnění samotného židovstva, judaismu, židovské historie, kultury, perzekuce a nejcyničtější a nejvykořisťovatelnější ze všech, holocaust.

Žádná země netvrdí, že je katolickým státem. Kostarika je například katolický stát; nenaznačuje, že vlastní katolicismus, katolíky nebo historické křesťanské mučednictví. Nemáme britskou vládu, která by vydávala pokyny, kdy se kritika kostarické vlády stane protikatolickými nenávistnými projevy. Norsko je luteránský stát; Tunisko je jedním z několika národů, které zastávají islám jako národní víru; Kambodža je buddhistický stát. Naproti tomu Izrael by nikdy neuznal ani možnost dalšího židovského státu, protože sebral tělo všeho židovského a drží ho jako rukojmí, aby umocnil své zločiny.

Kritizujte izraelský teror, místo toho ale zasáhnete tento dvouslovný lidský štít — ‚Židovský stát‘ — za kterým se Izrael skrývá.

Které jiné zemi na této zemi je povolen tento zvrácený kmenový nárok na náboženskou nebo kulturní skupinu?

Tato samozvaná výjimečnost by nám měla připadat bizarní – ba divná – a přesto se na ní nadále podílíme.

V dnešní době hodně slyšíme o antisemitismu a antisemitismus samozřejmě existuje ve světě, protože existují různé druhy fanatismu. Ale pojďme jen vyřknout to, co je zřejmé: Prakticky veškerý údajný antisemitismus, o kterém slýcháme od sionistů, je lež, pomluvy, které mají umlčet každého, kdo se snaží tu hrůzu ukončit.

Tato pomlouvačná kampaň byla přirovnávána k McCarthyho honu na čarodějnice v 50. letech, ale ve skutečnosti je mnohem horší, protože zatímco komunismus je pouze politická a ekonomická teorie, kterou lze argumentovat pro nebo proti, antisemitismus je ze své podstaty zlý. Jinými slovy, s mccarthismem by se dalo nakonec odpovědět: „No, řekněme, že jsem komunista, tak co?

Zneužívání antisemitismu sionismem, jeho vykořisťování judaismu a historické židovské pronásledování pro nemorální cíle, je hluboce antisemitské. Sionismus, vzat na slovo, činí judaismus spoluviníkem jeho zločinů, a tak – vzato za slovo – uspěje tam, kde byli všichni konvenční bigotní po celá staletí bezmocní.

Mezitím, jak vidíme ve Spojených státech otevřeněji než kdy jindy, skutečný antisemitismus přijali sionisté, protože je vždy proizraelský.

Před sto lety obvinil poslanec Edwin Montagu britskou vládu z antisemitismu ze spolčení se sionisty. Historie mu dala za pravdu. Bude-li Izrael nucen zastavit toto antisemitské zneužívání, bude-li nucen vyjít z úkrytu za svůj lidský štít, konflikt bude viděn takový, jaký je, a tak nebude moci pokračovat. Izrael-Palestina se stane demokratickou, sekulární zemí sobě rovných.

A jaký by k tomu byl poetičtější rok než je sté výročí Balfourovy deklarace , aby se to stalo?!

Děkuji.

Anotace: Úvodní obrázek: tabulka hlasování Valného shromáždění OSN o zastavení bombardování pásma Gazy okupačním režimem ze dne 27.10. 2023 pro ČR maximálně ostudného vzhledem k odmítnutí humanitárního příměří.

Text rezoluce VS OSN – strojový překlad (výtažek):

Vyzývá k okamžitému, trvalému a trvalému nastolení humanitárního příměří, a k zastavení nepřátelských akcí;

Požaduje, aby všechny strany okamžitě a plně splnily své závazky podle mezinárodního práva, včetně mezinárodního humanitárního práva a mezinárodního práva lidských práv, zejména s ohledem na ochranu civilního obyvatelstva a civilních objektů, jakož i ochrany humanitárního personálu, osob vně civilní a humanitární zařízení a prostředky a umožnit a usnadnit humanitární přístup k základním potřebám a službám všem civilistům v nouzi v pásmu Gazy;

Také vyžaduje okamžité, nepřetržité, dostatečné a nerušené poskytování základního zboží a služeb civilistům v celém pásmu Gazy, mimo jiné včetně vody, potravin, lékařského materiálu, paliva a elektřiny, zdůrazňuje, že podle mezinárodního humanitárního práva je to nezbytné zajistit civilisté nejsou zbaveni předmětů nezbytných pro jejich přežití;

Vyzývá k okamžitému, úplnému, trvalému, bezpečnému a neomezenému  přístupu k humanitární pomoci pro Agenturu OSN pro pomoc a práci pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě a další humanitární agentury OSN a jejich implementačních partnerů, Mezinárodního výboru Červeného kříže a všech ostatních humanitárních organizací, organizace prosazující humanitární zásady a poskytující naléhavou pomoc civilistům v pásmu Gazy, podporuje zřízení humanitárních koridorů a další iniciativy usnadňující dodávky humanitární pomoci civilistům a vítá úsilí v tomto ohledu;

Vyzývá také ke zrušení rozkazu Izraelem, okupační mocností, pro palestinské civilisty a zaměstnance Organizace spojených národů, jakož i pro humanitární a lékařské účely dělníků, evakuovat všechny oblasti v pásmu Gazy severně od Wadi Gaza a přemístit se do jižní Gazy, připomíná a znovu opakuje, že civilisté jsou chráněni podle mezinárodního humanitárního práva a měli by dostávat humanitární pomoc, ať jsou kdekoli, a znovu opakuje, že je třeba přijmout vhodná opatření k zajištění bezpečnosti a dobrých životních podmínek civilistům, zejména dětem, a jejich ochraně a umožnění jejich bezpečí a pohyb;

Důrazně odmítá jakékoli pokusy o nucený přesun palestinského civilisty populace;

