Debatu o nepřizpůsobivých uprchlících vyvolal hejtman Moravskoslezského kraje a poslanec Ivo Vondrák. „Problémem celorepublikovým je navyšující se podíl nepřízpůsobivých.“„Čeští občané by měli mít jistotu, že nepřichází další problém, který budeme muset řešit.

Musíme zabránit zneužívání poskytovaných dávek a ubytování, které lidé v Zakarpatí třeba takové nemají. Korektnosti okolo už bylo hodně,“ řekl hejtman Pardubického kraje Martin Netolický.

Pokud uprchlíci hovoří maďarsky, stačí se podle něj podívat na mapu, odkud pocházejí. „Jsou z hranice se Zakarpatskou oblastí, kde žádný konflikt není, ale řeší tam vnitřní uprchlickou krizi. Tito lidé pak říkají, že se cítí ohroženi válkou,“ dodal. Hejtman Kuba zdůraznil, že Češi opravdu nadprůměrně pomáhají, ale nelze akceptovat všechno. Někteří lidé, kteří k nám přišli, mají úplně jinou životní kulturu.

X X X

 Rusi zabili 200 ukrajinských vojakov. Zelenskyj vyzval Putina rokovať

 Moskva tvrdí, že ruské jednotky dnes zabili až 200 ukrajinských vojakov. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyzval ruského prezidenta Vladimíra Putina rokovať o ukončení vojny. Najmenej osem ľudí, vrátane dojčaťa, zahynulo pri ruskom útoku na Odesu.

Pri obliehanom Mariupole našli ďalší masový hrob s rozmermi 45 na 25 metrov, pričom sa v ňom môžu nachádzať telá najmenej 1000 civilistov. Rusko obnovilo pozemnú i vzdušnú ofenzívu na oceliarne Azovstaľ v Mariupole, tvrdí Kyjev. Viaceré západné štáty dodali Ukrajine ťažké zbrane. Konečne, komentoval to Zelenskyj.

  X x x

 Ruské ministerstvo obrany oznámilo, že jeho vojaci podnikli neďaleko juhoukrajinského prístavného mesta Odesa raketový útok na sklad so zbraňami, ktoré ukrajinským silám dodali Spojené štáty a európske krajiny. Informovala o tom tlačová agentúra AFP.

„Ruské ozbrojené sily dnes vysoko presnými raketami dlhého doletu zničili logistický terminál na vojenskom letisku neďaleko Odesy, kde bolo uskladnené veľké množstvo zahraničných zbraní dodaných Spojenými štátmi a európskymi krajinami,“ uvádzalo sa vo vyhlásení ruského ministerstva obrany.

Tento útok patril k 22 lokalitám ukrajinskej armády, na ktoré v sobotu cielili ruské sily – boli medzi nimi aj tri sklady zbraní a munície blízko obce Iličovka a mesta Kramatorsk, dodalo ministerstvo.

Ruské bojové lietadlá tiež v sobotu podnikli útoky, a to na 79 vojenských lokalít na Ukrajine vrátane 16 skladov zbraní a paliva, oznámilo ministerstvo.

X X X

Další ostřelování Oděsy, ale žádná obojživelná invaze. Visingr prozradil, co Rusům chybí

Některá ukrajinská města i nadále čelí ostřelování ruských vojsk. Pod palbou se v sobotu ocitl Charkov, ale také Oděsa. Raketový útok na přístavní město si vyžádal pět mrtvých a 18 zraněných. Podle bezpečnostního a vojenského analytika Lukáše Visingra bude Oděsa čelit ostřelování i nadále. Nijak akutně ohrožena by však být neměla.

„Ve městě zahřměly čtyři výbuchy. Jedna ze střel zasáhla obytný blok, na dvoře shořelo několik aut a několik bytů utrpělo vážné škody, v ostatních jsou rozbitá okna,“ popsala sobotní útok agentura Unian, která na sociální síti zveřejnila záběry letící ruské střely. Podle agentury Reuters bylo v Oděse zasaženo vojenské zařízení a také obytné budovy.

„Oděsa čelí a určitě bude čelit dalšímu ostřelování. Žádnou vážně míněnou obojživelnou invazi bych ale neočekával vzhledem k tomu, jaký je nynější stav ruské armády a jaké výkony jsme mohli vidět v uplynulých týdnech,“ řekl Visingr ve vysílání CNN Prima NEWS. „Aby mohli Rusové postupovat k Oděse po zemi, na to jim prostě chybí vojenské zkušenosti i logistika. Proto si nemyslím, že by byla nějak akutně ohrožena,“ doplnil expert.

Pokud by přece jenom Oděsa padla do rukou Rusů, znamenalo by to podle něj problém. Ukrajina by totiž ztratila přístup k Černému moři. „Ukrajina by se stala vnitrozemským státem. Nic však nenasvědčuje tomu, že by na to Rusové měli schopnosti,“ řekl Visingr.

A jaký cíl tedy Rusové ostřelováním Oděsy sledují? „Útoky směřují na vojenské objekty. Může to být také snaha o psychologický efekt. Nabourávat a poškozovat morálku Ukrajinců a snažit se zlomit jejich odhodlání. Ale jak jsme mohli už vidět, tohle prostě jednoduše nefunguje,“ konstatoval analytik. „Ostřelování civilních měst nepovede k zhroucení morálky civilistů, ale spíš to podpoří vůli Ukrajinců bránit se do posledního muže a posledního náboje,“ uzavřel Visingr.

Terčem ruského ostřelování se v sobotu stal také Charkov na východě Ukrajiny, kde vypukly požáry a čtyři lidé utrpěli zranění, napsal na svém webu list Ukrajinska pravda. Dodal, že média původně hlásila čtyři zabité, než tyto informace zdravotnické úřady upřesnily..

X X X

 Evropské země včetně Česka dovážely do Ruska zbraně díky mezeře v embargu

Francie a Německo dodaly v letech 2015 až 2020 Rusku navzdory embargu zbraně za 274 milionů eur, Česko za 14 milionů eur, píše The Daily Telegraph. Zbraně dodávaly i další evropské země. K dodávkám zbraní využily mezery v embargu. Mezi dodávkami měly být zbraně včetně bomb a raket, které Rusko využívá při válce na Ukrajině.

Od roku 2015 do roku 2020 dodaly dodaly Francie a Německo zbraně v přepočtu za 6,7 miliardy korun, Česká republika za 349 milionů korun. Britský list se odvolává na analýzu Evropské unie.

EU přijala zbrojní embargo po ruské anexi ukrajinského Krymu v roce 2014. Mezery v opatřeních ale nejméně deseti členským zemím umožnily v letech 2015 až 2020 do Ruska vyvézt zbraně za téměř 350 milionů eur (8,5 miliardy korun). Mezery v embargu se podařilo odstranit až letos, když Rusko napadlo Ukrajinu.

Největším vývozcem zbraní do Ruska byla v šestiletém období Francie (152 milionů eur), následovaná Německem (121,8 milionu eur), Itálií (22,4 milionu eur), Rakouskem (18,5 milionu eur) a Bulharskem (16,5 milionu eur). Česko bylo na šestém místě.

Berlín podle listu využil toho, že embargo umožňovalo do Ruska exportovat vybavení dvojího užití, tedy takové, které lze využít jak vojensky, tak pro civilní potřeby. Moskva se přitom zavázala, že ho bude používat právě pouze pro civilní účely. Francie pak využila možnosti naplnit smlouvy dojednané před rokem 2014.

Loni, tedy v době, kdy už se Rusko připravovalo na válku s Ukrajinou, země EU Moskvě dodaly zbraně v hodnotě 39 milionů eur (951 milionů korun).

O vývozu evropských zbraní do Ruska informoval už v březnu novinářský tým Investigate Europe (IE), i když bez přesných čísel pro jednotlivé země. Novináři tehdy uvedli, že export zahrnoval rakety, bomby, torpéda, pušky, pozemní vozidla i lodě. Český průmysl podle nich Moskvě dodával letouny, včetně těch bezpilotních, nebo letecké komponenty.