Vyzývá k okamžitému a bezpodmínečnému propuštění všech civilistů jsou nezákonně drženi v zajetí, vyžadujíce jejich bezpečnost, pohodu a humánní zacházení v souladu s mezinárodním právem;

Rovněž vyzývá k respektování a ochraně v souladu s mezinárodními normami humanitárního práva, všech civilních a humanitárních zařízení, včetně nemocnic a další zdravotnických zařízení, jakož i jejich dopravní prostředky a vybavení, školy, místa uctívání a zařízení Organizace spojených národů, stejně jako veškerého humanitárního a zdravotnického personálu a novinářů, odborníků z médií a přidruženého personálu, v průběhu ozbrojeného konfliktu v regionu;

Zdůrazňuje obzvláště závažný dopad, který má ozbrojený konflikt na ženy a děti, včetně uprchlíků a vysídlených osob, jakož i na jiné civilisty, kteří mohou mít specifická zranitelnost, včetně osob se zdravotním postižením a starších osob;

Zdůrazňuje také potřebu urychleně vytvořit mechanismus, který zajistí ochranu palestinského civilního obyvatelstva v souladu s mezinárodním právem a příslušné rezoluce Organizace spojených národů;

Dále zdůrazňuje význam mechanismu humanitárního oznamování zajistit ochranu zařízení Organizace spojených národů a všech humanitárních zařízení, a zajistit nerušený pohyb konvojů s pomocí;

Zdůrazňuje význam předcházení další destabilizaci a eskalace násilí v regionu, a v tomto ohledu vyzývá všechny strany, aby začaly jednat s maximální zdrženlivostí a všechny, kteří na ně mají vliv, aby na tom pracovali objektivně;

Znovu potvrzuje, že spravedlivé a trvalé řešení izraelsko-palestinského konfliktu lze dosáhnout pouze mírovými prostředky na základě příslušných OSN rezolucí a v souladu s mezinárodním právem a na základě dvoustátního řešení;

Rozhodl se dočasně odročit desáté mimořádné mimořádné zasedání a do pověřit předsedu Valného shromáždění na jeho posledním zasedání, aby pokračoval zasedání na žádost členských států. Daniel Solis, server vasevec.cz

X X X

Pistorius o válce v Evropě. Musíme se připravit

Musíme se připravit na válku v Evropě, řekl opakovaně v neděli v pořadu „Berlin Direkt“ veřejnoprávní televize ZDF německý ministr obrany Boris Pistorius.

Pistorius vyslovil  názor, že konflikt na Blízkém východě a rusko-ukrajinská válka by měly mít důsledky i v německé společnosti. „Musíme si zvyknout na myšlenku, že Evropě může být válka,“ řekl. „Německo se musí připravovat na obranu, to platí jak pro Bundeswehr, tak pro společnost,“ zdůraznil.

Ministr obrany odmítl nařčení naznačující, že spolková vláda je v nákupu zbraní příliš pomalá a na rozvoj Bundeswehru nevyčleňuje odpovídající prostředky. „O moc rychleji to nejde,“ řekl. Pistorius připomněl schválení zvláštního fondu pro Bundeswehr v hodnotě 100 miliard EUR a také strukturální změny v německé armádě.

„Všechno, co bylo rozbité za 30 let, nelze opravit za 19 měsíců,“ dodal. Uvedl, že na konci tohoto desetiletí se Německo ocitne ve zcela jiné situaci. Připomeňme, že podstatnou část zmiňovaných tří dekád byla kancléřkou Angela Merkelová. Za nedostatky v práci ministryně obrany a špatný stav Bundeswehru je potom viněna také Ursula von der Leyen.

Německá média opakovaně upozorňují na špatný stav německé armády. V červenci psal Der Spiegel o obrovském nedostatku munice v Bundeswehru. Deník Neue Osnabruecker Zeitung v dubnu zdůraznil, že již druhý rok po sobě vojenskou službu ukončilo více vojáků, než do ní nastoupilo .

Eva Högl, komisařka pro obranu německého parlamentu, představila letos v březnu. zprávu, podle níž jsou deficity ve všech německých ozbrojených formacích, server vasevec.cz

X X X

 Advokát v pokročilém stádiu ALS žádá od Štrasburku rovný přístup k usmrcení

 Prioritu udělil Evropský soud pro lidská práva (ESLP) stížnosti maďarského advokáta Dániela Karsaie, který má Amyotrofickou laterální sklerózu (ALS) v pokročilém stádiu. Šestačtyřicetiletý právník si stěžuje na zákaz pomoci zemřít v Maďarsku. Podle něho jde také o diskriminaci ve srovnání s těmi, kteří mohou zkrátit nebo ukončit svůj život odmítnutím léčby.

Vzhledem k povaze věci se ESLP rozhodl podle svého jednacího řádu udělit případu prioritu. Soud rozhodl, že ústní jednání o přípustnosti a opodstatněnosti se uskuteční 28. listopadu 2023.

Stížnost byla podána 10. srpna 2023. Štrasburský soud oznámil maďarské vládě obsah stížnosti Karsai v. Maďarsko 26. září 2023. Současně vládu požádal, aby předložila své stanovisko Maďarská vláda dostala na vypracování stanoviska tři týdny.

„Případ se týká práva na smrt z vlastní vůle osoby postižené amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), typem onemocnění motorických neuronů. Pomoci někomu ukončit vlastní život je v Maďarsku trestným činem, a to i tehdy, když k tomu dospěje člověk zdravé mysli, ale má nevyléčitelné degenerativní onemocnění a nechce žít,“ informuje o případu ESLP.

„Ve svých otázkách účastníkům řízení se ESLP mimo jiné táže, zda maďarský právní rámec a způsob, jakým funguje v praxi, jsou slučitelné s článkem 3 (zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení), s článkem 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) a/nebo s článkem 9 (svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání) Úmluvy,“ uvádí Soud v informaci.

Právník považuje svoji situaci rovněž za výsledek diskriminace, neboť jiní nemocní mají například možnost léčbu ukončit.