České ministerstvo průmyslu a obchodu tehdy informaci nepotvrdilo. „Uvádět detaily o konkrétních vývozech nám bohužel zákon neumožňuje,“ řekl mluvčí úřadu Vojtěch Srnka. Obecně poznamenal, že šlo o plnění smluv uzavřených před 1. srpnem 2014 nebo o dodávky náhradních dílů či služeb nezbytných pro údržbu a bezpečnost stávajících kapacit.

 X X X

Japonsko hledá mezi Hokkaidem a Kurily výletní loď, zmizela s 26 lidmi

U břehů japonského ostrova Hokkaidó se více než sedm hodin pohřešuje výletní loď s 26 lidmi, informovala o tom japonská pobřežní stráž. Pátrací týmy zatím hledají neúspěšně. Podle rybářského družstva byly v sobotu odpoledne u ostrova vysoké vlny a silný vítr.

Turistická loď KAZU I s 26 lidmi na palubě, včetně dvou dětí, se ztratila poté, co v sobotu oznámila, že nabírá vodu u východního Hokkaida. Na místo poblíž poloostrova Širetoko byl vyslán vrtulník a hlídkové čluny.

Pobřežní stráž, která přijala hlášení, uvedla, že v 17:30 místního času byla s hledáním zatím neúspěšná. Loď s dvoučlennou posádkou nahlásila svému provozovateli kolem 15:00 náklon o 30 stupňů.

Kolem poledne byly v oblasti podle místního rybářského družstva zpozorovány vysoké vlny a silný vítr. Rybářské čluny se kvůli špatnému počasí vrátily do přístavu před polednem.

Poloostrov na severovýchodě Hokkaida je známý jako oblíbená destinace. V roce 2005 byl označen místem světového přírodního dědictví UNESCO. Je domovem mnoha vzácných druhů zvířat a rostlin.

Ruská invaze křísí staré územní spory. Tokio se znovu hlásí o Kurily

Loď plula na dohled Kuril, o které Japonsko s Ruskem stále vedou spory. Jedná se o pás sopečných ostrůvků, které po konci druhé světové války obsadil Sovětský svaz a na které si Japonci stále dělají nárok. A vypuknutí války na Ukrajině letitý spor opět oživil, píše agentura Bloomberg.

X X X

Děripaskovo lavírování mezi Západem a Putinem. Bývalého ‚hliníkového krále‘ dohánějí sankce

S 28 miliardami dolarů býval Oleg Děripaska devátým nejbohatším člověkem na světě a nejmajetnějším Rusem. Dnes už ale disponuje „pouze“ 1,7 miliardy dolarů. O peníze ho připravila finanční krize i sankce.

Byť ho ruský prezident v minulosti veřejně potupil, jde o jednoho z Putinových nejbližších. Krátce po invazi na Ukrajinu ovšem vyzýval k ukončení války.

57letý oligarcha čelí americkým sankcím, v posledních týdnech se přidaly i britské a unijní. Kolabující byznys mu zachránila právě Putinova přízeň. Platil za krále obchodu s hliníkem. Dnes mimo jiné vlastní i podíl ve stavební firmě Strabag, která působí i v Česku.

„Rád cvičí jógu, je extrémně fit. Je to velmi inteligentní člověk, je ale rozpolcený mezi lásku k Západu a to, že je do velké míry ruským ideologem a romantickým vlastencem,“ řekl deníku The Guardian zdroj z oligarchova okolí. „Nemyslím si, že je bůhvíjakým Putinovým fanouškem, je ale skrz na skrz ruským patriotem.“

Nejznámější oligarcha plný tajemství. Abramovič byl blízký Jelcinovi i Putinovi, proslul díky Chelsea

V době rozpadu SSSR bylo Děripaskovi 23 let, rychle se ale zorientoval a využil příležitostí doby. Prakticky ihned po absolvování vysokých škol začal se svým prvním byznysem, založil obchodní společnost VTK, která se věnovala obchodu s cennými kovy a postupem času si v ruském kovoprůmyslu 90. let budoval stále silnější pozici.

Jako další ruští oligarchové pohádkově zbohatl na privatizaci státních koncernů, konkrétně hliníkárenských závodů. Od vykupování akcií od dělníků se dostal až do čela fabriky v Sajanogorsku a posléze ji celou ovládl. Bývá tak i díky tomu označován za vítěze „hliníkových válek“ o rozhodující vliv v dříve státních podnicích.

Děripaskův rychlý vzestup se zřejmě znelíbil části konkurenčních byznysových kruhů provázaných s organizovaným zločinem, a tak na něj byl v roce 1994 spáchán neúspěšný atentát.

Ani to ale Děripasku nezastavilo. Základem jeho bohatství se stal akronym RUSAL, který skrývá název v roce 2000 založené firmy na těžbu a výrobu hliníku Russkij aljuminij. Tu ve zmíněném roce dali dohromady s dalším oligarchou Romanem Abramovičem. O tři roky později Děripaska Abramovičův podíl odkoupil a stal se vládcem tohoto hliníkárenského gigantu.

Skutečným „hliníkovým králem“ se stal o další tři roky později, kdy dokázal domluvit trojstrannou fúzi RUSALu s ruským konkurentem Sualem a švýcarským Glencorem. Výsledná firma se pod názvem United Company Rusal stala největším producentem hliníku na světě s kapacitou čtyř milionů tun ročně.

Už od začátku svého podnikání měl Děripaska mocné politické přátele. Ve druhé polovině 90. let se jako jeden z nejmladších ruských boháčů stal součástí pověstné Jelcinovy „rodiny“, což byla neformální skupina oligarchů s vlivem na vládní politiku. Část „rodiny“ po Putinově nástupu svou moc ztratila, Děripaska ale ne. Velmi dobře vycházel s oběma prezidenty.

V letech 2001-2018 byl ženatý s Polinou Jumaševovou. Skrze ní byl v příbuzenském vztahu s bývalým ruským prezidentem Borisem Jelcinem. Polinin otec byl Valentin Jumašev, Jelcinův zeť a poradce.

Když se v roce 2018 rozváděli, získala Polina akcie v hodnotě 440 milionů dolarů.

 Takový dovětek k předchozímu. Osoba O. Děripasky dobře ilustruje, jak jsou mocenské kruhy v Rusku propletené. Jeho ženou byla 2001-2018 Polina Jumaševová, dcera V. Jumaševa, poradce B. Jelcina. Její macechou je Jelcinova dcera Taťjana. Děripasku s Polinou seznámil R. Abramovič.

Pro správu svých podnikatelských aktivit založil Děripaska v roce 1997 investiční skupinu Bazovyj element (BaseElement), která spravuje řadu bank, pojišťoven, aerolinek, stavebních firem, zemědělských farem či automobilek. Jmenovitě RUSAL, pojišťovnu Ingosstrach, energetickou firmu EuroSibEnergo, automobilku GAZ či Kuban agroholding.

Je také menšinovým vlastníkem hliníkárenského závodu Kombinat Aluminijuma Podgorica (KAP). Jde o kontroverzní fabriku, který byla dříve chloubou černohorského průmyslu, podle občanských iniciativ jde ale o „největší privatizační aféru“ v zemi, kdy Rusové podnik vyplenili a sotva platili daně.

V roce 2008 byl Děripaska podle Forbesu nejbohatším Rusem s 28 miliardami dolarů a devátým nejbohatším podnikatelem na světě, velmi mu pomohl nárůst cen kovů před ekonomickou krizí. 

Pád z vrcholu

Finanční potíže pro Děripasku začaly ihned s vypuknutím světové finanční krize na podzim 2008. Byl nucen se – často se ztrátou – zbavit podílů v mnohých svých akvizicích.

Podle listu The Moscow Times čelil Děripaska „velkým problémům s obstaráním hotovosti“. Velké nákupy v minulosti financoval z půjček, které měl najednou problém refinancovat. Šlo dokonce o jednoho z nejvíce „přeúvěrovaných“ ruských podnikatelů.