Za rok bude zcela ochrnutý, vysvobození je smrt

Stěžovatel Dániel Karsai, je maďarský státní příslušník, narodil se v roce 1977 a žije v Budapešti. Profesí je právník. „Pan Karsai je v pokročilém stádiu amyotrofické laterální sklerózy (ALS), která je progresivní neurodegenerativní onemocnění bez známé léčby. Spočívá v postupné ztrátě funkce motorického neuronu, a tedy kontroly svalů. V konečné fázi ALS je většina svalů paralyzována; řeč, dýchání a polykání bez pomoci je velmi obtížné a nakonec nemožné. Smyslové a kognitivní schopnosti mohou zůstat z velké části nedotčené a pacienti si mohou během zachovat své intelektuální funkce a vědomí během rozvoje nemoci,“ shrnuje fakta Soud.

Pan Karsai poprvé zaznamenal příznaky ALS v červenci 2021. Nyní už není schopen chodit a postarat se o sebe bez pomoci, uvedl ESLP ve zprávě 29. září 2023. „Tvrdí, že za rok bude úplně ochrnutý a nebude schopen komunikovat. Bude ,uvězněn ve vlastním těle bez jakéhokoli vyhlídka na osvobození mimo smrt´ a jeho existence se bude skládat téměř výhradně z bolesti a utrpení,“ cituje ze stížnosti maďarského právníka Evropský soud pro lidská práva.

Chtěl by ukončit nebo alespoň zkrátit tuto fázi své nemoci nějakou formou asistovaného umírání dříve, než dosáhne stavu, který považuje za nesnesitelný; nicméně eutanazie a asistovaná sebevražda je v Maďarsku nezákonná. Tvrdí, že i kdyby zemřel prostřednictvím asistované sebevraždy respektive eutanazie mimo Maďarsko, příslušné ustanovení trestního zákoníku by platilo a kdokoli, kdo by mu pomohl ukončit život, by v Maďarsku mohl čelit trestnímu stíhání. Nedostatek jakýchkoli vyhlídek na ukončení života podle jeho vlastních podmínek má škodlivý vliv na jeho duševní stav a schopnost vyrovnat se s výzvami nemoci.

Jiní mohou ukončit léčbu a zemřít

S odvoláním na články 3 (zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení), 8 (právo na respektování soukromí a rodinný život) a/nebo 9 (svoboda myšlení, svědomí a náboženství) samostatně a ve spojení s článkem 14 (zákaz diskriminace) Evropské úmluvy o lidských právech, si Dániel Karsai stěžuje na plošný a extrateritoriální zákaz asistované sebevraždy. Tvrdí, že nedostatek jakékoli možnosti rozhodnout se, jak zemřít, je nepřiměřený a že Maďarsko je povinno poskytnout mu možnost důstojně ukončit život podle jeho vlastních podmínek.

Karsai se opírá o stejná ustanovení ve spojení s článkem 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) že volba zemřít je otevřena těm, kteří podle povahy své nemoci mohou ukončit nebo zkrátit svůj život tím, že odmítnou život prodlužující léčbu, ale nikoli těm, kteří ji – stejně jako on – nevyžadují takové zacházení. Podle jeho názoru se tím stává obětí diskriminace. Irena Válová, ceskajustice.cz

X X X

Jmenování Grygara předsedou Krajského soudu v Praze podpořila vláda

 Jmenování stávajícího místopředsedy Jiřího Grygara novým předsedou Krajského soudu v Praze dnes schválila vláda. Grygara nedávno označila za nejkvalitnějšího kandidáta výběrová komise. Současnému šéfovi středočeského krajského soudu Ljubomíru Drápalovi zanikne koncem letošního roku soudcovský mandát kvůli dosažení věkové hranice 70 let.

Do výběrového řízení, které ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) vypsal v červnu, se podle dřívějších informací přihlásili kromě Grygara i další dva místopředsedové Krajského soudu v Praze Petr Franc a Roman Šebek a také někdejší místopředsedkyně Martina Kasíková. Ministerstvo v polovině října zveřejnilo, že Grygar získal 50 bodů, druhý nejúspěšnější uchazeč jich od komise dostal 43.

Grygar má u středočeského krajského soudu na starosti insolvenční a civilní prvoinstanční úsek, a to od roku 2018. V instituci začal jako soudce působit o tři roky dříve, předtím soudil na Okresním soudu Praha – východ. Práva vystudoval v Olomouci, rigorózní zkoušku složil na pražské právnické fakultě, v doktorském programu pokračoval v Brně. Tam také pracoval jako justiční čekatel u krajského soudu.

Předsedy krajských soudů jmenuje ze soudců na návrh ministra spravedlnosti prezident republiky, a to na sedmileté funkční období, ceskajustice.cz

X X X

Kühn i Dolanská Bányaiová jsou pro ÚS dobrou volbou, míní ústavní právníci

 Advokátka Lucie Dolanská Bányaiová a soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn jsou pro Ústavní soud (ÚS) dobrou volbou, míní odborníci oslovení ČTK. Jméno Kühna se skloňovalo dlouho, jeho erudici lze podle expertů těžko zpochybnit. Dolanská Bányaiová není mezi ústavními právníky tolik známá, i ona však jako špičková advokátka může přinést cenné podněty. Prezident Petr Pavel jména obou nominantů předložil Senátu minulý týden. Členů ÚS je nyní 14 místo předpokládaných 15, koncem listopadu odejde Radovan Suchánek.

Pavlův přístup k nominacím hodnotí experti kladně, a to včetně působení poradního panelu. Rodí se podle nich pestrý a kvalitně obsazený soud, potenciální silná generace. Pro hodnocení ale budou podstatná až rozhodnutí nových souců a jejich schopnost vysvětlit nálezy veřejnosti.