Putinův ‚oblíbený oligarcha‘ Usmanov. Potrpí si na luxus, zbohatl na igelitkách a spoluvlastnil Arsenal.

Závazky RUSALu vyšplhaly až na šestnáct miliard dolarů a brzdily tak další rozvoj a vůbec fungování společnosti. Děripaskovo pouto s Kremlem však bylo dostatečně pevné a i přes problémy se od něj Putin neodvrátil, získal naopak překlenovací úvěr.

RUSAL dostal v půjčkách od ruských státních bank miliardy dolarů. I tak ale musel Děripaska prokázat velmi dobré vyjednávací schopnosti, aby si uchoval kontrolu nad hliníkovým gigantem.

S problémy se potýkala i jeho banka Sojuz, kterou na čas předal státnímu kolosu Gazprom, aby nezkrachovala. O podobném osudu se mohlo jen zdát regionální letecké společnosti Aviakompanija Kubaň, která musela vyhlásit bankrot. Nestačila totiž splácet leasing na letadla.

Tvrdé dopady krize se u Děripasky projevily mimo jiné přesunem z pozice nejbohatšího Rusa až na konec první desítky i tím, že podle Izvestiji jeho dluhy dvakrát převyšovaly reálný majetek.

Z ekonomických problémů se Rusal dostal na jaře 2010, kdy se vrátil k zisku. „Loňský rok byl jedním z nejobtížnějších pro světovou ekonomiku, komoditní trhy a obzvlášť pro hliníkárenský průmysl,“ uvedl tehdy Děripaska.

Vlastní také mimo jiné ruskou automobilku GAZ, která do roku 2010 vyráběla vozy Volha. Koupil i britskou LDV Vans.

V minulosti měl zájem své portfolio rozšířit i o podíly v automobilkách Rover, Jaguar, Chrysler či Volvo. Zadařilo se mu až s americkou GM, kde si koupil pět procent akcií za 900 milionů dolarů.

Sankční bič

Mračna se nad oligarchou začala stahovat opět v dubnu 2018, kdy byl zařazen na sankční seznam USA v souvislosti s vyšetřovaným ruského vlivu na americké volby 2016.

Agentura AP totiž v roce 2017 zjistila, že pro Děripasku před lety pracoval bývalý šéf volebního štábu tehdejšího prezidenta USA Donalda Trumpa Paul Manafort. Pro oligarchu vypracoval strategii, která měla ve prospěch Putina ovlivnit politiku, obchod i zpravodajství v USA, Evropě a ostatních postsovětských republikách. V roce 2006 za tuto činnost zinkasoval deset milionů dolarů.

Z nejhorších škod po amerických sankcích však dokázal Děripaska po pár měsících vybruslit. Jeho RUSAL sice zažil velký propad, americká vláda ale oznámila, že sankce na Děripaskovy firmy odvolá, pokud se nad nimi vzdá kontroly. To udělal, rezignoval na post ředitele RUSALu, odstoupil z představenstva a snížil svůj podíl ze 76 procent pod 50.

Na sankčním seznamu Spojených států figuruje už čtyři roky, na britském přes měsíc. A otázky vzbuzovalo Děripaskovo relativně dlouho úspěšné kličkování před sankcemi Evropské unie.

Postihy své osoby kritizuje s konstatováním, že už dávno nemá k Putinovi tak blízko. Navíc je od začátku války na Ukrajině jedním z mála exponovaných Rusů, který agresi odmítá a vyzývá k mírovým jednáním.

„Jsem stále přesvědčen, že nejlepším a jediným řešením, jak zastavit toto šílenství na Ukrajině, je okamžité příměří a mírová dohoda, co možná nejdříve to bude v lidských silách,“ uvedl na twitteru. Doplnil také, že důsledkem války budou nepředstavitelné a těžko omluvitelné ekonomické škody. Dává si však pozor, aby nekritizoval Putina osobně.

Děripaska ale podle kritiků z války profituje minimálně tím, že jeho automobilový koncern GAZ plní zakázky i pro ruskou armádu. Vinu navíc přičítá i americkému prezidentovi Joe Bidenovi, kterého kvůli jeho výrokům obvinil z rozdmýchávání konfliktu.

7. dubna se RUSAL stal první ruskou firmou, která veřejně vyzvalak řádnému a nestrannému vyšetření válečných zločinů v ukrajinském městě Buča a zároveň i vyzvala k ukončení celého konfliktu. Už o den později však Děripasku Evropská unie přeci jen na své sankční seznamy doplnila.

 Sankce na export zasáhnou obchod za 330 mld. Kč ročně. Sankční seznam EU se dále rozrostl o 217 jmen, vč. dcer Vladimira Putina, dále o představitele separatistických regionů na Donbase nebo o oligarchy jako Oleg Děripaska, šéf Sberbanku German Gref nebo Boris Rotenberg. 2/2

V době, kdy neměl víza do USA, cestoval na diplomatický pas, což byl důkaz jeho úzkého sepětí s Kremlem. Po území států EU se až do sankcí mohl volně pohybovat díky kyperskému občanství, které získal v roce 2017. Děripaska jeho pořízení vysvětlil „potřebou neustálého cestování po světě“.

V posledních týdnech se stáhl do Turecka, které se stalo útočištěm pro řadu ruských oligarchů, kterým se zavřely možnosti na Západě, ale zpět do Ruska také nechtějí.

Děripaskova superjachta Clio plující pod vlajkou Kajmanských ostrovů má s největší pravděpodobností namířeno skrze Bospor do Soči.

Vztah s Putinem

„Ano, mám Putina rád. Dává příležitost lidem, kteří jako on jen neslibují, ale skutečně něco dokážou. Když nastupoval, mnozí mu nevěřili, ale teď už každý ví, kdo je to Vladimir Putin,“ řekl Děripaska. Podle něj Putinovi už teď patří významné místo v dějinách.

Finanční krize však vztahem obou mužů otřásla. Když nezaměstnaní ve městě Pikaljovo v roce 2009 na severozápadě země zablokovali silnici a upozornili tak na svou situaci po uzavření místní cementárny, o dva dny později na místo přijel sám Putin a před televizními kamerami vedení fabriky přirovnal ke švábům a Děripasku přiměl k okamžitému opětovnému rozběhnutí výroby.

Při podpisu dohody o znovuotevření továrny a uhrazení nevyplacených mezd následně Putin oligarchu opět veřejně ponížil. Zjevně rozrušeného miliardáře se nejprve zeptal, jestli smlouvu již podepsal. „Ano, už jsem podepsal,“ odvětil Děripaska.

„Ale já tu váš podpis nevidím. Pojďte to podepsat,“ vychutnával si ho tehdy Putin a ještě ho po podpisu upozornil: „A to pero mi vraťte!“

Od té doby se ale Děripaskovi podařilo si svou pozici v Kremlu opět napravit. Západní země jej proto označují za velmi blízkého Putinovi.

Děripaskovu blízkost Kremlu prokázala i svatba prezidentova mluvčího Dmitrije Peskova, který se v srpnu 2015 oženil v Soči s olympijskou šampionkou v krasobruslení Taťjanou Navkovou. Svatba se konala v nejdražším černomořském hotelu Rodina patřícím Děripaskovi, který také celou slavnost platil.

Luxus po celém světě

V rámci amerických sankcí mu úřady zmrazily dvě nemovitosti v New Yorku a jednu ve Washingtonu.

Představují ‚pukliny‘ Putinova režimu. Klíčové otázky a odpovědi k sankcím proti ruským oligarchům.

Pětipatrový dům na Upper East Side na Manhattanu si pořídil za 42,5 milionů dolarů a na opačné straně Manhattanu ve West Village třípatrový dům za 4,5 milionu. Ve Washingtonu to bylo sídlo vybavené sedmi ložnicemi a jedenácti koupelnami poblíž centra města. Za ně zaplatil 15 milionů dolarů.

Globe and Mail v roce 2011 popsal Děripasku jako plachého a ne „nápadně okázalého“ muže, který sám sebe považuje za patriota. Už v té době přitom ale vlastnil daču za Moskvou s vlastním malým lyžařským svahem.

Nemovitosti vlastní i v Tokiu, patří mu čtyři vily na Sardinii, jedna v Saint-Tropez, horský hotel v Rakousku, byt v Paříži i luxusní komplex v Černé Hoře.

Deník The Guardian jej popsal jako anglofila, což není mezi ruskými oligarchy vzácná věc, mluví plynně anglicky, byť s přízvukem. Jeho chloubou byla nemovitost na prestižní londýnské adrese jen kousek za Buckinghamským palácem v hodnotě 20 milionů dolarů.

Toto honosné sídlo na Belgrave Square 5 v polovině března obsadili londýnští squatteři, kteří z balkonu nad vstupními dveřmi vyvěsili vlajku s nápisem: „Tento objekt byl osvobozen“. Než byla skupina odvedena policisty, oznámila, že budova by měla sloužit jako centrum pro uprchlíky.

Squatteři také dodali, že jde o „odporně nóbl“ dům, který je nepatřičně veliký. „Je obrovský. Ztratil jsem se ani nevím kolikrát. Je tam tolik nepotřebných místností, je tam kino, spousta drahých obrazů,“ řekl novinářům jeden z protestujících.

X X X

Boris Jelcin. Kdo byl muž, který pro Rusko vybral Putina? Opilec i vítěz nad Gorbačovem

Od úmrtí prvního ruského prezidenta Borise Jelcina uplynulo přesně 15 let. Ředitel Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty UK Stanislav Tumis v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že bělovlasý inženýr od Uralu ušel dlouhou cestu – od zlomeného muže páchajícího sebevraždu až po politika, který se odnaučil prohrávat. Pokud tedy nepočítáme jeho alkoholické excesy a sázku na snaživého kágébáka jménem Vladimir Putin.

X Byl to právě Boris Jelcin, kdo si v roce 1999 jako svého nástupce pro funkci ruského prezidenta vybral Vladimira Putina. Proč ukázal zrovna na něj?

Otázka nástupnictví se řešila minimálně od chvíle, kdy Jelcin začal být těžce nemocný. A Putin určitě nebyl první volbou. Zpočátku se zdálo, že by dalším ruským prezidentem mohl být třeba Boris Němcov.

Boris Jelcin

1. února 1931 – 23. dubna 2007
   První ruský prezident, funkci zastával v letech 1991 až 1999. Už roku 1989 byl zvolen členem Nejvyššího sovětu SSSR.
   VeSverdlovsku(Jekatěrinburgu) působil jako první tajemník oblastního výboru KSSS.
   V srpnu 1991 se zasloužil o likvidaci puče proti Michailu Gorbačovovi. V říjnu 1993 si vojenskou silou poradil se zkrocením svých odpůrců, kteří obsadili budovu parlamentu. Střety, které odstartovalo už Jelcinovo zářijové rozpuštění Nejvyššího sovětu a Sjezdu lidových poslanců, si vyžádaly přes sto mrtvých.
   Zajímavost: V dětství přišel o dva prsty, když se s kamarády pokoušel rozebrat ukradený granát.

X Co tomu nasvědčovalo?
Jeho kariéra byla zářná, už jako velmi mladý politik se stal gubernátorem Nižného Novgorodu, patřil k nejbližším Jelcinovým spolupracovníkům. V roce 1994 dokonce Jelcin představil Němcova na ruské ambasádě Billu Clintonovi jako budoucího prezidenta. Od roku 1997 byl Němcov vicepremiérem, hodně spolupracoval především s Anatolijem Čubajsem, jednou z nejvýznamnějších politických figur Ruska 90. let. V roce 1997 se v zemi uskutečnil výzkum veřejného mínění, zda by Němcov měl podporu v kandidatuře na prezidenta.

X A?
Více než 50 procent hlasujících se vyjádřilo kladně. Bohužel – jeho prezidentské ambice zničila finanční krize z roku 1998, která ho stála místo ve vládě. Když byl v roce 2015 za podivných okolností zavražděn, už šlo dávno o éru Vladimira Putina.

X Takže zpátky k první otázce – proč si Jelcin vybral právě Putina?

Putin se v Moskvě objevil někdy kolem roku 1996. Před tím pracoval v Petrohradu a byl velmi úzce spojen se starostou města Anatolijem Sobčakem, který však roku 1996 prohrál ve volbách. A jelikož Sobčak ztratil politický vliv, Putin hledal jinou cestu vzhůru. Už byl dostatečně známý, takže ho představitelé Jelcinova mocenského kruhu povolali do metropole. V Moskvě pak každým rokem rostla jeho politická angažovanost, rychle se ukázal jako velice schopný, pracovitý, energický mladý muž, který zaujal i samotného Jelcina. Už v roce 1998 byl jmenován do čela FSB, nástupnické organizace KGB. Putin se tak vrátil do známého prostředí, součástí těchto struktur byl už před pádem SSSR. V FSB se navíc opět osvědčil. Takže jakmile se Jelcin začal potýkat nejen se zdravotními problémy, ale i s velice vážnou politickou a ekonomickou krizí, stal se pro něj Putin do značné míry logickou volbou. Roli mohlo dost možná sehrát i něco jiného.

X Co?
Jelcin neměl syna, pouze dvě dcery. A říká se, že k Putinovi pojal až otcovský vztah. To už se dá těžko potvrdit, v letech 1998–⁠99 byl Putin každopádně velice blízkým Jelcinovým spolupracovníkem. Rýsovala se před ním skvělá kariéra. Ačkoliv…

 X Ačkoliv?
Ačkoliv se nedá vyloučit, že se to celé odehrálo ještě zcela odlišně. Existovalo totiž něco, čemu se říkalo Jelcinova rodina. To byli lidé, kteří Rusku do jisté míry vládli v době, kdy už toho sám churavý prezident nebyl schopen. Šlo třeba o miliardáře Borise Berezovského, Jelcinovu dceru Taťjanu Djačenkovou, prezidentova bodyguarda Alexandra Koržakova. Ti všichni zničehonic ovlivňovali ruskou politiku více než samotný Jelcin, nebylo by tedy zas tak divné, pokud by si Putina ve skutečnosti vybrali oni. Pravděpodobně jej považovali za slabou figuru, se kterou by mohli do budoucna manipulovat a udržet si svůj vliv.

X Spletli se.
Pokud to tak bylo, tak se spletli. Hodně. Byť ze začátku skutečně výrazný nebyl, nějakou dobu se učil být lídrem.

Našli bychom v Putinově osobnosti něco, čím je Jelcinovi až překvapivě podobný?
Nepochybně jde v obou případech o velmi ambiciózní muže. A schopné. Dnes je Jelcinova autorita zpochybňována jeho alkoholickými eskapádami, Putinova pro změnu tím, že se o něm hovoří jako o šílenci; což je podle mého názoru mimochodem velký omyl. Dejme si na ty rychlé soudy pozor. Jelcin i Putin byli a jsou především všeho schopní politici, kteří se nebojí ani nepopulárních rozhodnutí. Je možné, že to leckoho překvapí, ale Putin v mnoha ohledech navázal na Jelcinův politický odkaz z 90. let. Už v ústavě z roku 1993, kterou Jelcin protlačil po násilném rozehnání parlamentu, byla zakódována celá řada autoritativních rysů, které pak Putin rozvíjel. Nebo zahraniční politika země – Putin se v ní mnoha ohledech řídil tím, co formuloval už jeho předchůdce. Podobný byl i jejich nacionalistický přístup, jakkoliv se Jelcin dá označit za liberálnějšího, daleko ochotnější ke spolupráci se Západem.