„Je jen málo lidí, u nichž by panovala větší shoda na tom, že na ÚS patří. Bezpochyby jeden z nejvýraznějších právníků své generace, který posouval hranice ve své akademické práci a zároveň je dlouholetým uznávaným soudcem vrcholného soudu,“ řekl o Kühnovi ústavní právník Ladislav Vyhnánek z brněnské právnické fakulty a institutu SYRI.

Zdeněk Červínek z Univerzity Palackého doplnil, že Kühn jako akademik napsal řadu referenčních publikací v oblasti teorie práva, ústavního práva i lidských práv. Má značný vliv na mladší a střední generaci v oboru. „Byl totiž jedním z autorů dnes již legendárního blogu Jiné právo, který pomáhal kultivovat naše právní myšlení a právní kulturu a převést je do nového tisíciletí. Jeho přínos pro ÚS je tedy nasnadě a domnívám se, že by mohl být jednou z vůdčích osobností nového složení ÚS,“ uvedl Červínek.

Dolanská Bányaiová se specializuje na hospodářskou soutěž či mezinárodní právo soukromé, což jsou v agendě ÚS zatím spíše okrajové oblasti. „Jde však o špičkovou advokátku, která může přinést řadu praktických zkušeností a vůbec úhel pohledu, který dosud na ÚS chyběl,“ řekl Vyhánek. Také podle Červínka přispěje Dolanská Bányaiová k profesní pestrosti. „Jako advokátka může rozhodování soudu obohatit o specifickou zkušenost ‚uživatele justice‘, někoho, kdo zná soudní systém takzvaně z druhé strany a vidí také jeho nedostatky,“ uvedl Červínek.

Lucie Dolanská Bányaiová Foto: AK Bányaiová Vožehová

Prezident zatím jmenoval ústavními soudci Josefa Baxu, Danielu Zemanovou, Veroniku Křesťanovou, Kateřinu Ronovskou a Jana Wintra. Nominace se vzdal Robert Fremr kvůli kritice svého předlistopadového rozhodování. Další nominant Pavel Simon nezískal podporu Senátu. Prezident přistoupil k nominacím jinak než jeho předchůdci, zřídil si poradní panel, nechal si poslat návrhy z institucí, o jménech se víc mluví veřejně.

„Navzdory kritice, která se na prezidenta i jeho poradní panel – mnohdy až nepochopitelně – snáší, jsem přesvědčen, že se rozhodně jedná o krok správným směrem. Prezidentovi se podařilo do svého poradního panelu získat odborníky s nezpochybnitelnou profesní reputací. Nově nastavený systém také mnohonásobně zvýšil transparentnost celého procesu, a tím vzbudil velká očekávání a také mnohem větší pozornost médií, veřejnosti, ale i Senátu,“ uvedl Červínek.

Také Vyhnánek hodnotí vznik panelu poradců spíše pozitivně. „Nemohu však nevnímat, že komunikace mezi Hradem a Senátem, jak se zdá, do jisté míry drhne. To je třeba vyřešit,“ míní Vyhnánek. Dalším dosud neujasněným faktorem je vnímání minulosti soudců a soudcovské etiky – co u někoho vadilo, u jiného nebyl problém.

Červínek připomněl, že v minulosti se výběr kandidátů občas hanlivě označoval jako „tahání králíků z klobouku“, někdy se také stávalo že „pod radarem“ Senátu prolétli i někteří „ne úplně excelentní kandidáti“. Nynější zostřený zájem o nominace sice zároveň zvyšuje kontrolu nad celým procesem a podrobněji nasvěcuje profily jednotlivých kandidátů, ale současně je otázkou, zda pozornosti není příliš a zda se již debata zbytečně nebulvarizuje. Pro některé adepty je „grilování již příliš spalující“ a nechtějí je podstoupit. Kandidát na ústavního soudce však podle Červínka musí zvýšenou míru pozornosti a kritiky ustát, i když někdy bude trochu nepřesná, nadsazená nebo dokonce neférová ceskajustice.cz

X X X

Zastavení trestního stíhání exstarostky Libavé není pravomocné, rozhodli žalobci

 Podmíněné zastavení trestního stíhání už bývalé starostky Libavé Štěpánky Tiché (Nezávislá Libavá) není pravomocné, rozhodlo olomoucké krajské státní zastupitelství. Podle žalobkyně Jitky Klapalové, která rozhodnutí okresní státní zástupkyně na základě podané stížnosti přezkoumávala, je důvodem procesní pochybení, bsahem rozhodnutí se tak žalobci nezabývali, řekla dnes Klapalová. Stíhání Tiché obviněné ze zpronevěry peněz bylo zastaveno kvůli vyslovené lítosti a ochotě nahradit způsobenou škodu. Tichá v září nakonec na funkci rezignovala.

Podle státní zástupkyně Klapalové procesní pochybení spočívalo v tom, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebylo doručeno poškozené straně, tedy obci – nenabylo tak právní moci. Až se tato vada odstraní, mohou se žalobci v případě nové stížnosti, která však musí být podána podle trestního řádu za poškozenou obec, zabývat obsahem samotného rozhodnutí, uvedla žalobkyně.

Nově zvolená starostka obce Oldřiška Valtošová dnes řekla, že obec stížnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhodně podá. „Došlo tam k pochybení, nerespektoval se zákon o obcích,“ uvedla starostka. Podle ní okresní státní zastupitelství pochybilo tím, že si neprověřilo ustanovení opatrovníka obce. Opatrovníkem ustanovila zastupitele Pavla Stavinohu obviněná starostka bez vědomí ostatních zastupitelů, řekla Valtošová. Poukázala navíc na to, že ustanovený opatrovník je manželem jedné z obviněných. „Obec, která je ve věci poškozenou, zastupoval někdo, koho si vybral obviněný, což je paradox. K pochybení stoprocentně došlo, takhle to přeci nemůže fungovat,“ doplnila starostka.