X To Putin Západem pohrdá.
Je otázka, zda jím pohrdá. V každém případě se vůči němu minimálně od roku 2003 ostře vymezuje. Jelcin už od rozpadu SSSR založil svou politiku na podpoře liberálně-národního státu, zároveň i na spolupráci se Západem. Od Západu očekával obrovskou pomoc; dostalo se mu jí možná jen částečně, rozhodně jím ale neopovrhoval. Jeho vztah k Západu byl jistě poznamenán i tím, co zažil v roce 1989 při návštěvě USA. Tehdy v letadle z Texasu do Miami dlouze seděl s hlavou v dlaních a bědoval: „Co to udělali našemu ubohému lidu?“ I po návratu do Moskvy se vyznával z bolesti, která jej najednou paralyzovala. „Cítím bolest za nás všechny, za naši zemi, tak bohatou a talentovanou, tak vyčerpanou neustálými experimenty. Myslím, že jsme se dopustili zločinu vůči svému lidu, když jsme jeho životní úroveň učinili tak nesrovnatelně nižší, než jakou mají Američané.“

 X Veřejnost dnes Jelcina vnímá hlavně jako opilce. Nezasloužil by si ale, abychom si ho pamatovali vlídněji?
Rozhodně! Byl to velmi schopný politik. Ukázal se jako hodně výrazná figura od první chvíle, kdy se s nástupem Michaila Gorbačova dostal ze Sverdlovsku (dnešního Jekatěrinburgu) do Moskvy. Stal se šéfem místního stranického výboru, v podstatě prvním mužem města. Byl zvolen i do politbyra, do ÚV KSSS. Od roku 1986 patřil mezi top pět politiků SSSR. Zhruba od sedmaosmdesátého se navíc začal vůči Gorbačovovi vymezovat; i to svědčí o jeho schopnostech a odvaze. V 90. letech sice během jeho prezidentského účinkování došlo k různým kontroverzím, velkou otázkou ovšem je, zda by to tehdy nějaký jiný politik zvládnul lépe. Určitě nastavil Rusko demokratickým, prozápadním směrem. Ekonomické reformy, které byly hlavním cílem jeho politiky, se příliš nepovedly. Nelze mu ale upřít, že si poradil se spoustou opravdu obtížných situací – v letech 1993 a 1999 na něj byl parlamentem uvalen impeachment, pokaždé to ustál. Podílel se na formování Ruska z hlediska jeho identity jako národního státu.

X Jak to myslíte?
Rusko nemělo po celou sovětskou éru vlastní instituce. Existovala ukrajinská či arménská komunistická strana, ruská však nikoliv. A týkalo se to i dalších institucí. Jakkoli byli Rusové v éře Sovětského svazu dominantním národem, jejich identita byla utvářena jako imperiální, nadnárodní, nikoliv ruská. Jelcin o nich proto v 90. letech prohlásil: „To oni byli nejpostiženějším národem SSSR.“ Nebylo jednoduché znovu vybudovat jejich národní paměť. Jemu se to v mnoha ohledech dařilo.

X Přesto se bude i dál mluvit hlavně o tom, co všechno prováděl v podroušeném stavu.
Je nepochybné, že alkohol měl rád. Mnozí ale říkají, že jeho eskapády z 90. let, kdy se třeba v Americe zničehonic složil na ulici, mohly pramenit i ze zdravotních důvodů. Někteří lékaři vysvětlovali, že Jelcin trpěl nespecifikovanou nemocí omezující jeho rovnováhu. A například Němcov tvrdil, že Jelcin byl pod silnými prášky, které nešlo kombinovat ani s malou dávkou alkoholu. Jelcin si prý mohl dát jen jedinou sklenku, v kombinaci s pilulkami to ale stejně znamenalo velký problém. Minimálně od roku 1996, kdy prodělal těžké infarkty, už navíc prokazatelně moc nepil, šel do sebe. Vůbec tím nechci rozporovat, že jinak šlo o těžkého pijana. Nelze však nevzít do úvahy i ostatní zmiňované okolnosti.

 X Když některé jeho excesy se staly až ikonickými… Třeba Clinton vzpomínal, že Jelcin byl v roce 1995 nalezen agenty nedaleko Bílého domu viditelně opilý, oblečený pouze ve spodkách a křičící, že si potřebuje koupit pizzu.
Ano, takové věci se o něm vyprávějí. Mou oblíbenou historkou je ta ze Stockholmu v roce 1997, kdy měl prohlásit, že mu tamní masové kuličky připomínají tvář tenisty Björna Borga. Načež prý po vypití šampaňského ztratil rovnováhu. Když se po čase potkal s Borgem, přiznal, že si nic z toho nepamatuje.

X Podobné anekdoty k jeho škodě přebijí spoustu historických milníků, o které se zasloužil. Byl to například právě on, kdo ve své vlasti roku 1991 zakázal komunistickou stranu. Co ho k tomu jako dlouholetého straníka vedlo?
Musíme to vnímat v kontextu rozpadajícího se Sovětského svazu. Mnozí navíc tvrdili, že sám Jelcin se od jisté doby považoval spíš za sociálního demokrata než za komunistu. Hodně se to ostatně od roku 1987 projevovalo ve vnitrostranickém boji, kdy se velice ostře vymezoval proti Gorbačovově vedení. Veřejně vystupoval proti pomalému tempu ekonomických reforem. Stále častěji se stavěl do pozice člověka, který v KSSS hraje roli radikálního reformátora. Gorbačov byl oproti tomu někde uprostřed, což byla jeho politická chyba – tepali ho tím pádem jak konzervativci, tak radikálové kolem Jelcina. I na tom je patrné, že se Jelcin s tradicí komunistického státu minimálně od poloviny 80. let rozcházel.

X Ovlivnil Jelcinovy postoje nějak fakt, že jeho otec byl kdysi kvůli údajné protisovětské činnosti odsouzen ke třem rokům v gulagu a děda přišel jako kulak o majetek?
Podobnou zkušeností v SSSR prošel kdekdo. A mnohým mladým mužům to stejně nebránilo, aby se z nich stali kariérní aparátčíci. Je pravda, že Jelcinova kariéra začíná později, dlouho působil jako inženýr a manažer ve stavitelství, do politiky ho ve Sverdlovsku vytáhli až na přelomu 60. a 70. let. V éře tzv. brežněvovské stagnace nepochybně patřil k lidem, kteří kariérně stoupali. Byl dítětem sovětského systému, v této době se projevoval jako klasický aparátčík. Pomáhala mu ale praxe z oboru, stavěl se velmi kriticky vůči politikaření, korupci, opilectví. S Gorbačovem si byli podobní tím, že chtěli prohnilý sovětský systém zlepšovat.

Stanislav Tumis (52)

Historik
Je ředitelem Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty UK.
Věnuje se nejnovějším dějinám východní Evropy s důrazem na Sovětský svaz a postsovětský vývoj. Je rozvedený, má dvě děti.

X Jaký byl vůbec jejich vztah?
Když si ho Gorbačov vytáhnul do Moskvy, souviselo to s personální krizí země. Od konce 70. let se v SSSR začalo hovořit o tzv. gerontokracii. Drtivá většina klíčových pozic v KSSS, politbyru i místních orgánech byla obsazena muži mezi sedmdesátkou a osmdesátkou. Postupně umírali, bylo třeba je nahradit. Gorbačov navíc plánoval velké reformy, v tom mu nemohli pomoci starci, ale mladé, schopné kádry, které hledal v regionech. A Sverdlovsk bylo důležité, strategické sovětské město – pokud Jelcin uspěl zde, už to něco znamenalo. Nějaký čas to mezi nimi fungovalo, Gorbačov jej i chválil. Zhruba od roku 1987 se ale ambiciózní soudruh ze Svedlovsku začal vymezovat proti Gorbačovovi i proti vlivnému Jegoru Ligačovovi. A jakmile jej Ligačov jednou důrazně zkritizoval, Jelcin udělal něco, co v SSSR nebylo zvykem: Napsal coby člen politbyra rezignační dopis. Ve spojení s jeho kritikou příliš pomalých reforem to znamenalo jediné: Gorbačov jej začal vnímat coby svého oponenta. Prvnímu muži impéria navíc nemohlo uniknout, že si Jelcin různými populistickými kroky buduje líbivou image.

X Čím konkrétně?
Straničtí vůdci většinou žili odříznuti od běžných lidí, při jejich cestě do Kremlu se uzavíraly celé ulice. Jelcin měl odlišné zvyky: Často jezdil metrem, rád se bavil s obyčejnými Rusy. V listopadu 1987 proto došla Gorbačovovi trpělivost, zbavil Jelcina všech vysokých funkcí. Sesazený Jelcin to nesl těžce, údajně se pokusil o sebevraždu.

X Co se o tom ví?
Moc ne, prý se ale pokusil ubodat nůžkami. Podle Koržakova trpěl chronickými depresemi, údajně se o sebevraždu pokusil ještě několikrát; sám to tedy rozhořčeně popíral. Onoho roku 1987 byl každopádně převezen do nemocnice, Gorbačov na něj naléhal, aby se už po dvou dnech dostavil na moskevské stranické plénum vysvětlit své kroky. Tohle Jelcin Gorbačovovi nikdy neodpustil. I tak se ovšem věci daly do pohybu: Zatímco se Jelcin zotavoval, Gorbačov se pustil do značných politických reforem, ještě v rámci SSSR inicioval demokratické volby do ruského parlamentu. Pro Jelcina se tím v roce 1989 otevřela obrovská příležitost, které využil. Jeho popularita rostla, posiloval pověst antisystémového politika vymezujícího se proti establishmentu. Dělal kampaň, na kterou v Rusku nikdo nebyl zvyklý. A v moskevských volbách jednoznačně vyhrál, měl ze všech volených poslanců nejvyšší podporu – 92 procent hlasů.

X To muselo Gorbačova štvát.
Nejen tohle – ještě hůř se smiřoval s tím, když byl Jelcin o dva roky později zvolen prvním ruským prezidentem, byť Gorbačov veřejně preferoval jiného kandidáta. Jejich vztah pak definitivně vymezila událost ze stejného roku, kdy se konzervativní komunistické křídlo pokusilo o puč s cílem Gorbačova svrhnout. Gorbačova unesli, Jelcin se proti puči postavil, pronesl na kanonu tanku slavnou a statečnou řeč. Po definitivním potlačení puče byl Gorbačov jedním z poražených, Jelcin se naopak mohl těšit z výrazného vítězství. Nakonec tedy Gorbačova porazil. Šlo o vypovídající moment: Jelcin za své kariéry čelil několika krizím, nikdy z nich neodešel jako poražený.

X Jak se to vezme: Zatímco v roce 1991 byla jeho popularita mezi krajany nesmírná, o osm let později se veřejné mínění stavělo proti němu.
To už jej podporovala jen dvě procenta občanů… Souviselo to ale s ekonomickými problémy, do kterých se Rusko dostalo. On se na počátku 90. let pokusil o šokovou terapii. Nebál se ani toho, k čemu se už Gorbačov neodhodlal: narovnání cen a privatizace. Byl to nezbytný krok, ceny za základní komodity byly v Rusku v letech 1964–⁠1989 uměle drženy na stejné hodnotě, přičemž to vůbec neodpovídalo obrovské inflaci. Aby se ekonomika mohla pohnout, Jelcin do toho prostě musel říznout. Privatizace začala částečně už za Gorbačova, fungovala ale tak, že obrovský majetek SSSR přecházel do rukou tzv. rudých ředitelů – manažerů jednotlivých sovětských podniků. Nesmírné množství peněz bylo takto už za vlády Michaila Gorbačova odkláněno ze Sovětského svazu do západních bank – hovoří se až o 200 miliard amerických dolarů!

  X Nepředstavitelná částka.
Zmíněná Jelcinova šoková terapie pak skončila v podstatě po roce; byl za ni kritizován především starými kádry a novými oligarchy, kteří se v chaosu jako jedni z mála dokázali zorientovat. Slovo chaos není vůbec přehnané. Vždyť na počátku Jelcinovy éry údajně žilo až 80 procent Rusů pod hranicí chudoby! Pro ně to znamenalo neskutečné ponížení, jelikož jen dva, tři roky zpátky žili v jednom ze dvou nejvýznamnějších států světa. Místo toho se Rusko v průběhu 90. let ocitlo v hluboké ekonomické recesi, která roku 1998 ještě zesílila vážnou hospodářskou krizí. Mluvil jsem o tom se svými ruskými kolegy, vzpomínají na to s neskrývanou hrůzou. Panovala bída, jako státní zaměstnanci jste třeba celý rok nedostávali plat, prostě na to nebyly peníze. Rusům se zdálo, že jejich vlast je v totálním rozkladu.

X Když na to dnes vzpomínají, nadávají na Jelcina. Je to k němu fér?
Nebyla to jistě jen jeho vina, přesto nelze pominout, že zmíněné reformy podporoval. Ano, měl i smůlu – ceny ropy tehdy klesaly, nestoupaly jako za Putina; ani o to se tedy nemohl opřít. Na konci Jelcinovy vlády proto obyčejní Rusové často cítili, že si jejich politická reprezentace neví rady. Mnozí začali volat po vládě tvrdé ruky. Demokracie? Fajn… Hlavně ale ať skončí tenhle chaos. I za cenu toho, že přijde více autokratická vláda.

X Ostatně i v Jelcinově případě se šuškalo, že ne vždy používá zrovna vybraných způsobů. Jak nahlížet na podezření, že se roku 1998 podílel na vraždě generála Lva Rochlina?
S jistotou vám to dneska nikdo neřekne. Rochlin každopádně patřil k významným postavám ruské armády, kdesi se snad měl v opilosti vyjádřit, že přispěje k pádu Jelcinova režimu. Mnozí míní, že šlo jen o žvást z alkoholového opojení, jiní to berou vážně. Tak jako tak je pravdou, že Rochlin byl zavražděn. Obviněna z toho byla jeho žena, která se k činu sice přiznala, později však tvrdila, že byla ke své výpovědi přinucena. Vysvětlovala, že za tím stála skupina maskovaných mužů. Bůh ví… Ptáte-li se na můj názor, pak nevěřím, že by rozkaz k zabití vydal sám Jelcin. Nemohly o tom ale rozhodnout struktury kolem něj? Tam už bych si tak jistý nebyl. Šlo přece jen o dobu, kdy se Jelcin léčil se zdravotními problémy a místo něho vládli jiní. Třeba to tedy vzešlo z jejich hlav. Anebo z úřadoven FSB.

X V poslední den roku 1999 se Jelcin jako starý, slabý a nemocný muž sám vzdal moci. Stáhnul se do ústraní, do smrti byl sledován tajnými službami. Byl to hodně smutný konec?
Jak se to vezme. Sledován velmi pravděpodobně opravdu byl, vyplývalo to ze sovětské tradice. Nijak jej to ovšem neomezovalo, možná o tom ani nevěděl. Nebyl nikde násilím držen, nepochybně o něj bylo dobře postaráno. Proto bych o smutném konci nemluvil. Vždyť v životě dosáhnul všeho, čeho dosáhnout chtěl. Od Putina, který si jej do značné míry vážil, měl navíc garantovánu beztrestnost za všechno, co před tím učinil.

X Dá se odhadnout, jak by se Jelcin tvářil na to, co Putin dělá teď?
Těžko soudit. Jisté je, že ani Jelcin se nechoval vždy v rukavičkách. Roku 1994 se například neostýchal nařídit invazi do Čečenska – hrubou silou se pokusil tamní obyvatelstvo přinutit zapomenout na jakékoli myšlenky o nezávislosti na Rusku. Proměnilo se to v mimořádně krvavý konflikt. Jen si pro jistotu zdůrazněme, že Čečensko nelze co do velikosti a významu srovnávat s Ukrajinou. A že tahle první čečenská válka skončila pro Rusy katastrofou. Je navíc téměř jisté, že první čečenská válka byla hlavně zástupnou akcí, s jejíž pomocí si Jelcin chtěl před prezidentskými volbami zvýšit popularitu.

X Což je způsob, který si zjevně oblíbil i jeho snaživý žák.
Bezesporu.