Podle usnesení žalobkyně bývalá starostka Tichá zpronevěřila přes 400.000 korun. Peníze získávala například uzavřením fiktivních dohod o provedení práce na rodinné příslušníky i na lidi z obce, kteří však o tom nevěděli. Ze zpronevěry peněz byla původně obviněna starostka obce a dvě pracovnice úřadu. Státní zástupkyně Lenka Svobodová podle serveru Seznam Zprávy v usnesení uvedla, že všechny obviněné se v plném rozsahu doznaly, vyslovily lítost a projevily ochotu nahradit způsobenou škodu, čímž splnily podmínky pro zastavení stíhání. U soudu by jim hrozilo za zpronevěru až pět let vězení.

Tichá se nakonec 19. září rozhodla rezignovat, ČTK tehdy řekla, že tak učinila poté, co o situaci v obci jednala se zástupci opozice. Funkce se vzdala k 30. září, mandát zastupitele si ponechala. Na její místo byla poté zvolena 16. září Oldřiška Valtošová z uskupení Občané za změnu. Nová starostka po zvolení zastupitelům řekla, že nařídí nezávislý audit hospodaření obce, ceskajustice.cz

X X X

Budeme pít vaši krev a jíst lebky, hrozí „palestinská Johanka z Arku“ Židům

Palestinská aktivistka a známá hvězda Pallywoodu Ahed Tamímíová pohrozila Židům, že to, co jim za holokaustu udělal Hitler, „byl jen vtip“. „Čekáme na vás. Budeme pít vaši krev a jíst vaše lebky,“ napsala na sociálních sítích. Vzkaz podle všeho mířil k židovským osadníkům z vesnic na Západním břehu Jordánu. Žena si v minulosti odseděla osm měsíců v izraelském vězení.

 „Čekáme na vás ve všech městech Západního břehu od Hebronu po Dženín. Zavraždíme vás a vy si řeknete, že to, co vám udělal Hitler, byl jen vtip. Budeme pít vaši krev a jíst vaše lebky. Tak pojďte, čekáme na vás,“ napsala dvaadvacetiletá Palestinka na svůj instagramový účet.

Vzkaz už zmizel, na příspěvek ve „stories“ nicméně upozornila izraelská média i mnozí uživatelé sociálních sítí s tím, že Tamímíová mluvila k židovským osadníkům. Ti díky politice izraelských vlád zabírají stále více půdy, která má podle mezinárodních dohod patřit budoucímu palestinskému státu.

Ahed Tamimi, the “Palestinian peace activist” posted on her Instagram:
“Come on settlers, we will slaughter you. We are waiting for you in all the cities of the West Bank. What Hitler did to you was a nothing. We will drink your blood and eat your skulls. We are waiting for you.” https://t.co/73CqOiQg3q

Několik osadníků také na konci října zapálilo dům Palestinců v obci Masafer Jatta a házeli kameny na palestinská obydlí nejen tam, ale i ve vesnici Tuba. A to v době, kdy Izrael bombarduje Pásmo Gazy a rozjel pozemní operaci s cílem zadupat do země teroristickou organizaci Hamás. Ta na začátku října zabila přes 1 400 Izraelců a cizinců v kibucech a vesnicích pár kilometrů od Gazy. Více než 220 lidí také unesla a jejich osud je nejasný.

Autoři webu The October 7th Geo-visualization Project alespoň ve zkratce zmapovali osudy lidí z Kfar Aza, Be’eri, Ofakimu či hudebního festivalu Supernova. Na mapě plné červených a černých bodů po kliknutí na každou tečku vyskočí oběť řádění teroristů z daného místa. Ať už jde o vojáka zabitého ve službě, unesenou jedenáctiletou dívku či zavražděného seniora.

Palestinka Tamímíová se však na scéně nevynořila až nyní. Upozornila na sebe už jako dospívající dívka, kdy se i se svou rodinou zapojila do palestinské propagandy přezdívané Pallywood, kdy se lidé nechávají nahrávat při uměle vyvolaných konfliktech s izraelskými vojáky na checkpointech či dalších místech. Světová média například roku 2015 obletěla „pohádka“ o necitlivém izraelském vojákovi a bezbranných palestinských dětech. Hlavním hrdinou byl tehdy dívčin bratr.

Sama Tamímíová na vojáka poprvé zaútočila už v roce 2012, kdy jí bylo jedenáct let. I tehdy za přítomnosti fotografů. Dívka si za to od tehdejšího tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana dokonce převzala cenu v Istanbulu. V roce 2018 pak napadla dva izraelské vojáky, za což dostala osm měsíců vězení. Díky videu, které pořídila její matka a umístila ho na sítě, se stala pro mnohé Palestince hrdinkou a někteří jí začali říkat Johanka z Arku.

Od vnuka jihoafrického bojovníka proti apartheidu Nelsona Mandely později dokonce dostala cenu. Muž tehdy vysvětloval, že si ji Palestinka zaslouží za „statečnost, odpor a zosobňování naděje pro miliony lidí“. „Chtěla bych být právničkou, abych mohla tlumočit hlas své země a vzkaz svého lidu,“ uvedla tehdy Tamímíová, která si pro sebe plánovala také „politickou budoucnost“.

X X X

Zrušte Slušné lidi i dalších 38 stran a hnutí, porušili nařízení, žádá vláda soud

Nejvyšší správní soud (NSS) obdržel od vlády návrh na rozpuštění 39 stran a hnutí včetně České pravice nebo Slušných lidí. Jde o mimoparlamentní a regionální subjekty, jejichž činnost loni soud pozastavil a dal jim rok na nápravu nedostatků, zejména doplnění výročních finančních zpráv. Podle vlády však strany nedostatky ve své činnosti neodstranily.

 Vláda navrhuje rozpustit například Romskou demokratickou stranu, Stranu pro otevřenou společnost, Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, Českou pravici, Alternativu pro Česko nebo Lidé Pro. Pro jednotlivé subjekty by to znamenalo definitivní konec činnosti, soud vždy zároveň při rozpuštění jmenuje likvidátora.