X Lze z toho odvodit, že by Jelcin měl pro současné obsazování Ukrajiny pochopení?
Osobně si nemyslím, že by byl typem politika, který by se pouštěl do podobně velkých mezinárodních dobrodružství. Na rozdíl od Putina. Není to ale černo-bílé: I vztahy mezi Jelcinem a ukrajinskými prezidenty byly už v 90. letech velmi napjaté, citlivé to bylo třeba v otázce Krymu. Právě za Jelcinovy vlády se objevil fenomén tzv. zamrzlých konfliktů, které se týkaly vztahů s Gruzií (Abcházie, Jižní Osetie) a Moldavskem (Podněstří). Mnohé o něm mohou napovědět i jeho velice tvrdé výroky z konce vlády v souvislosti s bombardováním Bělehradu, případně se západními ultimáty v již zmíněné čečenské krizi. Tenkrát varoval: „Bill Clinton asi zapomněl, že Rusko je jadernou velmocí.“ Takže ostrá rétorika zdaleka není jen Putinovou doménou. Uměl se s ní prezentovat i ten, kterého chválíme, že Rusku vštěpoval prodemokratické směřování. Ten, který tu byl před Putinem.

X X X

 Mier je v tomto roku pre Slovákov najdôležitejší

Oproti minulému roku sa prepadol záujem o znižovanie chudoby.

Ešte minulý rok Slováci prikladali mieru iba minimálny význam. Pri otázkach o dôležitých hodnotách sa nachádzal na posledných priečkach. Dôvod je jednoduchý: naposledy sa v Európe bojovalo v 90. rokoch, ľudí preto trápili iné problémy, napríklad pandémia covidu-19. No vojna na Ukrajine všetko zmenila. A odrazilo sa to aj na prioritách ľudí na Slovensku.

Kľúčový je mier

V tzv. Národnom prieskume hodnôt Slovenska, ktorý uskutočnila iniciatíva Slovak Global Network (SGN) v spolupráci s agentúrou Focus, Centrom pre spoluprácu a Barrett Values Centre, sa ukázalo, že dnes považuje za kľúčovú kultúrnu hodnotu mier viac ako tretina opýtaných (428). Vďaka tomu sa z predposlednej priečky (234 odpovedí v 2021) dostala rovno na prvú.

Za ňou nasleduje kvalita života, rodina, finančná stabilita, zdravotná starostlivosť, bývanie, ľudské práva, znižovanie chudoby, sociálna spravodlivosť a nakoniec čestnosť.

V porovnaní s minulým rokom sa Slováci menej zaujímajú o znižovanie chudoby, sociálnu starostlivosť a čestnosť. Na rovnakej úrovni ostala finančná stabilita a rodina. Z osobných hodnôt Slovákov považuje iniciatíva Slovak Global Network za limitujúce tradície a opatrnosť, ktoré nenapomáhajú k prijímaniu inakosti z vonku.

So súčasným stavom v spoločnosti je nespokojných 67 percent respondentov národného prieskumu hodnôt. Z výsledkov prieskumu vyplýva, že dôvodom nespokojnosti je okrem iných korupcia, nespravodlivosť, byrokracia, plytvanie zdrojmi a nezamestnanosť.

Vzdelanie nie je „top” priorita

„Slovensko má stabilné hodnotové nastavenie obyvateľov do budúcnosti,” hovorí trojica zástupcov prieskumu Andrea Vadkerti (členka správnej rady SGN), Martin Slosiarik (riaditeľ agentúry Focus) a Adrián Vyčítal (predseda SGN).

Dopĺňajú tiež, že pri presadzovaní verejnej politiky zo strany štátu je potrebné prihliadať na motor transformácie spoločnosti. Tým je rodina, čestnosť a kvalita života. Slovákom je bližšia kvalita života v krajine, kde im je cenovo dostupnejšie bývanie viac ako globálna klimatická kríza.

Zástupcovia iniciatívy zdôraznili, že vzdelanie nie je „top” požadovanou hodnotou. „Slovensko zažíva akútnu krízu nedôvery v štát, ktorá môže viesť k nepokojom, anarchii a k postupnému rozpadu spoločenského poriadku,” analyzuje Slovak Global Network.

Inšpiráciou pre Slovensko z hľadiska riešenia jednotlivých problémov a nespokojnosti vyplývajúcich z hodnôt a mienky spoločnosti sú štáty ako Fínsko a Singapur. Takýto prieskum uskutočňuje 29 štátov z celého sveta.

Tento rok bolo Slovensko prvou krajinou, ktorá tento prieskum vykonala. Minulý rok sa na ňom podieľali Taliansko, Švédsko, Saudská Arábia, Indonézia, Nový Zéland a Surinam. Vzorkou pre štandardizovaný prieskum bolo minimálne tisíc dospelých ľudí z konkrétnej krajiny.

Za iniciatívou Slovak Global Network stojí Ľudovít Odor, viceguvernér Národnej banky Slovenska, Adrián Vyčítal, predseda združenia a partner IPM Group a Lucia Šicková, spoluzakladateľka spoločnosti Pixel Federation.

X x x

Nadstavba, která má konečně smysl. Připraví Slavii o nadvládu senzačně úsporná Plzeň? 

Oslaví po nadstavbě další titul v řadě Slavia, nebo dotáhne překvapivou jízdu do úspěšného konce Viktoria Plzeň?

Pokud by se jelo podle dřívějších pořádků, má pražská Slavia v kapse čtvrtý mistrovský titul v řadě. 30 kol z fotbalové Fortuna ligy je pryč, ale díky upraveným pravidlům už pár sezon přichází na řadu ještě nadstavba. Zejména skupina o titul slibuje oproti předchozím ročníkům pořádnou porci zábavy. Napínavá show startuje v sobotu.

Zatím fanoušci příliš nemohli docenit kouzlo nadstavby, chcete-li play-off. Poprvé ji prvoligoví fotbalisté okusili v roce 2019. Tehdy – stejně jako o 12 měsíců později – už o nic nešlo. Slavia Praha si v základní části vybudovala dostatečný náskok a titul by ji mohl uniknout jen při totálním kolapsu, který nepřišel. Loni se „nášup“ nekonal, protože nejvyšší soutěž hrálo výjimečně kvůli pandemii 18 týmů.

Jak se teď liga po 30 kolech rozdělila? Kluby vytvořily tři skupinky – po šesti, čtyřech a opět šesti. Nejsledovanější partou bude pochopitelně ta, která nahání titul.

Titulová bitva do posledního kola?

Že si Slavia půjde za čtvrtou mistrovskou trofejí v řadě, bylo před sezonou nezpochybnitelné. Fungující tým otřískaný těžkými bitvami v Evropě je v posledních letech hegemonem tuzemského prostředí, co se týká výsledků i herního projevu. Ale našlo by se jen pár jedinců, kteří by v létě tipovali, že „sešívané“ bude usilovně prohánět Viktoria Plzeň. Tým za západu Čech nelze podceňovat, ale finančně za Pražany v posledních sezonách vzhledem k minimálním příjmům z evropských pohárů pokulhává. Skromné časy umocňuje zatím marné hledání investora.

Nadstavbový program skupiny o titul

• kolo: Sparta Praha – Baník Ostrava(sobota 23. 4. od 20 hodin), Plzeň – Slovácko (neděle 24. 4. od 16 hodin), Hradec Kr. – Slavia Praha (neděle 24. 4. od 19 hodin)
• kolo: Slovácko – Baník Ostrava(sobota 30. 4. od 16 hodin), Sparta Praha – Hradec Kr. (sobota 30. 4. od 19 hodin), Slavia Praha – Plzeň (neděle 1. 5. od 19 hodin)
• kolo: Baník Ostrava – Hradec Kr.(sobota 7. 5. od 19 hodin), Slavia Praha – Slovácko (neděle 8. 5. od 16 hodin), Plzeň – Sparta Praha (neděle 8. 5. od 19 hodin)
• kolo: Baník Ostrava – Slavia Praha(středa 11. 5. od 19 hodin), Hradec Kr. – Plzeň (středa 11. 5. od 19 hodin), Sparta Praha – Slovácko (středa 11. 5. od 19 hodin)
• kolo: Plzeň – Baník Ostrava(neděle 15. 5. od 17 hodin), Slavia Praha – Sparta Praha (neděle 15. 5. od 17 hodin), Slovácko – Hradec Kr. (neděle 15. 5. od 17 hodin)

Navzdory všem nedostatkům ale Západočeši předvedli úctyhodný bodový sběr. Výher více než často sice dosáhli úsporným výsledkem 1:0, ale to není důležité. Počítá se to, že po 30 utkáních jsou v těsném závěsu za Slavií. Mají 72 bodů, slávisté jen o bod více. Kromě trofeje se hraje také o místenku v předkole Ligy mistrů. Druhý tým se musí smířit s kvalifikací o Evropskou konferenční ligu.

Pořadí po základní části je pro nadstavbové bitvy víc než důležité. Pokud by Plzeň šla do play-off z prvního místa a na konci měla stejně bodů jako Slavia, nemusela by se bát horšího vyznění vzájemných zápasů za základní části, ani horšího skóre. Takto drží trumf tým z Vršovic, který navíc může díky lepšímu postavení těšit, že Viktorii přivítá v neděli 1. května doma v Edenu, kde se hostům dlouhodobě a hrubě nedaří. Ale stále mají červenomodří titul blíže, než před několika měsíci mohli doufat. Pokud by zvládli v pěti zápasech bandu trenéra Jindřicha Trpišovského předskočit, rovnalo by se to senzaci.

I proto, že pokud měl někdo na základě predikcí prohánět Slavii, byl to největší rival – ekonomicky silná Sparta. Jenže titulové ambice zůstanou velmi pravděpodobně nenaplněny. Opět. Po posledním bídném vystoupení v Olomouci totiž na vedoucí Slavii ztrácí sedm bodů. A to je v pěti utkáních těžko dohnatelné manko.

Zdá se, že Sparta zůstane zaseknutá na třetím místě až do úplného konce. Protože stejně jako má Slavii a Plzeň daleko od sebe, disponuje na druhou stranu sedmibodovým polštářem na čtvrté Slovácko. To drží poslední pohárovou příčku. Opět jde – jako v případě třetího místa – o předkolo Evropské konferenční ligy.

Pátý Baník má Slovácko v osmibodovém nedohlednu, zároveň nad šestým Hradcem Králové – nováčkem, který mile překvapil – vede o 11 bodů.

Skupina, ve které jde jen o milion

Nejméně záživné souboje nabízí prostřední skupina. Při uvedení nadstavby byla titulována jako ta „o Evropu“. Jenže zhoršující se český koeficient zařídil, že není možné, aby bylo pro vítěze této skupiny rezervováno místo v evropských pohárech. A tak se hraje jen o umístění, dotčené týmy si střihnou spíše lepší „přáteláky“. Vítěze aspoň čeká nepříliš vysoká prémie milion korun.

Sedmou Mladou Boleslav čeká dvojutkání s Českými Budějovicemi, osmý Slovan Liberec se střetne s devátou Sigmou Olomouc. Lepší týmy postoupí do finálového dvojzápasu.

Karviná (zřejmě) spadne. Kdo půjde do baráže?

 V nejnižším patře už bude play-off opět vyšponovanější. Stejně jako ve skupině o titul si i poslední šestka zahraje jeden zápas proti každému z týmů dané společnosti. Kluby na 11. až 15. místě dělí jen šest bodů, což znamená, že se pořadí ještě může značně promíchat. Nejlepší výchozí pozici má s 30 body Zlín, na který dvanácté Teplice ztrácí tři body. Jablonec s Bohemians 1905 jsou srovnaní na 26 bodech, Pardubice prozatím posbírali 24 bodů.

Odpadlíkem je Karviná ztrácející na Východočechy sedm bodů. A jen zázrak odvrátí sestup. Na 15. a 16. tým čeká druhá šance v podobě baráže. Zahrají si se třetím respektive druhým týmem druhé ligy.

Jurečka králem střelců?

Boj o ligový titul je hlavním lákadlem nadstavby, ale zajímavé bude také sledovat, jak dopadne tahanice o primát krále střelců. Sezona 2021–⁠2022 rozhodně není stejně jako ta minulá žádnou přehlídkou kanonýrů. Individuální statistiku vede se čtrnácti trefami Václav Jurečka ze Slovácka, třináct gólů má slávista Ondřej Lingr, plzeňský Jean-David Beauguel a Ladislav Almási z Ostravy.

Mladoboleslavský Ewerton a slávisté Ondřej Lingr s Ivanem Schranzem se nachází na kótě 10 branek. A jejich šance na titul nejgólovějšího hráče už nejsou moc.

X X X

Košikáři USK se pokusí vrátit sérii do Prahy

  5. utkání play-off Kooperativa NBL 2021/22,  25.4.22, 18 hod.  BK Opava – USK Praha 

Čtvrtfinálová série se pátým utkáním vrací tam, kde začala, a to do Opavy. Tu dělí za stavu 3:1 na utkání jediná výhra od postupu do semifinále. Právě v tom jim bude chtít družina trenéra Kinga zabránit. Lodivod

Sov dlouhodobě postrádá Vyroubala, Bátovského a nově i nejlepšího střelce letošního ročníku KNBL Mangase.

V pátečním utkání se ale ukázalo, že Sovy svou houževnatostí a aktivní obranou jsou krátkodobě zastoupit i jeho. Mistr Českého poháru ale nakonec nedovolil na Folimance překvapení a díky své převaze a produkci pivotů Markussona, Zbránka a Gniadka zvítězil. Měl více z doskoku a druhých šancí. Pokud se USK podaří lépe chránit odražené míče z nepřesných střel a zároveň bude přesný nejen ze střel z perimetru, může si pomýšlet na

podobný lup, jako v druhém utkání. Opava je ale zkušený tým, který si nebude chtít komplikovat cestu do finále, zvlášť ne před vlastním publikem. Podaří se Sovám vrátit sérii ještě jednou na Folimanku nebo pro ně v pondělí sezóna skončí?

Čtvrtfinále, stav série 1:1

BK Opava – USK Praha 110:91 (30:17, 60:43, 84:67), BK Opava – USK Praha 96:99 (22:31, 42:50, 68:77), USK Praha – BK Opava 69:85 (15:22 29:57 47:74), USK Praha – BK Opava 76:92 (22:21 36:41 60:67)

Vzájemná utkání v základní a nadstavbové části A1

BK Opava – USK Praha 80:73, USK Praha – BK Opava 65:74, USK Praha – BK Opava 80:87, BK Opava – USK Praha 97:80

 Program play off

25.4.22 18:00 BK Opava – USK Praha

(27.4.22 18:00 USK Praha – BK Opava)

(29.4.22 18:00 BK Opava – USK Praha)

Josh King (trenér USK Praha): „Dostali jsme se do kouta a musíme z něj ven. Série ještě není u konce. Ukázali jsme bojovnost v posledním utkání i přes naše hráčské absence. Jedeme do Opavy s výhodou, že víme, že se tam dá vyhrát a že se nám to už podařilo, dokonce v téhle sérii. Musíme být ve střehu celých 40 minut. Nemáme co ztratit. V pondělí tam přijedeme a dáme do toho vše. Víc dělat nemůžeme. Pokusíme se vrátit sérii na Folimance.“

Radek Farský (hráč USK Praha): „V Opavě nás čeká nelehký úkol, protože otočit za stavu 1-3 nebude vůbec jednoduché ale také ne nemožné. Do zápasu půjdeme s jasným cílem vyhrát za každou cenu. Rozhodovat bude především doskok, který nám dělal v minulém zápase problém. Věřím, že pokud se nám podaří rychlý přechod a odstavení Markussona pod košem máme šanci na výhru. Na zápas do Opavy se moc těším, hlavně kvůli domácím fanouškům, kteří dokáží udělat v hale nezapomenutelnou atmosféru.“ /mš/