Návrh se týká také Slušných lidí, tedy brněnského uskupení kolem boxera Zdeňka Pernici. Vešlo ve známost přerušením kontroverzní hry na festivalu Divadelní svět v roce 2018. Slušní lidé pak usilovali o vstup do komunální politiky v Brně, činnost ale postupně utlumili.

Návrhy vlády projedná a rozhodne o nich volební senát NSS. Jeho předsedou je Tomáš Langášek.

X X X

Zneužití služebních vozů na obraně? Opora v zákoně chybí, ministerstvo mlčí

Ministerstvo obrany a armáda disponují rozsáhlým autoparkem a zákon hovoří jednoznačně o tom, kdo má na služební vůz, ať již s řidičem, nebo bez, právo. Jak však zjistila redakce iDNES.cz, služební vůz mají – bez opory v zákoně – i další blízcí spolupracovníci ministryně obrany Jany Černochové. Na přímý dotaz, jak tito úředníci jízdy vykazují, ministerstvo neodpovědělo.

 Používání služebních automobilů řeší zákon o státním rozpočtu z roku 1993. V něm se dočteme, kdo z úředníků má právo na bezplatné používání služebního vozidla, s přiděleným řidičem i bez něho, k výkonu funkce nebo v souvislosti s ním a k umožnění styku s rodinou. Jsou to ministři a jejich náměstci.

Zákon číslo 234/2014 Sbírky toto právo rozšířil i na vrchní ředitele sekcí. Tito funkcionáři mají na služební vozidlo zákonný nárok, takže ministerstvo, nebo jiný správní úřad, jim ho musí přidělit.

Ředitelé Odboru komunikace, Kabinetu ministryně ani Kanceláře ministryně však „vrchními řediteli sekcí“ nejsou. Přesto figurují v seznamu, který si redakce iDNES.cz vyžádala podle zákona o svobodném přístupu k informacím na začátku října. Seznam obsahuje celkem 21 osob, které mají na Ministerstvu obrany přidělen služební vůz.

Náhled vyžádaného přehledu osobních vozů na ministerstvu obrany.

Osmnáct úředníků ze zmíněného 21členného seznamu má vůz přidělený v souladu s náplní své práce, která vyžaduje cestování. Ale první tři z poskytnutého seznamu nejsou podle důvěryhodného zdroje redakce oprávněnými osobami podle zmíněných právních předpisů a přidělení vozu nevyplývá ani z náplně jejich činnosti.

Například ředitel Odboru komunikace David Jareš, přestože má přidělený vůz, v případě služebních cest dostává od Agentury služeb ministerstva obrany vůz s profesionálním řidičem.

Jareš převzal tiskové oddělení po příchodu ministryně obrany Jany Černochové, která si jej na obranu přivedla. Předtím pracoval například jako novinář a editor, ale také jako poradce ministra vnitra, jak uvádí na svém veřejném profilu na profesní síti LinkedIn. Od listopadu má své místo ředitele Odboru komunikace uvolnit a v brzké době by se měl stát poradcem ministryně.

Redakce iDNES.cz se resortu dotázala, na základě jakého rozhodnutí jsou vozy nad zákonný rámec přiděleny a kdo rozhodl o jejich přidělení. Také nás zajímalo, jak jsou jízdy vykazovány a účtovány, případně jak si dotyční své soukromé cesty hradí.

Obrana ani po několika týdnech na naše otázky neodpověděla.

X X X

Policie navrhla obžalovat 11 lidí v kauze Dozimetr kvůli úplatkům či praní peněz

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) v úterý navrhla obžalovat 11 lidí v kauze Dozimetr, která se týká zakázek v pražském dopravním podniku. Stíháni jsou mimo jiné za účast na organizované zločinecké skupině, přijetí úplatku, podplacení či legalizaci výnosů z trestné činnosti. Na policejním webu to uvedl mluvčí NCOZ Jaroslav Ibehej. Případ vedl k rezignaci několik vysoce postavených politiků.

 Policisté tvrdí, že organizovaná skupina v čele s podnikatelem Michalem Redlem systematicky obsadila klíčové pozice v pražském dopravním podniku tak, aby dosazení spřátelení manažeři mohli ovlivňovat výběrová řízení s cílem získat od vítězných firem úplatky. Jedním z obviněných je i někdejší vlivný pražský politik Petr Hlubuček.

„Návrh na podání obžaloby, který má více než 300 stran a je doprovázen spisovým materiálem čítajícím téměř 18 tisíc listů, je podáván ve lhůtě kratší než 17 měsíců od samotné realizace této trestní věci,“ uvedl Ibehej.

Spolu s Redlem a bývalým náměstkem pražského primátora Hlubučkem (dříve STAN) je podle dřívějších informací mezi obviněnými také někdejší finanční ředitel DPP Matej Augustín. Vedle DPP se případ dotýká také Všeobecné zdravotní pojišťovny či zakázek Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje.

Skupina kolem Redla, který byl dříve spojovaný s odsouzeným uprchlým podnikatelem Radovanem Krejčířem, čelí stíhání od loňského června. Vyšetřování policisté ukončili letos v březnu. Poté se obvinění začali seznamovat se spisem. Jeden z nich, podnikatel Pavel Dovhomilja, podle médií s policií spolupracuje a popsal jí fungování skupiny.

Kvůli kauze loni odstoupil ministr školství a jeden ze zakladatelů STAN Petr Gazdík. Europoslanec Stanislav Polčák kvůli známosti s Redlem v hnutí pozastavil členství.

Letos v březnu pak Polčák na Twitteru oznámil, že členství obnovil, protože údajně doložil, že s kauzou nemá nic společného. S mužem se scházel i ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace Petr Mlejnek, který následně také rezignoval.

Z funkce místopředsedkyně Sněmovny odstoupila Jana Mračková Vildumetzová (ANO). Byla terčem kritiky kvůli tomu, že svědkem jejího muže na jejich svatbě a kmotrem jejího dítěte byl podnikatel Zakaría Nemrah, který je v kauze Dozimetr rovněž obviněný.

V souvislosti se stíháním Redla v kauze Dozimetr dal ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) žalobcům podnět, aby pokračovali v Redlově přerušeném stíhání v případu půlmiliardového úniku firmy M5. To totiž bylo v roce 2007 zastaveno kvůli Redlově údajné vážné duševní nemoci. Plzeňský okresní soud Redlovu svéprávnost opakovaně omezil. Krajský soud ale loni v září omezení zrušil a jeho rozsudek letos potvrdil i Nejvyšší soud. Policie tak může Redla dál stíhat.

X X X

Cihla nemůže za to, že je tak dobrá

Praha 31. října 2023. Pálené cihly jsou jedním z nejstarších a nejpoužívanějších stavebních materiálů na světě. Mají řadu výhod, které z nich činí oblíbenou volbu pro výstavbu rodinných domů, komerčních budov a dalších staveb. Pálené cihly jsou kvalitní a spolehlivý stavební materiál, který má řadu výhod. Jsou pevné, odolné, tepelně a akusticky izolační a mají dlouhou životnost. A to není zdaleka vše. Vše potřebné se dozvíte v následující mnohazdrojové tiskové zprávě, kterou zde máte k volnému využití.

Na vlastnosti cihel lze pohlížet hned z několika zorných úhlů. Jedním z nich jsou přednosti pálených cihel. Vždy je dobré dát prostor odborníkům. Těmi nejpovolanějšími jsou zástupci Cihlářského svazu Čech a Moravy a reprezentanti klíčových výrobců. Jde o tyto vlastnosti:

Pevnost a odolnost – pálené cihly jsou velmi pevné a odolné vůči mechanickému poškození. Dokážou vydržet i velké zatížení a jsou odolné vůči povětrnostním vlivům.\Tepelná izolace – pálené cihly mají dobré tepelně izolační vlastnosti. Pomáhají udržet teplo v zimě a chlad v létě.Akustická izolace – pálené cihly mají dobré akustické vlastnosti. Pomáhají snížit hluk z okolí.

Životnost – pálené cihly mají dlouhou životnost. Mohou vydržet i několik staletí. Recyklovatelnost – pálené cihly jsou recyklovatelné. Po demolici budovy lze cihly znovu použít.

Koho jsme oslovili?

O názor na jednotlivé přednosti pálených cihel jsme požádali: Věru Binderovou, specialistku marketingu Wienerberger. Petra Porubského, obchodního a marketingového ředitele HELUZ.

Marka Žídka, výkonného ředitele KM Beta. Jana Fialu, výrobního a obchodního ředitele Cihelny Štěrboholy. Josefa Kotka, předsedu Cihlářského svazu Čech a Moravy.

Přednosti pálených cihel:

Anketa

+ Pevnost a odolnost

Věra Binderová, specialista marketingu Wienerberger s.r.o.: Pálené materiály mají skutečně dlouhou životnost, což dokládá spousta historických staveb. Kostely, hrady a paláce z režného zdiva nebo pálené tašky na střechách vydrží staletí a jsou to výborné referenční stavby, které nacházíme všude kolem nás. Dlouhá životnost je spojena s odolností nejen proti povětrnosti, ale také s mechanickou odolností. Většina z nás se cítí bezpečněji v domě z materiálu odolného proti vloupání a ohni, stejně jako se cítili v těchto domech bezpečně naši předkové i před vojenským ohrožením. Pro dosažení vysoké únosnosti se vyrábí i cihly s pevností P20, z kterých jsou u nás realizovány i sedmipodlažní bytové domy!

 Tepelná izolace

Petr Porubský, obchodní a marketingový ředitel HELUZ: Ze zkušenosti víme, že teploty uvnitř masivní stavby zpravidla reagují jen pomalu na změny venkovní teploty. Odlišná situace je pak u lehkých, například dřevěných staveb nebo montovaných lehkých staveb, a to i v případě, že by se hodnoty součinitele prostupu tepla příliš nelišily. Tepelná stabilita těchto budov je velmi nízká a vše je opět kompenzováno na úkor zvýšených nákladů na vytápění/klimatizování. Staletími prověřený cihelný střep je ideální kombinací mezi lehkou a těžkou konstrukcí a dokonale tak napomáhá přenášet energii v čase z období relativního přebytku do období relativního nedostatku (den-noc, léto-zima). Systémové řešení v kombinaci s roletovými překlady a těžkými stropy dodává cihelné stavbě požadovaný komfort, nízké náklady na provoz včetně několikaleté životnosti samotné stavby. Tato tepelná setrvačnost tak hraje stejně důležitou roli, jako je tepelně izolační vlastnost dané konstrukce.

+ Akustická izolace

Marek Žídek, výkonný ředitel KM Beta: Pro definici intenzity zvuku se používá jednotka decibel, což je logaritmická veličina udávající změnu intenzity hluku. Díky tomu není tak jednoduché srovnávat jednotlivé hodnoty jako třeba v případě délky a metrů. Nárůst hlučnosti o 3 decibely v praxi znamená dvojnásobný hluk. Deset decibelů pak desetinásobek… Jak kvalitně stavební materiál izoluje vnější hluk určuje jeho charakteristika, která se skrývá pod označením „vzduchová neprůzvučnost“. V praxi se pak používají dva druhy vzduchové neprůzvučnosti – stavební a laboratorní. U výrobků se obvykle uvádí laboratorní, která je o zhruba 2-3 dB vyšší než stavební.

Vzduchová neprůzvučnost se u různých materiálů samozřejmě liší, obecně však platí, že čím je materiál těžší, tím je vzduchová neprůzvučnost vyšší. To je základní pravidlo, fyzika. Pálené cihly dosahují v základním provedení vzduchové neprůzvučnosti nejčastěji v rozmezí 44 – 48 dB, která je již sama o sobě dobrou hodnotou. Pro ještě vyšší omezení šíření hluku nabízíme v našem sortimentu materiál se speciálním uspořádání vnitřních dutin a vyšší objemovou hmotností, například Profiblok 300 AKU, který dosahuje zvukové neprůzvučnosti 55 dB nebo Sendwix 8DF-LP-AKU s 57 dB. V praxi si to můžete představit tak, že městská doprava vyprodukuje hluk o síle 70 decibelů, kamion může vyprodukovat klidně i 80 decibelů. Pokud vzduchová neprůzvučnost stěny z materiálu Sendwix 8DF-LP-AKU činí 57 decibelů, pak uvnitř vnímáme hluk s hodnotou 23 až 33 decibelů. Pro srovnání – tyto hodnoty se udávají pro padání listí nebo šepot…

 + Životnost

Jan Fiala, Cihelna Štěrboholy: Vyjmenujme si několik zásadních staveb. Velká čínská zeď, Hagia Sofia chrám v Istanbulu, Tádž Mahál v Indii, Malbork v Polsku, Chrysler building v New Yorku. Všechny tyto stavby jsou tu několik století. Tvrzení, že pálené výrobky nemohou vydržet staletí je nepřijatelný. Když se zaměřím na ČR, tak dodnes stojí např. pevnosti v Terezíně a v Jaroměři. Obě stavby jsou tu skoro 300 let. O čem chce dále diskutovat? Cihla bezesporu odstojí v čase a je stále nedílnou součástí naší doby, a to se nezmění. Jsou pevné, akustická, tepelně setrvačně, hygienicky nezávadně, nehořlavé, přírodní, ekologické, recyklovatelné. S čím bych měl cihlu porovnávat? Se dřevem, plynosilikátem? Nesrovnatelné!!!

 + Recyklovatelnost

Josef Kotek, předseda Cihlářského svazu Čech a Moravy: Úvodem je třeba říci, že ze starých cihel nové nezískáte a z rozdrceného betonu se nový nevyrobí. Je však stále častěji možno vidět použití starých cihel z bouraček přímo ve vnitřních prostorách nových staveb, nebo na zahradách jako dlažbu či různé zídky. Cihelný recyklát vzniká na recyklačních linkách, a to drcením a roztříděním na různé frakce. V celém procesu recyklace platí, že kvalita recyklátů a efektivnost celého procesu závisí na kvalitě demoličních prací. To znamená, že je nutné, již při demolici na stavbě vytřídit ze sutě železo, dřevo, sklo, umělé hmoty, izolační materiály atp. Už tato skutečnost odrazuje stavební firmy od třídění a raději odvezou suť na skládku.

Specializované firmy si pak nechají dobře zaplatit za separaci a pak provedou samotnou recyklaci na drtících linkách. Vznikají různé druhy recyklátů s odlišným využitím, zejména ve stavebnictví. Jako jsou zásypy a terénní úpravy. Osobně si myslím, že jsme s tříděním stavební suti teprve na začátku. Stále se hodně ukládá špatně tříděné stavební suti na skládky. Vše asi chce svůj čas. Také jsme před 30 lety netřídili domovní odpady a podívejme se nyní. Třídíme už každý doma co se dá. Je to naše uvědomění nebo nová legislativa? Asi obojí, jak legislativa, tak uvědomění, že se nechceme utopit v odpadcích.

 Neuškodí i další pohled

Svépomocníci jistě ocení mnoho doplňků systémového řešení. A jaké jsou další důvody proč stavět zrovna z cihel?

Při stavbě domu by lidé měli brát v úvahu, co od stavby očekávají a jaký materiál je pro ně ten pravý. Cihly se mohou chlubit svou pevností, tepelnou a požární odolností nebo odolností vůči škůdcům, což jsou vlastnosti ověřené stovkami let. Navíc jde o přírodní a bezpečný materiál, skvělý pro stavbu zdravého domova.

+ Dobrý přítel svépomocníků. Jedním z pěti hlavních důvodů, proč si vybrat k realizaci stavby domu právě cihly je, že si ho lze postavit vlastníma rukama. Cihla svým tvarem svépomocníky nelimituje a skvěle se přizpůsobí návrhu domu. Navíc neplatí omezení na dodavatele. Přidaným bonusem je, že jste si dům postavili vlastníma rukama, a to je k nezaplacení!

+ Bezpečí pro rodinu a dlouhá životnost stavby. Cihla je velmi odolným stavebním materiálem, o čemž se můžete přesvědčit při každém výkyvu počasí nebo přírodní katastrofě. Keramický střep je pevný a plní nosnou funkci. Extrémní povětrnostní podmínky i velká voda tak napáchají výrazně menší škody na domech, které jsou postaveny z pořádného stavebního materiálu. V domě z cihel se tak může celá rodina cítit bezpečněji.

+ Teplo domova. Zateplení přímo uvnitř cihly a struktura cihly samotné z ní dělá unikátní stavební materiál s tepelně-akumulační schopností. V kombinaci se správným řešením vytápění lze ušetřit i na nákladech za vytápění nebo chlazení.

+ Zdravý domov z přírodního materiálu. Při výrobě cihel se nepoužívají chemikálie, lepidla ani mořidla. Do svých plic tak nevdechujete žádné nečistoty. Cihly jsou zároveň šetrné k přírodě, jedná se o ekologický materiál, při jehož výrobě je minimalizováno jakékoliv znečištění ovzduší.

+ Investiční hodnota. Cihly mají rovněž dlouhou životnost, a tak je cihlový dům skvělou investicí do budoucna i pro následující generace. Navíc se snadno rekonstruuje, a to nezávisle na dodavateli. Cihla je také velmi levná na údržbu a lze ji používat opakovaně. Z hlediska ESG je recyklace cihel velmi důležitým bodem. Zkrátka, kdo staví pořádně, tomu se čas i peníze vždy vrátí.

Ing. Jan Fiala, Cihlářský svaz Čech a Moravy